Středa 30. 7.

Ve škole jsem se zase potkávala se spoustou lidí, všichni mi nabízeli pomoc, cítila jsem se jako v pohádce. Do toho se dnes konalo v divadle naší školy oficiální zahájení školního roku v okresu. Přijeli se na nás podívat ´ti shora´, všichni měli slova chvály a zdůrazňovali, jak si váží naší práce. Pro zpestření na pódium naběhly roztleskávačky, losovalo se o iPody pro jednotlivé učitele a projektory pro školy... pak už zbývalo jen z malých děl u pódia vystřelit konfety a šlo se opět pracovat. Tedy seznamovat, co se mojí osoby týče. Ze školy jsme s Ginny jely rovnou do vily jejího otce, realizátora Amerického snu. Kdysi dávno byl prý mechanikem v New Yorku. Když mu došlo, že má dvě vyhlídky, a to 1) zůstat doživotně mechanikem v New Yorku, 2) začít podnikat se svojí ženou, tou dobou sekretářkou, vybral si variantu číslo dvě. Dál už je to téměř stereotypní příběh člověka, který se odstěhuje za prací (v jeho případě do pouště, aby prodával klimatizaci), vydělá balík, a nestydí se za to. Rodiče Ginny jsou fajn lidi, příjemně neformální a přátelští. Co ostatně taky čekat jiného, když seznamování probíhá následujícím stylem: potřesete si rukou, pak se všichni svléknete a jdete se naložit do jejich velkého bazénu. Téměř celé odpoledne jsme se bavili s Ginniným tátou; tahle generace je pro mě naprosto fascinující, protože je to generace hippie a on byl navíc i ve Vietnamu... doufám, že budeme mít možnost je potkávat častěji. Zlatým hřebem byla večeře, kterou uvařil a upekl Ginnin táta podle receptu svých italských předků. Zapékaný lilek a těstoviny s fantastickou omáčkou se nedají popsat, to se prostě musí ochutnat.
Konečně jsme měli možnost potkat se i s Chrisem, Ginniným manželem. Je super, pořád se stará, jestli něco nepotřebujeme, zařídil nám zdarma z vlastní iniciativy vstup do fitness, kam chodí (nejlepší v LHC, roční předplatné 400 dolarů pro jednoho), opravdu se nám to tu snaží všeliak ulehčit. Navíc má dost podobný styl humoru, jako máme my s Filipem, vypadá to, že bychom si mohli rozumět.