Pátek 29.8.

Pátek, to je den, kdy se tu udržuje school spirit. Pro většinu učitelů a studentů to znamená, že alepoň tenhle den nemusí vymýšlet, co na sebe - naháhnou fialové tričko se zlatým logem školy a jdou. Jsou tu ale i horlivci. Jedna moje studentka, vášnivá roztleskávačka, k tomu dnes přidala zlatou sukni, fialové elasťáky, zlatou čelenku a do vlasů si nasypala zlaté třpytky. Mám toho teď ve třídě plný koberec:). Dnes byl jeden z těch pohodovějších dní, nechala jsem studenty ve skupinách vyrábět plakáty podle povídky, kterou jsme dočetli... co vám budu povídat, na konci hodiny byli všichni pomalovaní, někteří i na tvářích (a bůhví, jestli jen na těch na obličeji). Pořád nestačím zírat nad jejich spontaneitou.. Namalovali mi extra obrázek pro štěstí, když řeknu vtip, občas některý ze studentů poblíž řekne "High five!" a chce si se mnou tlesknout, jako že jsem cool... na tohle jsem se musela speciálně ptát Ginny, jestli je to opravdu normalni, nebo jestli se mi jen snaží studenti zprostředkovat nový kulturní zážitek... ale je to prý běžné. Vztahy mezi učiteli a studenty jsou tu sice korektní, ale naprosto neformální, až někdy zůstávám jako opařená... nevím, jestli vůbec budu někdy schopná obejmout studentku či studenta, jak se to tu dělá... Ale asi je to i naším školstvím... které z učitelů, kteří vás v životě učili, by se vám chtělo obejmout?
Nejvtipnější byla asi poobědní pauza, Channel 1, kterou studenti jen tak prosedí mezi zprávami a reklamami. Když vypadám, jako že mám čas, dostávám otázky typu: "Máte u vás pizzu?". Dnes přibyla do mé sbírky asi nejkurióznější: "Vy v Čechách taky volíte našeho prezidenta?" Ale to už se smáli i spolužáci tazatelky, takže s obecným povědomým to není tak na štíru.
Někdy si kulturní rozdíly vychutnávám. Tady děcka například nenosí kapesníky. Čekají, že je dostanou od učitele. V půlce hodiny se vám zvednou a jsou se vysmrkat ke stolečku, kde jsou papírové kapesníčky... Když mi papírové kapesníčky došly, zůstala tam standartní role papíru, kterou zřejmě za tímto účelem používají pouze dřevorubci... a protože je nejlevnější, dodává jí škola. Když studenti lehce skuhrali, pravila jsem žertovně, že u nás by na ně poslali sociálku, protože když si nejsou schopni přinést do školy ani kapesník, znamená to, že je rodiče zanedbávají:0 Byli z toho uplně vedle. A když jsem jim ukázala kapesníčky balené po deseti, které tady taky prodávají, i když dost jsou dost drahé (zřejmě je to výstřednost), byli z toho úplně paf. Vůbec se na hodinách dost nasmějem.

