Orientace v Renu

Celé to začalo vlasně už před měsícem, když jsme si rezervovali s mojí mentorkou letenky. Na druhém konci drátu se ozvala žena, která se představila jako Myrna; zněla jako Indka a dodnes nevíme, jestli to, že ji svěřili funkci „telefonisky“ byl nějaký typ Kanadského žertíku. Nejen, že nám tvrdila, že neexistuje přímý let z Las Vegas do Rena, takže jsme museli vyjet už v pátek do Las Vegas, abychom mohli vstát v sobotu půl šesté ráno, kvůli letu, který nám vybrala (přes San Francisco), ale i pokazila mé jméno na letence, a to i přes to, že jsem jí ho třikrát hláskovala. Potřetí už mojí mentorce tekly slzy smíchem.
Plni optimismu jsme se tedy po měsíci vypravili s mojí mentorkou a Filipem do Las Vegas. Konečně jsme měli čas si pořádně popovídat s mojí mentorkou; je to super žena (superžena ?); jsem ráda, že jsem měla možnost si jí na čtyři dny „ukrást“ pro sebe. Ve Vegas jsme se ubytovali u další účastnice programu, slovenky Dany. Původně plánovaná skromná večeře v nenuceném prostředí korejské restaurace, kterou vlastní rodiče jednoho jejího studenta, se zvrhla v hody, protože jakmile se tam rozneslo, že Dana učí jejich synátora, přestali všichni ostatní hosté existovat. Obsluha se mohla přetrhnout, stačilo jen říct, že nevíme, co si vybrat, protože netušíme, jak co chutná – a už jsme měli na stole mističky s malými porcemi vybraných pokrmů; poté, co jsme si objednali, přinesli místo malých porcí velké, a nakonec velké překvapení: nechtěli to zaplatit. Tak jsme jim alespoň nechali celkem vysoké diško. Po večeři jela Dana Filipovi ukázat, kde je škola, kam chodí její osmiletá dcerka Tami. Filip měl totiž v průběhu orientace misi: starat se ve Vegas o Tami. Má v tom praxi; v podstatě se jeho den nebude lišit od prvního měsíce v USA, kdy se staral o mě: zavést do školy, ze školy, připravit jídlo...
Vstávání v sobotu ráno v půl šesté nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ani černá kočka, která čekala před domem, jen aby nám přeběhla před cestu. Horší už to bylo s frontou na letišti, kvůli které jsme nestihli náš let. Do toho se samozřejmě vyrýsoval starý problém s letenkou; tvrdili mi, že já žádnou letenku zarezervovanou nemám. Opravdu mdlo se nám udělalo, když nám oznámili, že všechny nejbižší lety už jsou zabrané a že jestli se na ně všichni dostaví, dostaneme se do Rena nejdříve v deset večer. Strávit celý den na dvou letištích nebyla nejlepší vyhlídka... naštěstí se všichni nedostavili, takže jsme v Renu byli „už“ ve čtyři.
Přišli jsme sice o poznávací výpravu do Virginia City, ale vynahradili jsme si to obědem a vínem na letišti v San Francisku. Poté jsme zabraly příjemné kožené sedačky, natáhly se a zdřímly si...jak málo stačí:).
Po příchodu do hotelu už bylo všechno v nejlepším pořádku. Na večeři nás, trochu nelogicky, vzali do vyhlášené baskitské restaurace (to tu opravdu nemají nic „tradičního?“) Dostalo se nám přednášky o Baskitech a skvělého jídla. Co se prostředí restaruace týče, představte si „U Kohoutů“ (pro nezasvěcené: oblíbená studentská restaurace v Plzni, čtyřka cenovka), jenže bez cigaretového kouře...v soutěži by se ovšem Kohoutům musely zase přičíst body za látkové ubrusy... Nejlacinější porcelánové talíře jsou stejné tam i tady; ovšem s tím, že v místní kultuře plastu už to něco znamená (i když vám je servírují na zeleně kostičkovaný igelit). Kultura stolování je tu opravdu otřesná.
Naštěstí má Fulbrightova komise trochu vyšší standart, takže nás čekaly tři dny haute cuisine v luxusním hotelu, popíjení vybraného vína a stolování s látkovými ubrousky a příborem pro pětiruké. No prostě oáza na naše sužované gastronomické nervy: ).

V neděli začal program tím, že jsme se všichni představili. Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, kromě toho, že všichni tvrdili, jak jsou tu štastní a nemají problémy (kromě jedené Skotky, která prohlásila, že učí v Hollywoodu a že je to místo plné dost ujetých lidí a že to bychom museli vidět...). Hned během přestávky na kávu jsem se dozvěděla od první osoby, se kterou jsme si začali povídat, že se dost trápí... a nebyla zdaleka poslední. Setkali jsme se taky s Američany, co byli na výměně (nejúžasnější vyprávění měli ti z Indie a Severního Irska) a šéfem zdejšího školního okresu, který byl sám dva roky na výměně v malé vesničce v Afghanistánu; má skvělý smysl pro humor a za sebou spoustu dost unikátních zážitků.
Po obědě nás odvezli na procházku k jezeru Tahoe. Pro vás, kterým to nic neříká: Jezero leží v Sierra mountains, nechvalně proslulém pohoří, kde se lidé v devatenáctém století museli uchýlit ke kanibalismu (kdo chce vědět víc, vygoogluje si Donner party). Procházka byla zcela v americkém stylu: vydlážděný chodníček, okruh asi 250 metrů; ale stála za to. Mají tu totiž mimořádně netečné Douglas veverky a dva druhy dalších, bohužel již ne tak líných, zviřátek. Rychlejší z nich je sysel zlatavý (kterého si lidé pletou s čipmunkem), ale i překrásná modrá sojka Stellerova je rychlejší než moje koordinace oko-prst na spoušti. Naštěstí jich je tam tolik, že jsem pár bídných fotek přeci jen udělala. K vidění zde.
Večer se šlo do hospody (kasína nám zakázali, abychom neutráceli vládní peníze). Mělo to háček – příšly jsme pozdě na sraz, takže jsme ve snaze najít naší skupinu prošmejdily všechny bary v okolí hotelu. Zdá se, že všichni normální lidé tu sedí u automatů, protože v barech a na ulicích člověk vidí dost pochybné existence. Naší skupinu jsme nenašly, ale na nedostatek zážitků si nemůžeme stěžovat.

