Týden 5

Za měsíc už tu bude konec čtvrtletí… strašně to letí. Do režimu školy jsem se vpravila až podezřele hladce, každý den chodím domů nadšená. Když nad tím tak přemýšlím, bude to ze dvou důvodů: kvůli mým skvělým honors studentům, a kvůli nedostatku kontroly ze strany vedení:). Zatím se mi totiž nikdo nepřišel podívat na hodinu, takže ani nevím, jestli to dělám správně. Soudě podle reakcí studentů asi ano, ale kdo ví, co by tomu řekl americký didaktik.
Na druhou stranu chápu, proč někteří čeští učitelé, kteří byli v USA, nechtějí o amerických dětech ani slyšet. Jestli učili jen regular studenty, muselo to dát zabrat. Ti mí vlastně ani tak nezlobí, jen vám dávají strašně najevo, jak tam nechtějí být a jak se prostě rozhodli, že je nic nebude zajímat. Mám pocit, že je úplně jedno, jestli tam člověk učí literaturu, nebo tancuje nahý na katedře pomazaný hořčicí... to, co si studenti odnesou, bude zhruba srovnatelné; s tím rozdílem, že v prvním případě se ještě pokusí doma lhát. Minulý týden jsem řešila dost nepříjemný případ, kdy si holčina doma vymýšlela, aby se vyhnula trestu za špatné známky. Nedělám si iluze, to se v Čechách děje taky, ale tady rodič vzápětí sedne k počítači a napíše mail učiteli... a tak mi přišel mail, kde si maminka chtěla ověřit, jestli je pravda, že její dcera nemá domácí úkol, protože nerozuměla při zadání a nechtěla se mě ptát, protože se prý pokaždé, když se mě student zeptá, rozčílím. Je to vlastně k smíchu, dokud si neuvědomíte, že takhle se vás mohou denně ptát rodiče všech vašich 160 studentů, a že máte povinnost odpovídat na každý email, byť sebepoťouchlejší.
Kvůli mým prvním dvou hodinám ‚těch druhých‘ jsem pro studenty založila jednoduchý blog, kam denně dávám to, co jsme ten den probírali (přípravy na hodiny, převedené do PowerPointu). Alespoň už se nikdo nemůže vymlouvat, že něco neslyšel, nebo neví, co má dělat. Jak jsem tušila, regular students na to ani nehnuli brvou. Mí honors students z toho byli úplně hotoví. Nechápali, že to pro ně chci dělat… jeden student dokonce prohlásil, že si moc přeje, aby byli všichni učitelé tak organizovaní, jako já. Je to neuvěřitelné, pro regular I pro honors třídy zatím používám stejné materiály, a v praxi je to takový rozdíl!
Naštěstí pro mě, před tím, než jdu domů, učím tři honors classes za sebou, takže domů neodcházím, vznáším se na obláčku.
V ponělí jsme se šli s Filipem podívat do klubu Cizích jazyků (v naší škole je klub na všechno, nejkurióznější je asi klub Čtení z bible - pro sportovce), kde polská studentka učila základy polštiny. Docela exotický zážitek na Arizonské maloměsto.
A nesmím zapomenout senzace dne:
Úterý: v katalogu s čokoládovými tyčinkami, který mi naše paní sekretářka vložila do schránky (po katalogu kancelářského nábytku, knih, letáků na školení jak si koupit dům v Arizoně apod.), jsem objevila lízátka se šváby a červy, viz obrázek u tohoto článku. Samozřejmě mi to nedalo a konfrontovala jsem děcka. Pár z nich už to zkusilo; nejzábavnější je prý ta část, když se dolížete na trupík a trčí vám z lízátka nožička:). A já se jím tu bojím vyprávět, jak o Vánocích mordujeme kapry na ulici.
Středa: Dozvěděla jsem se, že čtrnáctiletého narkomana z mé první hodiny regular class nemůžu vyhodit, i když byl už osmý den nepřítomen (Po osmi absencích, a to i omluvených, má učitel nárok vyškrtnout studenta ze své třídy.)Byl totiž ve vězení. Mám mu dát ještě šanci dodělat si úkoly. No, stane se. On vlastně vůbec nezlobí, jen si tam tak klidně frčí a dívá se zkrze mě...
Čtvrtek: narkoman se objevil. Asi poprvé za pět týdnů nebyl tak úplně na drogách, protože se dvakrát aktivně zapojil do výuky. Musím přiznat, že mě pokaždé vyhodil z konceptu. Dělali jsme totiž Life maps, aktivitu, při které studenti zakreslí důležité události v jejich životech (aby pak o nich napsali nějaké to narativní dílko). Když jsem jim vysvětlovala, co po nich budu chtít a ptala se, jaké události by zahrnuli, přidal můj narkoman mezi všechna ta první koťátka, polibky a jízdy na kole první vpich a první pobyt ve vězení. Mám velkou šanci, že se v jeho dalším slohu dočtu, jak to tu probíhá, když vás ve třinácti zavřou.
Sobota: Dnes jsme si konečně vyzkoušeli typickou místní zábavu. Po uši ozbrojení jsme zajeli na místní střelnici a pořádně si zastříleli. Ani nevím, jak se to všechno semlelo... prostě jsem si strčila špunty do uší a pak už jsem střílela ze všeho, co bylo po ruce:) Začali jsme pistolemi, přešli na kolt, pušky, a skončili u brokovnice a samopalu. A rovnou hezky s ostrými náboji... Když kropíte svah samopalem, musíte se smát, protože si připadáte jak v parodii na válečný film. Nevím, jestli tohle přesně myslela jedna moje kolegyně, když mi v pátek říkala, že mám dbát na to, abych občas ventilovala ten stres ze školy, ale zabralo to:))Fotky zde.