TÝDEN JEDENÁCTÝ

Mohli jsme tušit, že tenhle týden nám dá zabrat. Vrátili jsme se v sobotu z výletu, v kuchyni hořela svíčka, pes byl zavřený uvnitř bez vody a bez jídla; vypadalo to, že se do domu pokusil někdo vloupat… okno do zahrady pootevřené a síť na něm byla zničená. V Chrisově pokoji byl na zemi rozkousaný batoh a nový iPhone za čtyřista dolarů (kromě spousty dalších věcí), v našem pokoji rozkousané potpourri… jó, odrostlé štěně pitbula, když se nudí… Chris se vrátil až v neděli večer; vyšlo najevo, že Vina (teď už tak trochu i našeho pejska) prostě zavřel na zahradu a odjel na pár dní za rodiči. Vinovi se natolik styskalo, že se se mu konečně podařilo vloupat do vlastního domu. Ale zpátky na místo činu: dům jsme uklidili, psa vyvenčili a těšili se na klidnou neděli. Bohužel, nemělo se nám jí dostat. Mám-li zacházet do nechutných detailů, nevím přesně, co Víno během svého lupu sežral, ale v neděli v sedm ráno mě s Filipem, oba v nedbalkách, dostal na zahradu svým bolestivým kňučením. Asi už tušíte... nedělní ráno začalo tím, že jsme ze psa tahali asi 30 cm čehosi obaleného stolicí.
Ve škole nebylo o moc klidněji. Výkaly si naštěstí studenti nechali pro sebe, ale o nedostatku akce se rozhodně nedá mluvit. Vybírám jen dvě perličky:
Konečně se přihlásil o slovo dávný dluh. Kdosi mi totiž asi před měsícem ukradl detention slips, tedy lístečky, pomocí kterých se studentovi uděluje detention, čili čas, který má strávit po škole. Kolegové mě varovali, že jeden z kanadských žertíků tady je ukradený lísteček vypsat na něčí jméno a dostat ho do kanceláře. Vtip je v tom, že dotyčný neví, že si má falešnou detention odsloužit, takže si jí neodslouží a počet hodin se stále násobí. Jak už to tak asi bývá, první obětí je má největší šprtna. Naskočilo jí už tolik hodin, že si ji zavolali dnes do ředitelny a udělali na ní bububu. Studentka zmatená jako Goro před Tokyem, já taky, než mi došlo, že to bude přesně tenhle případ.
Jsem na tom ovšem ještě dobře. Kolegovi, co učí biologii, včera dovezli novou kostru. A co byste řekli? Ještě zatepla, z krabice, mu někdo vyčórkoval lebku. Máme teď od paní ředitelky úkol odposlouchávat hovory studentů a jakoukoli zmínku o kostech nahlásit. To jsem zvědavá, kolik nebohých zlomenin bude posláno do ředitelny.
Masitých historek je tu opravdu hodně, většina z nich se dobře vypráví, ale když máte všechny ty případy řešit (a tím pádem komunikovat se studenty, s rodiči, s poradci, sekretářkami, nejrůznějšími kancelářemi...), je to strašně ubíjející. Máte pocit, že kažý den je alespoň jedna Jobovka a vy nikdy nejste s prací hotovi. Ještě že se ze všeho dá udělat legrace. Nebo bych měla citovat klasika? Nu, dobře. Ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou.