TÝDEN PATNÁCTÝ

Počasí se ještě trochu ochladilo, ráno bývá 15°C,přes den okolo 28°C. Takový velice příjemný srpen; lidem tu na zahrádkách pomalu dozrávají grapefruity... jen pro děcka ve škole je to velká událost; holčiny začaly pomalu nosit sněhule. Ano, sněhule. S kožešinou a bambulkami. Já chodím pořád naboso ve svých sandálcích a užívám si teplíčka.

V pondělí se mi byla podívat na hodině paní ředitelka, a vzhledem k tomu, že se jí hodina líbila, jsem teď už oficiálně členem smečky. Na oplátku za pochvalu jsem jí pozvala na Českou párty.

V úterý byl Veteran’s day, takže jsem místo do školy vyrazila s Filipem na výlet. Kousek od místa, kde bydlíme, je totiž Sara park, místo, kde se dá dlouhou průrvou ke skále dojít k jezeru. Když jsme dorazili k vodě, nedalo nám to. Filip se svlékl a zaplaval si; já, protože jsem nechtěla dělat Fulbrightu špatnou reklamu veřejným obnažováním (když tu něco provedete, otisknou v novinách váš přestupek společně s vaším jménem a místem, kde jste přestupek spáchali, tj. často vaší adresou. Viz zde), jsem šla alespoň tak daleko, kam mi kraťásky dovolily. Fotky zde.
A propos, když jsem zmínila noviny – moje fotka už tu novinami proběhla, byla součástí nic nesdělujícího článku o mezinárodních výměnách. Když článek vyšel, moc mě pobavil. Předcházel mu totiž půlhodinový rozhovor, kdy se mě ptali na všechno možné i nemožné; to všechno jenom proto, aby to mohli zhustit do tří zdvořilostních frází, které otiskli. Styl článku rozhodně stojí za povšimnutí; inu, co chcete od místních pisálků; ostatně Plzeňský deník je na tom dost podobně. Nejzajímavější na celé věci asi bylo to, že se ke mě pak hlásil druhý den jeden pán v obchodě, že si prý pamatuje, že moje tvář byla v novinách... Hvězdou na jeden den, ha ha. Článek zde.

Ve čtvrtek jsem za oknem svého auta našla pozvánku na Halo night (kdo sleduje Big Bang theory, ví, o čem mluvím). A hádejte od koho? Od místních Baptistů. Tahle komunita mě opravdu nepřestává překvapovat. A jak si zdůvodní, že zvou lidi k nim do kostela na naprosto šílenou počítačovou hru, kde se hráč vžívá do role supervojáka a vesele si střílí kolem? Divili byste se, ale opět se to dá podpořit citátem z bible. Sice jednoslovným, ale... Ale co bych povídala, podívejte se sami: přední strana pozvánky, zadní strana pozvánky.

V pátek jsme měli během oběda poradu, na kterou má mentorka Tania přinesla kupóny na slevu do místní hospody, s tím, že bychom mohli zajít. Stará dobrá parta se nenechala přemlouvat, takže jsme ze školy rovnou zajeli na pivo. Ochutnala jsem můj první točený Bud Light ... (proč tu vodu vůbec někdo pije?)... a pak se v sebeobraně uchýlila ke Guinessu. Bylo to super, shodli jsme se, že se budem chodit častěji. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla je, že je tu všechno tak daleko, že do hospody prostě musíte jet autem. Z hospody, po pár pivech, taktéž. Městská hromadná doprava tu neexistuje, taxi jsem tu neviděla za celé čtyři měsíce... Pro mě to znamená, že když jdu do hospody, buď vůbec nepiji, nebo si dám dvě piva a pak řídím domů max. pětadvacítkou (mil/h), protože se bojím jet rychleji.

V sobotu ráno to začalo. Po naší hodince power jógy jsme začali vařit na Českou párty. Zabralo nám to celý den, a to už jsme měli z předchozího dne uvařenou svíčkovou a bramboračku . Ostatně, dělat dukátové buchtičky z dvou kil mouky, obalovat přes dvě kila sýra, nakrájeného na malé kostičky, a strouhat kotel brambor na bramboráky, dá přeci jen dost práce. V sedm, kdy párty začínala, jsme byli s Filipem celkem hotoví, a nedokázali jsme si představit, že nás čeká ještě dalších pět hodin práce (sýr a bramboráky jsme smažili před hosty, aby je měli horké) a konverzace. Naštěsti se objevilo jen zlaté jádro mých kolegů, a vytvořili tam tak skvělou náladu, že z nás únava okamžitě opadla. Všichni se hrdinně pouštěli do všech pokrmů, důvěřovali i bramboračce (použila jsem do ní sušené houby z Čech) a nakládaným hermelínům. Rodiče Ginny zašli ještě dál a vyžádali si ochutnávku českého rumu, naší paní ředitelku jsem ještě neviděla se tak dlouho v kuse bavit a usmívat. Chudák, většina školního veselí pro ní končí v okamžiku, kdy jeden grázl něco vyvede a ona si ho musí odvést do ředitelny. Vůbec nechápu, jak zvládá to, že vidí pořád jen tu horší stránku věci - problémy, rváče, lháře, hysterické rodiče...
No, ale zpátky k párty. Byla to právě naše paní ředitelka, která se nevědomky postarala o fór dne. V nenucené konverzaci, kde vyšlo najevo, že se opravdu snažila něco o naší zemi nastudovat (např. věděla, že je prezidentem Klaus), se nás zeptala: “ No, a co vás tady nejvíc překvapilo v domácnostech? Elektřina?“
Vlastně je zvláštní, že podobnou otázku jsme slyšeli až po čtyřech měsících; čekala jsem jí na začátku našeho pobytu. Naštěstí jsou mí kolegové zcestovalí a sledují situaci v Evropě, takže na podobné otázky se mě opravdu nikdo z nich neptal.
Ve dvanáct mělo přijít překvapení – byli jsme domluvení s Ginny, že se s ní spojíme přes Skype, a že budeme její tvář promítat na velké obrazovce v obývacím pokoji; ona bude mít možnost „být tam s námi“, vidět svoje kolegy a kamarády. Nakonec to neklaplo. Prostě nám to nebrala, nevíme proč. Trochu nás to zamrzelo, pár lidí tam čekalo opravdu jen kvůli tomu, aby si s ní mohlo na chvíli popovídat.
Ale i tak byla Česká párty úspěšná. Přišlo dvacet lidí a všichni jsme si to opravdu užili. Nejvíc jim chutnal smažák a bramboráky, ale i svíčková si našla fanoušky. Někteří to brali vážně a říkali si o recepty. Třeba tím začíná období, kdy v malém městečku uprostřed pouště budou americké rodiny tu a tam vařit česká jídla. Fotka jídel zde. Na ostatních jsou moji kolegové, takže je nebudu zveřejňovat. Budete si muset počkat, až přijedeme domů:)