Třetí týden ve škole

Tak se konečně ozvali rodiče. „Jak je možné, že má syn F? Dělá mi starosti, neměl by přejít do regular class?“ „Moje dcera říkala, že jste je dnes nechala, aby si navzájem zkontrolovali domácí úkol. Mohla byste ten její překontrolovat ještě i Vy?“, do toho jedna matka, která vpadla do výuky okolo dvanácté, nesla dceři učebnici, abych jí nenechala hodinu po škole. Berou to opravdu vážně. Píšu všem, co se ozvou, vysvětlující emaily, vypadá to, že jim stačí. Ještě si nikdo v pravém slova smyslu nestěžoval.
I na schůzce ohledně toho mého zaintegrovaného studenta (zřejmě s lehkou MR) byla jeho matička, takže probíhala naprosto korektně. Nerozebíralo se, jaký je a co je jeho problém, ale co my, učitelé, navrhujeme, abychom mu situaci tady ulehčili. Napsala se zpráva, na české poměry opět dost nezvyklá – nikde nebylo uvedeno, jakým ,postižením, student trpí, nedej bože, abychom ho škatulkovali. Zato tam byl dosavadní dojem matky (mimo jiné, cituji: Největší starosti mu dělá angličtina. Tak je to přece pravda, že tady platím za drsňačku). Nakonec se kolegyně, co se tu stará o studenty spadající do speciální pedagogiky, zeptala matky, jestli už má syn jasno, co bude chtít dělat po škole. Matka odvětila, že chce jít na univerzitu, a já jsem šla málem do mdlob. Reakce mých amerických kolegů byly přesně opačné. Všichni horlivě začali chválit, jak je správné, že má ambice, a že mu to určitě vyjde. Zůstala jsem tam jako poslední, ještě jsem se s paní chvíli bavila, řekla jsem jí, že bych nerada něco pokazila, a že uvítám jakoukoli radu, a že při výuce u něj zatím používám jen instinkt... Odpověděla: „Yes! That‘s all you‘ve gotta do!”, a tím jsem byla proškolená. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Nikdo mi neřekl, jak k němu mám přistupovat, ale půl hodiny jsme se na sebe všichni usmívali a ujišťovali, že je vše na nejlepší cestě. Ono asi opravdu je, protože pro podobné studenty je tu learning center, další věc, kterou nechápu. Prezident Bush se totiž zákonem (No child left behind act) pokusil zavést jakýsi ‚standart vzdělání’. V jeho podání to znamená, že v jistých ročnících školní docházky všichni studenti absolvují srovnávací testy a školy se hodnotí podle toho, jesti dosáhly požadované 100% úspěšnosti (tj. všichni studenti zkoušku splnili). S jejich stupněm integrace je to dost šílený požadavek. Naštěsti pro Bushe (a možná i pro studenty) jsou tu ale learning centers, zařízení, která dokážou kouzla. V praxi to vypadá tak, že když mám ve třídě integrované dítě, nepíše mi test ve třídě, ale v learning center. To si zároveň vyžádá řešení a test probíhá asi takhle: Když má student na výběr 4 odpovědi (A,B,C,D), řekne mu pracovnice learning centre např.: „vybírej jen mezi B a D“. Když je test postaven jinak, dovolí mu mít všechny poznámky, popř. u něj sedí a moudrými otázkami ho navede, aby napsal, co má. Čárymáryfuk, a úspěšnost je zaručená. Ještě úplně nechápu, jakou hodnotu mají takhle nabyté známky, musím se na to optat. Jisté je, že spostě učitelů se to nelíbí, ale nikdo neví, jak to dělat jinak.
Další dvě věci, které jsem ještě v Čechách neviděla, jsou student tutoring a sick day bank. Prinicpem Student tutoring(u) je, že učitel dojíždí za nemocnými studenty domů ve svém volném čase (za 25 dolarů na hodinu + náklady na cestu) a doučuje je, v průměru prý tak 4x týdně. Sick day bank je banka nevybrané dovolené. Když vám přebývá dovolená, můžete jí darovat do banky, aby jí použil váš (často dlouhodobě) nemocný kolega. Dobrý nápad, řekla bych. Mají tady totiž povoleno jen 10 sick days za rok. Dnes mi kolegyně u oběda řekla, že ona si své dny nemocenské šetří na mateřskou. Když jsem jí řekla, že u nás je mateřská až 3 roky a ještě nám něco málo platí, nechtěla tomu věřit. Tady je mateřská opravdu krátká, pak si musíte platit hlídání. Když máte štěstí, můžete ušetřit tak, že jeden z manželů chodí na ranní, druhý na noční; oni si to prý tak plánují... no, tohle jim opravdu nezávidím.

Víkend 23. a 24. 8.

Víkend
V sobotu jsme byli od mých kolegů, a našich nových známých, Kim a Jasona, pozvaní na výlet do hor. Počasí se vydařilo (jak jinak), takže jsme naházeli do jejich džípu s pohonem na všechny čtyři jídlo a vodu na celý den, natáhli pohory (jsou tu chřestýši, škorpióni a tarantule) a vyjeli do pouště. Po asi dvouhodinové cestě pouští se začal terén dosti zvedat, i porost už byl hustší – a to už jsme byli na začátku treku. Trek v létě tu znamená zhruba dvě hodiny, a máte toho až až. My jsme šli na King Gold mine, bývalý zlatý důl. Bylo to nádherné, i když vyčerpávající – keříčky kolem vás pořád nejsou tak velké, aby poskytovaly stín pro stojící osobu, takže jdete pořád na sluníčku. I když musím uznat, že na to, jak je tu nevlídno, jsme pořád viděli dost zvířat – spoustu pozemních veverek (veverka šilu, v AJ ground squirrel), otakárky, ptáky... Po procházce jsme zajeli ještě výš do hor, do borovicového lesíku, na oběd. Čas na další experiment - salát, do kterého jsme přidali opuncii (Tady jí říkají po španělsku, Nopal) – dají se tu koupit jak stonkové segmenty bez trnů (kyselé), tak plody, které chutnají moc dobře, ovocně. Po sváče jsme to stočili domů, měli jsme to tak akorát, abychom stihli zavolat Jasonovu bratrovi, že jsme v pořádku. V poušti ani v horách tu totiž není signál, takže když jedou místní na výlet, vždycky řeknou někomu, kdo zůstává ve městě, kam jedou a kdy se budou vracet. Když se mu do té doby neozvou, zavolá na pomoc rangers. Když nás vysazovali před domem, všimla jsem si, že má Kim spálený krk, už jí to prý i pěkně pálilo... dala jsem jí na to D-Panthenol. Byli z toho dost vedle, ještě to tu neviděli. Oni si na spáleniny mažou gel z aloe. Vůbec jsem docela v šoku z toho, že u nás člověk dostane kromě krémů spoustu věcí na ochranu proti sluníčku (i vlasovou kosmetiku s ochranným faktorem), a péči po opalování, a tady, na poušti, nic. Foto z vyletu najdete zde.
V neděli v sedm ráno už jsem seděla za volantem. Jeli jsme se podívat do místního parčíku, zřejmě jediného pečlivě udržovaného kusu trávy v okruhu 50 mil (když nepočítám golfové hřiště). Takhle brzo po ránu, což je doba, kdy tam přes týden chodí Filip běhat, tam totiž po inkriminovaném trávníku hopká spousta malinkých zajíčků (Jackrabbit, zajíc tmavoocasý). Musím podotknout, že po naší kamenné zahrádce ráno pobíhají taky, ale ožírají tam to jediné, co tam je – mladé palmy, takže to mi tak roztomilí nepřijdou. Procházka byla vcelku příjemná, když nepočítám to nehorázné vedro, kterému se nedá uniknout ani takhle brzy po ránu. Fotky najdete zde. Všimněte si těch mostů přes vyschlé kanály. Místní obyvatelé tvrdí, že když už tu prší, tak to stojí za to... do skály se nic nevsákne, voda se rozlije i z odvodných kanálů, odplavuje to auta... no, pořád tomu nemůžu uvěřit, ale nejspíš to i uvidím. Teď je prý období monzunů, i dnes ráno bylo zataženo, takže už to možná bude brzy.

