Pondělí - z díry do díry

První cesta vedla do Social Security office ve Flagstaffu. Podala jsem žádost o Social Security Number (Filip bohužel ještě čeká na pracovní povolení. Poté, co jsme zaplatili 350 dolarů za to, že se vůbec americký úředník obtěžoval podívat na jeho žádost, ho hnali do Las Vegas na ověření údajů. Nakonec našel internetovou adresu, kde se může podívat, jak jsou na tom s vyřizovaním přihlášky. Odpověď zní: bledě. Teď teprve vyřizují žádosti z května, takže za tři měsíce se možná budou zabývat i tou jeho.)
Další zastávka vedla do Meteor Crater, tedy kráteru po meteoritu, údajně největším a nejzachovalejším na světě. Fotky i s komentářem zde. Po díře v zemi jsme měli chuť na kopečky, takže jsme zajeli na Painted Desert, oku lahodící útvary po cestě do Holbrooku. Tam se mi zatím líbilo asi nejvíc... z fotek to tak nevynikne, ale je to opravdu nádhera! Holbrook, městečko, kde jsme měli zarezervovaný motel, nás zprvu trochu zarazil. Je to typický zaprášený americký zapadákov; město od dob své slávy, jestli kdy nějakou zažívalo, upadá... máte pocit, že jste ocitli v omšelé parodii na padesátá léta, trochu nechápete... Do toho tu narazíte na onen prokletý vlak - tentokrát jsem počítala na přejezdu vagónky; bylo jich 101 + čtyři lokomotivy. Ale ještě než stačíte město vyhodnotit jako na pohled nevlídné, potkáte tu spoustu přítulných indiánů. Není to samo sebou, všichni jsou posilněni alkoholem a něco chtějí. Jeden vás se širokým usměvem (při kterém si nelze nevšimnout žvýkacího tabáku namačkaného na spodní chrup) tahá do svého oblíbeného lokálu, ostatní chtějí vesměs peníze, jeden chtěl dokonce svézt v našem „závodním autě“, s tím, že z povinnosti dodal, že jestli pijeme, může nám doporučit pár dobrých barů. Ano, tohle je současný život indiánů v rezervaci i mimo ní. Byli jsme na to připraveni; moje indiánská studentka mi život indiánů vylíčila ve slohovce; tedy, tak jak si ho pamatuje, protože její matka nemohla snášet, co se v rezervaci, které indiáni říkají familiérně rez, s lidmi děje. Jednoho dne, to bylo holčině jedenáct, jí prostě sbalila kufry a odlifrovala jí do Lake Havasu, s tím, že má alespoň nějakou šanci na lepší budoucnost.
Ve zkratce: jaký život máte, když jste americkým indiánem? Nejdříve je vhodné si opatřit Certificate of Degree of Indian Blood, tedy kartičku dokazující, že máte alespoň čtvrtinu indiánské krve. Tou se prokazujete nejen státu, ale i indiánskému kmenu, k němuž patříte. Od státu pak možná dostáváte dávky (pozor, není to automatické, jak si spousta lidí myslí).
Pokud patříte ke kmeni, který má úspěch v podnikání (= provozování kasín), jako moje studentka (pochází z indiánské rezervace Pala v Kalifornii), nemusíte dělat vůbec nic, vlastně ani chodit do školy. Váš kmen se o vás stará a vyplácí dávky na hlavu. Žijete si bezstarostný život, tedy pokud vám nevadí, že všichni okolo vás jen chlastají a vy nemáte budoucnost (alespoň tak to popisuje ona). Pokud patříte k chudému kmeni, máte smůlu. Statistiky hovoří za vše: indiáni prohrávají na všech polích: největší počet sebevražd náctiletých (18.5%), největší počet náctiletých těhotných, nějvětší počet studentů, kteří nedokončí školu (54%), nejnižší příjem, nezaměstnanost mezi 50% a 90%. V rezervacích chybí školy, zdravotní zařízení, přírodní zdroje, služby… a když přijdete do města, zaměstnavatelé se rozhodně nepřetrhnou, aby zaměstnali zcela nezkušeného a mnohdy negramotného, takže je velká šance, že skončíte u žebrání a alkoholu… je to dost smutný kruh.