Tak to je vskutku vše. Kdo máte zájem vidět jen naše fotky, klikněte zde. Podotýkám, že fotky nebyly nijak upravované.
Kdo jste učitel a máte zájem vyjet si objevit USA na vlastní pěst, se šlechetným přispěním Fulbrightovy nadace, další informace najdete zde. (Já osobně bych jela okamžitě znovu!)
A kdo chcete vidět poslední videorozlučku, kterou mi dala jedna moje třída jako překvápko na památku, najdete ji zde.
Pro další informace mě kontaktujte na lenka.sluneckova@gmail.com :-)
pondělí 9. listopadu 2009
POSLEDNÍ NOC V LAS VEGAS
Ubytovali jsme se v levném hotelu nejblíže letiště. Jako bychom za tu dobu ještě netušili, že tím jsme si zajistili spoustu nestandartních zážitků... zpočátku jsme na to ale nemysleli. Naše veškerá pozornost se přesunula na snahu sbalit si ony dva kufry a jedno příruční zavazadlo pro každého s tím, že jsme v každém kufru měli pár věcí, které bychom byli ochotni při případném překročení váhy obětovat. Když jsme skončili, šli jsme si ulovit večeři do MGM Grand a projít se po městě. Ne, že bychom tam objevili něco nového, ale jen tak ze sentimentu...
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)
HAVASUPAI
Poté, co se od nás odpojil Pafka v Salt Lake City, nás čekala rozlučka s našimi nejlepšími americkými kamarády. Pár dní před odletem jsme se tak všichni podle plánu ocitli na okraji strmého Arizonského kaňonu odříznuti od civilizace. Cíl byl jasný: přespat a brzy ráno přejít do chráněné indiánské vesničky na dně kaňonu, k vodopádům, které National Geographic označil za jeden z divů světa. Stany jsme si odvážně postavili právě na okraji srázu, a vzhledem k tomu, že nám jeden málem odlétl již během večera, a to i přes zatěžkání kameny, je celkem štěstí, že jsme se ve finále neocitli na dně propasti dřív, než jsme to měli v úmyslu.
Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.
My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.
Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.
Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.
My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.
Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.
GRAND TETON
O tomhle národním parku jsme vlastně ani neměli tušení ... jen jsme si podle mapy přečetli, že je připojený na Yellowstone, a tak jsme se rozhodli tam strávit den... nakonec jsme opravdu litovali, že jsme neměli víc času. Je totiž úchvatný. Milovníci hor určitě ocení majestátnost scenérií, jazykáři zase fakt, že se nejvyšší hora stále jmenuje tak, jak jí pojmenovali francouzští osadníci: Grand Teton, Velký prs. Fotky i s komentářem zde.
YELLOWSTONE
V plánování výletu jsme udělali další chybu: neověřili jsme si nadmořskou výšku Yellowstone. A tak se stalo, že jsme večer dorazili do kempu, který byl jen o tři sta metrů níže než vrchol Lomnického štítu, a nevěřícně kroutili hlavou nad kopečkem sněhu, vedle kterého jsme si měli postavit stan. Ačkoliv to byla letní dovolená, měli jsme vlastně štěstí – minulý týden tu totiž ještě byly sněhové závěje. Počesku jsme tedy zašli do nejbližší hospody a tam seděli, dokud nás nevyhodí. Pak jsme se na chvíli museli ještě schovat do auta před krupobitím, ale nakonec nám už nezbývalo nic než hrdinně čelit zimě a pokoušet se v ní usnout. Ráno už byly tři stupně nad nulou. Zima působila opravdu motivačně – všechny dny jsme strávili na túrách kolem gejzírů a bahenních jezírek, či na loukách, kde se doteď prohání stáda vypelichaných bizonů. Tenhle park nám co do zvířátek přál; viděli jsme i jeleny wapiti, pelikány, medvědy, hada... a v nižších nadmořských výškách bohužel i hejna komárů. Fotky i s komentářem zde.
sobota 22. srpna 2009
Wyoming
Původně jsme si mysleli, že Wyomingem jen projedeme do národního parku Yellowstone, ale pak jsme v letáčcích objevili, že v městečku Cody má zrovna být indiánské pow-wow (setkání), a navíc tam každý večer mají pravé rodeo, což byly přesně dva zážitky, o které bychom jinak přišli. Ještě jsem kluky splašila („Tam určitě nebudou mít ani potraviny, musíme někde sehnat obchod a nakoupit si na několik dní“), takže jsme jistou část výpravy trávili sháněním supermarketu, ale na omluvu budiž zmíněno, že kemp, ve kterém jsme spali předchozí noc, vypadal na to, že dál už to bude jen horší. Majitelé smrděli kozinou (bohužel tím pachem zamořili celou dřevěnou chajdu, která jim sloužila za kancelář) a kolem své polorozbořené rezidence měli shromážděné úctyhodné množství haraburdí. Po shlédnutí toalet jsem došla k závěru, že je zde bezpečnější se nekoupat... přesto jsme je o nocleh přímo prosili, i když byla kapacita kempu již obsazená – kromě pow-wow se totiž v tu samou dobu v kraji konal závod v dálkovém běhu, takže veškeré ubytovací kapacity byly tytam. Zmiňovaný ultramaratón shodou okolností končil právě v našem kempu, ale přestože první běžci začali dobíhat už v noci, a to doslova kolem našeho stanu, nikdo z nich nás nevzbudil. Jen ráno jsme se dozvěděli, že dvaatřicetiletá vítězka (!) zaběhla 50 mil (80 km) za neuvěritelných 8h 45min. No, nic pro mě, ale koho výzva zaujala, nechť si postuduje na oficiálních stránkách závodu: http://www.bighorntrailrun.com/
Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.
Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.
Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.
Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.
Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.
Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.
South Dakota
V Jižní Dakotě už zase začíná pořádné vzrůšo. Zajeli jsme se mrknout na celosvětově známé vytesané hlávky prezidentů. Naštěstí psal místní průvodce někdo, do měl rád fotografy, takže správně doporučil, že je monument Mt. Rushmore nejlepší fotit ráno, když je osvícen. Je to přesně to, co mi tak často schází... člověk se škrábe s foťákem na nějakou vyhlídku, jen proto, aby zjistil, že je kýžený objekt v hlubokém stínu, a tudíž téměř nemá cenu ho fotit. Při putovním výletě nemáte tolik času, abyste se na něj škrábali ještě jednou, až bude objekt osvícený, takže se musíte spokojit s odhadováním stínů v dané době podle map a plánků. Nechápu, že ještě někoho nenapadlo zahrnout do průvodců poznámky, kdy je nejvhodnější vyrazit památky či jiné turistické zajímavosti fotit; takový jednoduchý nápad, a přitom je k nezaplacení!
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