Když jsme se vrátili z procházky domů, zbývalo Ginny asi 10 minut do odjezdu. Rozloučili jsme se, zavřeli za nimi dveře... a za necelé dvě minuty už jsme poslouchali historku o tom, jak se Ginnina mamka jen tak z povinnosti zeptala, jestli má pas a víza... a Ginny si uvědomila, že ve všem v tom předodjezdovém shonu vlastně zapomněla, že jí poštou ještě nic nepřišlo...Následující hodinu jsme strávili přemýšlením, co s tím, telefonováním na českou ambasádu v Los Angeles... Nakonec přece jen celá rodina odjela do Las Vegas, zaměstnance ambasády v Los Angeles jsme ukecali natolik, že slíbil, že se po obědě zajede podívat na ambasádu a pas najde. Další krok bylo přesvědčit libovolného taxikáře v LA, aby pas vyzvednul a poslal letadlem do Las Vegas. I stalo se, a Ginny dnes odlétla... držím jí palce.

Druhý týden ve škole

V pondělí byl Picture day. U nás to probíhá tak, že když chcete od studentů fotku, řeknete jim, aby přinesli fotku. Naprostá většina jí do týdne dovalí. Ne tak v USA, jak mi bylo vysvětleno. Škola raději zorganizuje picture day, tj. pozve do tělocvičny deset profesionálních fotografů s potřebnou výbavou, obětuje hodiny AJ (ty totiž nejsou volitelné, takže je jistota, že budou pokryti všichni) a hurá na to. Hodinu po hodině jsem přiváděla své studenty na focení. Byl tam docela hukot, během jediného dne se totiž muselo vyfotit téměř 2000 studentů a veškerý personál. Ani já jsem neunikla, už mám svou ID kartu. Jak to vypadá na picture day najdete zde.
Konečně mám pocit, že vím, co dělám. Přicházím připravená, dokážu zaúkolovat mé T.A. (to jsou dvě starší studentky, které mi celoročně budou docházet do dvou mých hodin, a dělat práci, kterou jim zadám – a to za kredit), na hodinách stále OK. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla, jsou ony regular classes, resp. to, že se jim všechno musí říkat tak pětkrát. Jsem trpělivý člověk, ale tohle je i na mě moc. Když mají odevzdat domácí úkol ve čtvrtek, zadání dám v pondělí, vyvěsím ho na postranní tabuli, kterou nemažeme, zopakuji v úterý a ve středu, a co myslíte, že se stane ve čtvrtek? Alespoň tři lidi mi řeknou, že o ničem nevěděli. A tak je to se vším. Buď jim to nespíná, nebo se jen nedokáží soustředit, ale je to občas síla.
Můj školní den začíná přísahou na vlajku (tedy dohlížením na to, že si při přísaze na vlajku děcka neořezávají tužky... divili byste se, ale napadají je při přísaze různé věci) první a druhou hodinu učím regular classes, pak si musím dát čokoládu, třetí hodinu mám volnou, takže dělám, co je potřeba, pak se jde na společný oběd v naší malé sborovničce pro angličtináře, potom je Channel 1 (osobně tomu říkám Pocta Orwellovi; ve všech třídách se automaticky zapnou televize a hustí do dětí vybrané zprávy. Začíná se zprávami ze školy, to si tu filmují sami studenti, pokračuje to v podstatě probraným zpravodajstvím pro dospělé a reportážemi dosti pochybné kvality. Studenti si nemůžou vybrat, jestli se na to budou dívat, nebo ne, protože musí sedět v učebně, kde mají 4. hodinu, a nesmí opouštět místo. Kdosi mi vysvětlil, že to byl vlastně kdysi dobrý obchod – televize, na kterých Channel 1 běží, dostali zdarma právě s podmínkou, že se budou denně dívat na to zvěrstvo. Asi až na věky. Amen. Protože televize, o které je řeč, je zaprášená minibedýnka v rohu naší třídy; řekla bych, že se tento typ přestal prodávat tak na konci osmdesátých let, ha ha) Pak odučím 4., 5. a 6. hodinu, ty jsou za odměnu, a v povznesené náladě odjíždím domů, většinou jako poslední, protože ve škole ještě pár hodin pracuji.
Tenhle týden jsem navíc začala řídit, moc mě to baví. Nakonec máme Lancera, s řadící pákou, takže se moc neuleju... Ale je to super autíčko; podle Ginny dokonce racing car.
Další věc, kterou jsem tento týden dělala poprvé v životě, byl KNIGHT TIME. To je snaha vedení ´perzonalizovat´ školu, vlastně udělat takovou umělou třídu, aby měl student pocit, že patří do nějakého kolektivu. Oni totiž žádné třídy v pravém slova smyslu nemají. Díky tomu, že si sami volí předměty a skládají rozvrh, jsou vlastně na každé hodině s jinými vrstevníky. No a kvůli tomu je Knight time – je to 40 minut měsíčně, kdy se sejde učitel a skupina asi 20 studentů, a řeší, podle ročníku, to, co je zajímá. Tak např. v prvním ročníku je celoroční téma běh školy, a jak se v něm vyznat. Mě kdosi z administrativy přiřadil ke třeťákům. Nejen, že je neučím, ale v tomhle roce se řeší výběr budoucího povolání, učitel má být vlastně poradce v oblasti zaměstnání. Napsala jsem na příslušné oddělení patřičně vtipný email s tím, že tak ráda učiním, pokud se studenti budou chtít uplatnit v České republice, ale že jako cizinka pobývající zde tři týdny opravdu nemůžu nikomu radit, jak se má v tomhle městě či státě pracovně uplatnit. Boj s administrativou tady ale smrtelník prohrává na plné čáře; můj email byl jen přeposlán na jinou úřednici se vzkazem: „Myslím, že Lenka má problém.“ Odpovědí na to pak bylo, že mi přidělili úřednici, která mi na požádání přidělá libovolný počet kopií. Poslala jsem jim vřelé díky, protože jsem pochopila, že co rozhodnou úřednice, tak prostě bude, i kdybych se na hlavu stavěla. Alespoň jsem s tou historkou pobavila kolegy. No, zkrátím to. Celá idea Knight time je lehce pokřivená, nikdo to nemá rád, kolegové loni psali petici, studenti KT berou jako 40 minut, které se musí protrpět... v momentě, když mi přišly podklady, jsem pochopila proč. Takže: moje seznamovací aktivity se sedmnáctiletými studenty měly být ty, co si ještě pamatuji z pionýrských táborů, např. studenti jsou ve dvojicích, naplní balónek vodou, první hodí druhému, udělá krok zpátky, druhý hodí prvnímu, udělá krok zpátky.... atd, dokud jim balónek nepraskne. Když jsem viděla ty studenty, co mi přišli do třídy, bylo mi jasné, že to ani ve snu. Na rovinu jsem jim řekla, co mě potkalo, rozesmála jsem je, ale bylo vidět, že se systémem mají taky svoje zkušenosti. Celou hodinu jsme si povídali; řekla bych, že opravdu ocenili, že je tu konečně někdo bere jako dospělé... dali mi spoustu tipů, kam tu zajít na jídlo, či zmrzku (no jo, no, v sedmnácti je tu do báru ještě nikdo nepustí, musí pít doma), nestačili žasnout nad tím, jak jsem popisovala život jejich vrstevníků u nás... prostě oboustranně přínosná záležitost. Už se těším na další KT.

První týden ve škole

Ještě pořád nechápu, jak jsem to mohla přežít. Vstávala jsem v pět, chodila jsem spát v jednu, ve škole vytížená, domů jsem se vracela jen pro to, abych zasedla k té hromadě esejí... Neřešila jsem vůbec nic jiného. V pátek už jsem byla pomalu na zhroucení, usínala jsem Filipovi v autě cestou domů... a to vše jen kvůli tomu, že jsem nebyla první týden ve škole. Tady totiž musíme dávat studentovi povinně dvě známky týdně, každý pátek se posílají emailem známky rodičům, takže jsem to musela ´dát´ do konce týdne. Co se začátku školního roku týče, nebýt těch 1000 papírů z týdne minulého, asi bych byla úplně v pohodě, a to včetně těch asi 600 dalších, co se nastřádalo během tohoto týdne. Studenti totiž byli naprosto super. Seděli, ani nedutali, byli moc příjemní. Největší šok pro mě: jsou aktivní. Položím otázku a polovina rukou se zvedne. Nestydí se mluvit, nikdo tu nedělá drama z toho, že řekne něco špatně, chtějí pracovat a chtějí přemýšlet. Je to sen. Diskuze jsou k tématu a plynou tu hladce, protože studenti chtějí sdílet svoje názory (někdy ale všichni najednou, takže je musím trochu krotit). A eseje? Někteří mají už teď, ve čtrnácti, styl na tak dobré úrovni, že mi to bere dech.
Dalším ohromným překvápkem bylo, že se u mě denně po škole stavil někdo z kolegů, jestli něco nepotřebuji, posílali mi týdenní plány hodin (každé pondělí se musí předkládat tabulka, ve které se pokryje co a proč se bude každý den následujícího týdne probírat, a jaký domácí úkol budou mít studenti z každého dne atp.), a různé další dokumenty, abych je použila. Tady se prostě sdílí materiály a kolegové si hodně pomáhají.
A konečně, nejvíc mi pomohl Filip. Byl mým druhým mozkem a dalším párem rukou. Pomáhal mi s úklidem mojí třídy (a že bylo co uklízet), nastavováním systému, opravováním testů, odvozem do a ze školy... dělal všechno, co bylo potřeba udělat. A navíc udělal ohromný kotel svíčkové, Ginny moc chutnala (i když jí říkala „smetanová zeleninová polévka“ a jedla jí samotnou).
Postupem týdne se začali ti v ´regular classes´ projevovat, ale je tu naprosto skvěle propracovaný systém trestů, takže v klidu. Pro vysvětlení: studenti si můžou vybrat, jestli budou chodit do regular class, čili běžné třídy, nebo honors class, což je výběr. Studenti v regular class jsou trochu problematičtější, co se chování týče. Často tam integrují i děti s různým stupněm fyzického nebo psychického postižení, či delikventy (kolega má studenta, kterého k nám do školy pustili z vězení na podmínku. Při prvním neuposlechnutí či přestupku půjde zpátky do kriminálu... přičemž přestupek je i to, že při hodině hodí tužku spolužákovi). Já tam mám taková drzejší děcka, nic, co by se nedalo zvládnout (milá loňská septimo B, jestli tohle čtete: vám nesahají ani po kotníky), a jednoho integrovaného studenta. Schůzka ohledně jeho začlenění bude až příští týden, tedy po měsíci od začátku školy (úřední šiml se činí). Tam se snad také dozvím, co mu přesně je... A to jsem na tom ještě dobře, protože alespoň vím, který to je. Kolegyně ze systému dostala jen to, že má mezi těmi 30 dětmi jedno zaintegrované. Najdi si sám, ha ha.
Se studenty, co se pokouší zlobit, se pracuje celkem jednoduše. Prostě jim dáte detention slip, papír, na kterém si, pod vaším vedením, zaškrtnou co dělali, připíší datum a svoje jméno, vy si vezmete originál a jednu kopii, druhou necháváte studentovi. Tím pro mě jako pro učitele trest končí. Nevěřili byste, jak to funguje. Onen papírek totiž znamená, že si musí odsedět hodinu ve vyhrazeném prostoru hodinu po škole, což všichni nenávidí. Celé schéma pak vypadá asi takhle: student mluví při hodině, já mu bez zvýšení hlasu podám papírek, on si ho vyplní a zmlkne do konce hodiny, nejspíš i týdne (až na známé firmy).
