Filip se přes noc zázračně uzdravil, takže jsme ráno naházeli hromadu tašek, kanystrů s vodou, tři mapy, hromádku letáků a vyjeli jsme. Jakmile jsme opustili Lake Havasu, začalo pršet. Nepřekvapilo nás to, protože „u nás“, v Havasu, je přece nejlepší počasí na světě, to tu ví každé dítě. Pršelo skoro tři hodiny, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, Flagstaff. Hned nám na něm bylo něco podezřelé. Kromě toho, že je to v horách, takže jsme tu po dlouhé době konečně viděli stromy (v plné podzimní parádě), tu lidé vypadali dost podivně; asi proto, že byli celí zahalení. Celé nám to došlo až v momentě, když jsme v našem Havasu oblečení a žabkách radostně vyskočili z auta a málem umrzli. Naše první výprava tak vedla do obchodu s oblečením, kde si Filip koupil mikinu (já jsem, jako vždy, táhla věci pro všechny příležitosti a ohromnou lékárničku jako bonus; nevadí, alespoň jsem si koupila několikery letní šatičky na zimu v Havasu). Tohle je tu opravdu fascinující; stačí pár hodin jízdy autem a jste z pouště na horách.
Po doplnění výstroje jsme zajeli do místního muzea věnovaného zdejším indiánským kmenům. Nejkrásnějším exponátem byl zaměstnanec u pokladny, štíhlý dlouhovlasý indián. Při pohledu na něj jsem nestačila žasnout nad tím, proč si Jugoslávci do Vinetoua vybrali Francouze s nesednoucí parukou. Celé muzeum stálo za to, místní indiáni dodnes dělají precizně vyrobenou keramiku, pletené misky a koše (jednu originální misku koupíte za 500 – 2000 USD) a nádherné šperky. V muzeu samozřemě nechybí ani raritky, jako třeba kožený vak ze psa. To už tu, doufám, nikdo nevyrábí.
K večeru jsme se ubytovali v motelu, ohromné betonové kostce, kde se do pokojů vchází po balkónech po obvodu... myslím, že je tento typ budov je oblíben režiséry stříleček a hororů; chápu proč. Pokud si nezatáhnete závěs, všichni procházející vám koukají oknem do postele. Když si ji zatáhnete, máte sice tmu, ale pocit soukromí – alespoň do té doby, než se někdo v pokojích kolem vás nezačne sprchovat. Na přespání je to ale ideální, tedy pokud se pokoj nenachází zrovna ve Flagstaffu. Flagstaff je totiž, jak jsme se na jediné cedulce v recepci dočetli, hrdý na to, že tudy projíždí vlaky BNSF (druhá největší společnost zabývající se železniční přepravou). Upřímně, vlaků jsme nemohli nevšimnout, kvůli jednomu jsme čekali přes dvě minuty na přejezdu. Táhou je čtyři lokomotivy, na každém vagónu jsou často dva kontejnery, a celý vlak tvoří pojízdnou hradbu, kterou v místní krajině opravdu nelze přehlédnout. Pro vlakofily posílám odkaz na video ZDE. Jsem moc ráda, že to někdo natočil, protože tohle by mi asi nikdo neuvěřil. Ale zpátky do recepce: pod nápisem hlásajícím, jak jsou tu na tyhle monstra hrdí, byl ještě jeden: „Dovolujeme si vám připomenout, že vlaky troubí na každém přejezdu.“ V průběhu večera, noci a následujícího rána, jsme došli k závěru, že stojvedoucí uzavřeli tajnou smlouvu s psychiatry a kolektivně tu pracují na tom, aby se místní obyvatelstvo zbláznilo. Vůbec nechápu, jak tu někdo může dobrovolně bydlet. Nám to ale moc nevadilo, byli jsme tak unavení, že jsme usnuli téměř okamžitě. A propos, jedna perlička: první osoba, na kterou jsme tu narazili (hned ve výtahu, po cestě do pokoje) byl rozmrzelý Čech. Asi už věděl o místních vlacích víc, než my.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat