Pátek – nic pro klaustrofobiky

Tak už i my jsme se ocitli na korbě vyhlídkového auta řízeného indiány. Do Antelope Canyon, tedy Antilopího kaňonu, se totiž jinak nedostanete. Tenhle klenot Navajů je natolik střežený, že vám v něm dovolí pobýt přesně hodinu. V momentě, kdy se ocitnete uprostřed, chápete proč. Do uzoučkého prostoru vln jemě vyřezaných do pískovcových skal v dopadá světlo tak, že odmítáte věřit, že nestojíte ve výtvoru rafinovaného architekta. Když do toho začne váš indiánský průvodce hrát na flétnu, zapomenete i na ostatní turisty a vychutnáváte si atmosféru přírodní svatyně Navajů. Tedy když se při tom na průvodce zároveň nedíváte. Jestli jste totiž čekali, že indiánský průvodce bude v tradičním oděvu, přepočítali jste se. Ten náš byl dost zarytý hip hopper, s plandavými džínami, mikinou a kšiltovkou. Na zádech baťůžek, v ruce obrovskou plechovku kávy. Alespoň tradici hraní na flétnu neutekl.
Po dvou krátkých přestávkách (u hráze místní vodní elektrárny a místním KFC, což byl dost otřesný zážitek) jsme se vydali na trek v divočině asi 40 mil za městem. Wire Pass trail se vine kaňonem Paria a je velmi podobný Antelope Canyonu, jenže je bez turistů a poplatků. Navíc jsou některá místa po cestě tak úzká, že musíte jít bokem. Bohužel jsme na něj vyrazili dost pozdě, v pět. Jak je tady zvykem, v šest se začalo stmívat a v sedm už nebylo vidět vůbec, takže jsme po cestě zpátky samozřejmě zabloudili. Je to dost zoufalá situace, instinktivně se škrábete na kopec, abyste se zorientovali, ale když se tam dostanete, vidíte jen obrysy dalších kopců, žádné světlo. Navíc je všechno pokryté pískem a jsou tam kaktusy, takže odklon od cesty je vyčerpávající a může být i bolestivý. Naštěstí svítil měsíc, takže jsme se zvládli zorientovat a najít auto, ale i tak to byl zážitek, který si pro příště necháme ujít. Jen jsme si tak představovali, jaké by to bylo strávit noc nechráněni v divočině... kterého ze zdejších zvířat bychom se báli nejvíc? Rysa? Pumy? Chřestýše? No, naštěstí to nemusíme řešit. Fotky zde.