Ráno jsme rychle odepsali na část mailů a vyjeli do Death Valley. Přes dolní polovinu Sierra Nevada nevede žádná silnice, takže jsme „páteř Kalifornie“ museli objet. S hrůzou jsme zjistili, že silnice, kterou nám navrhl Google, vede před onu vojenskou základnu testující zbraně pro námořnictvo, takže jsme od ní upustili a vydali se po dálnici. Death Valley skýtá úchvatnou podívanou, ale byli jsme opravdu rádi, že byl prosinec. Přes poledne to tu je tak na tričko a kraťasy. Zato v létě teploty dosahují průměrně 43 – 46°C ve stínu (který jsme cestou opravdu neviděli). Což o to, takové teploty máme přes léto i u nás, v Havasu. Rekordní naměřená teplota tady je ovšem 57°C, a to už přestává legrace. V průvodci uvádí příklad turisty, co vyrazil po poledni (kdy už byla teplota 38°C) na procházku. Čekal, že mu zabere zhruba 30 minut a vzal si s sebou ani ne litr vody, jenže místní půda je tak erodovaná, že to, co na normálním povrchu ujdete za půl hodiny tu trvá až dvě hodiny. Jeho žena, která na něj měla čekat s autem v Zabriskie point, to po třech hodinách vzdala a zalarmovala záchranáře. Našli ho mrtvého, pět hodin od nástupu na trek; to už teplota dosahovala 45°C.
Člověk selhává, rostliny a zvířata se přizpůsobí. Kangaroo rats (krysa klokaní) mohou žít bez kapky vody za celý život (získávají ji ze semen, a zadržují ji pomocí speciálních nosních dutin ze vzduchu, který vydechují), pupfish (Cyprinodon salinus, nemá český název) jsou schopné žít ve vodě, která má třikrát více soli než ta mořská a navíc má 44°C. Dvě hlavní rostliny tady jsou pickleweed (slanorožec), který sůl z vody hromadí v malých „buřtících“ ve svém těle a saltgrass (Distichlis), který sůl vylučuje a nechává krystalizovat na svých listech. Fotky zde.
středa 31. prosince 2008
pondělí 29. prosince 2008
SEKVOJE JINDE NA SVĚTĚ NENAJDETE…
Dnešní den byl opět plný překvapení. Když jsme se ráno dívali z terasy našeho hotelového pokoje na zasněžené pohoří Sierra Nevada, nečekali jsme, že se tam za pár hodin octneme. Cesta do Sequoia National Park vedla kolem dozrávajících pomerančů zalitých sluncem, prostě pohoda, kterou si Evropan spojuje s podzimem u Středozemního moře. Jenže Sierra Nevada se rozpíná od údolí v 500 metrech nadmořské výšky až do čtyřtisícovek (nejvyšší hora, Mount Whitney, měří 4,418 m). Sekvoje rostou v pásu od 1500 do 2100 m.n.m. a návštěvnické centrum v Kings Canyon, kde se nastupuje na trek, je ve 2008 m.n.m. Po půl roce života na poušti byl pro nás sníh docela šok, a to nemluvím o našem autíčku s letními pneumatikami. Naštěstí byla cesta řádně proplužená, a navíc byla obleva, takže až na pár ledových flíčků byla silnice jen mokrá. I tak jsme ale stáli před návštěvnickým centrem jak opaření a zadumaně zkoumali, jak si lidé nasazují sněžnice. V informačním centru nás ujistili , že na známý trek k sekvoji General Grant sněžnice nepotřebujeme, takže jsme se vyzbrojili foťákem a vyrazili jsme.
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.
Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.
Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).
neděle 28. prosince 2008
NA TOPOLE PODÉL SKAL
Neodolali jsme a znovu si projeli I-1, oněch 120 mil serpentýn vinoucích se po pobřeží Tichého oceánu. Tentokrát ale ve dne, takže jsme se mohli kochat. I když se počasí překonávalo, fotky (zde) se úplně nevyvedly; celou dobu jsme totiž mohli fotit víceméně jen proti sluníčku. Ale i tak jsme nelitovali, že jsme si cestu do našeho dalšího hotelu ve Three Rivers prodloužili na téměř devět hodin čisté jízdy. Nejen, že jsme mohli projít část rozeklaných útesů a obědvat s výhledem na vlny rozlévající se na pískové pláže, ještě jsme si vychutnali Big Sur. Tohle místo si zamilovali snad všichni, co se v tomhle region pohybovali – Richard Brautigan, Henry Miller, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti; zpívají o něm Beach Boys i Red Hot Chilli Peppers.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.
pátek 26. prosince 2008
STÁLE ZAMILOVANÍ...
Před devátou jsme už stáli ve frontě na molu, ze kterého odjíždí lodě na Alcatraz. Bohužel ve špatné frontě, takže když jsme se přeřadili do té správné a vyčekali jí, dozvěděli jsme se, že už mají na celý den vyprodáno, takže si Alcatraz budeme muset nechat ujít. Nevadí; je tu toho tolik k vidění, že jsme si to vynahradili. V každém průvodci se dozvíte, že si nemáte nechat ujít dvě místní speciality – čerstvě nalovené kraby a luxusní čokoládu Ghirardelli. Zkusili jsme obé. Vybírat krabí maso ze skořápky je tak trochu chirurgická práce a přestala nás rychle bavit, zato na Ghirardelli square, kde stála původní továrna na čokoládu, se nám moc líbilo (tedy hlavně mě). Jsou tam tři firemní krámky a ve všech vám elegantně oblečená asistentka dá čokoládu na ochutnání hned u vchodu. V tom největším pak máte šanci sledovat, jak čokoládu vyrábí.
San Franciský přístav je fascinující místo, kde najdete snad všechno od nóbl restaurací po ponorku. Pro tu loboval Filip, takže jsme se zase na chvíli ocitli na palubě armádního plavidla a popovídali si se staříkem, co na něm sloužíval. Jeho neživější vzpomínka? Na palubu se prý muselo vtěstnat 80 mužů, nikdo se po dobu mise nemyl a většina z nich v ponorce kouřila. Upřímně, ani teď tam není nejlepší vzduch, takže jsme unikli ke Golden Gate Bridge a z něj k útesům, kde se dají vidět tuleni. Místo je to nádherné, jen tuleňům se na něj dnes nechtělo. Zato hipíci na Haight street se nenechali pobízet a předvedli se s celou parádou. Příjemným překvapením byla i návštěva v City Light Books; zrovna, když jsme se snažili zmapovat jejich českou kolekci (Vaculík – Kohout – Topol – Svěrákův Kolja) u vedlejší police začal jeden domorodec číst kamarádovi Kunderu, a to v češtině, s dobrou výslovností. Tohle město je opravdu sen. Fotky zde.
San Franciský přístav je fascinující místo, kde najdete snad všechno od nóbl restaurací po ponorku. Pro tu loboval Filip, takže jsme se zase na chvíli ocitli na palubě armádního plavidla a popovídali si se staříkem, co na něm sloužíval. Jeho neživější vzpomínka? Na palubu se prý muselo vtěstnat 80 mužů, nikdo se po dobu mise nemyl a většina z nich v ponorce kouřila. Upřímně, ani teď tam není nejlepší vzduch, takže jsme unikli ke Golden Gate Bridge a z něj k útesům, kde se dají vidět tuleni. Místo je to nádherné, jen tuleňům se na něj dnes nechtělo. Zato hipíci na Haight street se nenechali pobízet a předvedli se s celou parádou. Příjemným překvapením byla i návštěva v City Light Books; zrovna, když jsme se snažili zmapovat jejich českou kolekci (Vaculík – Kohout – Topol – Svěrákův Kolja) u vedlejší police začal jeden domorodec číst kamarádovi Kunderu, a to v češtině, s dobrou výslovností. Tohle město je opravdu sen. Fotky zde.
čtvrtek 25. prosince 2008
V SAN FRANCISKU BY CHTĚL ŽÍT KAŽDÝ
Ráno jsme se v televizi dozvěděli, že má celý den pršet. Smíření s tím, že nás na státní svátek nikam nepustí, a procházet se venku nebude mít smysl, jsme vyrazili ven. Překvapivě za celý den nekáplo, takže jsme si San Francisco opravdu užili. Už máme jasno v tom, které z amerických měst se nám zatím líbí nejvíce; San Fracisco vám vyrazí dech polohou, složením lidí, i architekturou. Po průzkumu přístavních mol jsme zaparkovali auto ve středu města a dál už jen hltali každou ulici, po které jsme se procházeli. Místní atmosféra se nedá dobře zachytit na fotky ani popsat, to se prostě musí zažít. Zlatými hřeby samozřejmě byla křivolaká Lombard Street (tu jsme si projeli autem), Chinatown s ochutnávkou koláčků plněných lotosovou náplní a čajů (překvapilo nás lahodné aroma čaje z poupat sibiřské růže), a příkré stoupání proslulou linkou tramvaje (Cable Car). Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani City Light Books, nezávislé knihkupectví, které založil Lawrence Ferlinghetti v padesátých letech; je to místo, kde mají majitelé vlastní názor a nebojí se ho hlásat. Dříve na kolemjdoucí z výloh pokukovaly zakázáné knížky na prodej, dnes si můžete v oknech nad knihkupectvím přečíst, co si majitelé myslí o politice.
K tomu všemu přidejte Café Prague, pivo Czechvar (nepřipomíná vám to něco?) a Pilsner Urquell... tohle město je prostě Czech-friendly:) Fotky zde.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že máme konečně po dlouhé době přístup na rychle fungující internet. Hlavní zprávou dne tak je, že Filipovi nadělila americká vláda pod stromeček pracovní povolení. Třikrát hurá.
K tomu všemu přidejte Café Prague, pivo Czechvar (nepřipomíná vám to něco?) a Pilsner Urquell... tohle město je prostě Czech-friendly:) Fotky zde.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že máme konečně po dlouhé době přístup na rychle fungující internet. Hlavní zprávou dne tak je, že Filipovi nadělila americká vláda pod stromeček pracovní povolení. Třikrát hurá.
ŠTĚDRÝ VEČER NASTAL ... A KOHO TO ZAJÍMÁ?
Naše první cesta dnes vedla do obchodu s oblečením, neboť Filip, kterému kamarádi přezdívají Sklíčko (eufemismus pro sklerotika), zapomněl někde v San Diegu mikinu. Dál už nás čekala jen pětiproudá dálnice z LA, pro změnu opět s deštěm, nákup potravin kdesi v Oxnardu (pozn.: vzhledem k tomu, že jsme kromě řízení celý den nic nedělali, byl tohle zlatý hřeb dne. Vyzkoušeli jsme si automatický check-out, aneb buď sám sobě pokladníkem, fotky zde) a nekonečná cesta do San Franciska, kterou jsme totálně zvrtali. Tedy obrazně. Naplánovali jsme si totiž jednu z nejúchvatnějších cest v Kalifornii, I-1, vinoucí se po útesech a protínající známý Big Sur, ale než jsme se stačili vymotat z LA a přejet k I-1, už bylo půl šesté večer, což znamená tma. Namísto vlnící se silničky s dechberoucími vyhlídkami na moře a vysoké útesy jsme byli nuceni protrpět téměř 140 mil serpentýn ve tmě a mrholení (upřímně, tohle bylo opravdu dechberoucí; normálně dýchat jsem znovu začala až před San Franciskem). Štědrý den jsme tak strávili dost netradičně, každý z nás jsme pět hodin řídili. Jediným vytržením byla paradoxně česneková farma před San Jose. Klimatizace v autě nám okamžitě dodala téměř letální dávku puchu. Drákula si u nás už neškrtne... Do postele jsme se dostali až k půlnoci. To, že jsme přežili, jsme zapili českým rumem, který nám poslala maminka (ví, co mají mazlíčci rádi:)). Tak šťastné a veselé.
LA FOREVER
Počasí se vyjasnilo, takže jsme po zralé úvaze zvolili variantu LA zvenku. Vyjeli jsme přes Beverly Hills ke Griffithově observatoři, vyfotili patnáctimetrový nápis Hollywood (ačkoliv je to kýč, má svojí historii. Jako by nestačilo, že od chvíle, kdy Hollywoodská hvězdička spáchala sebevraždu skokem z písmene H v roce 1932, nápis chátral, ještě si ho přizpůsobovali k obrazu svému různé skupiny. A tak někdy jste mohli na kopci vidět nápis: HOLLYWeeD, před návštěvou papeže HOLYWOOD... koho to zajímá, mrkne na seznam.) a stočili to do Universal Studios. Tam po nás chtěli dvanáct dolarů jen za vjezd na parkoviště a vstup do „City Walk“, což je vlastně hlučnější obchoďák. Když projdete pasáží s obchody až na konec, dozvíte se, že po vás chtějí dalších sedmdesát za vstup do Universal Studios, tj. do tamnějších tematických parků. Když se chcete podívat do studií, zaplatíte dvěstě dolarů za jednoho.
Z Universal Studios k Santa Monice vede úchvatná Mullholand Drive; jezdí tudy domů např. Jack Nicholson. My ale nespatřujeme rozkoš ve špehování hvězd, takže jsme okolo nádherných vilek jen projeli dolů, k moři. Odtud jsme se vydali na Malibu (tady má údajně vilu např. Britney Spears a Brad Pitt s Angelinou Jolie a malými Pitťátky), abychom si užili trochu pláže. Pak už nás čekala lehce alternativní čtvrť Venice a namířili jsme si to přes Bel Air zpátky na Sunset strip. Cestou jsme míjeli hřbitov, který měl nad bránou nápis: "LA forever". Zní to jako obsah levnějšího tetování, ale tak nějak se to sem hodí... Ve snaze najít místo k večeři a přefotit pár fotek, které se nám včera nepovedly, jsme se prošli po neony přesvětleném Hollywood Boulevard. Scientologický Santa v chaloupce s umělým sněhem byla asi nejpodivnější podívaná, kam se hrabou všechny ostatní podivné existence, které se na chodníku slávy tou do dobou vyskytují. Nakonec jsme skončili v japonské restauraci; něco mi říká, že z USA přijedeme jako přeborníci v jezení pomocí dřevěných hůlek. Fotky zde.
Z Universal Studios k Santa Monice vede úchvatná Mullholand Drive; jezdí tudy domů např. Jack Nicholson. My ale nespatřujeme rozkoš ve špehování hvězd, takže jsme okolo nádherných vilek jen projeli dolů, k moři. Odtud jsme se vydali na Malibu (tady má údajně vilu např. Britney Spears a Brad Pitt s Angelinou Jolie a malými Pitťátky), abychom si užili trochu pláže. Pak už nás čekala lehce alternativní čtvrť Venice a namířili jsme si to přes Bel Air zpátky na Sunset strip. Cestou jsme míjeli hřbitov, který měl nad bránou nápis: "LA forever". Zní to jako obsah levnějšího tetování, ale tak nějak se to sem hodí... Ve snaze najít místo k večeři a přefotit pár fotek, které se nám včera nepovedly, jsme se prošli po neony přesvětleném Hollywood Boulevard. Scientologický Santa v chaloupce s umělým sněhem byla asi nejpodivnější podívaná, kam se hrabou všechny ostatní podivné existence, které se na chodníku slávy tou do dobou vyskytují. Nakonec jsme skončili v japonské restauraci; něco mi říká, že z USA přijedeme jako přeborníci v jezení pomocí dřevěných hůlek. Fotky zde.
MĚSTO ANDĚLŮ … A ZUŘIVÝCH MOTORISTŮ
Po rozbřesku si Filip šel zaběhat na pláž; stihnul to jen tak tak před deštěm, co si pro nás příroda šetřila na cestu do LA, která by i normálně byla hororová. Představte si dálnici, kde se v jednom směru řítí šest řad aut rychlostí 130 km/h s nutností často zpomalit téměř na nulu a popojíždět “desítkou” v zácpách. Do toho se snažíte vyvěštit, kdy bude “váš” exit, abyste se mohli přeřadit do pruhu, který je nejvíce napravo. Vzhledem k tomu, že je tu dost silná mexická populace, samozřejmě nechybí ani hlasité troubení, zběsilé blikání, či legrační gestikulace; tu jsme ale díky dešti spíše tušili:). Podtrženo, sečteno, poté, co jsme s Filipem odřídili Los Angeles, bude pro nás Praha po návratu příjemné povyražení. Pro milovníky čísel: LA je druhé největší město v USA, počet obyvatel se odhaduje na 3.8 miliónů.
Když jsme konečně našli náš hotel v Hollywoodu, jeli jsme si otipnout okolí a já znovu zažádat o Social Security Card (ta předchozí zmizela v nenávratnu, tj. kdesi na americké poště). První zážitky z našeho nového sousedství, tj. Sunset Boulevard a Hollywood Boulevard, by se daly shrnout asi takto: Vicky (Skotka, co tu učí) měla pravdu. Je tu opravdu hóóódně podivných lidí, od nevyslyšených umělců rozdávajících CDčka se svojí hudbou přes rastafariány a scientology až po bezdomovce spících na chodníku vedle svých nákupních vozíků. Do toho samozřejmě nesmí chybět skupinky japonských turistů. Hollywood Boulevard je asi nejbarvitější; kromě onoho proslulého Walk of Fame, kde si můžete pošlapat dlaždice se jmény vašich neoblíbených herců, si tu vydělává skupinka lehce zapáchajícíh indiviuí tím, že se s nimi můžete vyfotit. Samozřejmě ne jen tak; jsou odděni do kostýmů. Kdo by nechtěl v rodinném albu fotku s obtloustlým Batmanem? My tedy ne, ale vyfotili jsme pár dokumentačních.
Večer jsme zašli do kina na Sunset Boulevard, hned naproti filmové škole. Nejsilnějším zážitkem ale přesto zůstává výtečné čínské jídlo v Kung Pao Kitty na Holywood Boulevard. Něco tak chuťově dokonalého jsme tu ještě neměli. Jestli máte v plánu se vypravit do LA, určitě si nenechte ujít jejich kuře na pomerančích a krevetové lo-mein. A propos, Hollywood Boulevard žije snad více v noci než ve dne. Najdete tu tetovací studia, podivné krámky s ještě podivnějšími artikly (např. plynovou masku s připevněnou vodní dýmkou) a restaurace nabízející vše, na co si střední vrstva vzpomene. Fotky zde.
