Čtvrtek 31. 7.

Řekla jsem včera Ginny, že se mnou nemusí jezdit do školy, že se tam už zvládnu zorientovat sama. Mám pocit, že by se měli s Chrisem ještě užít, než odjede. Ve škole byla zase nějaká celoškolní slezina. Než jsme se nadáli, bylo dvanáct. Pak jsem s Filipem jela zařizovat mobilní telefony s našimi nestandartními doklady (pas a mezinárodní řidičák), což jim zabralo přes hodinu. Po celou tu dobu jsme stáli, a na mě najednou naplno dolehla únava z nevyspání, stres a nedostatek tekutin a málem jsem tam zkolabovala. Pak jsme zajeli nakoupit, mimo jiné šatní ramínka a pár dalších věcí, které jsme doma neměli. To už ale byl čas vrátit se znovu do školy, protože dnes večer byl den otevřených dveří pro studenty prvních ročníků (grade 9). Celá akce se konala v nové tělocvičně, a zahájili a vedli jí studenti školy. Měli připravené scénky, reprezentaci jednotlivých školních klubů, nechybělo ani obligátní vystoupení roztleskávaček. Nakonec dostala slovo ředitelka školy. Vyvolávala jednoho učitele po druhém, všichni po předvolání prošli za potlesku před nastoupenou jednotkou, prostě taková malá módní přehlídka.
Po přání úspěšného školního roku jsme se všichni rozešli do svých tříd a čekali jsme na jednotlivé rodiče s jejich ratolestmi. Byla jsem připravená na to, že budou rodiče zpochybňovat moji kvalifikaci (co by asi naši rodiče říkali tomu, kdyby Český jazyk učil Peruánec), ale opak byl pravdou. Byli zvědaví, jak se mi tu líbí, několik z nich mi nabídlo pomoc kdykoliv budu potřebovat a všichni se loučili s tím, že mi drží palce a že doufají, že budu u nich spokojená. Odcházela jsem naprosto emocionálně vysátá, ale asi šťastná. Čert ví, už byla najednou zase tma...
Když jsme dorazili domů, zavedli jsme řeč na zbraně... zbraně tu má v Arizoně prý snad každý, oblíbenou zábavou je jet střílet do pouště. Chris nám ukázal svůj arzenál...jedna poctivá brokovnice, ostřelovací puška, skládací německá puška Heckler&Koch v kufříku, M16, pistole... Přišlo i pozvání na společnou střílečku, Arizona, Arizona, to je tvrdých mužů zóna

Středa 30. 7.

Ve škole jsem se zase potkávala se spoustou lidí, všichni mi nabízeli pomoc, cítila jsem se jako v pohádce. Do toho se dnes konalo v divadle naší školy oficiální zahájení školního roku v okresu. Přijeli se na nás podívat ´ti shora´, všichni měli slova chvály a zdůrazňovali, jak si váží naší práce. Pro zpestření na pódium naběhly roztleskávačky, losovalo se o iPody pro jednotlivé učitele a projektory pro školy... pak už zbývalo jen z malých děl u pódia vystřelit konfety a šlo se opět pracovat. Tedy seznamovat, co se mojí osoby týče. Ze školy jsme s Ginny jely rovnou do vily jejího otce, realizátora Amerického snu. Kdysi dávno byl prý mechanikem v New Yorku. Když mu došlo, že má dvě vyhlídky, a to 1) zůstat doživotně mechanikem v New Yorku, 2) začít podnikat se svojí ženou, tou dobou sekretářkou, vybral si variantu číslo dvě. Dál už je to téměř stereotypní příběh člověka, který se odstěhuje za prací (v jeho případě do pouště, aby prodával klimatizaci), vydělá balík, a nestydí se za to. Rodiče Ginny jsou fajn lidi, příjemně neformální a přátelští. Co ostatně taky čekat jiného, když seznamování probíhá následujícím stylem: potřesete si rukou, pak se všichni svléknete a jdete se naložit do jejich velkého bazénu. Téměř celé odpoledne jsme se bavili s Ginniným tátou; tahle generace je pro mě naprosto fascinující, protože je to generace hippie a on byl navíc i ve Vietnamu... doufám, že budeme mít možnost je potkávat častěji. Zlatým hřebem byla večeře, kterou uvařil a upekl Ginnin táta podle receptu svých italských předků. Zapékaný lilek a těstoviny s fantastickou omáčkou se nedají popsat, to se prostě musí ochutnat.
Konečně jsme měli možnost potkat se i s Chrisem, Ginniným manželem. Je super, pořád se stará, jestli něco nepotřebujeme, zařídil nám zdarma z vlastní iniciativy vstup do fitness, kam chodí (nejlepší v LHC, roční předplatné 400 dolarů pro jednoho), opravdu se nám to tu snaží všeliak ulehčit. Navíc má dost podobný styl humoru, jako máme my s Filipem, vypadá to, že bychom si mohli rozumět.

