Pondělí, 28.7.

Spali jsme asi necelé 3 hodiny, v půl druhé byl budíček, zahladili jsme doma poslední stopy (není nad to běhat ve dvě v noci po bytě s vysavačem) a vyjeli jsme. Let nám naštěstí nezrušili, a cesta probíhala hladce až do Chicaga. Jediné, co nás trochu šokovalo, bylo množství odpadků, které jsme zvládli za let vyprodukovat - vydalo by to téměř na jeden odpadkový koš plastových a papírových obalú od jídel a nápojů. Když se na to dívám s týdenním odstupem, musím se pousmát. Mělo nás to varovat. Domácnost, ve které bydlíme, je hrdá na to, že třídí odpad. Znamená to, že láhve od piva, které se tu nikdo neobtěžuje ani vykupovat, hází na jinou hromadu, společně s plechovkami. Papír a plast netřídí, protože tu neexistuje svoz, museli by ho tu prý vozit do Kalifornie. Vypadáme tu jako exoti, když k lidem, co potkáváme promlouváme o tom, že by se s tím něco mělo dělat... jenže když vám jeden nákup zabalí do třinácti (!) igelitových tašek, prostě vám to nedá. Ale abych nepředbíhala: jakmile jsme se dotknuli americké půdy, věci se notně zvrhly. Do prostoru s vízovou kontrolou se najednou vyrojilo neuvěřitelné množství Korejců, takže nám asi v pátém záhybu fronty došlo, že navazující let do Las Vegas asi nestíháme. Když jsme se konečně probojovali k jednomu z kontrolních stanovišť, prostor mezi námi a zbytkem Ameriky oddělovala už jen jedna korejská rodina. Od těch ostatních se odlišovala tím, že všichni její členové měli housle. ´Naši´ celní úřednici se jim podařilo zmást natolik, že než vyřídila jejich doklady, mohli si klidně střihnout serenádu. Pak už následovalo jen tápání na letišti, nevěděli jsme, co dělat v případě, že nám uletí letadlo. Navíc jsme nebyli připraveni na to, co se zatím ukazuje jako společná charakteristika všech, co potkáváme: všichni vám chtějí poradit. I ti, kteří nemají co. V praxi to vypadá asi tak, že když jsme se v Chicagu zeptali čtyř lidí, každý nám poradil něco jiného a přitom trval na tom, že má pravdu. V naší malé soutěži vyhrál zaměstnanec letiště, který nás posílal stihnout letadlo, které odlétlo před třemi minutami, s tím, že to doběhneme. Bohužel to není legrace (trval na tom, že čas odletu je vlastně čas ´nalodění na palubu´). Poučení číslo jedna: za radu poděkuj a pak si ji jdi ověřit. Let nám zdarma přesunuli, jen jsme zavolali Ginny, aby objednala pozdější odvoz. Všechno vypadalo fajn až do chvíle, když jsme v pět hodin odpoledne dorazili do Las Vegas a zjistili jsme, že Ginny to neřeší a že nejbližši spoj pojede v deset v noci. Začala jsem litovat, že my jsme ji zajistili odvoz z letiště až domů. Zkrátím to: díky tomu, že shuttle rozváží lidi, kam si řeknou, jsme se před ´náš dům´ dostali v půl třetí ráno, probudili jsme Ginny, ta nás uvedla do ´našeho´ pokoje, a šli jsme všichni spát. Málem bych zapomněla: čekalo nás překvápko - (naštěstí přítulný) vzrostlý pitbul, o kterém se mi jaksi zapomněla zmínit... pokud tedy neberu v úvahu nenápadnou zmínku asi před měsícem: „přemýšlíme, že bychom si koupili menšího pejska – nevadilo by vám to?