Pondělí
Jeli jsme se podívat na výuku do místní školy. Já a moje mentorka jsme vyfasovaly odstrašující případ angličtiny pro rodiné mluvčí (čili jako čeština u nás). Studenti celou hodinu mlčeli a učitelka začala nejprve diktátem třiceti neobvyklých slov, s tím, že se je mají naučit do příštího týdne (a pak je nejspíš nikdy nepoužijí), načež je nechala opisovat z interaktivní tabule poznámky o tom, jak má vypadat projev, pak nechala studenty jeden vyslechnout (byl to čtený text projevu z devatenáctého století, přitom teď USA vrcholí volby a o projevy není nouze), ani ho se studenty nerozebrala, a ukončila hodinu. Hm, opět jsem musela v duchu děkovat za svoje současné kolegy. To snad ani není možné, že mám takové štěstí.
Další ukázková hodina už byla veselejší, ale ne díky učitelce. Vedle nás totiž seděla studentka, která se zřejmě rozhodla, že nám ukáže, co jí všechno projde. Se sluchátky v uších a mobilem na klíně se nejprve učesala (to obnášelo vtírání gelu do vlasů a lití vody (!) na hřeben), pak nalíčila, pak si zapilovala nehty... kdyby bývalo nezazvonilo, snad by došlo i na pedikúru. „A to máte dovolené mobily?“, zeptala se jí má mentorka. Odpověď nám vyrazila dech: „Ne, ale učitelka je úplně blbá, ona si ničeho nevšimne.“ Hodina spočívala v tom, že se četla divadelní hra. Učitelka rozdala čtyřem oblíbencům role a čekala, že ostatní budou celou hodinu poslouchat. Za celou hodinu se nepohnula od svého stolu a očima sledovala čtený text, ne studenty. A to učitelé věděli, že přijedeme, takže se jednalo o ukázkové hodiny.

Odpoledne jsme šli na procházku po Renu, největším maloměstě na světě (alespoň to vám hrdě oznámí bilboardy na ulicích). Město se dosti neúspěšně snaží kopírovat Las Vegas, takže nejobvyklejší typ turisty je spořivý gambler, jestli něco takového vůbec existuje. Cetrum tvoří pár smáčknutých omšelých kasín à la kostkoidní budovy z dob hlubokého komunismu u nás, a výše zmíněné bary. Došly jsme k závěru, že by jim tu vlastně stačil asi jediný, protože v každém baru sedí tak tři lidi. Město je známé tím, že ve čtyřicátých letech tu bylo z celých států nejjednoduší se rozvést, takže se tu vyvinula dost čilá rozvodová turistika. Typický průběh v Renu byl: zaregistrujete se se jako občan státu Nevada, poté jdete vyplnit rozvodový formulář, a čekáte týden až dva na rozvodové řízení; čas samozřejmě ubíjíte v místních kasínech. „I‘m going to Reno“, tedy „Jedu do Rena“, se vžilo jako eufemismus pro „rozhodla jsem se zažádat o rozvod”. Prý se vžila tradice házení snubních prstenů z mostu do místní říčky (a následný sběr bezdomovci). Rozvody tu dodnes probíhají stejně, jen lidí už nejezdí tolik. Přesto musím říct, že střed města žije. Z říčky vytvořili umělý kanál pro kajakáře, takže si přímo ve středu města můžete pozorovat vodáky (nebo se k nim rovnou připojit), chodí se tu rybařit, jedno náměstíčko slouží jako skatepark, v parku jsme viděli barmany, jak si nacvičují házení lahvemi... přes den tu panuje opravdu nenucenná atmosféra (kam zavírají všechny ty existence, co jsme s Danou a Taniou viděly včera v nocí?). Fotky zde.
Večer nás čekal klenot města: automobilové muzeum, celé jen pro nás. Dokážete si asi představit nadšení nás žen. Naštěstí to kdosi od Fulbrigtů očekával, takže již po dvacáté bugatce jsme objevili stůl s vínem a o zábavu bylo postaráno. Na večeři do velkého sálu muzea jsme se přesovali už notně veselí; v kombinaci s naprosto chaotickým mluvčím večera (jeho projev nepochopil ani nikdo z rodilých mluvčích) jsme se bavili opravdu královsky. Po výtečné večeři a dopití zbytku vína jsme skončili v karaoke baru, a to do tří do rána. Bar byl výjimečný nejen tím, že štamgasti byli normální, ale i tím, že uměli dost dobře zpívat (na rozdíl od nás). Ale trpěli s námi ochotně až do konce, a jeden nás ještě vyprovázel do hotelu, takže jsme měli další procházku s průvodcem.

Úterý
U snídaně jsme na sebe všichni významě pomrkávali. Čekal nás nejdůležitější bod konference, rozdělit se do skupin (s tím, že mentoři nebyli v té samé místnosti, jako účastníci) a povídat o svých problémech. Teď už se většina lidí nestyděla. Myslím, že tahle část mě obohatila úplně nejvíc. Při vyprávění některých mi opravdu naskakovala husí kůže.
Loučení bylo srdečné, nejpozději se snad uvidíme na jarním semináři, ale od některých účastníků jsem pozvaná na návštěvu, tak snad to klapne. ..

TÝDEN DVANÁCTÝ – SPIRIT WEEK

Spirit week v naší škole znamená, že se studenti každý den snaží stylizovat do daného tématu. Učiteli se tak před očima naskýtá opravdu zajímavé panoptikum: v pondělí jsem učila kovboje, v úterý Římany v tógách, ve střediu byla Havaj, ve čtvrtek byla třída plná batmanů, v pátek pro změnu školní barvy (zlatá a fialová, naneštěstí dost daleko od mých oblíbených...). Vzhledem k tomu, že studenti musí po zbytek roku nosit pouze trička se školním logem (zakoupená ve škole), někteří z nich si to opravdu vychutnali. Zejména tógy měly úspěch, pár studentů tu pobíhalo skoro polonahých...
Nastává také období, kdy se studenti snaží shromáždit peníze na letošní charitiativní činnost. Činní tak mnohými způsoby, divácky nejatraktivnější je čistě testosteronová záležitost na dvoře naší školy. Studenti někde „splašili“ vrak auta a obrovskou kovovou palici; za dolar si můžete třikrát bouchnout. Nejen, že si studenti můžou vyventilovat napětí, ještě přispívají na charitu a baví ostatní (někteří začínají tím, že vyšplhají na střechu a mlátí do auta shora).
Ve čtvrtek jsme se zajeli podívat na Powderpuff game, což je hra amerického fotbalu tak trochu naruby. Fotbal hrají děvčata v růžových tričkách a kluci, s parukami, obrovskými nafouklými ňadry a oblečení do parodie na sexy obtažené úborky roztlezkávaček, se v choreografii pravých roztleskávaček snaží vybudit publikum. Chlapci se do svých rolí opravdu vžili, takže když se k nim jednou náhodnou připletl rodič s ratolestí, všichni se vrhli na děcko a švitořili: “No ty jsi ale roztomilé děťátko....“ . Myslím, že nebohá oběť bude mít doživotní hrůzu z roztleskávaček. Fotky zde.
V pátek jsme během dne šli na pep assebly. O pep assebly jsem už mluvila, tak jen krátce. Je to setkání, kdy se všech dvatisíce studentů nažene do jedné tělocvičny a pomocí školní kapely, roztleskávaček, soutěží a výřečních konferenciérů se utužuje školní duch. Na rozdíl od toho minulého měli studenti jednotlivých ročníků tentokrát za ukol mj. připevnit kobercovkou na zeď jejich prezidenty; hodnotilo se, jak dlouho vydrží na zdi po odstranění žídličky, na které stáli. Samotřejmě nechyběli veselí chlapíci od armády; do publika zdarma házeli míče na americký fotbal a spiklenecky pomrkávali na studenty posledních ročníků. Ach jo, taková laciná reklama... a k tomu na americkou armádu denně běží reklamy v naší školní televizi. Na to si asi opravdu nidky nezvyknu.
Odpoledne, když jsem odcházela ze školy, připravovali studenti jednotlivých ročníků alegorické vozy; večer je totiž čekal homecoming dance, bál, kterého se účastní bývalí studenti školy... Bohužel nebudu mít šanci ho vidět, protože nás Fulbright odvolal do Rena na orientaci.

TÝDEN JEDENÁCTÝ - VÍKEND

Vynahradili jsme si lehce hektický začátek nového čtvrtletí. V pátek jsme šli na divadelní hru, kterou hráli a měli plně v režii naši studenti. Mají to skvěle vymyšlené; když vstoupíte do chodby vedoucí ke školnímu divadlu (máme tu celkem dvě), přivítají vás dvě studentky s lístečky, na které můžete napsat vzkaz hercům, které znáte. Herec si tak ještě před představením přečte hromádku vzkazů od těch, co mu drží palce; říkají tomu "ego booster". Představení jsme si opravdu užili; pro mě bylo největším překvapením, že jsem tam objevila některé své studenty, o kterých vím, že jsou ještě minimálně v jednom dalším klubu... mimoškolní aktivity jsou tu pro studenty opravdu důležité a škola je maximálně podporuje. Děcka je berou vážně; tak například školní kapela i fotbalisti měli nácviky/tréninky i během podzimních prázdnin, a to denně.

Sobotní ráno jsme strávili ve školní tělocvičně; kraj pro nás, učitele, a naše drahé polovičky (vžil se termín significant other, protože ten obsáhne všechny manžel(k)y a partnery, jak heterosexuální, tak homosexuální) zorganizoval zdravotní screening a očkování proti chřipce zdarma. Očkování proti chřipce jsme vynechali, protože na něj moc nevěříme, ale zdravotní prohlídka se šikla. Závěr: jsme oba zdraví a já jsem tu zhubnula 4 kg. Já vím, že v to zní paradoxně, protože USA platí za svatostánek nezdravé stravy, ale nás se to nějak netýká. Přes den pijeme většinou vodu (místní limonády nás nelákají) a fast food restaurace typu McDonalds a KFC jsou tu tak zašlé a špinavé, že jít se do nich najíst vyžaduje pro člověka zvyklého na sympatické hospůdky s atmosférou opravdu silný žaludek. Zatím jsme v nich byli jen třikrát a bereme to jako odstrašující příklad. A pak, jsme v Lake Havasu, kde je ráno sice už trochu chladno, ale přes poledne se venku stále ještě nedá vydržet; to člověk moc chuť na jídlo nemá. Na druhou stranu, co se zeleniny a ovoce týče, člověk tu dostane, na co si vzpomene. Místní mají pár zvyků, které Čechům mohou asi připadat dost exotické, třeba celer tu seženete jen v podobě stonků a listů, stonky se nakrájí na asi 5cm dlouhé proužky a jí se tu syrové, namáčené do dipů.

Přes den jsem zvládla přečíst knížku; svou první tady. Hurá, už se to zvolňuje.

V sobotu večer jsme šli k mojí mentorce na Halloween Party. Bylo to trochu dříve, než je obvyklé, ale co mají dělat dospěláci, kteří mají děti, takže Halloween stráví pocházením od domu k domu a dohlížením na to, že jejich dítěti se dostane opravdu jen sladkostí? Vzhledem k tomu, že šel i náš kolega, co vede místní divadelní soubory, jsme si mohli kostýmy vybrat ve skladu škoního divadla (je neuvěřitelné, jak dobře je vybavený; kromě šatů, bot, klobouků, čelenek, paruk, šminek, apod. tu mají i šicí stroj, takže upravují hercům kostýmy opravdu na míru). Party byla skvělá. Moje mentorka vyzdobila dům opravdu nápaditě; nezapomněla ani na své dvě čivavy: bílá byla za andílka s křidélky, černá za ďáblíka. K jídlu jste si mohli dát čivaví mozky či nakládané oční bulvy, zapít to krvavým punčem a jako desert přihodit nohu či zuby (z hmoty na gumové medvídky). Kostýmy byly super; mým favoritem byl chlapík, co měl nafukovací kostým selky. Prostě oblečete, nafouknete, a je z vás obrovská selka. Ke kompletu patří i nafukovací blond paruka s copánky. Celý večer jsem se bavila tím, že jsem si představovala, že zrovna tohohle chlapíka zastaví po cestě domů policie. Halloween je totiž až za 14 dní, takže by si to asi nespojili. Když stoupla hladina alkoholu, začalo se zpívat, ale profi:) Na zahradě u bazénku, kde se na zeď promítala Mrtvá nevěsta Tima Burtona, se najednou rozjelo karaoke. Nevím, jestli znáte karaoke od Playstation, ale je to docela legrace, protože na rozdíl od normálního karaoke sbíráte body za to, jestli zpíváte tak, jako zpěvák. Navíc se v publiku vyselektovalo několik opravdových šoumenů, a vybíralo ty nejhorší možné songy, takže jsme se opravdu bavili. Na selku parodující Britney Spears asi nikdy nezapomenu. Fotky ale tentokrát nezveřejním; jsou na nich totiž moji kolegové v dost legračních úborcích; nechci, aby se k tomu dostali studenti.

V neděli jsme si jsme přeložili pro místní informační centrum brožurku o Lake Havasu City do češtiny (to by mě zajímalo, jestli ji vůbec někdy použijí...ale co, poprosili nás o to, tak jsme jim vyšli vstříc) zašli do posilovny a užívali si líné nedělní odpoledne. Nedávat studentům domácí úkoly se vyplácí. Asi se ze mě stane hodná paní učitelka:))

TÝDEN JEDENÁCTÝ

Mohli jsme tušit, že tenhle týden nám dá zabrat. Vrátili jsme se v sobotu z výletu, v kuchyni hořela svíčka, pes byl zavřený uvnitř bez vody a bez jídla; vypadalo to, že se do domu pokusil někdo vloupat… okno do zahrady pootevřené a síť na něm byla zničená. V Chrisově pokoji byl na zemi rozkousaný batoh a nový iPhone za čtyřista dolarů (kromě spousty dalších věcí), v našem pokoji rozkousané potpourri… jó, odrostlé štěně pitbula, když se nudí… Chris se vrátil až v neděli večer; vyšlo najevo, že Vina (teď už tak trochu i našeho pejska) prostě zavřel na zahradu a odjel na pár dní za rodiči. Vinovi se natolik styskalo, že se se mu konečně podařilo vloupat do vlastního domu. Ale zpátky na místo činu: dům jsme uklidili, psa vyvenčili a těšili se na klidnou neděli. Bohužel, nemělo se nám jí dostat. Mám-li zacházet do nechutných detailů, nevím přesně, co Víno během svého lupu sežral, ale v neděli v sedm ráno mě s Filipem, oba v nedbalkách, dostal na zahradu svým bolestivým kňučením. Asi už tušíte... nedělní ráno začalo tím, že jsme ze psa tahali asi 30 cm čehosi obaleného stolicí.
Ve škole nebylo o moc klidněji. Výkaly si naštěstí studenti nechali pro sebe, ale o nedostatku akce se rozhodně nedá mluvit. Vybírám jen dvě perličky:
Konečně se přihlásil o slovo dávný dluh. Kdosi mi totiž asi před měsícem ukradl detention slips, tedy lístečky, pomocí kterých se studentovi uděluje detention, čili čas, který má strávit po škole. Kolegové mě varovali, že jeden z kanadských žertíků tady je ukradený lísteček vypsat na něčí jméno a dostat ho do kanceláře. Vtip je v tom, že dotyčný neví, že si má falešnou detention odsloužit, takže si jí neodslouží a počet hodin se stále násobí. Jak už to tak asi bývá, první obětí je má největší šprtna. Naskočilo jí už tolik hodin, že si ji zavolali dnes do ředitelny a udělali na ní bububu. Studentka zmatená jako Goro před Tokyem, já taky, než mi došlo, že to bude přesně tenhle případ.
Jsem na tom ovšem ještě dobře. Kolegovi, co učí biologii, včera dovezli novou kostru. A co byste řekli? Ještě zatepla, z krabice, mu někdo vyčórkoval lebku. Máme teď od paní ředitelky úkol odposlouchávat hovory studentů a jakoukoli zmínku o kostech nahlásit. To jsem zvědavá, kolik nebohých zlomenin bude posláno do ředitelny.
Masitých historek je tu opravdu hodně, většina z nich se dobře vypráví, ale když máte všechny ty případy řešit (a tím pádem komunikovat se studenty, s rodiči, s poradci, sekretářkami, nejrůznějšími kancelářemi...), je to strašně ubíjející. Máte pocit, že kažý den je alespoň jedna Jobovka a vy nikdy nejste s prací hotovi. Ještě že se ze všeho dá udělat legrace. Nebo bych měla citovat klasika? Nu, dobře. Ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou.

ANKETA - Češi Čechům:))

Rozhodli jsme se uspořádat českou párty pro naše kamarády a mé kolegy... potřebujeme znát váš názor: jakou hudbu jim pustit a co jim uvařit? Volte zde.

POZOR! NOVINKA!

Na přání nejmenovaných čtenářů jsem změnila nastavení blogu: teď mohou přidávat komentáře všichni:)
PS: Čuňačinky si radši nechte pro sebe.

Sobota – největší z největších

Stáli jsme na okraji Grand Canyonu a rozpačitě po sobě pokukovali... Ne, že by nebyl nádherný, ale po týdnu v parcích, které jsme měli víceméně pro sebe, jsme se ocitli v Mekce turistů... ročně jich sem přijíždí čtyři milióny, takže se tu stáváte jen dalším tělem, které se bezduše prochází po okraji kaňonu. Nejvíc času strávíte tím, že hledáte místo k parkování. Jediný emotivní zážitek, který si odvážím, je paradoxně z informačního centra: pouštěli tam DVD s leteckými záběry Grand Canyonu a hádejte, co k tomu hráli? Dvořákovu Symfonii z Nového Světa. To potěší.
Jestli máte v plánu Grand Canyon navštívit, nezapomeňte se pořádně vybavit; je tu pekelná zima. Ostatně, okraje kaňonu jsou ve výšce přes 2.200 m a vítr se tu snaží. I proto jsme se rozhodli nejít na krátkou túru pod okrajem kaňonu, neměli jsme dostatečné vybavení (i když hlavním důvodem bylo to, že si Filip ráno u Horseshoe Bend hrál na kolouška a podvrtnul si kotník). Nicméně určitě se sem vrátíme, abychom sestoupili na dno kaňonu a zpátky. Túra je to náročná, nelze jí zvládnout za jeden den. Ne, že by nebylo těch, co se o to snaží; každoročně jich ošetřují 300, několik zemře. Zdaleka ne všichni jsou kardiaci; nejvíc z nich jsou prý „mladí, zdraví a fit“, jenže bez zkušeností s turistikou. Neví, co při túře jíst a jak pít, neuvědomují si, že i když je nahoře zima, jsme pořád na poušti – po celé trase se neschováte do stínu, a nejspíš na vás bude pořád pražit slunce; zataženo je tu opravdu málokdy. Úspěch záleží i na měsíci, ve kterém se do kaňonu vypravíte. Nejlepší měsíce jsou říjen, listopad a duben, to jsou teploty téměř ideální (od 13°C do 30°C) a srážky minimální. Na zimní měsíce se doporučují mačky, měsíce od května do září považují za tzv. Danger months, teploty tu šplhají na 41°C. Zkrátím to: jestli to vyjde, strávíme velikonoce na dně kaňonu. Už jsme si dali žádost o přespání ve srubu v jediné osadě na dně: Phantom Ranch, čekáme na potvrzující email. Držte nám palce! Pár fotek z okraje kaňonu zde.
PS: Podle oficiálního průvodce jsou místní zvířátka řádně rozmazlená. Byly zdokumentovány případy, kdy místní vysoká zvěř, rozzuřená tím, že jim turisti odmítli vydat svačinu, lidi pokousala a potrkala. Divoké ovce, kojoti a veverky prý také „somrují“ a když nic nedostanou, koušou. No, nevím, jak by to dělali místní rangeři, ale já se s kojotem o jídlo klidně podělím, když pak nebudu muset řešit injekce proti vzteklině.

A propos, jestli vás zajímá, co roste na Arizonské poušti (a co z toho se dá ochutnat), klikněte zde.

Pátek – nic pro klaustrofobiky

Tak už i my jsme se ocitli na korbě vyhlídkového auta řízeného indiány. Do Antelope Canyon, tedy Antilopího kaňonu, se totiž jinak nedostanete. Tenhle klenot Navajů je natolik střežený, že vám v něm dovolí pobýt přesně hodinu. V momentě, kdy se ocitnete uprostřed, chápete proč. Do uzoučkého prostoru vln jemě vyřezaných do pískovcových skal v dopadá světlo tak, že odmítáte věřit, že nestojíte ve výtvoru rafinovaného architekta. Když do toho začne váš indiánský průvodce hrát na flétnu, zapomenete i na ostatní turisty a vychutnáváte si atmosféru přírodní svatyně Navajů. Tedy když se při tom na průvodce zároveň nedíváte. Jestli jste totiž čekali, že indiánský průvodce bude v tradičním oděvu, přepočítali jste se. Ten náš byl dost zarytý hip hopper, s plandavými džínami, mikinou a kšiltovkou. Na zádech baťůžek, v ruce obrovskou plechovku kávy. Alespoň tradici hraní na flétnu neutekl.
Po dvou krátkých přestávkách (u hráze místní vodní elektrárny a místním KFC, což byl dost otřesný zážitek) jsme se vydali na trek v divočině asi 40 mil za městem. Wire Pass trail se vine kaňonem Paria a je velmi podobný Antelope Canyonu, jenže je bez turistů a poplatků. Navíc jsou některá místa po cestě tak úzká, že musíte jít bokem. Bohužel jsme na něj vyrazili dost pozdě, v pět. Jak je tady zvykem, v šest se začalo stmívat a v sedm už nebylo vidět vůbec, takže jsme po cestě zpátky samozřejmě zabloudili. Je to dost zoufalá situace, instinktivně se škrábete na kopec, abyste se zorientovali, ale když se tam dostanete, vidíte jen obrysy dalších kopců, žádné světlo. Navíc je všechno pokryté pískem a jsou tam kaktusy, takže odklon od cesty je vyčerpávající a může být i bolestivý. Naštěstí svítil měsíc, takže jsme se zvládli zorientovat a najít auto, ale i tak to byl zážitek, který si pro příště necháme ujít. Jen jsme si tak představovali, jaké by to bylo strávit noc nechráněni v divočině... kterého ze zdejších zvířat bychom se báli nejvíc? Rysa? Pumy? Chřestýše? No, naštěstí to nemusíme řešit. Fotky zde.

Čtvrtek – Ve víru pískovcového prachu

Konečně jsme dojeli do pověstného Monument Valley, zaplatili indiánovi u vchodu 10 dolarů (po dlouhé době jsme museli použít papírové peníze, jinak se tu platí opravdu všechno kartou), prošli místní krámek se suvenýry (obvyklý sortiment: napodobeniny keramiky, pletených košíků, stříbrné šperky, trička, magnety...) , zhnehodnotili jeden cent (Filip je penězokaz a mám to zdokumentované!) a vydali se na cestu. Na devítimílový okruh kolem skalních obrů můžete vyrazit na koni, na otevřené korbě vyhlídkového auta, či v autě, ve kterém jste přijeli. Zvolili jsme poslední, nejméně romantickou variantu. Zprvu jsme litovali; cesta je totiž neudržovaná, plná kamenů a děr, kterým se občas nelze vyhnout. Jak se tam ale postupně začaly zvedat prašné víry a my pozorovali nebohé turisty na korbách vyhlídkových aut, jak si před obličej oběma rukama tlačí látkové kapesníky, byli jsme rádi, že sedíme v zavřeném autě. Museli si, chudáci odvézt podstatně více červeného písku než fotek. Na Monument Valley se asi s Filipem nebudeme shodovat... já na něj budu ráda vzpomínat; moc mě bavilo tam řídit, ale mám pocit, že Filip si to v roli spolujezdce moc neužíval:).
Po Monument Valley nás čekala cesta do Natural Bridges NM, do údolí, kde si příroda z dlouhé chvíle vytvářela pískovcové mosty. Po obvyklých hodinách jízdy rovně místní pouští se před námi vynořila stěna kaňonu a já z hrůzou zjistila, že po ní vede silnice nahoru. Na Korsice mi občas nebylo dobře, když jsem se podívala oknem dolů... a teď jsem měla po skále snad ještě horší řídit. Nakonec jsem to nejen zvládla, ale ještě si to užila, a to i cestou dolů, potmě. V Natural Bridges se totiž vyplatí zůstat do setmění, je to jedno z nejméně světelně znečištěných míst na zemi, na škále od 1 -10 (Bortle class, kdy 1 je nejtmavší) má za 2. Podmínky na pozorování hvězd a focení noční oblohy dnes ale nebyly nejlepší, když se protrhaly mraky a obloha se konečně vyčistila, ukázal se měsíc. I tak to ale stálo za to. Fotky z výletu zde.

Středa - Na skok u Navajů

V průběhu šestihodinového přesunu do Page jsme si našli místo na návštěvu Canyon de Chelly v rezervaci Navajů. Kaňon je nádherný; a vzhledem k tomu, že v něm indiáni stale žijí a pěstují některé plodiny, je v něm povolen jediný turistický okruh – sejít z okraje kaňonu na jeho dno, pod nejvýznamnější památku, tzv. Bílý dům (White House). Zbytek prohlídky je jako vždy: z parkoviště na parkoviště autem po okraji kaňonu, celkem asi 60 mil. Po cestě jsme projížděli indiánskými usedlostmi. Fotky i s komentářem zde. Příležitost dne jsme samozřejmě promeškali... když jsme vyjížděli z kaňonu, stanuli jsme lící v líc páru spárkaté zvěře (v tomhle mám opravdu nepořádek - chce se mi říct srně s jelenem, ale vím, že to jsou dva různé druhy ... inu, panu jelenovi s paní jelenicí:) či paní srně s panem srncem... no prostě jeden měl obrovské paroží a druhý vypadal jako samička:)) a protože se nám dívali do očí a nehodlali odejít, zvládli jsme nafotit asi tři snímky... a později zjistit, že jsou k ničemu, protože jsme měli foťák nastavený na makro po focení zdejších rostlin. To zamrzí.
Hawk, domluvil jsem. Jdu si vygooglovat, jak je to s jeleny a srnami.

No jasně, jelen žena je laň. Takže jsme viděli pana jelena s paní laní. Ne, že bych byla o moc moudřejší. Posuďte sami citát z Wikipedie: "Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák." Takže jsme vlastně viděli vidláka s laní... to jsem z toho jelen.

Úterý - V zemi cukrových homolí

Dnešek byl jako z pohádky: jeli jsme do zkamenělého lesa (národní park Petrified forest) roztroušeného po barevných kopečkách podobných cukrovým homolím. Měli jsme jasně rozdělené role: já jsem řídila a Filip vyhledával místa k možným výletům a zároveň zkresloval informace, aby se mi do toho v tom vedru vůbec chtělo. Vyjít si na výlet do pouště není žádná legrace; za chvíli toho máte plné pohory. Navíc musíte neustále dávat pozor, co se děje okolo vás; bydlí tu totiž pár zviřátek, které zblízka opravdu nechcete potkat. Pro délku výletů platí jediné pravidlo: v momentě, kdy vypijete polovinu vody, kterou máte s sebou, musíte se bezpodmínečně otočit a jít zpátky. Možná právě díky těmhle okolnostem tu na výlety nikdo nechodí; parky jsou uzpůsobené turistům na kolech. Přijedete k vybetonované vyhlídce s parkovištěm, nafotíte pár snímečků do rodinného alba a jedete k dalšímu parkovišti. V Petrified forest je vyhlídek celkem 20 a člověk k nim nemusí ujít více než pár kroků. My jsme si ale okořenili výlet menší masochistickou túrou přes pravé poledne. Fotky i s komentáři zde.