Škola se tu bere povětšinou safra vážně. Možná i tím, že je jediná v okolí, takže když studenta vyhodí, budou ho muset rodiče vozit desítky mil do sousedního města, což je buď Needles v Kalifornii, nebo Parker, asi 60 km daleko. Většina rodičů bere školu naprosto zodpovědně. Ještě první týden jsem zažila, že si studentka zapomněla vytisknout jeden z dílčích domácích úkolů a její matička se uvolnila z práce, jen aby mi ho mohla osobně dovézt. Má to samozřejmě důvod (všechno se tu dělá pro kariéru, a to už od střední školy), a následky (učitel něco nezvládne, dostává se mu telefonních hovorů a mailů od rodičů, a to často agresivních. To už tady zažili všichni mí kolegové, takže bych se taky měla připravit.) Škola je úzce spjatá z komunitou, část jejího rozpočtu tvoří daň z místních nemovitostí, takže občané mají právo do běhu školy částečně zasahovat.
Během prvního týdne pokračoval úkol vystrašit studenty z honor classes prací, aby mi jich tam zbylo jen 32 v každé třídě. Minulý týden se mi Ginny pokoušela marně pomoci tím, že kromě vší práce, kterou jsem jim zadala já, jim dala napsat dvoustránkovou motivační esej Proč si zasloužím být v této třídě. Ukázalo se, že úkol, na který jsem se já osobně v ČR musela jít opít (napsat 2 stránky sebechvály - když jsem psala motivační dopis pro Fulbrighty), tady suverénně vystřihne každý čtrnáctiletý student, a to za střízliva. Nějak je nemůžu setřást:))). Zato jsem během prvního týdne začala být vyhlášená jako učitelka, která dává bezkonkurenčně nejvíc domácích úkolů a je celkem drsná. No, nevadí mi to, tím líp. Je dobré vědět, že jsou vyplašenější než já, ha ha ha. Nicméně atmosféra na hodinách je natolik příjemná, že až na několik jedinců, kterým se nechtělo tak pracovat, nikdo nechtěl odcházet, a to i přes to, že mi do čtvrtka sedělo pár dětí na zemi... nakonec jsem musela nechat přinést židličky. Teď mám v honors classes po 34 dětech.
Podivuhodně rychle jsem si zvykla na to, že mám v lavicích místo Aničky a Pavla Jenny a Garreta. Myslím, že to, že to tak dobře klaplo, bude i tím, že se tu jen málo z nich cítí jako doma. Jen necelá třetina se tu narodila, ostatní sem dovezli rodiče, kteří hledali nový začátek života, nebo utíkali před vysokou kriminalitou z Kalifornie či ostatních států. Mám tu i děti, co se narodily v Evropě. A třešnička na dortu: dívčina z místní indiánské rezervace. Všechny ale prošly několika lety amerického vzdělávacího systému, jsou sebevědomé, aktivní, nebojí se. Na potkání vám řeknou, co si daly za cíl na tento školní rok, a dodají, že jsou odhodlány tvrdě pracovat (netýká se regular classes, i když i tam se najdou výjimky).
Hned třetí den školy, ve středu, se při hodině spustil poplach. Už jsme všichni absolvovali dva nácviky; takže u tohohle poplachu bylo hned jasné, že to nácvik není. Děti se zvedly, zamířily ke dveřím, a instinktivně vzaly čáru jiným směrem... ale no co, myslela jsem si, když jsem je na parkovišti spočítala, hlavně že vyběhli všichni. Stáli jsme v pekelném vedru v pravé Arizonské poledne před školou a pozorovali, jak přijíždí požárníci (při nácviku nikdy nejezdí). Zatímco se studenti snažili přijít na to, kde by mohlo hořet, hlavou se mi honila spousta myšlenek, od těch nejabsurdnějších („Jestli bude opravdu hořet, kdo zachrání rybičky z mojí třídy?“) po ty zásadnější (Co se stane s učitelem na výměně, když mu třetí den po nástupu shoří škola? Pošlou mě zpátky, nebo dostanu náhradní práci v „Mekáči“?)
Nakonec se ukázalo, že nějaký student zřejmě spustil alarm. Šťastní a zpocení jsme se všichni vrátili po 40 minutách na hodinu...
Veselo bylo i doma, měla totiž přijet Chrisova matička. Poprvé jsem viděla v lednici piva srovnaná podle velikosti. Celá domácnost vypulírovaná... bohužel jsem neměla moc čas se komukoliv věnovat, zasedla jsem k práci studentů a pokračovala ve známkování a přípravě na hodiny... i přes celý víkend (když nepočítám sobotní dopoledne, kdy jsme jeli nakoupit a uklízet do školy, takže zase práce). Málem bych zapomněla: udělali jsme s Filipem druhé české jídlo: bramboráky. Povedly se, chutnalo jim.

Neděle 10.8.

Začala jsem pomalu třídit tu necelou tisícovku papírů, co se mi sešla za týden mé nepřítomnosti. Bylo to čiré zoufalství. Půl dne mi trvalo jen to utřídit a odškrtat si, co mi kdo dal. Odpoledne jsme jeli za Ginninou učitelkou jógy; byli jsme totiž pozvaní na cvičení a večeři. Barbara je civilním povoláním inženýrka a má naprosto originální dům podle svého návrhu (je velmi otevřený do krajiny, a úplně jiný než místní architektura zn. zabedni, co se dá, slunce je zabiják). Nejvíc nás asi dostal prosklený záchod (na straně do ulice) a skleněná stěna sprchy na straně do zahrady. Jenom světlo a prostor, žádná tajemství. Moc příjemně jsme si zacvičili i popovídali, k tomu pojedli závitky se syrovou zeleninou (Barbara už totiž přes rok nejí nic jiného než syrovou stravu), a v naprosto povznesené náladě jsme vrátili domů. PS: záchod jsme nepoužili, takže nemůžu povyprávět, jaké to je, když vás u toho pozorují sousedi.

Sobota 9.8.08

Moje mentorka a zároveň nadřízená pořádala potluck pro učitele anglického jazyka – setkání, na které každý přinese předem domluvené jídlo. Zdrželi jsme se až do konce (zhruba tři hodiny) a dost jsme si to s Filipem užili, hlavně druhou půlku, kdy zůstalo ´zlaté jádro´. Mají výborný smysl pro humor, vypadá to, že jsme si s nimi ´sedli´. Dostali jsme zase spoustu pozvání – kromě střílení v poušti nám tak přibyla jachta na jezeře, treking v místních horách a Filipovi společné hraní počítačových her.
Nicméně si zároveň nemůžu stěžovat na nedostatek práce, jen za ten týden, co jsem byla nepřítomná, se mi sešlo asi 160 písemných prací a stejné množství vypracovaných úkolů za každý den mé nepřítomnosti. Dobrou zprávou je, že část studentů objem práce v prvním týdnu vyděsil a odhlásili se z mojí třídy. Ti ostatní už třeba budou mít kde sedět.

Pátek 8.8.

Ráno jsme šli na procházku do města, odpoledne nás čekala asi čtyřhodinová cesta letadlem a další tři a půl hodiny v autě. Dojeli jsme v půl dvanácté; Filipovi se nějak podařilo neusnout při posledních dvou hodinách naprosté roviny bez zatáčky uprostřed černočerné tmy pouště. Asi díky tomu, že po cestě byly opět blesky.... a značka Oslíci (muly?) přes cestu, takže musel dávat pozor.

Čtvrtek 7.8.

Po dopoledních seminářích jsme měli odpoledne strávit diskusí o rozdílech ve školství s naším výměnným partnerem. Ginny a já jsme tak učinily s pivem u bazénu. Po večeři představovali jednotliví členové setkání své země, nejpůsobivější byla samozřejmě vystoupení Indů, Mexičanů, Kolumbijců (sárí, sombréra a tradiční tance se prostě nedají překonat). My jsme zazpívali Vínečko bílé. Zpívala jsem před ostatními poprvé od osmé třídy. Přežila jsem.

Středa 6.8.

Celý den semináře, je tu opravdu velká spousta inspirujících lidí z branže! Po večeři jsme se šli projít do samotného středu Alexandrie. Jsou tu velice hrdí na to, že vznikl už v r. 1749. V domcích ve v britském stylu jsou různé typy restaurací a krámků (včetně obchodu, kde se celoročně prodává pouze vánoční zboží (a něco málo na Halloween). Jestli si přejete prohlídku trochu okořenit, můžete si zaplatit průvodce v dobovém oděvu, který vám k tomu všemu povídá, kde koho zabili a kam teď onen nešťastník chodí strašit. My jsme se s Filipem vetřeli i na místní požární stanici.
Fotky najdete zde

Úterý 5.8.

