Zabalili jsme si kufry na orientaci ve Washingtonu a jeli do práce. Překvapilo mě, kolik je tam v neděli kolegů... Na to, jak se tu umí lidi bavit, tu panuje překvapivě tvrdá pracovní morálka. Jen na kopírku jsem čekala téměř hodinu. Filip mi ohromě pomohl inventurou téměř dvou stovek učebnic a jejich přípravou na pondělí. Já mezitím dotiskla přípravy pro substitute teachers (učitele z okresu, které si objednává škola na suplování) na celý týden. Byl to jeden z nejbizarnějších úkolů vůbec; připravit přípravy pro učitele, které neznám, aby mohli učit studenty, se kterými jsem nikdy nepracovala. Navíc jsem musela vybrat dost náročné úkoly, protože do mých skupin se přihlásilo příliš studentů. Ve třídě mám 32 stolečků, ale do mých 3 tříd honors classes (třídy pro ambiciózní studenty s dobrými studijními výsledky + neambiciózní studenty s ambiciózními rodiči) se přihlásilo 37, 38 a 40 studentů. Jediným způsobem, jak odradit ty, kteří to nemyslí vážně, je prostě prací (není nad radu zkušených kolegů).
Asi v jednu jsme měli vše hotovo a vyrazili do Las Vegas. Cesta přes poušť byla fascinující, navíc se nám podařilo zažít i pouštní (nikoliv písečnou) bouři: obloha temně zešediví, blesky dopadají jeden za druhým na planinu před vámi... bylo to dost strašidelné, naštěstí jsme ale nemuseli jet středem... vůbec mě nenapadá, co se v takových případech má dělat (byli jsme, spolu s dalšími pár auty, jedinými kovovými objekty v okolí).
V Las Vegas jsme se na tip Ginny ubytovali v jednom z kasín v centru (cena za pokoj s velkou postelí, plasmovou obrazovkou s připojenou herní konzolí a veškerým servisem za neuvěřitelných 31 dolarů, protože tady se vydělává na něčem jiném než ubytování) a šli se projít do města. No, co na to říct... napodobeniny, umělotiny (a to nemluvím jen o Benátkách, Eifelovce, či pyramidě, ale i o lidech, co se tam sjíždí za kulturou)... na tom městě prostě nic nepůsobí přirozeně. Je to blázinec ve velkém stylu. Po ulicích se valí spousta turistů, floutků a kočiček vystrojených ve večerních šatech, jen pro to, aby nakonec skončili u bedny, kde na ně blikají třešničky, či u stolu s plastovými kolečky. Low-endová kultura, na kterou se tu většina těch mladších strojí jako do La Scaly. Nicméně nemůžu říct, že nebylo na co se dívat...asi nejlepší byla americká varianta zpívající fontány před kasínem Bellagio (dosahující výše posledních pater kasína), jestli někdy pojedete do Las Vegas, nenechte si jí ujít. Málem bych zapomněla: hádejte, co jsme našli v městě hříchu v hotelovém šuplíku?.... Biblí svatou.
PS: pár fotek z Las Vegas najdete zde
Žádné komentáře:
Okomentovat