Pondělí - z díry do díry

První cesta vedla do Social Security office ve Flagstaffu. Podala jsem žádost o Social Security Number (Filip bohužel ještě čeká na pracovní povolení. Poté, co jsme zaplatili 350 dolarů za to, že se vůbec americký úředník obtěžoval podívat na jeho žádost, ho hnali do Las Vegas na ověření údajů. Nakonec našel internetovou adresu, kde se může podívat, jak jsou na tom s vyřizovaním přihlášky. Odpověď zní: bledě. Teď teprve vyřizují žádosti z května, takže za tři měsíce se možná budou zabývat i tou jeho.)
Další zastávka vedla do Meteor Crater, tedy kráteru po meteoritu, údajně největším a nejzachovalejším na světě. Fotky i s komentářem zde. Po díře v zemi jsme měli chuť na kopečky, takže jsme zajeli na Painted Desert, oku lahodící útvary po cestě do Holbrooku. Tam se mi zatím líbilo asi nejvíc... z fotek to tak nevynikne, ale je to opravdu nádhera! Holbrook, městečko, kde jsme měli zarezervovaný motel, nás zprvu trochu zarazil. Je to typický zaprášený americký zapadákov; město od dob své slávy, jestli kdy nějakou zažívalo, upadá... máte pocit, že jste ocitli v omšelé parodii na padesátá léta, trochu nechápete... Do toho tu narazíte na onen prokletý vlak - tentokrát jsem počítala na přejezdu vagónky; bylo jich 101 + čtyři lokomotivy. Ale ještě než stačíte město vyhodnotit jako na pohled nevlídné, potkáte tu spoustu přítulných indiánů. Není to samo sebou, všichni jsou posilněni alkoholem a něco chtějí. Jeden vás se širokým usměvem (při kterém si nelze nevšimnout žvýkacího tabáku namačkaného na spodní chrup) tahá do svého oblíbeného lokálu, ostatní chtějí vesměs peníze, jeden chtěl dokonce svézt v našem „závodním autě“, s tím, že z povinnosti dodal, že jestli pijeme, může nám doporučit pár dobrých barů. Ano, tohle je současný život indiánů v rezervaci i mimo ní. Byli jsme na to připraveni; moje indiánská studentka mi život indiánů vylíčila ve slohovce; tedy, tak jak si ho pamatuje, protože její matka nemohla snášet, co se v rezervaci, které indiáni říkají familiérně rez, s lidmi děje. Jednoho dne, to bylo holčině jedenáct, jí prostě sbalila kufry a odlifrovala jí do Lake Havasu, s tím, že má alespoň nějakou šanci na lepší budoucnost.
Ve zkratce: jaký život máte, když jste americkým indiánem? Nejdříve je vhodné si opatřit Certificate of Degree of Indian Blood, tedy kartičku dokazující, že máte alespoň čtvrtinu indiánské krve. Tou se prokazujete nejen státu, ale i indiánskému kmenu, k němuž patříte. Od státu pak možná dostáváte dávky (pozor, není to automatické, jak si spousta lidí myslí).
Pokud patříte ke kmeni, který má úspěch v podnikání (= provozování kasín), jako moje studentka (pochází z indiánské rezervace Pala v Kalifornii), nemusíte dělat vůbec nic, vlastně ani chodit do školy. Váš kmen se o vás stará a vyplácí dávky na hlavu. Žijete si bezstarostný život, tedy pokud vám nevadí, že všichni okolo vás jen chlastají a vy nemáte budoucnost (alespoň tak to popisuje ona). Pokud patříte k chudému kmeni, máte smůlu. Statistiky hovoří za vše: indiáni prohrávají na všech polích: největší počet sebevražd náctiletých (18.5%), největší počet náctiletých těhotných, nějvětší počet studentů, kteří nedokončí školu (54%), nejnižší příjem, nezaměstnanost mezi 50% a 90%. V rezervacích chybí školy, zdravotní zařízení, přírodní zdroje, služby… a když přijdete do města, zaměstnavatelé se rozhodně nepřetrhnou, aby zaměstnali zcela nezkušeného a mnohdy negramotného, takže je velká šance, že skončíte u žebrání a alkoholu… je to dost smutný kruh.

Neděle - nedivoký západ

Cesta z Flagstaffu do Sedony je naprosto úchvatná. Zařezává se do místnich hor porostlých borovicovými lesy a končí v údolí plném červených skal. Na rozdíl od Flagstaffu není Sedona vysoko, takže kromě scenerie dostává body i za teplo. Navíc si drží ráz městečka z „divokého západu“, najdete tu saloony, chlapíky v kovbojském oblečení, chrastícími ostruhami, když se hrdě prochází dřevěnými podloubími, krámky plné indiánských artefaktů. A co víc, neviděli jsme ani jednoho „Mekáče, KFC“, či podobné rychlovývařovny. Po procházce jsme se konečně vypravili za indiány, tedy za tím, co po nich zbylo: Montezuma Well, tedy studna Montezumy (název je vlastně nesmysl, protože Montezuma byl aztécký panovník, který se navíc narodil až poté, co indiáni Sinaqua záhadně zmizeli, ale v okolí nebyl nikdo, kdo by to vysvětlil prvním bílým osadníkům). Nejedná se v pravém slova smyslu o studnu, ale jakousi přírodní nádrž. Je to 112 metrů široká jáma obklopená útesy; denně do ní přitéká přes pět a půl hektolitrů vody.
Po útesech se dá sejít až do jeskyně, kterou obývali indiáni Sinaqua (asi od r. 1000 n.l.). Po cestě vidíte neuvěřitelné množství neznámých rostlin, připadáte si jak Alenka v říši divů. Studna je stále považovaná za posvátnou nejbližšími kmeny žijících indiánů, tedy kmeny Hopi, Yavapai, a Apache.
O pár mil dál se nachází Montezuma Castle (ano, i zde byli bílí osadníci dřív než historici), pětiposchoďové hliněné sídlo indiánů Sinaqua. V době své největší slávy, ve dvanáctém století, mělo šest poschodí a 45 místností, od té doby se pomalu rozpadá... a s tím samozřejmě přichází i omezení pro turisty. Ještě v sedmdesátých letech se prý mohlo k hradu po žebříkách, nyní si ho můžete z uctivé vzdálenosti vyfotit a závidět veverkám, které se tam volně prohánějí. Alespoň teď, dříve sloužily jako potrava (tedy ve dvanáctém století, ne v sedmdesátých letech:)). Montezuma castle je i tak úchvatná podívaná; tím atraktivnější, že se jedná o místo opředené tajemstvím – místní indiáni tu žili do 14. století, pak beze stopy zmizeli; dodnes nikdo neví proč a kam. Evropan se nicméně neubrání sarkastické poznámce, že v době, kdy si místní civilizace plácala obydlí z hlíny, ve Francii stavěli Notre Dame.
Fotky zde.