Ráno jsme navštívili semináře ohledně našeho pojištění v USA, odpoledne jsme se jeli podívat na nejznámější památky ve Washingtonu... Co se středu týče, je to zelené a poklidné město, pořád je tu víc veverek než turistů. Viděli jsme i bílý prezidentský vrtulník v doprovodu dvou dalších, vojenských... Asi nemá cenu popisovat všechna místa, na kterých jsme byli, mrkněte se na fotky na Picasse. Večer byla zahajovací večeře s několika projevy (hlavní řečník před večeří dostal zřejmě za úkol protahovat to, dokud kuchaři nedodělají večeři, zbytek byl fajn) a posléze ´dessert reception´, kterou ukončil, jak jinak, požární poplach. Tentokrát to bylo zábavnější, protože všichni vyběhli oblečení a se sklenkou vína. Bohužel poté, co nám požárníci povolili opět se vrátit do budovy, nebylo po moučnících a Kalifornském vínu ani stopy. Zrovna, když jsem asi o půl hodiny později žertovala o tom, že to byl snad až trochu okázalý způsob, jak uklidit jídlo ze stolů, spustil se další alarm... na ten ale zareagoval opravdu málokdo. Jestli opravdu vypukne požár, asi všichni svorně uhoříme.
Dnes do Washingtonu přijížděli i američtí učitelé, takže jsme se viděly s Ginny, která dnes učila moje třídy. Ginny pochválila, jak podrobně jsem zpracovala přípravy pro suplující učitele (prý volala vedoucí AJ sekce, aby se na to přišla podívat) a k mojí hrůze potvrdila počty studentů – v jedné z hodin prý opravdu sedělo osm studentů na zemi. No, uvidíme po týdnu.

Pondělí 4. 8. Začátek Fulbright orientace ve Washingtonu

Ráno jsme se nechali kyvadlovým spojem dovézt zdarma na letiště (taky rada od Ginny). Let do Washingtonu probíhal kupodivu v pořádku, odchyt na letišti také, nezbývalo než si zajít na hotelovou večeři a zabydlet se do pokoje. Pro změnu v něm na nás opět čekala Bible Večer jsem se šli s Filipem projít po čtvrti Alexandria, ve které jsme byli ubytováni. Přesně podle varování lidí od Fulbrighta tu bylo dusno a vlhko (místní tomuhle počasí říkají ´muggy´). Stromy doslova řvaly, a my nedokázali přijít na to, jestli ty šílené, silné zvuky vyluzují ptáci nebo nějaký Xkrát zmutovaný typ cikády. Když už jsme se oba chystali jít spát, spustil požární alarm. Po chodbě běhal nějaký chlapík a křičel ,go, go, go, go!, Hodili jsme něco na sebe, na rychlo jsme sbalili naše dokumenty a notebook a vyběhli jsme na chodbu, do davu ostatních účastníků, vesměs jen v pyžamech, protože na rozdíl od nás museli zachránit i své ratolesti. Postáli jsme si půl hodiny před hotelem, prohlídli si americké požárníky, a šli si zase lehnout. Prý falešný poplach. Děti, co dnes přijely z ostatních zemí, si musely připadat jak v americkém akčním filmu.

Neděle 3. 8.

Zabalili jsme si kufry na orientaci ve Washingtonu a jeli do práce. Překvapilo mě, kolik je tam v neděli kolegů... Na to, jak se tu umí lidi bavit, tu panuje překvapivě tvrdá pracovní morálka. Jen na kopírku jsem čekala téměř hodinu. Filip mi ohromě pomohl inventurou téměř dvou stovek učebnic a jejich přípravou na pondělí. Já mezitím dotiskla přípravy pro substitute teachers (učitele z okresu, které si objednává škola na suplování) na celý týden. Byl to jeden z nejbizarnějších úkolů vůbec; připravit přípravy pro učitele, které neznám, aby mohli učit studenty, se kterými jsem nikdy nepracovala. Navíc jsem musela vybrat dost náročné úkoly, protože do mých skupin se přihlásilo příliš studentů. Ve třídě mám 32 stolečků, ale do mých 3 tříd honors classes (třídy pro ambiciózní studenty s dobrými studijními výsledky + neambiciózní studenty s ambiciózními rodiči) se přihlásilo 37, 38 a 40 studentů. Jediným způsobem, jak odradit ty, kteří to nemyslí vážně, je prostě prací (není nad radu zkušených kolegů).
Asi v jednu jsme měli vše hotovo a vyrazili do Las Vegas. Cesta přes poušť byla fascinující, navíc se nám podařilo zažít i pouštní (nikoliv písečnou) bouři: obloha temně zešediví, blesky dopadají jeden za druhým na planinu před vámi... bylo to dost strašidelné, naštěstí jsme ale nemuseli jet středem... vůbec mě nenapadá, co se v takových případech má dělat (byli jsme, spolu s dalšími pár auty, jedinými kovovými objekty v okolí).
V Las Vegas jsme se na tip Ginny ubytovali v jednom z kasín v centru (cena za pokoj s velkou postelí, plasmovou obrazovkou s připojenou herní konzolí a veškerým servisem za neuvěřitelných 31 dolarů, protože tady se vydělává na něčem jiném než ubytování) a šli se projít do města. No, co na to říct... napodobeniny, umělotiny (a to nemluvím jen o Benátkách, Eifelovce, či pyramidě, ale i o lidech, co se tam sjíždí za kulturou)... na tom městě prostě nic nepůsobí přirozeně. Je to blázinec ve velkém stylu. Po ulicích se valí spousta turistů, floutků a kočiček vystrojených ve večerních šatech, jen pro to, aby nakonec skončili u bedny, kde na ně blikají třešničky, či u stolu s plastovými kolečky. Low-endová kultura, na kterou se tu většina těch mladších strojí jako do La Scaly. Nicméně nemůžu říct, že nebylo na co se dívat...asi nejlepší byla americká varianta zpívající fontány před kasínem Bellagio (dosahující výše posledních pater kasína), jestli někdy pojedete do Las Vegas, nenechte si jí ujít. Málem bych zapomněla: hádejte, co jsme našli v městě hříchu v hotelovém šuplíku?.... Biblí svatou.
PS: pár fotek z Las Vegas najdete zde

Sobota 2. 8.

Ráno bolest hlavy a práce, odpoledne nákup (sháněla jsem notebook) a práce. Asi do půl jedné v noci. Jediný světlý bod dne bylo, když jsme s Filipem zašli do supermarketu pro Mexičany. Náš nákup se změnil v botanickou výpravu, od nehorázných hromad jalapeno, nasekaných listů kaktusů, meskalu a ´plodů´ opuncií až po rostliny, které jsme nedokázali identifikovat ani podle názvu, ani podle vzhledu... budu se muset pozeptat svých mexických studentů , jak se to všechno připravuje, tohle si prostě nemůžeme nechat ujít! Vlastně ještě jeden světlý bod: v obchodě, kde jsem si kupovala notebook, mi dali učitelskou kartu na slevy a oznámili, že včera měli Teacher appreciation day, takže mám nárok na flash disk zdarma. Není to zřejmě nic neobvyklého, od různých dalších společností jsem dostala i několik poukázek na slevy na jídlo nebo nápoje... na všech bylo napsáno, že si váží toho, co učitelé dělají pro komunitu. Sběratelskou raritou asi bude poukázka na 1 účes do místního kadeřnictví, abychom první den školy vypadali dobře.

Pátek 1. 8.

Z hrůzou jsem zjistila, že jsem za celý týden nestihla připravit téměř nic. Ve škole jsem obíhala všechna poslední zákoutí, ve kterých jsem nebyla, jako např. studentskou knihovnu či kopírovací centrum. Už jsem se ani moc necukala, když mi řekli, že na velké kopírce (zabírá téměř celou místnost, děruje, sešívá, umí asi uplně všechno... nedivila bych se, kdyby zvládala i pletací programy či těhotenské testy) se dá kopírovat a tisknout neomezené množstí papírů, protože za tisk neplatíme. Je to místnost hrůzy, celý stroj se třese, plodí stovky kopií a vydává monotónní chrčivé zvuky, v sálajícím teple pak pietně stojí hlouček učitelů poulících očima. Podařilo se mi dostat do školního mailu, známkovacího systému, online docházky a školního chatu, který máme povinnost používat. Dá se tak nejrychleji komunikovat se všemi zaměstnanci, a to i během hodin (když například posílám studenta do knihovny, napíšu to knihovnici Amy, a ta mi za chvíli odepíše, jestli onen student opravdu dorazil, takže tak jako sbor zároveň monitorujeme i veškerý pohyb studentů po škole).
Najednou bylo odpoledne, takže jsem popadla většinu učebnic a materiálů, zajásala nad tím, že se zde běžně chodí do práce i o víkendu, protože to znamenalo, že bych přípravy na příští týden mohla ve finále i zvládnout, a vydala se domů.
Večer Ginny s Chrisem za našeho finančního přispění pořádali housewarming /goodbye party. Přišla velká část mých kolegů, Ginniny rodiče, Chrisovi známí (vesměs policisté) a pár dalších, celkem asi 40 – 50 lidí. Na nesnesitelně horkém betonu na zahrádce se otevřelo štěně, instruované návštěvy přinesly balíky ledu a nasypaly je do krabice s trubkami do pípy. (konečně už vím, na co tu prodávají led v tak velkých množstvích). Filip s Chrisem ještě dojeli do řecké restaurace pro mísy s jídlem a párty mohla začít. Od těch českých se vlastně vůbec nelišila, až na to, že na konci se místní policta pokoušel naučit Filipa keg stand (keg se říká štěněti, keg stand se provádí tak, že člověk udělá u sudu stojku a oni mu pustí pípu do otevřených úst... no kromě toho, že je od prsou po vlasy od piva, to vlastně k ničemu není) a několik lidí nám tvrdilo, že určitě musíme zkusit beer bong (předpokládám, že tušíte, co to je; jestli ne, zadejte si to do YouTube). Kde je ta prudérní Amerika? No, nevadí, rozhodně jí nehledáme. Párty jsme si dost užili a mít za známé půlku místního policejního sboru taky není k zahození.
PS: Výzkum ohledně držení zbraní jsem vedla mezi kolegy učiteli ... opravdu každý tu má zbraň... ten jediný, kterého jsem tipovala na pacifistu (silně intelektuální tip), jich má doma šest.