Třetí týden ve škole

Tak se konečně ozvali rodiče. „Jak je možné, že má syn F? Dělá mi starosti, neměl by přejít do regular class?“ „Moje dcera říkala, že jste je dnes nechala, aby si navzájem zkontrolovali domácí úkol. Mohla byste ten její překontrolovat ještě i Vy?“, do toho jedna matka, která vpadla do výuky okolo dvanácté, nesla dceři učebnici, abych jí nenechala hodinu po škole. Berou to opravdu vážně. Píšu všem, co se ozvou, vysvětlující emaily, vypadá to, že jim stačí. Ještě si nikdo v pravém slova smyslu nestěžoval.
I na schůzce ohledně toho mého zaintegrovaného studenta (zřejmě s lehkou MR) byla jeho matička, takže probíhala naprosto korektně. Nerozebíralo se, jaký je a co je jeho problém, ale co my, učitelé, navrhujeme, abychom mu situaci tady ulehčili. Napsala se zpráva, na české poměry opět dost nezvyklá – nikde nebylo uvedeno, jakým ,postižením, student trpí, nedej bože, abychom ho škatulkovali. Zato tam byl dosavadní dojem matky (mimo jiné, cituji: Největší starosti mu dělá angličtina. Tak je to přece pravda, že tady platím za drsňačku). Nakonec se kolegyně, co se tu stará o studenty spadající do speciální pedagogiky, zeptala matky, jestli už má syn jasno, co bude chtít dělat po škole. Matka odvětila, že chce jít na univerzitu, a já jsem šla málem do mdlob. Reakce mých amerických kolegů byly přesně opačné. Všichni horlivě začali chválit, jak je správné, že má ambice, a že mu to určitě vyjde. Zůstala jsem tam jako poslední, ještě jsem se s paní chvíli bavila, řekla jsem jí, že bych nerada něco pokazila, a že uvítám jakoukoli radu, a že při výuce u něj zatím používám jen instinkt... Odpověděla: „Yes! That‘s all you‘ve gotta do!”, a tím jsem byla proškolená. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Nikdo mi neřekl, jak k němu mám přistupovat, ale půl hodiny jsme se na sebe všichni usmívali a ujišťovali, že je vše na nejlepší cestě. Ono asi opravdu je, protože pro podobné studenty je tu learning center, další věc, kterou nechápu. Prezident Bush se totiž zákonem (No child left behind act) pokusil zavést jakýsi ‚standart vzdělání’. V jeho podání to znamená, že v jistých ročnících školní docházky všichni studenti absolvují srovnávací testy a školy se hodnotí podle toho, jesti dosáhly požadované 100% úspěšnosti (tj. všichni studenti zkoušku splnili). S jejich stupněm integrace je to dost šílený požadavek. Naštěsti pro Bushe (a možná i pro studenty) jsou tu ale learning centers, zařízení, která dokážou kouzla. V praxi to vypadá tak, že když mám ve třídě integrované dítě, nepíše mi test ve třídě, ale v learning center. To si zároveň vyžádá řešení a test probíhá asi takhle: Když má student na výběr 4 odpovědi (A,B,C,D), řekne mu pracovnice learning centre např.: „vybírej jen mezi B a D“. Když je test postaven jinak, dovolí mu mít všechny poznámky, popř. u něj sedí a moudrými otázkami ho navede, aby napsal, co má. Čárymáryfuk, a úspěšnost je zaručená. Ještě úplně nechápu, jakou hodnotu mají takhle nabyté známky, musím se na to optat. Jisté je, že spostě učitelů se to nelíbí, ale nikdo neví, jak to dělat jinak.
Další dvě věci, které jsem ještě v Čechách neviděla, jsou student tutoring a sick day bank. Prinicpem Student tutoring(u) je, že učitel dojíždí za nemocnými studenty domů ve svém volném čase (za 25 dolarů na hodinu + náklady na cestu) a doučuje je, v průměru prý tak 4x týdně. Sick day bank je banka nevybrané dovolené. Když vám přebývá dovolená, můžete jí darovat do banky, aby jí použil váš (často dlouhodobě) nemocný kolega. Dobrý nápad, řekla bych. Mají tady totiž povoleno jen 10 sick days za rok. Dnes mi kolegyně u oběda řekla, že ona si své dny nemocenské šetří na mateřskou. Když jsem jí řekla, že u nás je mateřská až 3 roky a ještě nám něco málo platí, nechtěla tomu věřit. Tady je mateřská opravdu krátká, pak si musíte platit hlídání. Když máte štěstí, můžete ušetřit tak, že jeden z manželů chodí na ranní, druhý na noční; oni si to prý tak plánují... no, tohle jim opravdu nezávidím.