Když jsme konečně našli náš hotel v Hollywoodu, jeli jsme si otipnout okolí a já znovu zažádat o Social Security Card (ta předchozí zmizela v nenávratnu, tj. kdesi na americké poště). První zážitky z našeho nového sousedství, tj. Sunset Boulevard a Hollywood Boulevard, by se daly shrnout asi takto: Vicky (Skotka, co tu učí) měla pravdu. Je tu opravdu hóóódně podivných lidí, od nevyslyšených umělců rozdávajících CDčka se svojí hudbou přes rastafariány a scientology až po bezdomovce spících na chodníku vedle svých nákupních vozíků. Do toho samozřejmě nesmí chybět skupinky japonských turistů. Hollywood Boulevard je asi nejbarvitější; kromě onoho proslulého Walk of Fame, kde si můžete pošlapat dlaždice se jmény vašich neoblíbených herců, si tu vydělává skupinka lehce zapáchajícíh indiviuí tím, že se s nimi můžete vyfotit. Samozřejmě ne jen tak; jsou odděni do kostýmů. Kdo by nechtěl v rodinném albu fotku s obtloustlým Batmanem? My tedy ne, ale vyfotili jsme pár dokumentačních.
Večer jsme zašli do kina na Sunset Boulevard, hned naproti filmové škole. Nejsilnějším zážitkem ale přesto zůstává výtečné čínské jídlo v Kung Pao Kitty na Holywood Boulevard. Něco tak chuťově dokonalého jsme tu ještě neměli. Jestli máte v plánu se vypravit do LA, určitě si nenechte ujít jejich kuře na pomerančích a krevetové lo-mein. A propos, Hollywood Boulevard žije snad více v noci než ve dne. Najdete tu tetovací studia, podivné krámky s ještě podivnějšími artikly (např. plynovou masku s připevněnou vodní dýmkou) a restaurace nabízející vše, na co si střední vrstva vzpomene. Fotky zde.
neděle 21. prosince 2008
NEPŘEPADENÍ V PACIFIKU
Po cestě do centra jsme zastavili na pláži a nasáli vůni Pacifiku. Po krátké procházce ve středu města jsme začali plánovat, co dál. Filip nemá rád ZOO, takže jsme vypustili možnost jít se podívat, jestli se místní tygříci trápí o trochu méně než u nás. Nakonec jsme se nalodili na letadlovou loď Midway a vzápětí prolezli všechna zákoutí, což nám trvalo pět hodin. Opravdu bylo nad čím žasnout. Jako nejzajímavější nám přišel fakt, že každé tři dny provozu „naostro“ vyjdou na 4.8 miliónů dolarů jen za palivo. Fotky zde.
Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.
Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.
Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.
Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.
RALLYE HAVASU DAKAR
Ráno ještě na skok do školy a hurá na výlet! První zastávka byla v Yumě, městečku, kterému se v minulosti většina lidí měla tendenci spíše vyhnout. Tamnější věznice dnes slouží jen jako muzeum. Jediný člověk, který připomínal bývalé chovance, seděl v pokladně; naštěstí k těm, co byli na obrázcích z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, byly zajímavější popisky. Dozvěděli jsme se tak, že jeden vězeň dostal rok a den „natvrdo“ za prodej alkoholu indiánovi, či že již tenkrát měli mormoni opletačky se zákonem kvůli mnohoženství.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.
PRVNÍ DEN VOLNA
… začal společnou snídaní ve školní jídelně. Za pět dolarů se nám dostalo vajec, slaniny, pečených brambor, kynutých housek připomínajícíh neplněné buchty (kterým tady říkají biscuit) s omáčkou, muffinů, ovoce a samozřejmě obligátní kávy.
Po snídani jsme uzavřeli známky, popřáli si šťastné vánoce a většina lidí se pokojně rozešla domů; já jsem ještě musela pro suplující učitele připravit hodiny na první čtyři dny dalšího pololetí, protože si prodloužím vánoční prázdniny o konferenci. Nakonec se to celé protáhlo do tří, i když mi vydatně pomáhal Filip. Bylo nám líto, že jsme to nezvládli ukončit dřív, protože dnes byl den, kdy od dvanácti policisté v Havasu zdarma opíjeli skupinku dobrovolníků na policejní stanici; a naši kamarádi byli samozřejmě u toho. Nevím, jestli něco takového existuje i v Čechách, ale tady se policisté musí naučit vyhodnocovat ten test s tužkou (viz týden 18, jak mě stavěla policie), a jediný způsob výuky, jaký zatím mají, je opít si zkušební vzorek, u toho jim průběžně mávat tužkou před očima, a po zhruba šesti hodinách je rozvést domů. Ověřila jsem si to u Chrise, potvrdil to. Dokonce mají prý pro tento účel na policejní stanici malý bar a dobrovolníci si můžou vybrat, jaký alkohol budou pít. Už se moc těším na vyprávění těch, co tam byli.
Po snídani jsme uzavřeli známky, popřáli si šťastné vánoce a většina lidí se pokojně rozešla domů; já jsem ještě musela pro suplující učitele připravit hodiny na první čtyři dny dalšího pololetí, protože si prodloužím vánoční prázdniny o konferenci. Nakonec se to celé protáhlo do tří, i když mi vydatně pomáhal Filip. Bylo nám líto, že jsme to nezvládli ukončit dřív, protože dnes byl den, kdy od dvanácti policisté v Havasu zdarma opíjeli skupinku dobrovolníků na policejní stanici; a naši kamarádi byli samozřejmě u toho. Nevím, jestli něco takového existuje i v Čechách, ale tady se policisté musí naučit vyhodnocovat ten test s tužkou (viz týden 18, jak mě stavěla policie), a jediný způsob výuky, jaký zatím mají, je opít si zkušební vzorek, u toho jim průběžně mávat tužkou před očima, a po zhruba šesti hodinách je rozvést domů. Ověřila jsem si to u Chrise, potvrdil to. Dokonce mají prý pro tento účel na policejní stanici malý bar a dobrovolníci si můžou vybrat, jaký alkohol budou pít. Už se moc těším na vyprávění těch, co tam byli.
čtvrtek 18. prosince 2008
KONČÍM! TEDY ALESPOŇ NA CHVÍLI:)
Uff, tak už je za námi pololetí. Jak bych ho shrnula? Neuvěřitelně velké pracovní nasazení, které se, převedeno na čísla, vyplatilo. Dokonce i mí “regular” studenti dosahují v závěrečných zkouškách stejné výsledky jako studenti mých kolegů, rodilých mluvčích familiérních se zdejším školským systémem i formátem závěrečné zkoušky. Mí honors studenti jsou samozřejmě hvězdy. Ti by snad byli skvělí i kdyby je učil eskymácký popelář hovořící pouze inuitštinou.
Co se závěrečných známek týče, mrzí mě, že několika studentům známka trochu spadla díky výsledku závěrečné zkoušky (80% tvoří známky, které student dostal během semestru, 20% závěrečná zkouška). Až teď jsem odhalila, jakým způsobem se dají studentům vyšperkovat známky z testů – učitelé dávají studentům za různé aktivity „extra credit“ - body, které pak přičítají k výsledkům. A já si pořád říkala, čím to je, že mají skoro všichni studenti „áčka“ z matiky... ne, nežiji v regionu geniálních matematiků, učitelé studentům prostě přikrášlují známky. Výsledky pak samozřejmě vrhají dobré světlo i na ně... jenom naše všemi obávané oddělení angličtinářů na to moc nejede, čímž studentům značně ztížilo situaci. Vtip je v tom, že když má student po dobu studia téměř samá „áčka“, má v posledním ročníku střední školy šanci zažádat si o stipendium na VŠ ve výši 60.000 USD, což je často jediné dosažitelné stipendium pro zdravého bělocha. Sečteno a podtrženo, všechny známky už od prvního pololetí prvního ročníku jsou o vaší budoucnosti a každé „béčko“ už se bere jako tragédie. Je to trochu paradoxní; na ostatní stipendia stačí mít jinou barvu pleti či zlomek indiánské či mexické krve. Ale zpátky k výsledkům; samozřejmě je nám vyčítáno, ž naší vinnou může byt dítě „navždy zatraceno“... takže myslím, že příští semestr najedu na systém zdejších matikářů.
Přestože jsou za mnou hmatatelné výsledky práce, měla jsem pár krizí z přepracování. Člověk si občas pomyslí, jestli mu to za to stojí... ale s blížící se dovolenou v Kalifornii, konferencí na Havaji, našimi zdejšími kamarády a s dárky, které teď dostávám od mých studentů a kolegů si říkám, že stojí. (ha, že by se ze mě stával materiálně založený člověk?)
Co se závěrečných známek týče, mrzí mě, že několika studentům známka trochu spadla díky výsledku závěrečné zkoušky (80% tvoří známky, které student dostal během semestru, 20% závěrečná zkouška). Až teď jsem odhalila, jakým způsobem se dají studentům vyšperkovat známky z testů – učitelé dávají studentům za různé aktivity „extra credit“ - body, které pak přičítají k výsledkům. A já si pořád říkala, čím to je, že mají skoro všichni studenti „áčka“ z matiky... ne, nežiji v regionu geniálních matematiků, učitelé studentům prostě přikrášlují známky. Výsledky pak samozřejmě vrhají dobré světlo i na ně... jenom naše všemi obávané oddělení angličtinářů na to moc nejede, čímž studentům značně ztížilo situaci. Vtip je v tom, že když má student po dobu studia téměř samá „áčka“, má v posledním ročníku střední školy šanci zažádat si o stipendium na VŠ ve výši 60.000 USD, což je často jediné dosažitelné stipendium pro zdravého bělocha. Sečteno a podtrženo, všechny známky už od prvního pololetí prvního ročníku jsou o vaší budoucnosti a každé „béčko“ už se bere jako tragédie. Je to trochu paradoxní; na ostatní stipendia stačí mít jinou barvu pleti či zlomek indiánské či mexické krve. Ale zpátky k výsledkům; samozřejmě je nám vyčítáno, ž naší vinnou může byt dítě „navždy zatraceno“... takže myslím, že příští semestr najedu na systém zdejších matikářů.
Přestože jsou za mnou hmatatelné výsledky práce, měla jsem pár krizí z přepracování. Člověk si občas pomyslí, jestli mu to za to stojí... ale s blížící se dovolenou v Kalifornii, konferencí na Havaji, našimi zdejšími kamarády a s dárky, které teď dostávám od mých studentů a kolegů si říkám, že stojí. (ha, že by se ze mě stával materiálně založený člověk?)
neděle 14. prosince 2008
TÝDEN DEVATENÁCTÝ
Vánoční koncert školního sboru nám připomenul šmahem se blížící vánoce, takže jsme si naplánovali únik do Kalifornie. Od příští soboty nás čeká San Diego, L.A., San Francisco, Sequoia NP a Death Valley.
Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.
V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).
Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.
V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).
pátek 5. prosince 2008
TÝDEN OSMNÁCTÝ
Počasí se ještě trochu ochladilo, už je to na džíny a tričko s krátkým rukávem. Někteří místní už k zimním botám přidali čepici, po ránu i rukavice. A já jsem si před týdnem říkala, proč je tu vůbec prodávají:).
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.
V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.
V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.
V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.
V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!
pondělí 24. listopadu 2008
TÝDEN SEDMNÁCTÝ
To byste nevěřili, co se stalo. V neděli jsme s Filipem jeli do školy vyměnit vodu v akváriu v mé třídě a přivázat na každou lavici látkové penály s houbičkou a fixem (každý student má pod židlí bílou desku, pomocí fixu na ní občas píší odpovědi na mé záludné otázky či gramatická cvičení. V ponělí ráno, přesně deset minut po začátku hodiny, když jsem studenty odváděla do místnosti s počítači, jsem zjistila, že už mi někdo stačil jeden penál ukradnout. Deset minut! Nakonec toho článku zas tak nelituji:)
Krátce nato jsem se zeptala mojí studentky z první hodiny, které je často špatně (tj. přichází o část hodin, protože je u školní sestry), jestli si nechce prohodit hodiny - když mají studenti potíže s nízkým tlakem, obvykle se jim přestaví rozvrh tak, aby po ránu měli "lehčí" předměty. Opověď mě na chvíli rozhodila:"Ne, to by asi nepomohlo, jsem těhotná." A já naivka si říkám, že u čtrnáctileté to bude tlakem, ha ha. K podivnému panoptiku studentů z mých prvních dvou regular classes tak přidávám matku pod zákonem. Chudák, a já jí trápím stavbou vět a slohovkami...
Po příchodu domů mi to nedalo a našli jsme si s Filipem statistiku těhotenství u náctiletých. USA jsou těsně před Indonésií... Inu, místní církev pilulce moc nefandí.
Ve středu ráno jsme si s kolegyněmi zašly na snídani a do kina. Čekaly nás tři dny volna, protože ve čtvrtek se slavilo Díkůvzdání. Byli jsme pozvaní do čtyř domácností; nakonec jsme skončili u nám nejmilejších kamarádů, takže se večer opravdu vydařil. Brali to poctivě, vařili všechno podomácku, což už se dnes prý tak moc nevidí. Tradiční menu se stávalo ze dvou krocanů (celkem 16 kg, jednoho pekli, druhého vcelku smažili v ohromném hrnci na zahradě), výborné kaštanové nádivky, zapékané kukuřice se smetanou, sladkých brambor ve sladké omáčce, vynikající brusinkové omáčky se skořicí a pomerančovým džusem, bramborové kaše s česnekem, a tradičním chlebem, který chutná jako naše vánočka. Přejíte se jen tím, že od všeho kousek ochutnáte. Po večeři jsme si zahráli bowling na Wii, což je oblíbená místní videohra (stručně: máte v ruce ovladač citlivý na pohyb, kterým ovládáte panáčka na obrazovce). Abychom nevytrávili, hostitelé do nás vtlačili desert, pumpkin pie se šlehačkou. Pak už jsme si jen pohodlně polehali u obrazovky a podívali se na pohádku. Prostě Thanksgiving se vším všudy:)
Druhý den ráno jsme vyjeli na výlet k mexickým hranicím se Slovenkou Danou a její dcerou Tami. Dana je také učitelka na výměně; a naštěstí bydlí ze všech Fulbrightů k nám nejblíž - v Las Vegas. Fotky a komentář zde.
Krátce nato jsem se zeptala mojí studentky z první hodiny, které je často špatně (tj. přichází o část hodin, protože je u školní sestry), jestli si nechce prohodit hodiny - když mají studenti potíže s nízkým tlakem, obvykle se jim přestaví rozvrh tak, aby po ránu měli "lehčí" předměty. Opověď mě na chvíli rozhodila:"Ne, to by asi nepomohlo, jsem těhotná." A já naivka si říkám, že u čtrnáctileté to bude tlakem, ha ha. K podivnému panoptiku studentů z mých prvních dvou regular classes tak přidávám matku pod zákonem. Chudák, a já jí trápím stavbou vět a slohovkami...
Po příchodu domů mi to nedalo a našli jsme si s Filipem statistiku těhotenství u náctiletých. USA jsou těsně před Indonésií... Inu, místní církev pilulce moc nefandí.
Ve středu ráno jsme si s kolegyněmi zašly na snídani a do kina. Čekaly nás tři dny volna, protože ve čtvrtek se slavilo Díkůvzdání. Byli jsme pozvaní do čtyř domácností; nakonec jsme skončili u nám nejmilejších kamarádů, takže se večer opravdu vydařil. Brali to poctivě, vařili všechno podomácku, což už se dnes prý tak moc nevidí. Tradiční menu se stávalo ze dvou krocanů (celkem 16 kg, jednoho pekli, druhého vcelku smažili v ohromném hrnci na zahradě), výborné kaštanové nádivky, zapékané kukuřice se smetanou, sladkých brambor ve sladké omáčce, vynikající brusinkové omáčky se skořicí a pomerančovým džusem, bramborové kaše s česnekem, a tradičním chlebem, který chutná jako naše vánočka. Přejíte se jen tím, že od všeho kousek ochutnáte. Po večeři jsme si zahráli bowling na Wii, což je oblíbená místní videohra (stručně: máte v ruce ovladač citlivý na pohyb, kterým ovládáte panáčka na obrazovce). Abychom nevytrávili, hostitelé do nás vtlačili desert, pumpkin pie se šlehačkou. Pak už jsme si jen pohodlně polehali u obrazovky a podívali se na pohádku. Prostě Thanksgiving se vším všudy:)
Druhý den ráno jsme vyjeli na výlet k mexickým hranicím se Slovenkou Danou a její dcerou Tami. Dana je také učitelka na výměně; a naštěstí bydlí ze všech Fulbrightů k nám nejblíž - v Las Vegas. Fotky a komentář zde.
neděle 23. listopadu 2008
TÝDEN ŠESTNÁCTÝ
Spousta práce, málo spánku, a v sobotních novinách článek o mě. Tak by se dal stručně shrnout týden šestnáctý. Článek najdete zde, jako vždy se zasmějete... paní redaktorka si pár věcí přizpůsobila (mimo jiné z toho vyznívá, že všichni mí studenti tady lžou a kradou, že Ginny používá naše auto - žádné nemáme - atp.) a pár věcí nepochopila jako vtip (třeba že je Filip žena v domácnosti a bere to vážně). Ach jo, budu mít zítra ve škole co vysvětlovat. Bohužel tady Today's News Herald čtou opravdu všichni, a článek vyšel na první a druhé stránce... Dneska jsem potkala tchyni mojí mentorky, prý si článek vystříhla a má ho pro ní připravený... Snad nebohou Taniu netrefí šlak dřív, než jí to stačím vysvětlit.
Z interview do novin jsem zase na chvíli vyléčená.
Z interview do novin jsem zase na chvíli vyléčená.
neděle 16. listopadu 2008
TÝDEN PATNÁCTÝ
Počasí se ještě trochu ochladilo, ráno bývá 15°C,přes den okolo 28°C. Takový velice příjemný srpen; lidem tu na zahrádkách pomalu dozrávají grapefruity... jen pro děcka ve škole je to velká událost; holčiny začaly pomalu nosit sněhule. Ano, sněhule. S kožešinou a bambulkami. Já chodím pořád naboso ve svých sandálcích a užívám si teplíčka.
V pondělí se mi byla podívat na hodině paní ředitelka, a vzhledem k tomu, že se jí hodina líbila, jsem teď už oficiálně členem smečky. Na oplátku za pochvalu jsem jí pozvala na Českou párty.
