Druhý týden ve škole

V pondělí byl Picture day. U nás to probíhá tak, že když chcete od studentů fotku, řeknete jim, aby přinesli fotku. Naprostá většina jí do týdne dovalí. Ne tak v USA, jak mi bylo vysvětleno. Škola raději zorganizuje picture day, tj. pozve do tělocvičny deset profesionálních fotografů s potřebnou výbavou, obětuje hodiny AJ (ty totiž nejsou volitelné, takže je jistota, že budou pokryti všichni) a hurá na to. Hodinu po hodině jsem přiváděla své studenty na focení. Byl tam docela hukot, během jediného dne se totiž muselo vyfotit téměř 2000 studentů a veškerý personál. Ani já jsem neunikla, už mám svou ID kartu. Jak to vypadá na picture day najdete zde.
Konečně mám pocit, že vím, co dělám. Přicházím připravená, dokážu zaúkolovat mé T.A. (to jsou dvě starší studentky, které mi celoročně budou docházet do dvou mých hodin, a dělat práci, kterou jim zadám – a to za kredit), na hodinách stále OK. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla, jsou ony regular classes, resp. to, že se jim všechno musí říkat tak pětkrát. Jsem trpělivý člověk, ale tohle je i na mě moc. Když mají odevzdat domácí úkol ve čtvrtek, zadání dám v pondělí, vyvěsím ho na postranní tabuli, kterou nemažeme, zopakuji v úterý a ve středu, a co myslíte, že se stane ve čtvrtek? Alespoň tři lidi mi řeknou, že o ničem nevěděli. A tak je to se vším. Buď jim to nespíná, nebo se jen nedokáží soustředit, ale je to občas síla.
Můj školní den začíná přísahou na vlajku (tedy dohlížením na to, že si při přísaze na vlajku děcka neořezávají tužky... divili byste se, ale napadají je při přísaze různé věci) první a druhou hodinu učím regular classes, pak si musím dát čokoládu, třetí hodinu mám volnou, takže dělám, co je potřeba, pak se jde na společný oběd v naší malé sborovničce pro angličtináře, potom je Channel 1 (osobně tomu říkám Pocta Orwellovi; ve všech třídách se automaticky zapnou televize a hustí do dětí vybrané zprávy. Začíná se zprávami ze školy, to si tu filmují sami studenti, pokračuje to v podstatě probraným zpravodajstvím pro dospělé a reportážemi dosti pochybné kvality. Studenti si nemůžou vybrat, jestli se na to budou dívat, nebo ne, protože musí sedět v učebně, kde mají 4. hodinu, a nesmí opouštět místo. Kdosi mi vysvětlil, že to byl vlastně kdysi dobrý obchod – televize, na kterých Channel 1 běží, dostali zdarma právě s podmínkou, že se budou denně dívat na to zvěrstvo. Asi až na věky. Amen. Protože televize, o které je řeč, je zaprášená minibedýnka v rohu naší třídy; řekla bych, že se tento typ přestal prodávat tak na konci osmdesátých let, ha ha) Pak odučím 4., 5. a 6. hodinu, ty jsou za odměnu, a v povznesené náladě odjíždím domů, většinou jako poslední, protože ve škole ještě pár hodin pracuji.
Tenhle týden jsem navíc začala řídit, moc mě to baví. Nakonec máme Lancera, s řadící pákou, takže se moc neuleju... Ale je to super autíčko; podle Ginny dokonce racing car.
Další věc, kterou jsem tento týden dělala poprvé v životě, byl KNIGHT TIME. To je snaha vedení ´perzonalizovat´ školu, vlastně udělat takovou umělou třídu, aby měl student pocit, že patří do nějakého kolektivu. Oni totiž žádné třídy v pravém slova smyslu nemají. Díky tomu, že si sami volí předměty a skládají rozvrh, jsou vlastně na každé hodině s jinými vrstevníky. No a kvůli tomu je Knight time – je to 40 minut měsíčně, kdy se sejde učitel a skupina asi 20 studentů, a řeší, podle ročníku, to, co je zajímá. Tak např. v prvním ročníku je celoroční téma běh školy, a jak se v něm vyznat. Mě kdosi z administrativy přiřadil ke třeťákům. Nejen, že je neučím, ale v tomhle roce se řeší výběr budoucího povolání, učitel má být vlastně poradce v oblasti zaměstnání. Napsala jsem na příslušné oddělení patřičně vtipný email s tím, že tak ráda učiním, pokud se studenti budou chtít uplatnit v České republice, ale že jako cizinka pobývající zde tři týdny opravdu nemůžu nikomu radit, jak se má v tomhle městě či státě pracovně uplatnit. Boj s administrativou tady ale smrtelník prohrává na plné čáře; můj email byl jen přeposlán na jinou úřednici se vzkazem: „Myslím, že Lenka má problém.“ Odpovědí na to pak bylo, že mi přidělili úřednici, která mi na požádání přidělá libovolný počet kopií. Poslala jsem jim vřelé díky, protože jsem pochopila, že co rozhodnou úřednice, tak prostě bude, i kdybych se na hlavu stavěla. Alespoň jsem s tou historkou pobavila kolegy. No, zkrátím to. Celá idea Knight time je lehce pokřivená, nikdo to nemá rád, kolegové loni psali petici, studenti KT berou jako 40 minut, které se musí protrpět... v momentě, když mi přišly podklady, jsem pochopila proč. Takže: moje seznamovací aktivity se sedmnáctiletými studenty měly být ty, co si ještě pamatuji z pionýrských táborů, např. studenti jsou ve dvojicích, naplní balónek vodou, první hodí druhému, udělá krok zpátky, druhý hodí prvnímu, udělá krok zpátky.... atd, dokud jim balónek nepraskne. Když jsem viděla ty studenty, co mi přišli do třídy, bylo mi jasné, že to ani ve snu. Na rovinu jsem jim řekla, co mě potkalo, rozesmála jsem je, ale bylo vidět, že se systémem mají taky svoje zkušenosti. Celou hodinu jsme si povídali; řekla bych, že opravdu ocenili, že je tu konečně někdo bere jako dospělé... dali mi spoustu tipů, kam tu zajít na jídlo, či zmrzku (no jo, no, v sedmnácti je tu do báru ještě nikdo nepustí, musí pít doma), nestačili žasnout nad tím, jak jsem popisovala život jejich vrstevníků u nás... prostě oboustranně přínosná záležitost. Už se těším na další KT.