Sobota – největší z největších

Stáli jsme na okraji Grand Canyonu a rozpačitě po sobě pokukovali... Ne, že by nebyl nádherný, ale po týdnu v parcích, které jsme měli víceméně pro sebe, jsme se ocitli v Mekce turistů... ročně jich sem přijíždí čtyři milióny, takže se tu stáváte jen dalším tělem, které se bezduše prochází po okraji kaňonu. Nejvíc času strávíte tím, že hledáte místo k parkování. Jediný emotivní zážitek, který si odvážím, je paradoxně z informačního centra: pouštěli tam DVD s leteckými záběry Grand Canyonu a hádejte, co k tomu hráli? Dvořákovu Symfonii z Nového Světa. To potěší.
Jestli máte v plánu Grand Canyon navštívit, nezapomeňte se pořádně vybavit; je tu pekelná zima. Ostatně, okraje kaňonu jsou ve výšce přes 2.200 m a vítr se tu snaží. I proto jsme se rozhodli nejít na krátkou túru pod okrajem kaňonu, neměli jsme dostatečné vybavení (i když hlavním důvodem bylo to, že si Filip ráno u Horseshoe Bend hrál na kolouška a podvrtnul si kotník). Nicméně určitě se sem vrátíme, abychom sestoupili na dno kaňonu a zpátky. Túra je to náročná, nelze jí zvládnout za jeden den. Ne, že by nebylo těch, co se o to snaží; každoročně jich ošetřují 300, několik zemře. Zdaleka ne všichni jsou kardiaci; nejvíc z nich jsou prý „mladí, zdraví a fit“, jenže bez zkušeností s turistikou. Neví, co při túře jíst a jak pít, neuvědomují si, že i když je nahoře zima, jsme pořád na poušti – po celé trase se neschováte do stínu, a nejspíš na vás bude pořád pražit slunce; zataženo je tu opravdu málokdy. Úspěch záleží i na měsíci, ve kterém se do kaňonu vypravíte. Nejlepší měsíce jsou říjen, listopad a duben, to jsou teploty téměř ideální (od 13°C do 30°C) a srážky minimální. Na zimní měsíce se doporučují mačky, měsíce od května do září považují za tzv. Danger months, teploty tu šplhají na 41°C. Zkrátím to: jestli to vyjde, strávíme velikonoce na dně kaňonu. Už jsme si dali žádost o přespání ve srubu v jediné osadě na dně: Phantom Ranch, čekáme na potvrzující email. Držte nám palce! Pár fotek z okraje kaňonu zde.
PS: Podle oficiálního průvodce jsou místní zvířátka řádně rozmazlená. Byly zdokumentovány případy, kdy místní vysoká zvěř, rozzuřená tím, že jim turisti odmítli vydat svačinu, lidi pokousala a potrkala. Divoké ovce, kojoti a veverky prý také „somrují“ a když nic nedostanou, koušou. No, nevím, jak by to dělali místní rangeři, ale já se s kojotem o jídlo klidně podělím, když pak nebudu muset řešit injekce proti vzteklině.

A propos, jestli vás zajímá, co roste na Arizonské poušti (a co z toho se dá ochutnat), klikněte zde.