První týden ve škole

Ještě pořád nechápu, jak jsem to mohla přežít. Vstávala jsem v pět, chodila jsem spát v jednu, ve škole vytížená, domů jsem se vracela jen pro to, abych zasedla k té hromadě esejí... Neřešila jsem vůbec nic jiného. V pátek už jsem byla pomalu na zhroucení, usínala jsem Filipovi v autě cestou domů... a to vše jen kvůli tomu, že jsem nebyla první týden ve škole. Tady totiž musíme dávat studentovi povinně dvě známky týdně, každý pátek se posílají emailem známky rodičům, takže jsem to musela ´dát´ do konce týdne. Co se začátku školního roku týče, nebýt těch 1000 papírů z týdne minulého, asi bych byla úplně v pohodě, a to včetně těch asi 600 dalších, co se nastřádalo během tohoto týdne. Studenti totiž byli naprosto super. Seděli, ani nedutali, byli moc příjemní. Největší šok pro mě: jsou aktivní. Položím otázku a polovina rukou se zvedne. Nestydí se mluvit, nikdo tu nedělá drama z toho, že řekne něco špatně, chtějí pracovat a chtějí přemýšlet. Je to sen. Diskuze jsou k tématu a plynou tu hladce, protože studenti chtějí sdílet svoje názory (někdy ale všichni najednou, takže je musím trochu krotit). A eseje? Někteří mají už teď, ve čtrnácti, styl na tak dobré úrovni, že mi to bere dech.
Dalším ohromným překvápkem bylo, že se u mě denně po škole stavil někdo z kolegů, jestli něco nepotřebuji, posílali mi týdenní plány hodin (každé pondělí se musí předkládat tabulka, ve které se pokryje co a proč se bude každý den následujícího týdne probírat, a jaký domácí úkol budou mít studenti z každého dne atp.), a různé další dokumenty, abych je použila. Tady se prostě sdílí materiály a kolegové si hodně pomáhají.
A konečně, nejvíc mi pomohl Filip. Byl mým druhým mozkem a dalším párem rukou. Pomáhal mi s úklidem mojí třídy (a že bylo co uklízet), nastavováním systému, opravováním testů, odvozem do a ze školy... dělal všechno, co bylo potřeba udělat. A navíc udělal ohromný kotel svíčkové, Ginny moc chutnala (i když jí říkala „smetanová zeleninová polévka“ a jedla jí samotnou).
Postupem týdne se začali ti v ´regular classes´ projevovat, ale je tu naprosto skvěle propracovaný systém trestů, takže v klidu. Pro vysvětlení: studenti si můžou vybrat, jestli budou chodit do regular class, čili běžné třídy, nebo honors class, což je výběr. Studenti v regular class jsou trochu problematičtější, co se chování týče. Často tam integrují i děti s různým stupněm fyzického nebo psychického postižení, či delikventy (kolega má studenta, kterého k nám do školy pustili z vězení na podmínku. Při prvním neuposlechnutí či přestupku půjde zpátky do kriminálu... přičemž přestupek je i to, že při hodině hodí tužku spolužákovi). Já tam mám taková drzejší děcka, nic, co by se nedalo zvládnout (milá loňská septimo B, jestli tohle čtete: vám nesahají ani po kotníky), a jednoho integrovaného studenta. Schůzka ohledně jeho začlenění bude až příští týden, tedy po měsíci od začátku školy (úřední šiml se činí). Tam se snad také dozvím, co mu přesně je... A to jsem na tom ještě dobře, protože alespoň vím, který to je. Kolegyně ze systému dostala jen to, že má mezi těmi 30 dětmi jedno zaintegrované. Najdi si sám, ha ha.
Se studenty, co se pokouší zlobit, se pracuje celkem jednoduše. Prostě jim dáte detention slip, papír, na kterém si, pod vaším vedením, zaškrtnou co dělali, připíší datum a svoje jméno, vy si vezmete originál a jednu kopii, druhou necháváte studentovi. Tím pro mě jako pro učitele trest končí. Nevěřili byste, jak to funguje. Onen papírek totiž znamená, že si musí odsedět hodinu ve vyhrazeném prostoru hodinu po škole, což všichni nenávidí. Celé schéma pak vypadá asi takhle: student mluví při hodině, já mu bez zvýšení hlasu podám papírek, on si ho vyplní a zmlkne do konce hodiny, nejspíš i týdne (až na známé firmy).