V úterý byl Veteran’s day, takže jsem místo do školy vyrazila s Filipem na výlet. Kousek od místa, kde bydlíme, je totiž Sara park, místo, kde se dá dlouhou průrvou ke skále dojít k jezeru. Když jsme dorazili k vodě, nedalo nám to. Filip se svlékl a zaplaval si; já, protože jsem nechtěla dělat Fulbrightu špatnou reklamu veřejným obnažováním (když tu něco provedete, otisknou v novinách váš přestupek společně s vaším jménem a místem, kde jste přestupek spáchali, tj. často vaší adresou. Viz zde), jsem šla alespoň tak daleko, kam mi kraťásky dovolily. Fotky zde.
A propos, když jsem zmínila noviny – moje fotka už tu novinami proběhla, byla součástí nic nesdělujícího článku o mezinárodních výměnách. Když článek vyšel, moc mě pobavil. Předcházel mu totiž půlhodinový rozhovor, kdy se mě ptali na všechno možné i nemožné; to všechno jenom proto, aby to mohli zhustit do tří zdvořilostních frází, které otiskli. Styl článku rozhodně stojí za povšimnutí; inu, co chcete od místních pisálků; ostatně Plzeňský deník je na tom dost podobně. Nejzajímavější na celé věci asi bylo to, že se ke mě pak hlásil druhý den jeden pán v obchodě, že si prý pamatuje, že moje tvář byla v novinách... Hvězdou na jeden den, ha ha. Článek zde.
Ve čtvrtek jsem za oknem svého auta našla pozvánku na Halo night (kdo sleduje Big Bang theory, ví, o čem mluvím). A hádejte od koho? Od místních Baptistů. Tahle komunita mě opravdu nepřestává překvapovat. A jak si zdůvodní, že zvou lidi k nim do kostela na naprosto šílenou počítačovou hru, kde se hráč vžívá do role supervojáka a vesele si střílí kolem? Divili byste se, ale opět se to dá podpořit citátem z bible. Sice jednoslovným, ale... Ale co bych povídala, podívejte se sami: přední strana pozvánky, zadní strana pozvánky.
V pátek jsme měli během oběda poradu, na kterou má mentorka Tania přinesla kupóny na slevu do místní hospody, s tím, že bychom mohli zajít. Stará dobrá parta se nenechala přemlouvat, takže jsme ze školy rovnou zajeli na pivo. Ochutnala jsem můj první točený Bud Light ... (proč tu vodu vůbec někdo pije?)... a pak se v sebeobraně uchýlila ke Guinessu. Bylo to super, shodli jsme se, že se budem chodit častěji. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla je, že je tu všechno tak daleko, že do hospody prostě musíte jet autem. Z hospody, po pár pivech, taktéž. Městská hromadná doprava tu neexistuje, taxi jsem tu neviděla za celé čtyři měsíce... Pro mě to znamená, že když jdu do hospody, buď vůbec nepiji, nebo si dám dvě piva a pak řídím domů max. pětadvacítkou (mil/h), protože se bojím jet rychleji.
V sobotu ráno to začalo. Po naší hodince power jógy jsme začali vařit na Českou párty. Zabralo nám to celý den, a to už jsme měli z předchozího dne uvařenou svíčkovou a bramboračku . Ostatně, dělat dukátové buchtičky z dvou kil mouky, obalovat přes dvě kila sýra, nakrájeného na malé kostičky, a strouhat kotel brambor na bramboráky, dá přeci jen dost práce. V sedm, kdy párty začínala, jsme byli s Filipem celkem hotoví, a nedokázali jsme si představit, že nás čeká ještě dalších pět hodin práce (sýr a bramboráky jsme smažili před hosty, aby je měli horké) a konverzace. Naštěsti se objevilo jen zlaté jádro mých kolegů, a vytvořili tam tak skvělou náladu, že z nás únava okamžitě opadla. Všichni se hrdinně pouštěli do všech pokrmů, důvěřovali i bramboračce (použila jsem do ní sušené houby z Čech) a nakládaným hermelínům. Rodiče Ginny zašli ještě dál a vyžádali si ochutnávku českého rumu, naší paní ředitelku jsem ještě neviděla se tak dlouho v kuse bavit a usmívat. Chudák, většina školního veselí pro ní končí v okamžiku, kdy jeden grázl něco vyvede a ona si ho musí odvést do ředitelny. Vůbec nechápu, jak zvládá to, že vidí pořád jen tu horší stránku věci - problémy, rváče, lháře, hysterické rodiče...
No, ale zpátky k párty. Byla to právě naše paní ředitelka, která se nevědomky postarala o fór dne. V nenucené konverzaci, kde vyšlo najevo, že se opravdu snažila něco o naší zemi nastudovat (např. věděla, že je prezidentem Klaus), se nás zeptala: “ No, a co vás tady nejvíc překvapilo v domácnostech? Elektřina?“
Vlastně je zvláštní, že podobnou otázku jsme slyšeli až po čtyřech měsících; čekala jsem jí na začátku našeho pobytu. Naštěstí jsou mí kolegové zcestovalí a sledují situaci v Evropě, takže na podobné otázky se mě opravdu nikdo z nich neptal.
Ve dvanáct mělo přijít překvapení – byli jsme domluvení s Ginny, že se s ní spojíme přes Skype, a že budeme její tvář promítat na velké obrazovce v obývacím pokoji; ona bude mít možnost „být tam s námi“, vidět svoje kolegy a kamarády. Nakonec to neklaplo. Prostě nám to nebrala, nevíme proč. Trochu nás to zamrzelo, pár lidí tam čekalo opravdu jen kvůli tomu, aby si s ní mohlo na chvíli popovídat.
Ale i tak byla Česká párty úspěšná. Přišlo dvacet lidí a všichni jsme si to opravdu užili. Nejvíc jim chutnal smažák a bramboráky, ale i svíčková si našla fanoušky. Někteří to brali vážně a říkali si o recepty. Třeba tím začíná období, kdy v malém městečku uprostřed pouště budou americké rodiny tu a tam vařit česká jídla. Fotka jídel zde. Na ostatních jsou moji kolegové, takže je nebudu zveřejňovat. Budete si muset počkat, až přijedeme domů:)
V pondělí se mi byla podívat na hodině paní ředitelka, a vzhledem k tomu, že se jí hodina líbila, jsem teď už oficiálně členem smečky. Na oplátku za pochvalu jsem jí pozvala na Českou párty.
V úterý byl Veteran’s day, takže jsem místo do školy vyrazila s Filipem na výlet. Kousek od místa, kde bydlíme, je totiž Sara park, místo, kde se dá dlouhou průrvou ke skále dojít k jezeru. Když jsme dorazili k vodě, nedalo nám to. Filip se svlékl a zaplaval si; já, protože jsem nechtěla dělat Fulbrightu špatnou reklamu veřejným obnažováním (když tu něco provedete, otisknou v novinách váš přestupek společně s vaším jménem a místem, kde jste přestupek spáchali, tj. často vaší adresou. Viz zde), jsem šla alespoň tak daleko, kam mi kraťásky dovolily. Fotky zde.
A propos, když jsem zmínila noviny – moje fotka už tu novinami proběhla, byla součástí nic nesdělujícího článku o mezinárodních výměnách. Když článek vyšel, moc mě pobavil. Předcházel mu totiž půlhodinový rozhovor, kdy se mě ptali na všechno možné i nemožné; to všechno jenom proto, aby to mohli zhustit do tří zdvořilostních frází, které otiskli. Styl článku rozhodně stojí za povšimnutí; inu, co chcete od místních pisálků; ostatně Plzeňský deník je na tom dost podobně. Nejzajímavější na celé věci asi bylo to, že se ke mě pak hlásil druhý den jeden pán v obchodě, že si prý pamatuje, že moje tvář byla v novinách... Hvězdou na jeden den, ha ha. Článek zde.
Ve čtvrtek jsem za oknem svého auta našla pozvánku na Halo night (kdo sleduje Big Bang theory, ví, o čem mluvím). A hádejte od koho? Od místních Baptistů. Tahle komunita mě opravdu nepřestává překvapovat. A jak si zdůvodní, že zvou lidi k nim do kostela na naprosto šílenou počítačovou hru, kde se hráč vžívá do role supervojáka a vesele si střílí kolem? Divili byste se, ale opět se to dá podpořit citátem z bible. Sice jednoslovným, ale... Ale co bych povídala, podívejte se sami: přední strana pozvánky, zadní strana pozvánky.
V pátek jsme měli během oběda poradu, na kterou má mentorka Tania přinesla kupóny na slevu do místní hospody, s tím, že bychom mohli zajít. Stará dobrá parta se nenechala přemlouvat, takže jsme ze školy rovnou zajeli na pivo. Ochutnala jsem můj první točený Bud Light ... (proč tu vodu vůbec někdo pije?)... a pak se v sebeobraně uchýlila ke Guinessu. Bylo to super, shodli jsme se, že se budem chodit častěji. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla je, že je tu všechno tak daleko, že do hospody prostě musíte jet autem. Z hospody, po pár pivech, taktéž. Městská hromadná doprava tu neexistuje, taxi jsem tu neviděla za celé čtyři měsíce... Pro mě to znamená, že když jdu do hospody, buď vůbec nepiji, nebo si dám dvě piva a pak řídím domů max. pětadvacítkou (mil/h), protože se bojím jet rychleji.
V sobotu ráno to začalo. Po naší hodince power jógy jsme začali vařit na Českou párty. Zabralo nám to celý den, a to už jsme měli z předchozího dne uvařenou svíčkovou a bramboračku . Ostatně, dělat dukátové buchtičky z dvou kil mouky, obalovat přes dvě kila sýra, nakrájeného na malé kostičky, a strouhat kotel brambor na bramboráky, dá přeci jen dost práce. V sedm, kdy párty začínala, jsme byli s Filipem celkem hotoví, a nedokázali jsme si představit, že nás čeká ještě dalších pět hodin práce (sýr a bramboráky jsme smažili před hosty, aby je měli horké) a konverzace. Naštěsti se objevilo jen zlaté jádro mých kolegů, a vytvořili tam tak skvělou náladu, že z nás únava okamžitě opadla. Všichni se hrdinně pouštěli do všech pokrmů, důvěřovali i bramboračce (použila jsem do ní sušené houby z Čech) a nakládaným hermelínům. Rodiče Ginny zašli ještě dál a vyžádali si ochutnávku českého rumu, naší paní ředitelku jsem ještě neviděla se tak dlouho v kuse bavit a usmívat. Chudák, většina školního veselí pro ní končí v okamžiku, kdy jeden grázl něco vyvede a ona si ho musí odvést do ředitelny. Vůbec nechápu, jak zvládá to, že vidí pořád jen tu horší stránku věci - problémy, rváče, lháře, hysterické rodiče...
No, ale zpátky k párty. Byla to právě naše paní ředitelka, která se nevědomky postarala o fór dne. V nenucené konverzaci, kde vyšlo najevo, že se opravdu snažila něco o naší zemi nastudovat (např. věděla, že je prezidentem Klaus), se nás zeptala: “ No, a co vás tady nejvíc překvapilo v domácnostech? Elektřina?“
Vlastně je zvláštní, že podobnou otázku jsme slyšeli až po čtyřech měsících; čekala jsem jí na začátku našeho pobytu. Naštěstí jsou mí kolegové zcestovalí a sledují situaci v Evropě, takže na podobné otázky se mě opravdu nikdo z nich neptal.
Ve dvanáct mělo přijít překvapení – byli jsme domluvení s Ginny, že se s ní spojíme přes Skype, a že budeme její tvář promítat na velké obrazovce v obývacím pokoji; ona bude mít možnost „být tam s námi“, vidět svoje kolegy a kamarády. Nakonec to neklaplo. Prostě nám to nebrala, nevíme proč. Trochu nás to zamrzelo, pár lidí tam čekalo opravdu jen kvůli tomu, aby si s ní mohlo na chvíli popovídat.
Ale i tak byla Česká párty úspěšná. Přišlo dvacet lidí a všichni jsme si to opravdu užili. Nejvíc jim chutnal smažák a bramboráky, ale i svíčková si našla fanoušky. Někteří to brali vážně a říkali si o recepty. Třeba tím začíná období, kdy v malém městečku uprostřed pouště budou americké rodiny tu a tam vařit česká jídla. Fotka jídel zde. Na ostatních jsou moji kolegové, takže je nebudu zveřejňovat. Budete si muset počkat, až přijedeme domů:)
sobota 8. listopadu 2008
TÝDEN ČTRNÁCTÝ
O novinky zase není nouze. V pondělí u nás byl Blood Drive, což je pojízdná transfúzní stanice. Prostě přijedou a vysajou povolné studenty nad sedmnáct let. Docela krvák. Škoda, že nevysávají už od čtrnácti, měla bych pár kandidátů na puštění žilou:).
Také jsem se dozvěděla, proč je většina mých studentů naprosto fascinována vteřinovým lepidlem. I normálně stabilní osobnosti to naprosto vyšine. Jsou z něj úplně hotoví, kdykoliv jim ho půjčím, dostanu tubičku nazpátek prázdnou (slepí nejdřív co potřebují, pak sebe, pak kamaráda k lavici, pak si ho jen tak nalejou na nějakou část těla, aby si měli co sloupávat...). Tenhle fenomén mi byl dost nejasný až do chvíle, kdy mi to nedalo a zeptala jsem se.. odpověď byste neuhodli . Do šestnácti let jim tu nepovolí koupit si vteřinové lepidlo v obchodě, protože obchody nechtějí mít na kontě dětské „čichače“.
V pondělí jsme byli pozváni k ohýnku na pláži; pořádali ho baptisté, komunita Kim a Jasona (manželský pár, naši nejbližší kamarádi a mí kolegové). Je to ta samá komunita, co už před tím pořádala závody. Seznámili jsme se s několika příjemnými lidmi a dostali jsme pozvání do místní požární stanice. Nechyběla tradiční zábava: S´mores, opékané marshmallows, podávané s čokoládou ve dvou skořicových sušenkách. Fotky zde. Jak jsem si tak opékála svůj marshmallow, přemýšlela jsem, jestli Ginny na druhé straně Atlantiku už někdo ukázal, jak opékat buřty, či péct brambory v uhlí. Musím jí to nějak zařídit. Na celém večeru byla skvělá ještě jedna věc: nikdo nemluvil o víře, ani se nás neptali, jestli věříme. Prostě se tam sešli, protože jim jako lidem je spolu fajn, to je celé. Pastoři, se kterými jsme se bavili, jsou příjemní chlapíci se smyslem pro humor, vlastními rodinami a schopností bavit společnost. Žijí naprosto normálním životem; dokonce prý drží i Halloween kostele (přistaví pár hrobů a spoustu zmasakrovaných částí těla a strašidel:)).
Událostí úterý byly samozřejmě volby, byl to dost silný zážitek; jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho!
Po úterý se to trochu zvrhlo; probírám se studenty gramatiku, takže jsem jim dávala průběžně rozbory vět za domácí úkoly... celkem za týden to 100 vět, tak nějak mi nedošlo, že s mými 160 studenty to znamená 1600 vět na opravování. Zkrátím to. S mými TAs a Filipem jsme to opravovali dva dny v kuse.
V sobotu přišel zasloužený odpočinek v podobě ranní hodinky power jógy, na kterou jsem zlákala své dvě kolegyně, a čtení knížky v křesílku na naší kamenné zahrádce. Přes poledne jsem se pokoušela nacvičit buchty a koláče na českou párty. Na těsto tu ingredience seženete, ale povidla neznají a tvaroh tu mají jen řádně prosolený. Ani po přidání cukru, vanilkového extraktu (vanilkový cukr tu taky neznají), citronové kůry a českého rumíčku, který si tu šetříme na vaření (protože půlku už nám vypili naši zdejší kamarádi), se nepodařilo slanou chuť přebít, ostružinová marmeláda místo povidel taky úplně neklapla... no, zbývá varianta brod: buchtičky se šodó, takže naši milí američtí hosté o rum nepřijdou. Když se zase trochu ochladilo, šli jsme s Filipem a Vinem na procházku a pak se pokusili vybrat hudbu na českou párty. Zasekali jsme se u Kryla, takže vybráno nemáme nic, ale zabékali jsme si řádně.
Také jsem se dozvěděla, proč je většina mých studentů naprosto fascinována vteřinovým lepidlem. I normálně stabilní osobnosti to naprosto vyšine. Jsou z něj úplně hotoví, kdykoliv jim ho půjčím, dostanu tubičku nazpátek prázdnou (slepí nejdřív co potřebují, pak sebe, pak kamaráda k lavici, pak si ho jen tak nalejou na nějakou část těla, aby si měli co sloupávat...). Tenhle fenomén mi byl dost nejasný až do chvíle, kdy mi to nedalo a zeptala jsem se.. odpověď byste neuhodli . Do šestnácti let jim tu nepovolí koupit si vteřinové lepidlo v obchodě, protože obchody nechtějí mít na kontě dětské „čichače“.
V pondělí jsme byli pozváni k ohýnku na pláži; pořádali ho baptisté, komunita Kim a Jasona (manželský pár, naši nejbližší kamarádi a mí kolegové). Je to ta samá komunita, co už před tím pořádala závody. Seznámili jsme se s několika příjemnými lidmi a dostali jsme pozvání do místní požární stanice. Nechyběla tradiční zábava: S´mores, opékané marshmallows, podávané s čokoládou ve dvou skořicových sušenkách. Fotky zde. Jak jsem si tak opékála svůj marshmallow, přemýšlela jsem, jestli Ginny na druhé straně Atlantiku už někdo ukázal, jak opékat buřty, či péct brambory v uhlí. Musím jí to nějak zařídit. Na celém večeru byla skvělá ještě jedna věc: nikdo nemluvil o víře, ani se nás neptali, jestli věříme. Prostě se tam sešli, protože jim jako lidem je spolu fajn, to je celé. Pastoři, se kterými jsme se bavili, jsou příjemní chlapíci se smyslem pro humor, vlastními rodinami a schopností bavit společnost. Žijí naprosto normálním životem; dokonce prý drží i Halloween kostele (přistaví pár hrobů a spoustu zmasakrovaných částí těla a strašidel:)).
Událostí úterý byly samozřejmě volby, byl to dost silný zážitek; jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho!
Po úterý se to trochu zvrhlo; probírám se studenty gramatiku, takže jsem jim dávala průběžně rozbory vět za domácí úkoly... celkem za týden to 100 vět, tak nějak mi nedošlo, že s mými 160 studenty to znamená 1600 vět na opravování. Zkrátím to. S mými TAs a Filipem jsme to opravovali dva dny v kuse.
