Orientace v Renu

Celé to začalo vlasně už před měsícem, když jsme si rezervovali s mojí mentorkou letenky. Na druhém konci drátu se ozvala žena, která se představila jako Myrna; zněla jako Indka a dodnes nevíme, jestli to, že ji svěřili funkci „telefonisky“ byl nějaký typ Kanadského žertíku. Nejen, že nám tvrdila, že neexistuje přímý let z Las Vegas do Rena, takže jsme museli vyjet už v pátek do Las Vegas, abychom mohli vstát v sobotu půl šesté ráno, kvůli letu, který nám vybrala (přes San Francisco), ale i pokazila mé jméno na letence, a to i přes to, že jsem jí ho třikrát hláskovala. Potřetí už mojí mentorce tekly slzy smíchem.
Plni optimismu jsme se tedy po měsíci vypravili s mojí mentorkou a Filipem do Las Vegas. Konečně jsme měli čas si pořádně popovídat s mojí mentorkou; je to super žena (superžena ?); jsem ráda, že jsem měla možnost si jí na čtyři dny „ukrást“ pro sebe. Ve Vegas jsme se ubytovali u další účastnice programu, slovenky Dany. Původně plánovaná skromná večeře v nenuceném prostředí korejské restaurace, kterou vlastní rodiče jednoho jejího studenta, se zvrhla v hody, protože jakmile se tam rozneslo, že Dana učí jejich synátora, přestali všichni ostatní hosté existovat. Obsluha se mohla přetrhnout, stačilo jen říct, že nevíme, co si vybrat, protože netušíme, jak co chutná – a už jsme měli na stole mističky s malými porcemi vybraných pokrmů; poté, co jsme si objednali, přinesli místo malých porcí velké, a nakonec velké překvapení: nechtěli to zaplatit. Tak jsme jim alespoň nechali celkem vysoké diško. Po večeři jela Dana Filipovi ukázat, kde je škola, kam chodí její osmiletá dcerka Tami. Filip měl totiž v průběhu orientace misi: starat se ve Vegas o Tami. Má v tom praxi; v podstatě se jeho den nebude lišit od prvního měsíce v USA, kdy se staral o mě: zavést do školy, ze školy, připravit jídlo...
Vstávání v sobotu ráno v půl šesté nebylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Ani černá kočka, která čekala před domem, jen aby nám přeběhla před cestu. Horší už to bylo s frontou na letišti, kvůli které jsme nestihli náš let. Do toho se samozřejmě vyrýsoval starý problém s letenkou; tvrdili mi, že já žádnou letenku zarezervovanou nemám. Opravdu mdlo se nám udělalo, když nám oznámili, že všechny nejbižší lety už jsou zabrané a že jestli se na ně všichni dostaví, dostaneme se do Rena nejdříve v deset večer. Strávit celý den na dvou letištích nebyla nejlepší vyhlídka... naštěstí se všichni nedostavili, takže jsme v Renu byli „už“ ve čtyři.
Přišli jsme sice o poznávací výpravu do Virginia City, ale vynahradili jsme si to obědem a vínem na letišti v San Francisku. Poté jsme zabraly příjemné kožené sedačky, natáhly se a zdřímly si...jak málo stačí:).
Po příchodu do hotelu už bylo všechno v nejlepším pořádku. Na večeři nás, trochu nelogicky, vzali do vyhlášené baskitské restaurace (to tu opravdu nemají nic „tradičního?“) Dostalo se nám přednášky o Baskitech a skvělého jídla. Co se prostředí restaruace týče, představte si „U Kohoutů“ (pro nezasvěcené: oblíbená studentská restaurace v Plzni, čtyřka cenovka), jenže bez cigaretového kouře...v soutěži by se ovšem Kohoutům musely zase přičíst body za látkové ubrusy... Nejlacinější porcelánové talíře jsou stejné tam i tady; ovšem s tím, že v místní kultuře plastu už to něco znamená (i když vám je servírují na zeleně kostičkovaný igelit). Kultura stolování je tu opravdu otřesná.
Naštěstí má Fulbrightova komise trochu vyšší standart, takže nás čekaly tři dny haute cuisine v luxusním hotelu, popíjení vybraného vína a stolování s látkovými ubrousky a příborem pro pětiruké. No prostě oáza na naše sužované gastronomické nervy: ).