Škola se tu bere povětšinou safra vážně. Možná i tím, že je jediná v okolí, takže když studenta vyhodí, budou ho muset rodiče vozit desítky mil do sousedního města, což je buď Needles v Kalifornii, nebo Parker, asi 60 km daleko. Většina rodičů bere školu naprosto zodpovědně. Ještě první týden jsem zažila, že si studentka zapomněla vytisknout jeden z dílčích domácích úkolů a její matička se uvolnila z práce, jen aby mi ho mohla osobně dovézt. Má to samozřejmě důvod (všechno se tu dělá pro kariéru, a to už od střední školy), a následky (učitel něco nezvládne, dostává se mu telefonních hovorů a mailů od rodičů, a to často agresivních. To už tady zažili všichni mí kolegové, takže bych se taky měla připravit.) Škola je úzce spjatá z komunitou, část jejího rozpočtu tvoří daň z místních nemovitostí, takže občané mají právo do běhu školy částečně zasahovat.
Během prvního týdne pokračoval úkol vystrašit studenty z honor classes prací, aby mi jich tam zbylo jen 32 v každé třídě. Minulý týden se mi Ginny pokoušela marně pomoci tím, že kromě vší práce, kterou jsem jim zadala já, jim dala napsat dvoustránkovou motivační esej Proč si zasloužím být v této třídě. Ukázalo se, že úkol, na který jsem se já osobně v ČR musela jít opít (napsat 2 stránky sebechvály - když jsem psala motivační dopis pro Fulbrighty), tady suverénně vystřihne každý čtrnáctiletý student, a to za střízliva. Nějak je nemůžu setřást:))). Zato jsem během prvního týdne začala být vyhlášená jako učitelka, která dává bezkonkurenčně nejvíc domácích úkolů a je celkem drsná. No, nevadí mi to, tím líp. Je dobré vědět, že jsou vyplašenější než já, ha ha ha. Nicméně atmosféra na hodinách je natolik příjemná, že až na několik jedinců, kterým se nechtělo tak pracovat, nikdo nechtěl odcházet, a to i přes to, že mi do čtvrtka sedělo pár dětí na zemi... nakonec jsem musela nechat přinést židličky. Teď mám v honors classes po 34 dětech.
Podivuhodně rychle jsem si zvykla na to, že mám v lavicích místo Aničky a Pavla Jenny a Garreta. Myslím, že to, že to tak dobře klaplo, bude i tím, že se tu jen málo z nich cítí jako doma. Jen necelá třetina se tu narodila, ostatní sem dovezli rodiče, kteří hledali nový začátek života, nebo utíkali před vysokou kriminalitou z Kalifornie či ostatních států. Mám tu i děti, co se narodily v Evropě. A třešnička na dortu: dívčina z místní indiánské rezervace. Všechny ale prošly několika lety amerického vzdělávacího systému, jsou sebevědomé, aktivní, nebojí se. Na potkání vám řeknou, co si daly za cíl na tento školní rok, a dodají, že jsou odhodlány tvrdě pracovat (netýká se regular classes, i když i tam se najdou výjimky).
Hned třetí den školy, ve středu, se při hodině spustil poplach. Už jsme všichni absolvovali dva nácviky; takže u tohohle poplachu bylo hned jasné, že to nácvik není. Děti se zvedly, zamířily ke dveřím, a instinktivně vzaly čáru jiným směrem... ale no co, myslela jsem si, když jsem je na parkovišti spočítala, hlavně že vyběhli všichni. Stáli jsme v pekelném vedru v pravé Arizonské poledne před školou a pozorovali, jak přijíždí požárníci (při nácviku nikdy nejezdí). Zatímco se studenti snažili přijít na to, kde by mohlo hořet, hlavou se mi honila spousta myšlenek, od těch nejabsurdnějších („Jestli bude opravdu hořet, kdo zachrání rybičky z mojí třídy?“) po ty zásadnější (Co se stane s učitelem na výměně, když mu třetí den po nástupu shoří škola? Pošlou mě zpátky, nebo dostanu náhradní práci v „Mekáči“?)
Nakonec se ukázalo, že nějaký student zřejmě spustil alarm. Šťastní a zpocení jsme se všichni vrátili po 40 minutách na hodinu...
Veselo bylo i doma, měla totiž přijet Chrisova matička. Poprvé jsem viděla v lednici piva srovnaná podle velikosti. Celá domácnost vypulírovaná... bohužel jsem neměla moc čas se komukoliv věnovat, zasedla jsem k práci studentů a pokračovala ve známkování a přípravě na hodiny... i přes celý víkend (když nepočítám sobotní dopoledne, kdy jsme jeli nakoupit a uklízet do školy, takže zase práce). Málem bych zapomněla: udělali jsme s Filipem druhé české jídlo: bramboráky. Povedly se, chutnalo jim.