Úterý, 29. 7.

Spali jsme pár hodin, ráno v sedm jsme vyráželi do mé nové práce. Filipa jsme nechali zamčeného s pitbulem... nebudu vás napínat, přežili to oba:). Všechno probíhalo výborně. Můj první den začal přivítáním učitelů ve školním divadle. Každý učitel měl připravený šanon, ve kterém našel všechna pravidla, postupy a kontakty na tento školní rok. Ředitelka školy představila nové učitele (všem se tleskalo), a pomocný personál (těm se tleskalo ve stoje), prošla změny oproti loňskému roku (učitelé například smí mít ve své učebně pouze vodu, je zakázané mít tam jiné tekutiny či jídlo) a přidala perličky („naše nová učitelka Lenka jde se svými studenty po škole rovnou do bufetu na pivo, protože to se prý v jejich zemi dělá“ Je divné, že ještě neví, jak umí Ginny občas zveličovat). Následovala schůzka učitelů angličtiny, kde jsem poprvé porušila školní pravidla – rozdala jsem jim hořické trubičky a nechala kolovat plechovku s lázeňskými oplatkami. Nemusím podotýkat, že mí noví kolegové ochotně porušili pravidla se mnou a jali se ochutnávat. Samozřejmě nechyběla ani Becherovka v malých lahvičkách, ale tu okamžitě ztopili do kapes (ve škole a v okruhu 1000 stop od ní nesmí být viděny návykové látky, vč. alkoholu a tabáku). Zbytek dne jsem se seznamovala s dalšími kolegy. Spousta z nich pro mě měla připravený nějaký malý dáreček ze školních zásob – dostala jsem například tři různá trička s logem školy a školní mávátko. To mě pobavilo asi nejvíc, protože jsem něco podobného nedržela od dob, kdy jsem musela povinně mávat na prvního máje. Když jsem jim vysvětlila, že má pro mě mávátko spíš negativní konotaci (a proč), byli z toho úplně hotoví a jakmile přišel do skupiny někdo nový, ozvalo se „Řekni mu o tom mávátku, řekni mu o tom mávátku!“
Ze školy jsem si vezla dva postřehy: že mí kolegové budou asi fajn, a navíc mají zdravý rozum (což při těch všech nařízeních a pravidlech obzvláště oceňuji), a že mi budou asi dost pomáhat.
Domů jsme se s Ginny dostaly asi v půl šesté; a konečně byl čas na to, abychom s Filipem vybalili. V noci jsme si ještě chvíli povídali... zmínili jsme řízení a Ginny navrhla, že bychom si mohli zkusit zařídit ještě dnes. A tak se stalo, že se Filip ocitl za volantem Fordu Explorer, největšího jeepu prodávaného v naší malé zemičce, a jednoho z menších tady, a vozil nás po neosvětleném Lake Havasu (nemají tu osvětlené silnice, prý aby viděli hvězdy). Vyjížďka byla výborná, Ginny nám ukázala ostrov a řekla, kde jsou nejdůležitější místa. Doma jsme si ještě chvíli povídali a v půl jedné, opět se spánkovým deficitem, na kutě!

Pondělí, 28.7.

Spali jsme asi necelé 3 hodiny, v půl druhé byl budíček, zahladili jsme doma poslední stopy (není nad to běhat ve dvě v noci po bytě s vysavačem) a vyjeli jsme. Let nám naštěstí nezrušili, a cesta probíhala hladce až do Chicaga. Jediné, co nás trochu šokovalo, bylo množství odpadků, které jsme zvládli za let vyprodukovat - vydalo by to téměř na jeden odpadkový koš plastových a papírových obalú od jídel a nápojů. Když se na to dívám s týdenním odstupem, musím se pousmát. Mělo nás to varovat. Domácnost, ve které bydlíme, je hrdá na to, že třídí odpad. Znamená to, že láhve od piva, které se tu nikdo neobtěžuje ani vykupovat, hází na jinou hromadu, společně s plechovkami. Papír a plast netřídí, protože tu neexistuje svoz, museli by ho tu prý vozit do Kalifornie. Vypadáme tu jako exoti, když k lidem, co potkáváme promlouváme o tom, že by se s tím něco mělo dělat... jenže když vám jeden nákup zabalí do třinácti (!) igelitových tašek, prostě vám to nedá. Ale abych nepředbíhala: jakmile jsme se dotknuli americké půdy, věci se notně zvrhly. Do prostoru s vízovou kontrolou se najednou vyrojilo neuvěřitelné množství Korejců, takže nám asi v pátém záhybu fronty došlo, že navazující let do Las Vegas asi nestíháme. Když jsme se konečně probojovali k jednomu z kontrolních stanovišť, prostor mezi námi a zbytkem Ameriky oddělovala už jen jedna korejská rodina. Od těch ostatních se odlišovala tím, že všichni její členové měli housle. ´Naši´ celní úřednici se jim podařilo zmást natolik, že než vyřídila jejich doklady, mohli si klidně střihnout serenádu. Pak už následovalo jen tápání na letišti, nevěděli jsme, co dělat v případě, že nám uletí letadlo. Navíc jsme nebyli připraveni na to, co se zatím ukazuje jako společná charakteristika všech, co potkáváme: všichni vám chtějí poradit. I ti, kteří nemají co. V praxi to vypadá asi tak, že když jsme se v Chicagu zeptali čtyř lidí, každý nám poradil něco jiného a přitom trval na tom, že má pravdu. V naší malé soutěži vyhrál zaměstnanec letiště, který nás posílal stihnout letadlo, které odlétlo před třemi minutami, s tím, že to doběhneme. Bohužel to není legrace (trval na tom, že čas odletu je vlastně čas ´nalodění na palubu´). Poučení číslo jedna: za radu poděkuj a pak si ji jdi ověřit. Let nám zdarma přesunuli, jen jsme zavolali Ginny, aby objednala pozdější odvoz. Všechno vypadalo fajn až do chvíle, když jsme v pět hodin odpoledne dorazili do Las Vegas a zjistili jsme, že Ginny to neřeší a že nejbližši spoj pojede v deset v noci. Začala jsem litovat, že my jsme ji zajistili odvoz z letiště až domů. Zkrátím to: díky tomu, že shuttle rozváží lidi, kam si řeknou, jsme se před ´náš dům´ dostali v půl třetí ráno, probudili jsme Ginny, ta nás uvedla do ´našeho´ pokoje, a šli jsme všichni spát. Málem bych zapomněla: čekalo nás překvápko - (naštěstí přítulný) vzrostlý pitbul, o kterém se mi jaksi zapomněla zmínit... pokud tedy neberu v úvahu nenápadnou zmínku asi před měsícem: „přemýšlíme, že bychom si koupili menšího pejska – nevadilo by vám to?

Neděle 27. 7. , den před odjezdem

Den nezačal zrovna růžově. Hned po té, co Filipova matička zavolala, že měla na cestě do Plzně atuonehodu, jsme se dozvěděli, že začala stávkovat Lufthansa. Na informacích nevěděli, jestli se jim bude chtít zrušit zrovna náš let a nedokázali nám poradit, co máme dělat s následujícími lety. Jediné, co mi hrdě oznámili, bylo, že nám v případě zrušení letu dají poukázku na jídlo. Usínali jsme s tím, že nám možná z letenek za desítky tisíc zbydou dvě poukázky na párek v rohlíku...