V neděli začal program tím, že jsme se všichni představili. Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, kromě toho, že všichni tvrdili, jak jsou tu štastní a nemají problémy (kromě jedené Skotky, která prohlásila, že učí v Hollywoodu a že je to místo plné dost ujetých lidí a že to bychom museli vidět...). Hned během přestávky na kávu jsem se dozvěděla od první osoby, se kterou jsme si začali povídat, že se dost trápí... a nebyla zdaleka poslední. Setkali jsme se taky s Američany, co byli na výměně (nejúžasnější vyprávění měli ti z Indie a Severního Irska) a šéfem zdejšího školního okresu, který byl sám dva roky na výměně v malé vesničce v Afghanistánu; má skvělý smysl pro humor a za sebou spoustu dost unikátních zážitků.
Po obědě nás odvezli na procházku k jezeru Tahoe. Pro vás, kterým to nic neříká: Jezero leží v Sierra mountains, nechvalně proslulém pohoří, kde se lidé v devatenáctém století museli uchýlit ke kanibalismu (kdo chce vědět víc, vygoogluje si Donner party). Procházka byla zcela v americkém stylu: vydlážděný chodníček, okruh asi 250 metrů; ale stála za to. Mají tu totiž mimořádně netečné Douglas veverky a dva druhy dalších, bohužel již ne tak líných, zviřátek. Rychlejší z nich je sysel zlatavý (kterého si lidé pletou s čipmunkem), ale i překrásná modrá sojka Stellerova je rychlejší než moje koordinace oko-prst na spoušti. Naštěstí jich je tam tolik, že jsem pár bídných fotek přeci jen udělala. K vidění zde.
Večer se šlo do hospody (kasína nám zakázali, abychom neutráceli vládní peníze). Mělo to háček – příšly jsme pozdě na sraz, takže jsme ve snaze najít naší skupinu prošmejdily všechny bary v okolí hotelu. Zdá se, že všichni normální lidé tu sedí u automatů, protože v barech a na ulicích člověk vidí dost pochybné existence. Naší skupinu jsme nenašly, ale na nedostatek zážitků si nemůžeme stěžovat.

Pondělí
Jeli jsme se podívat na výuku do místní školy. Já a moje mentorka jsme vyfasovaly odstrašující případ angličtiny pro rodiné mluvčí (čili jako čeština u nás). Studenti celou hodinu mlčeli a učitelka začala nejprve diktátem třiceti neobvyklých slov, s tím, že se je mají naučit do příštího týdne (a pak je nejspíš nikdy nepoužijí), načež je nechala opisovat z interaktivní tabule poznámky o tom, jak má vypadat projev, pak nechala studenty jeden vyslechnout (byl to čtený text projevu z devatenáctého století, přitom teď USA vrcholí volby a o projevy není nouze), ani ho se studenty nerozebrala, a ukončila hodinu. Hm, opět jsem musela v duchu děkovat za svoje současné kolegy. To snad ani není možné, že mám takové štěstí.
Další ukázková hodina už byla veselejší, ale ne díky učitelce. Vedle nás totiž seděla studentka, která se zřejmě rozhodla, že nám ukáže, co jí všechno projde. Se sluchátky v uších a mobilem na klíně se nejprve učesala (to obnášelo vtírání gelu do vlasů a lití vody (!) na hřeben), pak nalíčila, pak si zapilovala nehty... kdyby bývalo nezazvonilo, snad by došlo i na pedikúru. „A to máte dovolené mobily?“, zeptala se jí má mentorka. Odpověď nám vyrazila dech: „Ne, ale učitelka je úplně blbá, ona si ničeho nevšimne.“ Hodina spočívala v tom, že se četla divadelní hra. Učitelka rozdala čtyřem oblíbencům role a čekala, že ostatní budou celou hodinu poslouchat. Za celou hodinu se nepohnula od svého stolu a očima sledovala čtený text, ne studenty. A to učitelé věděli, že přijedeme, takže se jednalo o ukázkové hodiny.