V sobotu přišel zasloužený odpočinek v podobě ranní hodinky power jógy, na kterou jsem zlákala své dvě kolegyně, a čtení knížky v křesílku na naší kamenné zahrádce. Přes poledne jsem se pokoušela nacvičit buchty a koláče na českou párty. Na těsto tu ingredience seženete, ale povidla neznají a tvaroh tu mají jen řádně prosolený. Ani po přidání cukru, vanilkového extraktu (vanilkový cukr tu taky neznají), citronové kůry a českého rumíčku, který si tu šetříme na vaření (protože půlku už nám vypili naši zdejší kamarádi), se nepodařilo slanou chuť přebít, ostružinová marmeláda místo povidel taky úplně neklapla... no, zbývá varianta brod: buchtičky se šodó, takže naši milí američtí hosté o rum nepřijdou. Když se zase trochu ochladilo, šli jsme s Filipem a Vinem na procházku a pak se pokusili vybrat hudbu na českou párty. Zasekali jsme se u Kryla, takže vybráno nemáme nic, ale zabékali jsme si řádně.
sobota 1. listopadu 2008
TÝDEN TŘINÁCTÝ - NÁVRAT DO ŠKOLY
Návrat do školy byl veselejší, než jsem čekala. Prvně se mě všichni mí studenti ptali, jestli už jsem v pořádku, protože jim chlapík, kterého škola povolala na supl, tvrdil, že za mě supluje, neboť jsem se nervově zhroutila (tady může substitute teacher, tedy člověka, kterého si škola najme po dobu nepřítomnosti učitele, dělat snad opravdu každý. Často to dělají důchodci kvůli přivýdělku; ten "můj" byl prý bývalý policista). Prvních pět minut hodiny jsem tak trávila vysvětlováním, co jsem dělala v Renu a ukazováním fotek.
Dále jsem zjistila, že zlatá rybka v mém akváriu je těhotná, takže jsem dala studentům na výběr: buď věc ponecháme přírodě (tj. jikry asi sežere sameček), nebo přinesete nějakou nádobu, do které jí dáme na mateřskou. Studenti tvrdili, že něco určitě seženou, tak uvidíme:))
v pátek studenti volili prezidenta (jejich hlasy se nebudou oficiálně počítat, ale jejich hlas místní papaláše zajímá). Když odvolili (většina samozřejmě McCaina, jak jim poradili doma), dostali ode mě samolepku a šlo se zpátky do hodiny. Jsem zvědavá na ty opravdové volby. Tady v Arizoně panuje zejména mezi neuniverzitně vzdělanými velká nenávist vůči Obamovi, je to směsice až směšných báchorek (mj. je prý muslim) s xenofobií. Jsem opravdu ráda, že tu volit nemůžu, což je taky moje obvyklá výmluva, když se chci vyhnout debatám o tom, kdo by měl být prezident. Volby tady rozdělují i rodiny, takže je lepší zůstat neutrální.
Páteční noc byl Halloween, takže jsme jeli na McCulloch, jednu z hlavních ulic, a nafotili pár fotek. Kvůli několika nešťasným incidentům v minulosti si teď rodiče svoje děti úskostlivě hlídají a vodí je sbírat sladkosti do míst, jako je McCulloch. Děti nechodí k nikomu do domu, jsou tam jen stánky, které sponzorují místní obchodníci. U každého stánku stačí jen natáhnout ruku s plastovým košíčkem ve tvaru dyně a už vám sypou... postrádá to romantiku, ale dítě je v bezpečí. Fotky zde. Dalším oblíbeným místem na Halloween s dětmi je kostel, tedy vaše náboženská komunita.Teoreticky by se to asi mělo vylučovat, ale tady si z toho hlavu nikdo nedělá. V kostele to probíhá podobně; na parkovišti jsou stánky s různými soutěžemi a sladkostmi...
Dále jsem zjistila, že zlatá rybka v mém akváriu je těhotná, takže jsem dala studentům na výběr: buď věc ponecháme přírodě (tj. jikry asi sežere sameček), nebo přinesete nějakou nádobu, do které jí dáme na mateřskou. Studenti tvrdili, že něco určitě seženou, tak uvidíme:))
v pátek studenti volili prezidenta (jejich hlasy se nebudou oficiálně počítat, ale jejich hlas místní papaláše zajímá). Když odvolili (většina samozřejmě McCaina, jak jim poradili doma), dostali ode mě samolepku a šlo se zpátky do hodiny. Jsem zvědavá na ty opravdové volby. Tady v Arizoně panuje zejména mezi neuniverzitně vzdělanými velká nenávist vůči Obamovi, je to směsice až směšných báchorek (mj. je prý muslim) s xenofobií. Jsem opravdu ráda, že tu volit nemůžu, což je taky moje obvyklá výmluva, když se chci vyhnout debatám o tom, kdo by měl být prezident. Volby tady rozdělují i rodiny, takže je lepší zůstat neutrální.
Páteční noc byl Halloween, takže jsme jeli na McCulloch, jednu z hlavních ulic, a nafotili pár fotek. Kvůli několika nešťasným incidentům v minulosti si teď rodiče svoje děti úskostlivě hlídají a vodí je sbírat sladkosti do míst, jako je McCulloch. Děti nechodí k nikomu do domu, jsou tam jen stánky, které sponzorují místní obchodníci. U každého stánku stačí jen natáhnout ruku s plastovým košíčkem ve tvaru dyně a už vám sypou... postrádá to romantiku, ale dítě je v bezpečí. Fotky zde. Dalším oblíbeným místem na Halloween s dětmi je kostel, tedy vaše náboženská komunita.Teoreticky by se to asi mělo vylučovat, ale tady si z toho hlavu nikdo nedělá. V kostele to probíhá podobně; na parkovišti jsou stánky s různými soutěžemi a sladkostmi...
středa 29. října 2008
Orientace v Renu
Celé to začalo vlasně už před měsícem, když jsme si rezervovali s mojí mentorkou letenky. Na druhém konci drátu se ozvala žena, která se představila jako Myrna; zněla jako Indka a dodnes nevíme, jestli to, že ji svěřili funkci „telefonisky“ byl nějaký typ Kanadského žertíku. Nejen, že nám tvrdila, že neexistuje přímý let z Las Vegas do Rena, takže jsme museli vyjet už v pátek do Las Vegas, abychom mohli vstát v sobotu půl šesté ráno, kvůli letu, který nám vybrala (přes San Francisco), ale i pokazila mé jméno na letence, a to i přes to, že jsem jí ho třikrát hláskovala. Potřetí už mojí mentorce tekly slzy smíchem.
Plni optimismu jsme se tedy po měsíci vypravili s mojí mentorkou a Filipem do Las Vegas. Konečně jsme měli čas si pořádně popovídat s mojí mentorkou; je to super žena (superžena ?); jsem ráda, že jsem měla možnost si jí na čtyři dny „ukrást“ pro sebe. Ve Vegas jsme se ubytovali u další účastnice programu, slovenky Dany. Původně plánovaná skromná večeře v nenuceném prostředí korejské restaurace, kterou vlastní rodiče jednoho jejího studenta, se zvrhla v hody, protože jakmile se tam rozneslo, že Dana učí jejich synátora, přestali všichni ostatní hosté existovat. Obsluha se mohla přetrhnout, stačilo jen říct, že nevíme, co si vybrat, protože netušíme, jak co chutná – a už jsme měli na stole mističky s malými porcemi vybraných pokrmů; poté, co jsme si objednali, přinesli místo malých porcí velké, a nakonec velké překvapení: nechtěli to zaplatit. Tak jsme jim alespoň nechali celkem vysoké diško. Po večeři jela Dana Filipovi ukázat, kde je škola, kam chodí její osmiletá dcerka Tami. Filip měl totiž v průběhu orientace misi: starat se ve Vegas o Tami. Má v tom praxi; v podstatě se jeho den nebude lišit od prvního měsíce v USA, kdy se staral o mě: zavést do školy, ze školy, připravit jídlo...
Vstávání v sobotu ráno v půl šesté nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ani černá kočka, která čekala před domem, jen aby nám přeběhla před cestu. Horší už to bylo s frontou na letišti, kvůli které jsme nestihli náš let. Do toho se samozřejmě vyrýsoval starý problém s letenkou; tvrdili mi, že já žádnou letenku zarezervovanou nemám. Opravdu mdlo se nám udělalo, když nám oznámili, že všechny nejbižší lety už jsou zabrané a že jestli se na ně všichni dostaví, dostaneme se do Rena nejdříve v deset večer. Strávit celý den na dvou letištích nebyla nejlepší vyhlídka... naštěstí se všichni nedostavili, takže jsme v Renu byli „už“ ve čtyři.
Přišli jsme sice o poznávací výpravu do Virginia City, ale vynahradili jsme si to obědem a vínem na letišti v San Francisku. Poté jsme zabraly příjemné kožené sedačky, natáhly se a zdřímly si...jak málo stačí:).
Po příchodu do hotelu už bylo všechno v nejlepším pořádku. Na večeři nás, trochu nelogicky, vzali do vyhlášené baskitské restaurace (to tu opravdu nemají nic „tradičního?“) Dostalo se nám přednášky o Baskitech a skvělého jídla. Co se prostředí restaruace týče, představte si „U Kohoutů“ (pro nezasvěcené: oblíbená studentská restaurace v Plzni, čtyřka cenovka), jenže bez cigaretového kouře...v soutěži by se ovšem Kohoutům musely zase přičíst body za látkové ubrusy... Nejlacinější porcelánové talíře jsou stejné tam i tady; ovšem s tím, že v místní kultuře plastu už to něco znamená (i když vám je servírují na zeleně kostičkovaný igelit). Kultura stolování je tu opravdu otřesná.
Naštěstí má Fulbrightova komise trochu vyšší standart, takže nás čekaly tři dny haute cuisine v luxusním hotelu, popíjení vybraného vína a stolování s látkovými ubrousky a příborem pro pětiruké. No prostě oáza na naše sužované gastronomické nervy: ).
V neděli začal program tím, že jsme se všichni představili. Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, kromě toho, že všichni tvrdili, jak jsou tu štastní a nemají problémy (kromě jedené Skotky, která prohlásila, že učí v Hollywoodu a že je to místo plné dost ujetých lidí a že to bychom museli vidět...). Hned během přestávky na kávu jsem se dozvěděla od první osoby, se kterou jsme si začali povídat, že se dost trápí... a nebyla zdaleka poslední. Setkali jsme se taky s Američany, co byli na výměně (nejúžasnější vyprávění měli ti z Indie a Severního Irska) a šéfem zdejšího školního okresu, který byl sám dva roky na výměně v malé vesničce v Afghanistánu; má skvělý smysl pro humor a za sebou spoustu dost unikátních zážitků.
Po obědě nás odvezli na procházku k jezeru Tahoe. Pro vás, kterým to nic neříká: Jezero leží v Sierra mountains, nechvalně proslulém pohoří, kde se lidé v devatenáctém století museli uchýlit ke kanibalismu (kdo chce vědět víc, vygoogluje si Donner party). Procházka byla zcela v americkém stylu: vydlážděný chodníček, okruh asi 250 metrů; ale stála za to. Mají tu totiž mimořádně netečné Douglas veverky a dva druhy dalších, bohužel již ne tak líných, zviřátek. Rychlejší z nich je sysel zlatavý (kterého si lidé pletou s čipmunkem), ale i překrásná modrá sojka Stellerova je rychlejší než moje koordinace oko-prst na spoušti. Naštěstí jich je tam tolik, že jsem pár bídných fotek přeci jen udělala. K vidění zde.
Večer se šlo do hospody (kasína nám zakázali, abychom neutráceli vládní peníze). Mělo to háček – příšly jsme pozdě na sraz, takže jsme ve snaze najít naší skupinu prošmejdily všechny bary v okolí hotelu. Zdá se, že všichni normální lidé tu sedí u automatů, protože v barech a na ulicích člověk vidí dost pochybné existence. Naší skupinu jsme nenašly, ale na nedostatek zážitků si nemůžeme stěžovat.
Pondělí
Jeli jsme se podívat na výuku do místní školy. Já a moje mentorka jsme vyfasovaly odstrašující případ angličtiny pro rodiné mluvčí (čili jako čeština u nás). Studenti celou hodinu mlčeli a učitelka začala nejprve diktátem třiceti neobvyklých slov, s tím, že se je mají naučit do příštího týdne (a pak je nejspíš nikdy nepoužijí), načež je nechala opisovat z interaktivní tabule poznámky o tom, jak má vypadat projev, pak nechala studenty jeden vyslechnout (byl to čtený text projevu z devatenáctého století, přitom teď USA vrcholí volby a o projevy není nouze), ani ho se studenty nerozebrala, a ukončila hodinu. Hm, opět jsem musela v duchu děkovat za svoje současné kolegy. To snad ani není možné, že mám takové štěstí.
Další ukázková hodina už byla veselejší, ale ne díky učitelce. Vedle nás totiž seděla studentka, která se zřejmě rozhodla, že nám ukáže, co jí všechno projde. Se sluchátky v uších a mobilem na klíně se nejprve učesala (to obnášelo vtírání gelu do vlasů a lití vody (!) na hřeben), pak nalíčila, pak si zapilovala nehty... kdyby bývalo nezazvonilo, snad by došlo i na pedikúru. „A to máte dovolené mobily?“, zeptala se jí má mentorka. Odpověď nám vyrazila dech: „Ne, ale učitelka je úplně blbá, ona si ničeho nevšimne.“ Hodina spočívala v tom, že se četla divadelní hra. Učitelka rozdala čtyřem oblíbencům role a čekala, že ostatní budou celou hodinu poslouchat. Za celou hodinu se nepohnula od svého stolu a očima sledovala čtený text, ne studenty. A to učitelé věděli, že přijedeme, takže se jednalo o ukázkové hodiny.
Odpoledne jsme šli na procházku po Renu, největším maloměstě na světě (alespoň to vám hrdě oznámí bilboardy na ulicích). Město se dosti neúspěšně snaží kopírovat Las Vegas, takže nejobvyklejší typ turisty je spořivý gambler, jestli něco takového vůbec existuje. Cetrum tvoří pár smáčknutých omšelých kasín à la kostkoidní budovy z dob hlubokého komunismu u nás, a výše zmíněné bary. Došly jsme k závěru, že by jim tu vlastně stačil asi jediný, protože v každém baru sedí tak tři lidi. Město je známé tím, že ve čtyřicátých letech tu bylo z celých států nejjednoduší se rozvést, takže se tu vyvinula dost čilá rozvodová turistika. Typický průběh v Renu byl: zaregistrujete se se jako občan státu Nevada, poté jdete vyplnit rozvodový formulář, a čekáte týden až dva na rozvodové řízení; čas samozřejmě ubíjíte v místních kasínech. „I‘m going to Reno“, tedy „Jedu do Rena“, se vžilo jako eufemismus pro „rozhodla jsem se zažádat o rozvod”. Prý se vžila tradice házení snubních prstenů z mostu do místní říčky (a následný sběr bezdomovci). Rozvody tu dodnes probíhají stejně, jen lidí už nejezdí tolik. Přesto musím říct, že střed města žije. Z říčky vytvořili umělý kanál pro kajakáře, takže si přímo ve středu města můžete pozorovat vodáky (nebo se k nim rovnou připojit), chodí se tu rybařit, jedno náměstíčko slouží jako skatepark, v parku jsme viděli barmany, jak si nacvičují házení lahvemi... přes den tu panuje opravdu nenucenná atmosféra (kam zavírají všechny ty existence, co jsme s Danou a Taniou viděly včera v nocí?). Fotky zde.
Večer nás čekal klenot města: automobilové muzeum, celé jen pro nás. Dokážete si asi představit nadšení nás žen. Naštěstí to kdosi od Fulbrigtů očekával, takže již po dvacáté bugatce jsme objevili stůl s vínem a o zábavu bylo postaráno. Na večeři do velkého sálu muzea jsme se přesovali už notně veselí; v kombinaci s naprosto chaotickým mluvčím večera (jeho projev nepochopil ani nikdo z rodilých mluvčích) jsme se bavili opravdu královsky. Po výtečné večeři a dopití zbytku vína jsme skončili v karaoke baru, a to do tří do rána. Bar byl výjimečný nejen tím, že štamgasti byli normální, ale i tím, že uměli dost dobře zpívat (na rozdíl od nás). Ale trpěli s námi ochotně až do konce, a jeden nás ještě vyprovázel do hotelu, takže jsme měli další procházku s průvodcem.
Úterý
U snídaně jsme na sebe všichni významě pomrkávali. Čekal nás nejdůležitější bod konference, rozdělit se do skupin (s tím, že mentoři nebyli v té samé místnosti, jako účastníci) a povídat o svých problémech. Teď už se většina lidí nestyděla. Myslím, že tahle část mě obohatila úplně nejvíc. Při vyprávění některých mi opravdu naskakovala husí kůže.
Loučení bylo srdečné, nejpozději se snad uvidíme na jarním semináři, ale od některých účastníků jsem pozvaná na návštěvu, tak snad to klapne. ..
Plni optimismu jsme se tedy po měsíci vypravili s mojí mentorkou a Filipem do Las Vegas. Konečně jsme měli čas si pořádně popovídat s mojí mentorkou; je to super žena (superžena ?); jsem ráda, že jsem měla možnost si jí na čtyři dny „ukrást“ pro sebe. Ve Vegas jsme se ubytovali u další účastnice programu, slovenky Dany. Původně plánovaná skromná večeře v nenuceném prostředí korejské restaurace, kterou vlastní rodiče jednoho jejího studenta, se zvrhla v hody, protože jakmile se tam rozneslo, že Dana učí jejich synátora, přestali všichni ostatní hosté existovat. Obsluha se mohla přetrhnout, stačilo jen říct, že nevíme, co si vybrat, protože netušíme, jak co chutná – a už jsme měli na stole mističky s malými porcemi vybraných pokrmů; poté, co jsme si objednali, přinesli místo malých porcí velké, a nakonec velké překvapení: nechtěli to zaplatit. Tak jsme jim alespoň nechali celkem vysoké diško. Po večeři jela Dana Filipovi ukázat, kde je škola, kam chodí její osmiletá dcerka Tami. Filip měl totiž v průběhu orientace misi: starat se ve Vegas o Tami. Má v tom praxi; v podstatě se jeho den nebude lišit od prvního měsíce v USA, kdy se staral o mě: zavést do školy, ze školy, připravit jídlo...
Vstávání v sobotu ráno v půl šesté nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ani černá kočka, která čekala před domem, jen aby nám přeběhla před cestu. Horší už to bylo s frontou na letišti, kvůli které jsme nestihli náš let. Do toho se samozřejmě vyrýsoval starý problém s letenkou; tvrdili mi, že já žádnou letenku zarezervovanou nemám. Opravdu mdlo se nám udělalo, když nám oznámili, že všechny nejbižší lety už jsou zabrané a že jestli se na ně všichni dostaví, dostaneme se do Rena nejdříve v deset večer. Strávit celý den na dvou letištích nebyla nejlepší vyhlídka... naštěstí se všichni nedostavili, takže jsme v Renu byli „už“ ve čtyři.
Přišli jsme sice o poznávací výpravu do Virginia City, ale vynahradili jsme si to obědem a vínem na letišti v San Francisku. Poté jsme zabraly příjemné kožené sedačky, natáhly se a zdřímly si...jak málo stačí:).
Po příchodu do hotelu už bylo všechno v nejlepším pořádku. Na večeři nás, trochu nelogicky, vzali do vyhlášené baskitské restaurace (to tu opravdu nemají nic „tradičního?“) Dostalo se nám přednášky o Baskitech a skvělého jídla. Co se prostředí restaruace týče, představte si „U Kohoutů“ (pro nezasvěcené: oblíbená studentská restaurace v Plzni, čtyřka cenovka), jenže bez cigaretového kouře...v soutěži by se ovšem Kohoutům musely zase přičíst body za látkové ubrusy... Nejlacinější porcelánové talíře jsou stejné tam i tady; ovšem s tím, že v místní kultuře plastu už to něco znamená (i když vám je servírují na zeleně kostičkovaný igelit). Kultura stolování je tu opravdu otřesná.
Naštěstí má Fulbrightova komise trochu vyšší standart, takže nás čekaly tři dny haute cuisine v luxusním hotelu, popíjení vybraného vína a stolování s látkovými ubrousky a příborem pro pětiruké. No prostě oáza na naše sužované gastronomické nervy: ).
V neděli začal program tím, že jsme se všichni představili. Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, kromě toho, že všichni tvrdili, jak jsou tu štastní a nemají problémy (kromě jedené Skotky, která prohlásila, že učí v Hollywoodu a že je to místo plné dost ujetých lidí a že to bychom museli vidět...). Hned během přestávky na kávu jsem se dozvěděla od první osoby, se kterou jsme si začali povídat, že se dost trápí... a nebyla zdaleka poslední. Setkali jsme se taky s Američany, co byli na výměně (nejúžasnější vyprávění měli ti z Indie a Severního Irska) a šéfem zdejšího školního okresu, který byl sám dva roky na výměně v malé vesničce v Afghanistánu; má skvělý smysl pro humor a za sebou spoustu dost unikátních zážitků.
Po obědě nás odvezli na procházku k jezeru Tahoe. Pro vás, kterým to nic neříká: Jezero leží v Sierra mountains, nechvalně proslulém pohoří, kde se lidé v devatenáctém století museli uchýlit ke kanibalismu (kdo chce vědět víc, vygoogluje si Donner party). Procházka byla zcela v americkém stylu: vydlážděný chodníček, okruh asi 250 metrů; ale stála za to. Mají tu totiž mimořádně netečné Douglas veverky a dva druhy dalších, bohužel již ne tak líných, zviřátek. Rychlejší z nich je sysel zlatavý (kterého si lidé pletou s čipmunkem), ale i překrásná modrá sojka Stellerova je rychlejší než moje koordinace oko-prst na spoušti. Naštěstí jich je tam tolik, že jsem pár bídných fotek přeci jen udělala. K vidění zde.
Večer se šlo do hospody (kasína nám zakázali, abychom neutráceli vládní peníze). Mělo to háček – příšly jsme pozdě na sraz, takže jsme ve snaze najít naší skupinu prošmejdily všechny bary v okolí hotelu. Zdá se, že všichni normální lidé tu sedí u automatů, protože v barech a na ulicích člověk vidí dost pochybné existence. Naší skupinu jsme nenašly, ale na nedostatek zážitků si nemůžeme stěžovat.
Pondělí
Jeli jsme se podívat na výuku do místní školy. Já a moje mentorka jsme vyfasovaly odstrašující případ angličtiny pro rodiné mluvčí (čili jako čeština u nás). Studenti celou hodinu mlčeli a učitelka začala nejprve diktátem třiceti neobvyklých slov, s tím, že se je mají naučit do příštího týdne (a pak je nejspíš nikdy nepoužijí), načež je nechala opisovat z interaktivní tabule poznámky o tom, jak má vypadat projev, pak nechala studenty jeden vyslechnout (byl to čtený text projevu z devatenáctého století, přitom teď USA vrcholí volby a o projevy není nouze), ani ho se studenty nerozebrala, a ukončila hodinu. Hm, opět jsem musela v duchu děkovat za svoje současné kolegy. To snad ani není možné, že mám takové štěstí.
Další ukázková hodina už byla veselejší, ale ne díky učitelce. Vedle nás totiž seděla studentka, která se zřejmě rozhodla, že nám ukáže, co jí všechno projde. Se sluchátky v uších a mobilem na klíně se nejprve učesala (to obnášelo vtírání gelu do vlasů a lití vody (!) na hřeben), pak nalíčila, pak si zapilovala nehty... kdyby bývalo nezazvonilo, snad by došlo i na pedikúru. „A to máte dovolené mobily?“, zeptala se jí má mentorka. Odpověď nám vyrazila dech: „Ne, ale učitelka je úplně blbá, ona si ničeho nevšimne.“ Hodina spočívala v tom, že se četla divadelní hra. Učitelka rozdala čtyřem oblíbencům role a čekala, že ostatní budou celou hodinu poslouchat. Za celou hodinu se nepohnula od svého stolu a očima sledovala čtený text, ne studenty. A to učitelé věděli, že přijedeme, takže se jednalo o ukázkové hodiny.
Odpoledne jsme šli na procházku po Renu, největším maloměstě na světě (alespoň to vám hrdě oznámí bilboardy na ulicích). Město se dosti neúspěšně snaží kopírovat Las Vegas, takže nejobvyklejší typ turisty je spořivý gambler, jestli něco takového vůbec existuje. Cetrum tvoří pár smáčknutých omšelých kasín à la kostkoidní budovy z dob hlubokého komunismu u nás, a výše zmíněné bary. Došly jsme k závěru, že by jim tu vlastně stačil asi jediný, protože v každém baru sedí tak tři lidi. Město je známé tím, že ve čtyřicátých letech tu bylo z celých států nejjednoduší se rozvést, takže se tu vyvinula dost čilá rozvodová turistika. Typický průběh v Renu byl: zaregistrujete se se jako občan státu Nevada, poté jdete vyplnit rozvodový formulář, a čekáte týden až dva na rozvodové řízení; čas samozřejmě ubíjíte v místních kasínech. „I‘m going to Reno“, tedy „Jedu do Rena“, se vžilo jako eufemismus pro „rozhodla jsem se zažádat o rozvod”. Prý se vžila tradice házení snubních prstenů z mostu do místní říčky (a následný sběr bezdomovci). Rozvody tu dodnes probíhají stejně, jen lidí už nejezdí tolik. Přesto musím říct, že střed města žije. Z říčky vytvořili umělý kanál pro kajakáře, takže si přímo ve středu města můžete pozorovat vodáky (nebo se k nim rovnou připojit), chodí se tu rybařit, jedno náměstíčko slouží jako skatepark, v parku jsme viděli barmany, jak si nacvičují házení lahvemi... přes den tu panuje opravdu nenucenná atmosféra (kam zavírají všechny ty existence, co jsme s Danou a Taniou viděly včera v nocí?). Fotky zde.
Večer nás čekal klenot města: automobilové muzeum, celé jen pro nás. Dokážete si asi představit nadšení nás žen. Naštěstí to kdosi od Fulbrigtů očekával, takže již po dvacáté bugatce jsme objevili stůl s vínem a o zábavu bylo postaráno. Na večeři do velkého sálu muzea jsme se přesovali už notně veselí; v kombinaci s naprosto chaotickým mluvčím večera (jeho projev nepochopil ani nikdo z rodilých mluvčích) jsme se bavili opravdu královsky. Po výtečné večeři a dopití zbytku vína jsme skončili v karaoke baru, a to do tří do rána. Bar byl výjimečný nejen tím, že štamgasti byli normální, ale i tím, že uměli dost dobře zpívat (na rozdíl od nás). Ale trpěli s námi ochotně až do konce, a jeden nás ještě vyprovázel do hotelu, takže jsme měli další procházku s průvodcem.
Úterý
U snídaně jsme na sebe všichni významě pomrkávali. Čekal nás nejdůležitější bod konference, rozdělit se do skupin (s tím, že mentoři nebyli v té samé místnosti, jako účastníci) a povídat o svých problémech. Teď už se většina lidí nestyděla. Myslím, že tahle část mě obohatila úplně nejvíc. Při vyprávění některých mi opravdu naskakovala husí kůže.
Loučení bylo srdečné, nejpozději se snad uvidíme na jarním semináři, ale od některých účastníků jsem pozvaná na návštěvu, tak snad to klapne. ..
sobota 25. října 2008
TÝDEN DVANÁCTÝ – SPIRIT WEEK
Spirit week v naší škole znamená, že se studenti každý den snaží stylizovat do daného tématu. Učiteli se tak před očima naskýtá opravdu zajímavé panoptikum: v pondělí jsem učila kovboje, v úterý Římany v tógách, ve střediu byla Havaj, ve čtvrtek byla třída plná batmanů, v pátek pro změnu školní barvy (zlatá a fialová, naneštěstí dost daleko od mých oblíbených...). Vzhledem k tomu, že studenti musí po zbytek roku nosit pouze trička se školním logem (zakoupená ve škole), někteří z nich si to opravdu vychutnali. Zejména tógy měly úspěch, pár studentů tu pobíhalo skoro polonahých...
Nastává také období, kdy se studenti snaží shromáždit peníze na letošní charitiativní činnost. Činní tak mnohými způsoby, divácky nejatraktivnější je čistě testosteronová záležitost na dvoře naší školy. Studenti někde „splašili“ vrak auta a obrovskou kovovou palici; za dolar si můžete třikrát bouchnout. Nejen, že si studenti můžou vyventilovat napětí, ještě přispívají na charitu a baví ostatní (někteří začínají tím, že vyšplhají na střechu a mlátí do auta shora).
Ve čtvrtek jsme se zajeli podívat na Powderpuff game, což je hra amerického fotbalu tak trochu naruby. Fotbal hrají děvčata v růžových tričkách a kluci, s parukami, obrovskými nafouklými ňadry a oblečení do parodie na sexy obtažené úborky roztlezkávaček, se v choreografii pravých roztleskávaček snaží vybudit publikum. Chlapci se do svých rolí opravdu vžili, takže když se k nim jednou náhodnou připletl rodič s ratolestí, všichni se vrhli na děcko a švitořili: “No ty jsi ale roztomilé děťátko....“ . Myslím, že nebohá oběť bude mít doživotní hrůzu z roztleskávaček. Fotky zde.
V pátek jsme během dne šli na pep assebly. O pep assebly jsem už mluvila, tak jen krátce. Je to setkání, kdy se všech dvatisíce studentů nažene do jedné tělocvičny a pomocí školní kapely, roztleskávaček, soutěží a výřečních konferenciérů se utužuje školní duch. Na rozdíl od toho minulého měli studenti jednotlivých ročníků tentokrát za ukol mj. připevnit kobercovkou na zeď jejich prezidenty; hodnotilo se, jak dlouho vydrží na zdi po odstranění žídličky, na které stáli. Samotřejmě nechyběli veselí chlapíci od armády; do publika zdarma házeli míče na americký fotbal a spiklenecky pomrkávali na studenty posledních ročníků. Ach jo, taková laciná reklama... a k tomu na americkou armádu denně běží reklamy v naší školní televizi. Na to si asi opravdu nidky nezvyknu.
Odpoledne, když jsem odcházela ze školy, připravovali studenti jednotlivých ročníků alegorické vozy; večer je totiž čekal homecoming dance, bál, kterého se účastní bývalí studenti školy... Bohužel nebudu mít šanci ho vidět, protože nás Fulbright odvolal do Rena na orientaci.
Nastává také období, kdy se studenti snaží shromáždit peníze na letošní charitiativní činnost. Činní tak mnohými způsoby, divácky nejatraktivnější je čistě testosteronová záležitost na dvoře naší školy. Studenti někde „splašili“ vrak auta a obrovskou kovovou palici; za dolar si můžete třikrát bouchnout. Nejen, že si studenti můžou vyventilovat napětí, ještě přispívají na charitu a baví ostatní (někteří začínají tím, že vyšplhají na střechu a mlátí do auta shora).
Ve čtvrtek jsme se zajeli podívat na Powderpuff game, což je hra amerického fotbalu tak trochu naruby. Fotbal hrají děvčata v růžových tričkách a kluci, s parukami, obrovskými nafouklými ňadry a oblečení do parodie na sexy obtažené úborky roztlezkávaček, se v choreografii pravých roztleskávaček snaží vybudit publikum. Chlapci se do svých rolí opravdu vžili, takže když se k nim jednou náhodnou připletl rodič s ratolestí, všichni se vrhli na děcko a švitořili: “No ty jsi ale roztomilé děťátko....“ . Myslím, že nebohá oběť bude mít doživotní hrůzu z roztleskávaček. Fotky zde.
V pátek jsme během dne šli na pep assebly. O pep assebly jsem už mluvila, tak jen krátce. Je to setkání, kdy se všech dvatisíce studentů nažene do jedné tělocvičny a pomocí školní kapely, roztleskávaček, soutěží a výřečních konferenciérů se utužuje školní duch. Na rozdíl od toho minulého měli studenti jednotlivých ročníků tentokrát za ukol mj. připevnit kobercovkou na zeď jejich prezidenty; hodnotilo se, jak dlouho vydrží na zdi po odstranění žídličky, na které stáli. Samotřejmě nechyběli veselí chlapíci od armády; do publika zdarma házeli míče na americký fotbal a spiklenecky pomrkávali na studenty posledních ročníků. Ach jo, taková laciná reklama... a k tomu na americkou armádu denně běží reklamy v naší školní televizi. Na to si asi opravdu nidky nezvyknu.
Odpoledne, když jsem odcházela ze školy, připravovali studenti jednotlivých ročníků alegorické vozy; večer je totiž čekal homecoming dance, bál, kterého se účastní bývalí studenti školy... Bohužel nebudu mít šanci ho vidět, protože nás Fulbright odvolal do Rena na orientaci.
neděle 19. října 2008
TÝDEN JEDENÁCTÝ - VÍKEND
Vynahradili jsme si lehce hektický začátek nového čtvrtletí. V pátek jsme šli na divadelní hru, kterou hráli a měli plně v režii naši studenti. Mají to skvěle vymyšlené; když vstoupíte do chodby vedoucí ke školnímu divadlu (máme tu celkem dvě), přivítají vás dvě studentky s lístečky, na které můžete napsat vzkaz hercům, které znáte. Herec si tak ještě před představením přečte hromádku vzkazů od těch, co mu drží palce; říkají tomu "ego booster". Představení jsme si opravdu užili; pro mě bylo největším překvapením, že jsem tam objevila některé své studenty, o kterých vím, že jsou ještě minimálně v jednom dalším klubu... mimoškolní aktivity jsou tu pro studenty opravdu důležité a škola je maximálně podporuje. Děcka je berou vážně; tak například školní kapela i fotbalisti měli nácviky/tréninky i během podzimních prázdnin, a to denně.
Sobotní ráno jsme strávili ve školní tělocvičně; kraj pro nás, učitele, a naše drahé polovičky (vžil se termín significant other, protože ten obsáhne všechny manžel(k)y a partnery, jak heterosexuální, tak homosexuální) zorganizoval zdravotní screening a očkování proti chřipce zdarma. Očkování proti chřipce jsme vynechali, protože na něj moc nevěříme, ale zdravotní prohlídka se šikla. Závěr: jsme oba zdraví a já jsem tu zhubnula 4 kg. Já vím, že v to zní paradoxně, protože USA platí za svatostánek nezdravé stravy, ale nás se to nějak netýká. Přes den pijeme většinou vodu (místní limonády nás nelákají) a fast food restaurace typu McDonalds a KFC jsou tu tak zašlé a špinavé, že jít se do nich najíst vyžaduje pro člověka zvyklého na sympatické hospůdky s atmosférou opravdu silný žaludek. Zatím jsme v nich byli jen třikrát a bereme to jako odstrašující příklad. A pak, jsme v Lake Havasu, kde je ráno sice už trochu chladno, ale přes poledne se venku stále ještě nedá vydržet; to člověk moc chuť na jídlo nemá. Na druhou stranu, co se zeleniny a ovoce týče, člověk tu dostane, na co si vzpomene. Místní mají pár zvyků, které Čechům mohou asi připadat dost exotické, třeba celer tu seženete jen v podobě stonků a listů, stonky se nakrájí na asi 5cm dlouhé proužky a jí se tu syrové, namáčené do dipů.
Přes den jsem zvládla přečíst knížku; svou první tady. Hurá, už se to zvolňuje.
V sobotu večer jsme šli k mojí mentorce na Halloween Party. Bylo to trochu dříve, než je obvyklé, ale co mají dělat dospěláci, kteří mají děti, takže Halloween stráví pocházením od domu k domu a dohlížením na to, že jejich dítěti se dostane opravdu jen sladkostí? Vzhledem k tomu, že šel i náš kolega, co vede místní divadelní soubory, jsme si mohli kostýmy vybrat ve skladu škoního divadla (je neuvěřitelné, jak dobře je vybavený; kromě šatů, bot, klobouků, čelenek, paruk, šminek, apod. tu mají i šicí stroj, takže upravují hercům kostýmy opravdu na míru). Party byla skvělá. Moje mentorka vyzdobila dům opravdu nápaditě; nezapomněla ani na své dvě čivavy: bílá byla za andílka s křidélky, černá za ďáblíka. K jídlu jste si mohli dát čivaví mozky či nakládané oční bulvy, zapít to krvavým punčem a jako desert přihodit nohu či zuby (z hmoty na gumové medvídky). Kostýmy byly super; mým favoritem byl chlapík, co měl nafukovací kostým selky. Prostě oblečete, nafouknete, a je z vás obrovská selka. Ke kompletu patří i nafukovací blond paruka s copánky. Celý večer jsem se bavila tím, že jsem si představovala, že zrovna tohohle chlapíka zastaví po cestě domů policie. Halloween je totiž až za 14 dní, takže by si to asi nespojili. Když stoupla hladina alkoholu, začalo se zpívat, ale profi:) Na zahradě u bazénku, kde se na zeď promítala Mrtvá nevěsta Tima Burtona, se najednou rozjelo karaoke. Nevím, jestli znáte karaoke od Playstation, ale je to docela legrace, protože na rozdíl od normálního karaoke sbíráte body za to, jestli zpíváte tak, jako zpěvák. Navíc se v publiku vyselektovalo několik opravdových šoumenů, a vybíralo ty nejhorší možné songy, takže jsme se opravdu bavili. Na selku parodující Britney Spears asi nikdy nezapomenu. Fotky ale tentokrát nezveřejním; jsou na nich totiž moji kolegové v dost legračních úborcích; nechci, aby se k tomu dostali studenti.
