Víkend 23. a 24. 8.

Víkend
V sobotu jsme byli od mých kolegů, a našich nových známých, Kim a Jasona, pozvaní na výlet do hor. Počasí se vydařilo (jak jinak), takže jsme naházeli do jejich džípu s pohonem na všechny čtyři jídlo a vodu na celý den, natáhli pohory (jsou tu chřestýši, škorpióni a tarantule) a vyjeli do pouště. Po asi dvouhodinové cestě pouští se začal terén dosti zvedat, i porost už byl hustší – a to už jsme byli na začátku treku. Trek v létě tu znamená zhruba dvě hodiny, a máte toho až až. My jsme šli na King Gold mine, bývalý zlatý důl. Bylo to nádherné, i když vyčerpávající – keříčky kolem vás pořád nejsou tak velké, aby poskytovaly stín pro stojící osobu, takže jdete pořád na sluníčku. I když musím uznat, že na to, jak je tu nevlídno, jsme pořád viděli dost zvířat – spoustu pozemních veverek (veverka šilu, v AJ ground squirrel), otakárky, ptáky... Po procházce jsme zajeli ještě výš do hor, do borovicového lesíku, na oběd. Čas na další experiment - salát, do kterého jsme přidali opuncii (Tady jí říkají po španělsku, Nopal) – dají se tu koupit jak stonkové segmenty bez trnů (kyselé), tak plody, které chutnají moc dobře, ovocně. Po sváče jsme to stočili domů, měli jsme to tak akorát, abychom stihli zavolat Jasonovu bratrovi, že jsme v pořádku. V poušti ani v horách tu totiž není signál, takže když jedou místní na výlet, vždycky řeknou někomu, kdo zůstává ve městě, kam jedou a kdy se budou vracet. Když se mu do té doby neozvou, zavolá na pomoc rangers. Když nás vysazovali před domem, všimla jsem si, že má Kim spálený krk, už jí to prý i pěkně pálilo... dala jsem jí na to D-Panthenol. Byli z toho dost vedle, ještě to tu neviděli. Oni si na spáleniny mažou gel z aloe. Vůbec jsem docela v šoku z toho, že u nás člověk dostane kromě krémů spoustu věcí na ochranu proti sluníčku (i vlasovou kosmetiku s ochranným faktorem), a péči po opalování, a tady, na poušti, nic. Foto z vyletu najdete zde.
V neděli v sedm ráno už jsem seděla za volantem. Jeli jsme se podívat do místního parčíku, zřejmě jediného pečlivě udržovaného kusu trávy v okruhu 50 mil (když nepočítám golfové hřiště). Takhle brzo po ránu, což je doba, kdy tam přes týden chodí Filip běhat, tam totiž po inkriminovaném trávníku hopká spousta malinkých zajíčků (Jackrabbit, zajíc tmavoocasý). Musím podotknout, že po naší kamenné zahrádce ráno pobíhají taky, ale ožírají tam to jediné, co tam je – mladé palmy, takže to mi tak roztomilí nepřijdou. Procházka byla vcelku příjemná, když nepočítám to nehorázné vedro, kterému se nedá uniknout ani takhle brzy po ránu. Fotky najdete zde. Všimněte si těch mostů přes vyschlé kanály. Místní obyvatelé tvrdí, že když už tu prší, tak to stojí za to... do skály se nic nevsákne, voda se rozlije i z odvodných kanálů, odplavuje to auta... no, pořád tomu nemůžu uvěřit, ale nejspíš to i uvidím. Teď je prý období monzunů, i dnes ráno bylo zataženo, takže už to možná bude brzy.

Když jsme se vrátili z procházky domů, zbývalo Ginny asi 10 minut do odjezdu. Rozloučili jsme se, zavřeli za nimi dveře... a za necelé dvě minuty už jsme poslouchali historku o tom, jak se Ginnina mamka jen tak z povinnosti zeptala, jestli má pas a víza... a Ginny si uvědomila, že ve všem v tom předodjezdovém shonu vlastně zapomněla, že jí poštou ještě nic nepřišlo...Následující hodinu jsme strávili přemýšlením, co s tím, telefonováním na českou ambasádu v Los Angeles... Nakonec přece jen celá rodina odjela do Las Vegas, zaměstnance ambasády v Los Angeles jsme ukecali natolik, že slíbil, že se po obědě zajede podívat na ambasádu a pas najde. Další krok bylo přesvědčit libovolného taxikáře v LA, aby pas vyzvednul a poslal letadlem do Las Vegas. I stalo se, a Ginny dnes odlétla... držím jí palce.