Odpoledne jsme šli na procházku po Renu, největším maloměstě na světě (alespoň to vám hrdě oznámí bilboardy na ulicích). Město se dosti neúspěšně snaží kopírovat Las Vegas, takže nejobvyklejší typ turisty je spořivý gambler, jestli něco takového vůbec existuje. Cetrum tvoří pár smáčknutých omšelých kasín à la kostkoidní budovy z dob hlubokého komunismu u nás, a výše zmíněné bary. Došly jsme k závěru, že by jim tu vlastně stačil asi jediný, protože v každém baru sedí tak tři lidi. Město je známé tím, že ve čtyřicátých letech tu bylo z celých států nejjednoduší se rozvést, takže se tu vyvinula dost čilá rozvodová turistika. Typický průběh v Renu byl: zaregistrujete se se jako občan státu Nevada, poté jdete vyplnit rozvodový formulář, a čekáte týden až dva na rozvodové řízení; čas samozřejmě ubíjíte v místních kasínech. „I‘m going to Reno“, tedy „Jedu do Rena“, se vžilo jako eufemismus pro „rozhodla jsem se zažádat o rozvod”. Prý se vžila tradice házení snubních prstenů z mostu do místní říčky (a následný sběr bezdomovci). Rozvody tu dodnes probíhají stejně, jen lidí už nejezdí tolik. Přesto musím říct, že střed města žije. Z říčky vytvořili umělý kanál pro kajakáře, takže si přímo ve středu města můžete pozorovat vodáky (nebo se k nim rovnou připojit), chodí se tu rybařit, jedno náměstíčko slouží jako skatepark, v parku jsme viděli barmany, jak si nacvičují házení lahvemi... přes den tu panuje opravdu nenucenná atmosféra (kam zavírají všechny ty existence, co jsme s Danou a Taniou viděly včera v nocí?). Fotky zde.
Večer nás čekal klenot města: automobilové muzeum, celé jen pro nás. Dokážete si asi představit nadšení nás žen. Naštěstí to kdosi od Fulbrigtů očekával, takže již po dvacáté bugatce jsme objevili stůl s vínem a o zábavu bylo postaráno. Na večeři do velkého sálu muzea jsme se přesovali už notně veselí; v kombinaci s naprosto chaotickým mluvčím večera (jeho projev nepochopil ani nikdo z rodilých mluvčích) jsme se bavili opravdu královsky. Po výtečné večeři a dopití zbytku vína jsme skončili v karaoke baru, a to do tří do rána. Bar byl výjimečný nejen tím, že štamgasti byli normální, ale i tím, že uměli dost dobře zpívat (na rozdíl od nás). Ale trpěli s námi ochotně až do konce, a jeden nás ještě vyprovázel do hotelu, takže jsme měli další procházku s průvodcem.

Úterý
U snídaně jsme na sebe všichni významě pomrkávali. Čekal nás nejdůležitější bod konference, rozdělit se do skupin (s tím, že mentoři nebyli v té samé místnosti, jako účastníci) a povídat o svých problémech. Teď už se většina lidí nestyděla. Myslím, že tahle část mě obohatila úplně nejvíc. Při vyprávění některých mi opravdu naskakovala husí kůže.
Loučení bylo srdečné, nejpozději se snad uvidíme na jarním semináři, ale od některých účastníků jsem pozvaná na návštěvu, tak snad to klapne. ..