V neděli jsme si jsme přeložili pro místní informační centrum brožurku o Lake Havasu City do češtiny (to by mě zajímalo, jestli ji vůbec někdy použijí...ale co, poprosili nás o to, tak jsme jim vyšli vstříc) zašli do posilovny a užívali si líné nedělní odpoledne. Nedávat studentům domácí úkoly se vyplácí. Asi se ze mě stane hodná paní učitelka:))
Sobotní ráno jsme strávili ve školní tělocvičně; kraj pro nás, učitele, a naše drahé polovičky (vžil se termín significant other, protože ten obsáhne všechny manžel(k)y a partnery, jak heterosexuální, tak homosexuální) zorganizoval zdravotní screening a očkování proti chřipce zdarma. Očkování proti chřipce jsme vynechali, protože na něj moc nevěříme, ale zdravotní prohlídka se šikla. Závěr: jsme oba zdraví a já jsem tu zhubnula 4 kg. Já vím, že v to zní paradoxně, protože USA platí za svatostánek nezdravé stravy, ale nás se to nějak netýká. Přes den pijeme většinou vodu (místní limonády nás nelákají) a fast food restaurace typu McDonalds a KFC jsou tu tak zašlé a špinavé, že jít se do nich najíst vyžaduje pro člověka zvyklého na sympatické hospůdky s atmosférou opravdu silný žaludek. Zatím jsme v nich byli jen třikrát a bereme to jako odstrašující příklad. A pak, jsme v Lake Havasu, kde je ráno sice už trochu chladno, ale přes poledne se venku stále ještě nedá vydržet; to člověk moc chuť na jídlo nemá. Na druhou stranu, co se zeleniny a ovoce týče, člověk tu dostane, na co si vzpomene. Místní mají pár zvyků, které Čechům mohou asi připadat dost exotické, třeba celer tu seženete jen v podobě stonků a listů, stonky se nakrájí na asi 5cm dlouhé proužky a jí se tu syrové, namáčené do dipů.
Přes den jsem zvládla přečíst knížku; svou první tady. Hurá, už se to zvolňuje.
V sobotu večer jsme šli k mojí mentorce na Halloween Party. Bylo to trochu dříve, než je obvyklé, ale co mají dělat dospěláci, kteří mají děti, takže Halloween stráví pocházením od domu k domu a dohlížením na to, že jejich dítěti se dostane opravdu jen sladkostí? Vzhledem k tomu, že šel i náš kolega, co vede místní divadelní soubory, jsme si mohli kostýmy vybrat ve skladu škoního divadla (je neuvěřitelné, jak dobře je vybavený; kromě šatů, bot, klobouků, čelenek, paruk, šminek, apod. tu mají i šicí stroj, takže upravují hercům kostýmy opravdu na míru). Party byla skvělá. Moje mentorka vyzdobila dům opravdu nápaditě; nezapomněla ani na své dvě čivavy: bílá byla za andílka s křidélky, černá za ďáblíka. K jídlu jste si mohli dát čivaví mozky či nakládané oční bulvy, zapít to krvavým punčem a jako desert přihodit nohu či zuby (z hmoty na gumové medvídky). Kostýmy byly super; mým favoritem byl chlapík, co měl nafukovací kostým selky. Prostě oblečete, nafouknete, a je z vás obrovská selka. Ke kompletu patří i nafukovací blond paruka s copánky. Celý večer jsem se bavila tím, že jsem si představovala, že zrovna tohohle chlapíka zastaví po cestě domů policie. Halloween je totiž až za 14 dní, takže by si to asi nespojili. Když stoupla hladina alkoholu, začalo se zpívat, ale profi:) Na zahradě u bazénku, kde se na zeď promítala Mrtvá nevěsta Tima Burtona, se najednou rozjelo karaoke. Nevím, jestli znáte karaoke od Playstation, ale je to docela legrace, protože na rozdíl od normálního karaoke sbíráte body za to, jestli zpíváte tak, jako zpěvák. Navíc se v publiku vyselektovalo několik opravdových šoumenů, a vybíralo ty nejhorší možné songy, takže jsme se opravdu bavili. Na selku parodující Britney Spears asi nikdy nezapomenu. Fotky ale tentokrát nezveřejním; jsou na nich totiž moji kolegové v dost legračních úborcích; nechci, aby se k tomu dostali studenti.
V neděli jsme si jsme přeložili pro místní informační centrum brožurku o Lake Havasu City do češtiny (to by mě zajímalo, jestli ji vůbec někdy použijí...ale co, poprosili nás o to, tak jsme jim vyšli vstříc) zašli do posilovny a užívali si líné nedělní odpoledne. Nedávat studentům domácí úkoly se vyplácí. Asi se ze mě stane hodná paní učitelka:))
středa 15. října 2008
TÝDEN JEDENÁCTÝ
Mohli jsme tušit, že tenhle týden nám dá zabrat. Vrátili jsme se v sobotu z výletu, v kuchyni hořela svíčka, pes byl zavřený uvnitř bez vody a bez jídla; vypadalo to, že se do domu pokusil někdo vloupat… okno do zahrady pootevřené a síť na něm byla zničená. V Chrisově pokoji byl na zemi rozkousaný batoh a nový iPhone za čtyřista dolarů (kromě spousty dalších věcí), v našem pokoji rozkousané potpourri… jó, odrostlé štěně pitbula, když se nudí… Chris se vrátil až v neděli večer; vyšlo najevo, že Vina (teď už tak trochu i našeho pejska) prostě zavřel na zahradu a odjel na pár dní za rodiči. Vinovi se natolik styskalo, že se se mu konečně podařilo vloupat do vlastního domu. Ale zpátky na místo činu: dům jsme uklidili, psa vyvenčili a těšili se na klidnou neděli. Bohužel, nemělo se nám jí dostat. Mám-li zacházet do nechutných detailů, nevím přesně, co Víno během svého lupu sežral, ale v neděli v sedm ráno mě s Filipem, oba v nedbalkách, dostal na zahradu svým bolestivým kňučením. Asi už tušíte... nedělní ráno začalo tím, že jsme ze psa tahali asi 30 cm čehosi obaleného stolicí.
Ve škole nebylo o moc klidněji. Výkaly si naštěstí studenti nechali pro sebe, ale o nedostatku akce se rozhodně nedá mluvit. Vybírám jen dvě perličky:
Konečně se přihlásil o slovo dávný dluh. Kdosi mi totiž asi před měsícem ukradl detention slips, tedy lístečky, pomocí kterých se studentovi uděluje detention, čili čas, který má strávit po škole. Kolegové mě varovali, že jeden z kanadských žertíků tady je ukradený lísteček vypsat na něčí jméno a dostat ho do kanceláře. Vtip je v tom, že dotyčný neví, že si má falešnou detention odsloužit, takže si jí neodslouží a počet hodin se stále násobí. Jak už to tak asi bývá, první obětí je má největší šprtna. Naskočilo jí už tolik hodin, že si ji zavolali dnes do ředitelny a udělali na ní bububu. Studentka zmatená jako Goro před Tokyem, já taky, než mi došlo, že to bude přesně tenhle případ.
Jsem na tom ovšem ještě dobře. Kolegovi, co učí biologii, včera dovezli novou kostru. A co byste řekli? Ještě zatepla, z krabice, mu někdo vyčórkoval lebku. Máme teď od paní ředitelky úkol odposlouchávat hovory studentů a jakoukoli zmínku o kostech nahlásit. To jsem zvědavá, kolik nebohých zlomenin bude posláno do ředitelny.
Masitých historek je tu opravdu hodně, většina z nich se dobře vypráví, ale když máte všechny ty případy řešit (a tím pádem komunikovat se studenty, s rodiči, s poradci, sekretářkami, nejrůznějšími kancelářemi...), je to strašně ubíjející. Máte pocit, že kažý den je alespoň jedna Jobovka a vy nikdy nejste s prací hotovi. Ještě že se ze všeho dá udělat legrace. Nebo bych měla citovat klasika? Nu, dobře. Ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou.
Ve škole nebylo o moc klidněji. Výkaly si naštěstí studenti nechali pro sebe, ale o nedostatku akce se rozhodně nedá mluvit. Vybírám jen dvě perličky:
Konečně se přihlásil o slovo dávný dluh. Kdosi mi totiž asi před měsícem ukradl detention slips, tedy lístečky, pomocí kterých se studentovi uděluje detention, čili čas, který má strávit po škole. Kolegové mě varovali, že jeden z kanadských žertíků tady je ukradený lísteček vypsat na něčí jméno a dostat ho do kanceláře. Vtip je v tom, že dotyčný neví, že si má falešnou detention odsloužit, takže si jí neodslouží a počet hodin se stále násobí. Jak už to tak asi bývá, první obětí je má největší šprtna. Naskočilo jí už tolik hodin, že si ji zavolali dnes do ředitelny a udělali na ní bububu. Studentka zmatená jako Goro před Tokyem, já taky, než mi došlo, že to bude přesně tenhle případ.
Jsem na tom ovšem ještě dobře. Kolegovi, co učí biologii, včera dovezli novou kostru. A co byste řekli? Ještě zatepla, z krabice, mu někdo vyčórkoval lebku. Máme teď od paní ředitelky úkol odposlouchávat hovory studentů a jakoukoli zmínku o kostech nahlásit. To jsem zvědavá, kolik nebohých zlomenin bude posláno do ředitelny.
Masitých historek je tu opravdu hodně, většina z nich se dobře vypráví, ale když máte všechny ty případy řešit (a tím pádem komunikovat se studenty, s rodiči, s poradci, sekretářkami, nejrůznějšími kancelářemi...), je to strašně ubíjející. Máte pocit, že kažý den je alespoň jedna Jobovka a vy nikdy nejste s prací hotovi. Ještě že se ze všeho dá udělat legrace. Nebo bych měla citovat klasika? Nu, dobře. Ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou.
pondělí 13. října 2008
ANKETA - Češi Čechům:))
Rozhodli jsme se uspořádat českou párty pro naše kamarády a mé kolegy... potřebujeme znát váš názor: jakou hudbu jim pustit a co jim uvařit? Volte zde.
POZOR! NOVINKA!
Na přání nejmenovaných čtenářů jsem změnila nastavení blogu: teď mohou přidávat komentáře všichni:)
PS: Čuňačinky si radši nechte pro sebe.
PS: Čuňačinky si radši nechte pro sebe.
neděle 12. října 2008
Sobota – největší z největších
Stáli jsme na okraji Grand Canyonu a rozpačitě po sobě pokukovali... Ne, že by nebyl nádherný, ale po týdnu v parcích, které jsme měli víceméně pro sebe, jsme se ocitli v Mekce turistů... ročně jich sem přijíždí čtyři milióny, takže se tu stáváte jen dalším tělem, které se bezduše prochází po okraji kaňonu. Nejvíc času strávíte tím, že hledáte místo k parkování. Jediný emotivní zážitek, který si odvážím, je paradoxně z informačního centra: pouštěli tam DVD s leteckými záběry Grand Canyonu a hádejte, co k tomu hráli? Dvořákovu Symfonii z Nového Světa. To potěší.
Jestli máte v plánu Grand Canyon navštívit, nezapomeňte se pořádně vybavit; je tu pekelná zima. Ostatně, okraje kaňonu jsou ve výšce přes 2.200 m a vítr se tu snaží. I proto jsme se rozhodli nejít na krátkou túru pod okrajem kaňonu, neměli jsme dostatečné vybavení (i když hlavním důvodem bylo to, že si Filip ráno u Horseshoe Bend hrál na kolouška a podvrtnul si kotník). Nicméně určitě se sem vrátíme, abychom sestoupili na dno kaňonu a zpátky. Túra je to náročná, nelze jí zvládnout za jeden den. Ne, že by nebylo těch, co se o to snaží; každoročně jich ošetřují 300, několik zemře. Zdaleka ne všichni jsou kardiaci; nejvíc z nich jsou prý „mladí, zdraví a fit“, jenže bez zkušeností s turistikou. Neví, co při túře jíst a jak pít, neuvědomují si, že i když je nahoře zima, jsme pořád na poušti – po celé trase se neschováte do stínu, a nejspíš na vás bude pořád pražit slunce; zataženo je tu opravdu málokdy. Úspěch záleží i na měsíci, ve kterém se do kaňonu vypravíte. Nejlepší měsíce jsou říjen, listopad a duben, to jsou teploty téměř ideální (od 13°C do 30°C) a srážky minimální. Na zimní měsíce se doporučují mačky, měsíce od května do září považují za tzv. Danger months, teploty tu šplhají na 41°C. Zkrátím to: jestli to vyjde, strávíme velikonoce na dně kaňonu. Už jsme si dali žádost o přespání ve srubu v jediné osadě na dně: Phantom Ranch, čekáme na potvrzující email. Držte nám palce! Pár fotek z okraje kaňonu zde.
PS: Podle oficiálního průvodce jsou místní zvířátka řádně rozmazlená. Byly zdokumentovány případy, kdy místní vysoká zvěř, rozzuřená tím, že jim turisti odmítli vydat svačinu, lidi pokousala a potrkala. Divoké ovce, kojoti a veverky prý také „somrují“ a když nic nedostanou, koušou. No, nevím, jak by to dělali místní rangeři, ale já se s kojotem o jídlo klidně podělím, když pak nebudu muset řešit injekce proti vzteklině.
A propos, jestli vás zajímá, co roste na Arizonské poušti (a co z toho se dá ochutnat), klikněte zde.
Jestli máte v plánu Grand Canyon navštívit, nezapomeňte se pořádně vybavit; je tu pekelná zima. Ostatně, okraje kaňonu jsou ve výšce přes 2.200 m a vítr se tu snaží. I proto jsme se rozhodli nejít na krátkou túru pod okrajem kaňonu, neměli jsme dostatečné vybavení (i když hlavním důvodem bylo to, že si Filip ráno u Horseshoe Bend hrál na kolouška a podvrtnul si kotník). Nicméně určitě se sem vrátíme, abychom sestoupili na dno kaňonu a zpátky. Túra je to náročná, nelze jí zvládnout za jeden den. Ne, že by nebylo těch, co se o to snaží; každoročně jich ošetřují 300, několik zemře. Zdaleka ne všichni jsou kardiaci; nejvíc z nich jsou prý „mladí, zdraví a fit“, jenže bez zkušeností s turistikou. Neví, co při túře jíst a jak pít, neuvědomují si, že i když je nahoře zima, jsme pořád na poušti – po celé trase se neschováte do stínu, a nejspíš na vás bude pořád pražit slunce; zataženo je tu opravdu málokdy. Úspěch záleží i na měsíci, ve kterém se do kaňonu vypravíte. Nejlepší měsíce jsou říjen, listopad a duben, to jsou teploty téměř ideální (od 13°C do 30°C) a srážky minimální. Na zimní měsíce se doporučují mačky, měsíce od května do září považují za tzv. Danger months, teploty tu šplhají na 41°C. Zkrátím to: jestli to vyjde, strávíme velikonoce na dně kaňonu. Už jsme si dali žádost o přespání ve srubu v jediné osadě na dně: Phantom Ranch, čekáme na potvrzující email. Držte nám palce! Pár fotek z okraje kaňonu zde.
PS: Podle oficiálního průvodce jsou místní zvířátka řádně rozmazlená. Byly zdokumentovány případy, kdy místní vysoká zvěř, rozzuřená tím, že jim turisti odmítli vydat svačinu, lidi pokousala a potrkala. Divoké ovce, kojoti a veverky prý také „somrují“ a když nic nedostanou, koušou. No, nevím, jak by to dělali místní rangeři, ale já se s kojotem o jídlo klidně podělím, když pak nebudu muset řešit injekce proti vzteklině.
A propos, jestli vás zajímá, co roste na Arizonské poušti (a co z toho se dá ochutnat), klikněte zde.
pátek 10. října 2008
Pátek – nic pro klaustrofobiky
Tak už i my jsme se ocitli na korbě vyhlídkového auta řízeného indiány. Do Antelope Canyon, tedy Antilopího kaňonu, se totiž jinak nedostanete. Tenhle klenot Navajů je natolik střežený, že vám v něm dovolí pobýt přesně hodinu. V momentě, kdy se ocitnete uprostřed, chápete proč. Do uzoučkého prostoru vln jemě vyřezaných do pískovcových skal v dopadá světlo tak, že odmítáte věřit, že nestojíte ve výtvoru rafinovaného architekta. Když do toho začne váš indiánský průvodce hrát na flétnu, zapomenete i na ostatní turisty a vychutnáváte si atmosféru přírodní svatyně Navajů. Tedy když se při tom na průvodce zároveň nedíváte. Jestli jste totiž čekali, že indiánský průvodce bude v tradičním oděvu, přepočítali jste se. Ten náš byl dost zarytý hip hopper, s plandavými džínami, mikinou a kšiltovkou. Na zádech baťůžek, v ruce obrovskou plechovku kávy. Alespoň tradici hraní na flétnu neutekl.
Po dvou krátkých přestávkách (u hráze místní vodní elektrárny a místním KFC, což byl dost otřesný zážitek) jsme se vydali na trek v divočině asi 40 mil za městem. Wire Pass trail se vine kaňonem Paria a je velmi podobný Antelope Canyonu, jenže je bez turistů a poplatků. Navíc jsou některá místa po cestě tak úzká, že musíte jít bokem. Bohužel jsme na něj vyrazili dost pozdě, v pět. Jak je tady zvykem, v šest se začalo stmívat a v sedm už nebylo vidět vůbec, takže jsme po cestě zpátky samozřejmě zabloudili. Je to dost zoufalá situace, instinktivně se škrábete na kopec, abyste se zorientovali, ale když se tam dostanete, vidíte jen obrysy dalších kopců, žádné světlo. Navíc je všechno pokryté pískem a jsou tam kaktusy, takže odklon od cesty je vyčerpávající a může být i bolestivý. Naštěstí svítil měsíc, takže jsme se zvládli zorientovat a najít auto, ale i tak to byl zážitek, který si pro příště necháme ujít. Jen jsme si tak představovali, jaké by to bylo strávit noc nechráněni v divočině... kterého ze zdejších zvířat bychom se báli nejvíc? Rysa? Pumy? Chřestýše? No, naštěstí to nemusíme řešit. Fotky zde.
Po dvou krátkých přestávkách (u hráze místní vodní elektrárny a místním KFC, což byl dost otřesný zážitek) jsme se vydali na trek v divočině asi 40 mil za městem. Wire Pass trail se vine kaňonem Paria a je velmi podobný Antelope Canyonu, jenže je bez turistů a poplatků. Navíc jsou některá místa po cestě tak úzká, že musíte jít bokem. Bohužel jsme na něj vyrazili dost pozdě, v pět. Jak je tady zvykem, v šest se začalo stmívat a v sedm už nebylo vidět vůbec, takže jsme po cestě zpátky samozřejmě zabloudili. Je to dost zoufalá situace, instinktivně se škrábete na kopec, abyste se zorientovali, ale když se tam dostanete, vidíte jen obrysy dalších kopců, žádné světlo. Navíc je všechno pokryté pískem a jsou tam kaktusy, takže odklon od cesty je vyčerpávající a může být i bolestivý. Naštěstí svítil měsíc, takže jsme se zvládli zorientovat a najít auto, ale i tak to byl zážitek, který si pro příště necháme ujít. Jen jsme si tak představovali, jaké by to bylo strávit noc nechráněni v divočině... kterého ze zdejších zvířat bychom se báli nejvíc? Rysa? Pumy? Chřestýše? No, naštěstí to nemusíme řešit. Fotky zde.
Čtvrtek – Ve víru pískovcového prachu
Konečně jsme dojeli do pověstného Monument Valley, zaplatili indiánovi u vchodu 10 dolarů (po dlouhé době jsme museli použít papírové peníze, jinak se tu platí opravdu všechno kartou), prošli místní krámek se suvenýry (obvyklý sortiment: napodobeniny keramiky, pletených košíků, stříbrné šperky, trička, magnety...) , zhnehodnotili jeden cent (Filip je penězokaz a mám to zdokumentované!) a vydali se na cestu. Na devítimílový okruh kolem skalních obrů můžete vyrazit na koni, na otevřené korbě vyhlídkového auta, či v autě, ve kterém jste přijeli. Zvolili jsme poslední, nejméně romantickou variantu. Zprvu jsme litovali; cesta je totiž neudržovaná, plná kamenů a děr, kterým se občas nelze vyhnout. Jak se tam ale postupně začaly zvedat prašné víry a my pozorovali nebohé turisty na korbách vyhlídkových aut, jak si před obličej oběma rukama tlačí látkové kapesníky, byli jsme rádi, že sedíme v zavřeném autě. Museli si, chudáci odvézt podstatně více červeného písku než fotek. Na Monument Valley se asi s Filipem nebudeme shodovat... já na něj budu ráda vzpomínat; moc mě bavilo tam řídit, ale mám pocit, že Filip si to v roli spolujezdce moc neužíval:).
Po Monument Valley nás čekala cesta do Natural Bridges NM, do údolí, kde si příroda z dlouhé chvíle vytvářela pískovcové mosty. Po obvyklých hodinách jízdy rovně místní pouští se před námi vynořila stěna kaňonu a já z hrůzou zjistila, že po ní vede silnice nahoru. Na Korsice mi občas nebylo dobře, když jsem se podívala oknem dolů... a teď jsem měla po skále snad ještě horší řídit. Nakonec jsem to nejen zvládla, ale ještě si to užila, a to i cestou dolů, potmě. V Natural Bridges se totiž vyplatí zůstat do setmění, je to jedno z nejméně světelně znečištěných míst na zemi, na škále od 1 -10 (Bortle class, kdy 1 je nejtmavší) má za 2. Podmínky na pozorování hvězd a focení noční oblohy dnes ale nebyly nejlepší, když se protrhaly mraky a obloha se konečně vyčistila, ukázal se měsíc. I tak to ale stálo za to. Fotky z výletu zde.
Po Monument Valley nás čekala cesta do Natural Bridges NM, do údolí, kde si příroda z dlouhé chvíle vytvářela pískovcové mosty. Po obvyklých hodinách jízdy rovně místní pouští se před námi vynořila stěna kaňonu a já z hrůzou zjistila, že po ní vede silnice nahoru. Na Korsice mi občas nebylo dobře, když jsem se podívala oknem dolů... a teď jsem měla po skále snad ještě horší řídit. Nakonec jsem to nejen zvládla, ale ještě si to užila, a to i cestou dolů, potmě. V Natural Bridges se totiž vyplatí zůstat do setmění, je to jedno z nejméně světelně znečištěných míst na zemi, na škále od 1 -10 (Bortle class, kdy 1 je nejtmavší) má za 2. Podmínky na pozorování hvězd a focení noční oblohy dnes ale nebyly nejlepší, když se protrhaly mraky a obloha se konečně vyčistila, ukázal se měsíc. I tak to ale stálo za to. Fotky z výletu zde.
středa 8. října 2008
Středa - Na skok u Navajů
V průběhu šestihodinového přesunu do Page jsme si našli místo na návštěvu Canyon de Chelly v rezervaci Navajů. Kaňon je nádherný; a vzhledem k tomu, že v něm indiáni stale žijí a pěstují některé plodiny, je v něm povolen jediný turistický okruh – sejít z okraje kaňonu na jeho dno, pod nejvýznamnější památku, tzv. Bílý dům (White House). Zbytek prohlídky je jako vždy: z parkoviště na parkoviště autem po okraji kaňonu, celkem asi 60 mil. Po cestě jsme projížděli indiánskými usedlostmi. Fotky i s komentářem zde. Příležitost dne jsme samozřejmě promeškali... když jsme vyjížděli z kaňonu, stanuli jsme lící v líc páru spárkaté zvěře (v tomhle mám opravdu nepořádek - chce se mi říct srně s jelenem, ale vím, že to jsou dva různé druhy ... inu, panu jelenovi s paní jelenicí:) či paní srně s panem srncem... no prostě jeden měl obrovské paroží a druhý vypadal jako samička:)) a protože se nám dívali do očí a nehodlali odejít, zvládli jsme nafotit asi tři snímky... a později zjistit, že jsou k ničemu, protože jsme měli foťák nastavený na makro po focení zdejších rostlin. To zamrzí.
Hawk, domluvil jsem. Jdu si vygooglovat, jak je to s jeleny a srnami.
No jasně, jelen žena je laň. Takže jsme viděli pana jelena s paní laní. Ne, že bych byla o moc moudřejší. Posuďte sami citát z Wikipedie: "Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák." Takže jsme vlastně viděli vidláka s laní... to jsem z toho jelen.
Hawk, domluvil jsem. Jdu si vygooglovat, jak je to s jeleny a srnami.
No jasně, jelen žena je laň. Takže jsme viděli pana jelena s paní laní. Ne, že bych byla o moc moudřejší. Posuďte sami citát z Wikipedie: "Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák." Takže jsme vlastně viděli vidláka s laní... to jsem z toho jelen.
úterý 7. října 2008
Úterý - V zemi cukrových homolí
Dnešek byl jako z pohádky: jeli jsme do zkamenělého lesa (národní park Petrified forest) roztroušeného po barevných kopečkách podobných cukrovým homolím. Měli jsme jasně rozdělené role: já jsem řídila a Filip vyhledával místa k možným výletům a zároveň zkresloval informace, aby se mi do toho v tom vedru vůbec chtělo. Vyjít si na výlet do pouště není žádná legrace; za chvíli toho máte plné pohory. Navíc musíte neustále dávat pozor, co se děje okolo vás; bydlí tu totiž pár zviřátek, které zblízka opravdu nechcete potkat. Pro délku výletů platí jediné pravidlo: v momentě, kdy vypijete polovinu vody, kterou máte s sebou, musíte se bezpodmínečně otočit a jít zpátky. Možná právě díky těmhle okolnostem tu na výlety nikdo nechodí; parky jsou uzpůsobené turistům na kolech. Přijedete k vybetonované vyhlídce s parkovištěm, nafotíte pár snímečků do rodinného alba a jedete k dalšímu parkovišti. V Petrified forest je vyhlídek celkem 20 a člověk k nim nemusí ujít více než pár kroků. My jsme si ale okořenili výlet menší masochistickou túrou přes pravé poledne. Fotky i s komentáři zde.
pondělí 6. října 2008
Pondělí - z díry do díry
První cesta vedla do Social Security office ve Flagstaffu. Podala jsem žádost o Social Security Number (Filip bohužel ještě čeká na pracovní povolení. Poté, co jsme zaplatili 350 dolarů za to, že se vůbec americký úředník obtěžoval podívat na jeho žádost, ho hnali do Las Vegas na ověření údajů. Nakonec našel internetovou adresu, kde se může podívat, jak jsou na tom s vyřizovaním přihlášky. Odpověď zní: bledě. Teď teprve vyřizují žádosti z května, takže za tři měsíce se možná budou zabývat i tou jeho.)
Další zastávka vedla do Meteor Crater, tedy kráteru po meteoritu, údajně největším a nejzachovalejším na světě. Fotky i s komentářem zde. Po díře v zemi jsme měli chuť na kopečky, takže jsme zajeli na Painted Desert, oku lahodící útvary po cestě do Holbrooku. Tam se mi zatím líbilo asi nejvíc... z fotek to tak nevynikne, ale je to opravdu nádhera! Holbrook, městečko, kde jsme měli zarezervovaný motel, nás zprvu trochu zarazil. Je to typický zaprášený americký zapadákov; město od dob své slávy, jestli kdy nějakou zažívalo, upadá... máte pocit, že jste ocitli v omšelé parodii na padesátá léta, trochu nechápete... Do toho tu narazíte na onen prokletý vlak - tentokrát jsem počítala na přejezdu vagónky; bylo jich 101 + čtyři lokomotivy. Ale ještě než stačíte město vyhodnotit jako na pohled nevlídné, potkáte tu spoustu přítulných indiánů. Není to samo sebou, všichni jsou posilněni alkoholem a něco chtějí. Jeden vás se širokým usměvem (při kterém si nelze nevšimnout žvýkacího tabáku namačkaného na spodní chrup) tahá do svého oblíbeného lokálu, ostatní chtějí vesměs peníze, jeden chtěl dokonce svézt v našem „závodním autě“, s tím, že z povinnosti dodal, že jestli pijeme, může nám doporučit pár dobrých barů. Ano, tohle je současný život indiánů v rezervaci i mimo ní. Byli jsme na to připraveni; moje indiánská studentka mi život indiánů vylíčila ve slohovce; tedy, tak jak si ho pamatuje, protože její matka nemohla snášet, co se v rezervaci, které indiáni říkají familiérně rez, s lidmi děje. Jednoho dne, to bylo holčině jedenáct, jí prostě sbalila kufry a odlifrovala jí do Lake Havasu, s tím, že má alespoň nějakou šanci na lepší budoucnost.
Ve zkratce: jaký život máte, když jste americkým indiánem? Nejdříve je vhodné si opatřit Certificate of Degree of Indian Blood, tedy kartičku dokazující, že máte alespoň čtvrtinu indiánské krve. Tou se prokazujete nejen státu, ale i indiánskému kmenu, k němuž patříte. Od státu pak možná dostáváte dávky (pozor, není to automatické, jak si spousta lidí myslí).
Pokud patříte ke kmeni, který má úspěch v podnikání (= provozování kasín), jako moje studentka (pochází z indiánské rezervace Pala v Kalifornii), nemusíte dělat vůbec nic, vlastně ani chodit do školy. Váš kmen se o vás stará a vyplácí dávky na hlavu. Žijete si bezstarostný život, tedy pokud vám nevadí, že všichni okolo vás jen chlastají a vy nemáte budoucnost (alespoň tak to popisuje ona). Pokud patříte k chudému kmeni, máte smůlu. Statistiky hovoří za vše: indiáni prohrávají na všech polích: největší počet sebevražd náctiletých (18.5%), největší počet náctiletých těhotných, nějvětší počet studentů, kteří nedokončí školu (54%), nejnižší příjem, nezaměstnanost mezi 50% a 90%. V rezervacích chybí školy, zdravotní zařízení, přírodní zdroje, služby… a když přijdete do města, zaměstnavatelé se rozhodně nepřetrhnou, aby zaměstnali zcela nezkušeného a mnohdy negramotného, takže je velká šance, že skončíte u žebrání a alkoholu… je to dost smutný kruh.
Další zastávka vedla do Meteor Crater, tedy kráteru po meteoritu, údajně největším a nejzachovalejším na světě. Fotky i s komentářem zde. Po díře v zemi jsme měli chuť na kopečky, takže jsme zajeli na Painted Desert, oku lahodící útvary po cestě do Holbrooku. Tam se mi zatím líbilo asi nejvíc... z fotek to tak nevynikne, ale je to opravdu nádhera! Holbrook, městečko, kde jsme měli zarezervovaný motel, nás zprvu trochu zarazil. Je to typický zaprášený americký zapadákov; město od dob své slávy, jestli kdy nějakou zažívalo, upadá... máte pocit, že jste ocitli v omšelé parodii na padesátá léta, trochu nechápete... Do toho tu narazíte na onen prokletý vlak - tentokrát jsem počítala na přejezdu vagónky; bylo jich 101 + čtyři lokomotivy. Ale ještě než stačíte město vyhodnotit jako na pohled nevlídné, potkáte tu spoustu přítulných indiánů. Není to samo sebou, všichni jsou posilněni alkoholem a něco chtějí. Jeden vás se širokým usměvem (při kterém si nelze nevšimnout žvýkacího tabáku namačkaného na spodní chrup) tahá do svého oblíbeného lokálu, ostatní chtějí vesměs peníze, jeden chtěl dokonce svézt v našem „závodním autě“, s tím, že z povinnosti dodal, že jestli pijeme, může nám doporučit pár dobrých barů. Ano, tohle je současný život indiánů v rezervaci i mimo ní. Byli jsme na to připraveni; moje indiánská studentka mi život indiánů vylíčila ve slohovce; tedy, tak jak si ho pamatuje, protože její matka nemohla snášet, co se v rezervaci, které indiáni říkají familiérně rez, s lidmi děje. Jednoho dne, to bylo holčině jedenáct, jí prostě sbalila kufry a odlifrovala jí do Lake Havasu, s tím, že má alespoň nějakou šanci na lepší budoucnost.
Ve zkratce: jaký život máte, když jste americkým indiánem? Nejdříve je vhodné si opatřit Certificate of Degree of Indian Blood, tedy kartičku dokazující, že máte alespoň čtvrtinu indiánské krve. Tou se prokazujete nejen státu, ale i indiánskému kmenu, k němuž patříte. Od státu pak možná dostáváte dávky (pozor, není to automatické, jak si spousta lidí myslí).
Pokud patříte ke kmeni, který má úspěch v podnikání (= provozování kasín), jako moje studentka (pochází z indiánské rezervace Pala v Kalifornii), nemusíte dělat vůbec nic, vlastně ani chodit do školy. Váš kmen se o vás stará a vyplácí dávky na hlavu. Žijete si bezstarostný život, tedy pokud vám nevadí, že všichni okolo vás jen chlastají a vy nemáte budoucnost (alespoň tak to popisuje ona). Pokud patříte k chudému kmeni, máte smůlu. Statistiky hovoří za vše: indiáni prohrávají na všech polích: největší počet sebevražd náctiletých (18.5%), největší počet náctiletých těhotných, nějvětší počet studentů, kteří nedokončí školu (54%), nejnižší příjem, nezaměstnanost mezi 50% a 90%. V rezervacích chybí školy, zdravotní zařízení, přírodní zdroje, služby… a když přijdete do města, zaměstnavatelé se rozhodně nepřetrhnou, aby zaměstnali zcela nezkušeného a mnohdy negramotného, takže je velká šance, že skončíte u žebrání a alkoholu… je to dost smutný kruh.
Neděle - nedivoký západ
Cesta z Flagstaffu do Sedony je naprosto úchvatná. Zařezává se do místnich hor porostlých borovicovými lesy a končí v údolí plném červených skal. Na rozdíl od Flagstaffu není Sedona vysoko, takže kromě scenerie dostává body i za teplo. Navíc si drží ráz městečka z „divokého západu“, najdete tu saloony, chlapíky v kovbojském oblečení, chrastícími ostruhami, když se hrdě prochází dřevěnými podloubími, krámky plné indiánských artefaktů. A co víc, neviděli jsme ani jednoho „Mekáče, KFC“, či podobné rychlovývařovny. Po procházce jsme se konečně vypravili za indiány, tedy za tím, co po nich zbylo: Montezuma Well, tedy studna Montezumy (název je vlastně nesmysl, protože Montezuma byl aztécký panovník, který se navíc narodil až poté, co indiáni Sinaqua záhadně zmizeli, ale v okolí nebyl nikdo, kdo by to vysvětlil prvním bílým osadníkům). Nejedná se v pravém slova smyslu o studnu, ale jakousi přírodní nádrž. Je to 112 metrů široká jáma obklopená útesy; denně do ní přitéká přes pět a půl hektolitrů vody.
Po útesech se dá sejít až do jeskyně, kterou obývali indiáni Sinaqua (asi od r. 1000 n.l.). Po cestě vidíte neuvěřitelné množství neznámých rostlin, připadáte si jak Alenka v říši divů. Studna je stále považovaná za posvátnou nejbližšími kmeny žijících indiánů, tedy kmeny Hopi, Yavapai, a Apache.
O pár mil dál se nachází Montezuma Castle (ano, i zde byli bílí osadníci dřív než historici), pětiposchoďové hliněné sídlo indiánů Sinaqua. V době své největší slávy, ve dvanáctém století, mělo šest poschodí a 45 místností, od té doby se pomalu rozpadá... a s tím samozřejmě přichází i omezení pro turisty. Ještě v sedmdesátých letech se prý mohlo k hradu po žebříkách, nyní si ho můžete z uctivé vzdálenosti vyfotit a závidět veverkám, které se tam volně prohánějí. Alespoň teď, dříve sloužily jako potrava (tedy ve dvanáctém století, ne v sedmdesátých letech:)). Montezuma castle je i tak úchvatná podívaná; tím atraktivnější, že se jedná o místo opředené tajemstvím – místní indiáni tu žili do 14. století, pak beze stopy zmizeli; dodnes nikdo neví proč a kam. Evropan se nicméně neubrání sarkastické poznámce, že v době, kdy si místní civilizace plácala obydlí z hlíny, ve Francii stavěli Notre Dame.
Fotky zde.
Po útesech se dá sejít až do jeskyně, kterou obývali indiáni Sinaqua (asi od r. 1000 n.l.). Po cestě vidíte neuvěřitelné množství neznámých rostlin, připadáte si jak Alenka v říši divů. Studna je stále považovaná za posvátnou nejbližšími kmeny žijících indiánů, tedy kmeny Hopi, Yavapai, a Apache.
O pár mil dál se nachází Montezuma Castle (ano, i zde byli bílí osadníci dřív než historici), pětiposchoďové hliněné sídlo indiánů Sinaqua. V době své největší slávy, ve dvanáctém století, mělo šest poschodí a 45 místností, od té doby se pomalu rozpadá... a s tím samozřejmě přichází i omezení pro turisty. Ještě v sedmdesátých letech se prý mohlo k hradu po žebříkách, nyní si ho můžete z uctivé vzdálenosti vyfotit a závidět veverkám, které se tam volně prohánějí. Alespoň teď, dříve sloužily jako potrava (tedy ve dvanáctém století, ne v sedmdesátých letech:)). Montezuma castle je i tak úchvatná podívaná; tím atraktivnější, že se jedná o místo opředené tajemstvím – místní indiáni tu žili do 14. století, pak beze stopy zmizeli; dodnes nikdo neví proč a kam. Evropan se nicméně neubrání sarkastické poznámce, že v době, kdy si místní civilizace plácala obydlí z hlíny, ve Francii stavěli Notre Dame.
Fotky zde.
neděle 5. října 2008
Hurá za indiány! aneb Náš báječný výlet
Filip se přes noc zázračně uzdravil, takže jsme ráno naházeli hromadu tašek, kanystrů s vodou, tři mapy, hromádku letáků a vyjeli jsme. Jakmile jsme opustili Lake Havasu, začalo pršet. Nepřekvapilo nás to, protože „u nás“, v Havasu, je přece nejlepší počasí na světě, to tu ví každé dítě. Pršelo skoro tři hodiny, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, Flagstaff. Hned nám na něm bylo něco podezřelé. Kromě toho, že je to v horách, takže jsme tu po dlouhé době konečně viděli stromy (v plné podzimní parádě), tu lidé vypadali dost podivně; asi proto, že byli celí zahalení. Celé nám to došlo až v momentě, když jsme v našem Havasu oblečení a žabkách radostně vyskočili z auta a málem umrzli. Naše první výprava tak vedla do obchodu s oblečením, kde si Filip koupil mikinu (já jsem, jako vždy, táhla věci pro všechny příležitosti a ohromnou lékárničku jako bonus; nevadí, alespoň jsem si koupila několikery letní šatičky na zimu v Havasu). Tohle je tu opravdu fascinující; stačí pár hodin jízdy autem a jste z pouště na horách.
Po doplnění výstroje jsme zajeli do místního muzea věnovaného zdejším indiánským kmenům. Nejkrásnějším exponátem byl zaměstnanec u pokladny, štíhlý dlouhovlasý indián. Při pohledu na něj jsem nestačila žasnout nad tím, proč si Jugoslávci do Vinetoua vybrali Francouze s nesednoucí parukou. Celé muzeum stálo za to, místní indiáni dodnes dělají precizně vyrobenou keramiku, pletené misky a koše (jednu originální misku koupíte za 500 – 2000 USD) a nádherné šperky. V muzeu samozřemě nechybí ani raritky, jako třeba kožený vak ze psa. To už tu, doufám, nikdo nevyrábí.
K večeru jsme se ubytovali v motelu, ohromné betonové kostce, kde se do pokojů vchází po balkónech po obvodu... myslím, že je tento typ budov je oblíben režiséry stříleček a hororů; chápu proč. Pokud si nezatáhnete závěs, všichni procházející vám koukají oknem do postele. Když si ji zatáhnete, máte sice tmu, ale pocit soukromí – alespoň do té doby, než se někdo v pokojích kolem vás nezačne sprchovat. Na přespání je to ale ideální, tedy pokud se pokoj nenachází zrovna ve Flagstaffu. Flagstaff je totiž, jak jsme se na jediné cedulce v recepci dočetli, hrdý na to, že tudy projíždí vlaky BNSF (druhá největší společnost zabývající se železniční přepravou). Upřímně, vlaků jsme nemohli nevšimnout, kvůli jednomu jsme čekali přes dvě minuty na přejezdu. Táhou je čtyři lokomotivy, na každém vagónu jsou často dva kontejnery, a celý vlak tvoří pojízdnou hradbu, kterou v místní krajině opravdu nelze přehlédnout. Pro vlakofily posílám odkaz na video ZDE. Jsem moc ráda, že to někdo natočil, protože tohle by mi asi nikdo neuvěřil. Ale zpátky do recepce: pod nápisem hlásajícím, jak jsou tu na tyhle monstra hrdí, byl ještě jeden: „Dovolujeme si vám připomenout, že vlaky troubí na každém přejezdu.“ V průběhu večera, noci a následujícího rána, jsme došli k závěru, že stojvedoucí uzavřeli tajnou smlouvu s psychiatry a kolektivně tu pracují na tom, aby se místní obyvatelstvo zbláznilo. Vůbec nechápu, jak tu někdo může dobrovolně bydlet. Nám to ale moc nevadilo, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli téměř okamžitě. A propos, jedna perlička: první osoba, na kterou jsme tu narazili (hned ve výtahu, po cestě do pokoje) byl rozmrzelý Čech. Asi už věděl o místních vlacích víc, než my.
Po doplnění výstroje jsme zajeli do místního muzea věnovaného zdejším indiánským kmenům. Nejkrásnějším exponátem byl zaměstnanec u pokladny, štíhlý dlouhovlasý indián. Při pohledu na něj jsem nestačila žasnout nad tím, proč si Jugoslávci do Vinetoua vybrali Francouze s nesednoucí parukou. Celé muzeum stálo za to, místní indiáni dodnes dělají precizně vyrobenou keramiku, pletené misky a koše (jednu originální misku koupíte za 500 – 2000 USD) a nádherné šperky. V muzeu samozřemě nechybí ani raritky, jako třeba kožený vak ze psa. To už tu, doufám, nikdo nevyrábí.
K večeru jsme se ubytovali v motelu, ohromné betonové kostce, kde se do pokojů vchází po balkónech po obvodu... myslím, že je tento typ budov je oblíben režiséry stříleček a hororů; chápu proč. Pokud si nezatáhnete závěs, všichni procházející vám koukají oknem do postele. Když si ji zatáhnete, máte sice tmu, ale pocit soukromí – alespoň do té doby, než se někdo v pokojích kolem vás nezačne sprchovat. Na přespání je to ale ideální, tedy pokud se pokoj nenachází zrovna ve Flagstaffu. Flagstaff je totiž, jak jsme se na jediné cedulce v recepci dočetli, hrdý na to, že tudy projíždí vlaky BNSF (druhá největší společnost zabývající se železniční přepravou). Upřímně, vlaků jsme nemohli nevšimnout, kvůli jednomu jsme čekali přes dvě minuty na přejezdu. Táhou je čtyři lokomotivy, na každém vagónu jsou často dva kontejnery, a celý vlak tvoří pojízdnou hradbu, kterou v místní krajině opravdu nelze přehlédnout. Pro vlakofily posílám odkaz na video ZDE. Jsem moc ráda, že to někdo natočil, protože tohle by mi asi nikdo neuvěřil. Ale zpátky do recepce: pod nápisem hlásajícím, jak jsou tu na tyhle monstra hrdí, byl ještě jeden: „Dovolujeme si vám připomenout, že vlaky troubí na každém přejezdu.“ V průběhu večera, noci a následujícího rána, jsme došli k závěru, že stojvedoucí uzavřeli tajnou smlouvu s psychiatry a kolektivně tu pracují na tom, aby se místní obyvatelstvo zbláznilo. Vůbec nechápu, jak tu někdo může dobrovolně bydlet. Nám to ale moc nevadilo, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli téměř okamžitě. A propos, jedna perlička: první osoba, na kterou jsme tu narazili (hned ve výtahu, po cestě do pokoje) byl rozmrzelý Čech. Asi už věděl o místních vlacích víc, než my.
pátek 3. října 2008
TÝDEN DEVÁTÝ
Konec prvního čtvrtletí i uzavírání známek jsem přežila; tento týden se kromě nepodložené fámy, že má kdosi do školy přinést zbraň (a tím pádem silného přemnožení policistů v areálu školy) a rodičovských schůzek nic zvláštního nestalo. Nikdo z rodičů se neobjevil; až na jednu matku, která mi prišla poděkovat, a další, která se přišla zeptat, co má její dcera zlepšit... to je, počítám výhoda zdejšího systému. Problémy se řeší v momentě, kdy nastanou, takže v den rodičovských schůzek se nikdo neukáže. Alespoň jsem se zvládla trochu připravit na další čtvrtletí.
Oficiálně začaly podzimní prázdniny, konečně jedeme na výlet! Tedy doufám, protože Filip si před chvílí naměřil 37,6...
Oficiálně začaly podzimní prázdniny, konečně jedeme na výlet! Tedy doufám, protože Filip si před chvílí naměřil 37,6...
úterý 23. září 2008
TÝDEN OSMÝ
...začal výborně. V pondělí jsem dostala od jedné studentky růži, dnes od jiné vlastnoručně pečené cookies... mmmmmm, hýčkají si mě tu:) Zitra jsem od mých studentů pozvaná na hru amerického fotbalu, tak už se těším. Třeba to konečně pochopím.
Středa večer: Nepochopila jsem. Ale i tak to byla celkem zajímavá podívaná... mimo jiné i kvůli tomu, že jsem se mohla hodinu a půl dívat na opravdový trávník:) To za ty čtyři dolary opravdu stálo.
Ale nic není ztraceno, v pátek dostanu druhou šanci. Reprezentační mužstvo naší školy se totiž utká s naším úhlavním nepřítelem, Mohave High School. Hraje se každoročně jen jeden zápas, trofejí je zlatá lopata. Minule jeli naši studenti hostovat k MHS a byli dost tvrdě ostrakizováni (do pití jim přimíchali bleach, čili obdobu českého sava, házeli po nich vybité baterky a podobné laskominky... takže dá rozum, že se letos celá škola připravuje na to, že hosty přivítá, jak se patří. Dnes byla soutěž v dekorování dveří, aby se podpořil school spirit.Fotky příprav i fotbalového zápasu samotného zde. School spirit se tu bere opravdu vážně; návdavkem jsem přidala pár fotek skříněk atletů (plakátky jim vyrábí ti, co jsou ve spirit line, tedy většinou roztleskávačky.)
Pátek: Konečně se odehrála ona velká událost. Ráno jsme byli na pep assembly, kde se měl ještě více utužit school spirit. Večer nás pak čekal zápas. Vzhledem k tomu, že prodávali pouze limonádu, nebyli jsme svědky ani jednoho konfliktu. Zato jsme v poločase mohli obdivovat naše marching bands, tedy pochodující kapely, další fenomén. Kromě toho, že umí pochodovat na ulicích, si nacvičují právě pro podobné příležitosti celé sestavy, kde se dechy a bubny proplétají v dosti složitých formacích (a občas je u toho ještě obíhá chlapík s činely). Nechybí praporečníci (jak se vůbec říká lidem, co pobíhají po hřišti a mávají prapory?) a občas ani zápletka (např. Fantom opery). Je to docela bžunda.
No, naši vyhráli, co se dalo (jak zápas amerického fotbalu, tak utkání borců z publika v poločase: soutěž v přitahování se k tyči a klicích organizovala a sponzorovala americká armáda, zn. ty potvory vám vlezou všude. A vůbec, tohle je něco, na co si asi nezvyknu. Nejen, že na ně jde u nás ve škole denně reklama v televizi, ještě je pouští verbovat na půdu školy. Teprve tady vám dochází, jak je co celé reálné; jak vás s klidným svědomím naverbují a pošlou někam zemřít hned po střední škole... dost mě to děsí. Minulý týden jsme tady měli ve městě veterány ze současných válek; jestli vás zajímají jejich osudy, mrkněte na tohle.
Neděle = čas jít do kostela. Babtistická církev dnes pořádala mši na závodišti, to jsme si prostě nemohli nechat ujít. Poprosili jsme známé, jestli by nás nevyvenčili, a vyrazili jsme. Celé akci předcházel článek v novinách, kde místní pastor vysvětloval, že závodění je v Bibli, takže vlastně nedělají nic, co by se s ní neslučovalo. Když jsme dorazili, vyrazila nám dech naprosto nenucená nálada. Místní babtisté mají svou rockovou skupinu; zrovna hráli "Born to be wild", a to safra dobře. Mezi věřícími jste mohli vidět všechny věkové skupiny a pár rarit; třeba harlejáře, který měl na své kožené bundě hořící srdce a nášivku hrdě hlásající, že miluje Ježíše. Začínalo se v devět krátkým závodem (místní pastoři závodili na tříkolkách), pak následovala mše. Všechno bylo naprosto nenucené a příjemné, pastor prostě vzal mikrofon a srdečně pohovořil k lidem, co seděli v hledišti. Na konci jsme zazpívali čtyři rockové songy a šli jsme obdivovat exponáty, se kterými přijeli věřící - motorky, auta a trucks, tedy ohromné SUVy, či terénní automobily. Fotky i s živým modelem pro srovnání zde. Po fyzicky vyčerpávající procházce okolo okruhu se podávaly zdarma nanuky, hamburgery, a párky v rohlíku. Dokážete si představit něco takového u nás? A propos, podařilo si mi získat jednu NASCAR Bible, tedy vydání Bible pro NASCAR; mezi stránkami najdete profily a vyznání jednotlivých závodníků...
Středa večer: Nepochopila jsem. Ale i tak to byla celkem zajímavá podívaná... mimo jiné i kvůli tomu, že jsem se mohla hodinu a půl dívat na opravdový trávník:) To za ty čtyři dolary opravdu stálo.
Ale nic není ztraceno, v pátek dostanu druhou šanci. Reprezentační mužstvo naší školy se totiž utká s naším úhlavním nepřítelem, Mohave High School. Hraje se každoročně jen jeden zápas, trofejí je zlatá lopata. Minule jeli naši studenti hostovat k MHS a byli dost tvrdě ostrakizováni (do pití jim přimíchali bleach, čili obdobu českého sava, házeli po nich vybité baterky a podobné laskominky... takže dá rozum, že se letos celá škola připravuje na to, že hosty přivítá, jak se patří. Dnes byla soutěž v dekorování dveří, aby se podpořil school spirit.Fotky příprav i fotbalového zápasu samotného zde. School spirit se tu bere opravdu vážně; návdavkem jsem přidala pár fotek skříněk atletů (plakátky jim vyrábí ti, co jsou ve spirit line, tedy většinou roztleskávačky.)
Pátek: Konečně se odehrála ona velká událost. Ráno jsme byli na pep assembly, kde se měl ještě více utužit school spirit. Večer nás pak čekal zápas. Vzhledem k tomu, že prodávali pouze limonádu, nebyli jsme svědky ani jednoho konfliktu. Zato jsme v poločase mohli obdivovat naše marching bands, tedy pochodující kapely, další fenomén. Kromě toho, že umí pochodovat na ulicích, si nacvičují právě pro podobné příležitosti celé sestavy, kde se dechy a bubny proplétají v dosti složitých formacích (a občas je u toho ještě obíhá chlapík s činely). Nechybí praporečníci (jak se vůbec říká lidem, co pobíhají po hřišti a mávají prapory?) a občas ani zápletka (např. Fantom opery). Je to docela bžunda.
No, naši vyhráli, co se dalo (jak zápas amerického fotbalu, tak utkání borců z publika v poločase: soutěž v přitahování se k tyči a klicích organizovala a sponzorovala americká armáda, zn. ty potvory vám vlezou všude. A vůbec, tohle je něco, na co si asi nezvyknu. Nejen, že na ně jde u nás ve škole denně reklama v televizi, ještě je pouští verbovat na půdu školy. Teprve tady vám dochází, jak je co celé reálné; jak vás s klidným svědomím naverbují a pošlou někam zemřít hned po střední škole... dost mě to děsí. Minulý týden jsme tady měli ve městě veterány ze současných válek; jestli vás zajímají jejich osudy, mrkněte na tohle.
Neděle = čas jít do kostela. Babtistická církev dnes pořádala mši na závodišti, to jsme si prostě nemohli nechat ujít. Poprosili jsme známé, jestli by nás nevyvenčili, a vyrazili jsme. Celé akci předcházel článek v novinách, kde místní pastor vysvětloval, že závodění je v Bibli, takže vlastně nedělají nic, co by se s ní neslučovalo. Když jsme dorazili, vyrazila nám dech naprosto nenucená nálada. Místní babtisté mají svou rockovou skupinu; zrovna hráli "Born to be wild", a to safra dobře. Mezi věřícími jste mohli vidět všechny věkové skupiny a pár rarit; třeba harlejáře, který měl na své kožené bundě hořící srdce a nášivku hrdě hlásající, že miluje Ježíše. Začínalo se v devět krátkým závodem (místní pastoři závodili na tříkolkách), pak následovala mše. Všechno bylo naprosto nenucené a příjemné, pastor prostě vzal mikrofon a srdečně pohovořil k lidem, co seděli v hledišti. Na konci jsme zazpívali čtyři rockové songy a šli jsme obdivovat exponáty, se kterými přijeli věřící - motorky, auta a trucks, tedy ohromné SUVy, či terénní automobily. Fotky i s živým modelem pro srovnání zde. Po fyzicky vyčerpávající procházce okolo okruhu se podávaly zdarma nanuky, hamburgery, a párky v rohlíku. Dokážete si představit něco takového u nás? A propos, podařilo si mi získat jednu NASCAR Bible, tedy vydání Bible pro NASCAR; mezi stránkami najdete profily a vyznání jednotlivých závodníků...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