Hurá za indiány! aneb Náš báječný výlet

Filip se přes noc zázračně uzdravil, takže jsme ráno naházeli hromadu tašek, kanystrů s vodou, tři mapy, hromádku letáků a vyjeli jsme. Jakmile jsme opustili Lake Havasu, začalo pršet. Nepřekvapilo nás to, protože „u nás“, v Havasu, je přece nejlepší počasí na světě, to tu ví každé dítě. Pršelo skoro tři hodiny, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, Flagstaff. Hned nám na něm bylo něco podezřelé. Kromě toho, že je to v horách, takže jsme tu po dlouhé době konečně viděli stromy (v plné podzimní parádě), tu lidé vypadali dost podivně; asi proto, že byli celí zahalení. Celé nám to došlo až v momentě, když jsme v našem Havasu oblečení a žabkách radostně vyskočili z auta a málem umrzli. Naše první výprava tak vedla do obchodu s oblečením, kde si Filip koupil mikinu (já jsem, jako vždy, táhla věci pro všechny příležitosti a ohromnou lékárničku jako bonus; nevadí, alespoň jsem si koupila několikery letní šatičky na zimu v Havasu). Tohle je tu opravdu fascinující; stačí pár hodin jízdy autem a jste z pouště na horách.
Po doplnění výstroje jsme zajeli do místního muzea věnovaného zdejším indiánským kmenům. Nejkrásnějším exponátem byl zaměstnanec u pokladny, štíhlý dlouhovlasý indián. Při pohledu na něj jsem nestačila žasnout nad tím, proč si Jugoslávci do Vinetoua vybrali Francouze s nesednoucí parukou. Celé muzeum stálo za to, místní indiáni dodnes dělají precizně vyrobenou keramiku, pletené misky a koše (jednu originální misku koupíte za 500 – 2000 USD) a nádherné šperky. V muzeu samozřemě nechybí ani raritky, jako třeba kožený vak ze psa. To už tu, doufám, nikdo nevyrábí.
K večeru jsme se ubytovali v motelu, ohromné betonové kostce, kde se do pokojů vchází po balkónech po obvodu... myslím, že je tento typ budov je oblíben režiséry stříleček a hororů; chápu proč. Pokud si nezatáhnete závěs, všichni procházející vám koukají oknem do postele. Když si ji zatáhnete, máte sice tmu, ale pocit soukromí – alespoň do té doby, než se někdo v pokojích kolem vás nezačne sprchovat. Na přespání je to ale ideální, tedy pokud se pokoj nenachází zrovna ve Flagstaffu. Flagstaff je totiž, jak jsme se na jediné cedulce v recepci dočetli, hrdý na to, že tudy projíždí vlaky BNSF (druhá největší společnost zabývající se železniční přepravou). Upřímně, vlaků jsme nemohli nevšimnout, kvůli jednomu jsme čekali přes dvě minuty na přejezdu. Táhou je čtyři lokomotivy, na každém vagónu jsou často dva kontejnery, a celý vlak tvoří pojízdnou hradbu, kterou v místní krajině opravdu nelze přehlédnout. Pro vlakofily posílám odkaz na video ZDE. Jsem moc ráda, že to někdo natočil, protože tohle by mi asi nikdo neuvěřil. Ale zpátky do recepce: pod nápisem hlásajícím, jak jsou tu na tyhle monstra hrdí, byl ještě jeden: „Dovolujeme si vám připomenout, že vlaky troubí na každém přejezdu.“ V průběhu večera, noci a následujícího rána, jsme došli k závěru, že stojvedoucí uzavřeli tajnou smlouvu s psychiatry a kolektivně tu pracují na tom, aby se místní obyvatelstvo zbláznilo. Vůbec nechápu, jak tu někdo může dobrovolně bydlet. Nám to ale moc nevadilo, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli téměř okamžitě. A propos, jedna perlička: první osoba, na kterou jsme tu narazili (hned ve výtahu, po cestě do pokoje) byl rozmrzelý Čech. Asi už věděl o místních vlacích víc, než my.

TÝDEN DEVÁTÝ

Konec prvního čtvrtletí i uzavírání známek jsem přežila; tento týden se kromě nepodložené fámy, že má kdosi do školy přinést zbraň (a tím pádem silného přemnožení policistů v areálu školy) a rodičovských schůzek nic zvláštního nestalo. Nikdo z rodičů se neobjevil; až na jednu matku, která mi prišla poděkovat, a další, která se přišla zeptat, co má její dcera zlepšit... to je, počítám výhoda zdejšího systému. Problémy se řeší v momentě, kdy nastanou, takže v den rodičovských schůzek se nikdo neukáže. Alespoň jsem se zvládla trochu připravit na další čtvrtletí.
Oficiálně začaly podzimní prázdniny, konečně jedeme na výlet! Tedy doufám, protože Filip si před chvílí naměřil 37,6...