Ráno jsme rychle odepsali na část mailů a vyjeli do Death Valley. Přes dolní polovinu Sierra Nevada nevede žádná silnice, takže jsme „páteř Kalifornie“ museli objet. S hrůzou jsme zjistili, že silnice, kterou nám navrhl Google, vede před onu vojenskou základnu testující zbraně pro námořnictvo, takže jsme od ní upustili a vydali se po dálnici. Death Valley skýtá úchvatnou podívanou, ale byli jsme opravdu rádi, že byl prosinec. Přes poledne to tu je tak na tričko a kraťasy. Zato v létě teploty dosahují průměrně 43 – 46°C ve stínu (který jsme cestou opravdu neviděli). Což o to, takové teploty máme přes léto i u nás, v Havasu. Rekordní naměřená teplota tady je ovšem 57°C, a to už přestává legrace. V průvodci uvádí příklad turisty, co vyrazil po poledni (kdy už byla teplota 38°C) na procházku. Čekal, že mu zabere zhruba 30 minut a vzal si s sebou ani ne litr vody, jenže místní půda je tak erodovaná, že to, co na normálním povrchu ujdete za půl hodiny tu trvá až dvě hodiny. Jeho žena, která na něj měla čekat s autem v Zabriskie point, to po třech hodinách vzdala a zalarmovala záchranáře. Našli ho mrtvého, pět hodin od nástupu na trek; to už teplota dosahovala 45°C.
Člověk selhává, rostliny a zvířata se přizpůsobí. Kangaroo rats (krysa klokaní) mohou žít bez kapky vody za celý život (získávají ji ze semen, a zadržují ji pomocí speciálních nosních dutin ze vzduchu, který vydechují), pupfish (Cyprinodon salinus, nemá český název) jsou schopné žít ve vodě, která má třikrát více soli než ta mořská a navíc má 44°C. Dvě hlavní rostliny tady jsou pickleweed (slanorožec), který sůl z vody hromadí v malých „buřtících“ ve svém těle a saltgrass (Distichlis), který sůl vylučuje a nechává krystalizovat na svých listech. Fotky zde.
středa 31. prosince 2008
pondělí 29. prosince 2008
SEKVOJE JINDE NA SVĚTĚ NENAJDETE…
Dnešní den byl opět plný překvapení. Když jsme se ráno dívali z terasy našeho hotelového pokoje na zasněžené pohoří Sierra Nevada, nečekali jsme, že se tam za pár hodin octneme. Cesta do Sequoia National Park vedla kolem dozrávajících pomerančů zalitých sluncem, prostě pohoda, kterou si Evropan spojuje s podzimem u Středozemního moře. Jenže Sierra Nevada se rozpíná od údolí v 500 metrech nadmořské výšky až do čtyřtisícovek (nejvyšší hora, Mount Whitney, měří 4,418 m). Sekvoje rostou v pásu od 1500 do 2100 m.n.m. a návštěvnické centrum v Kings Canyon, kde se nastupuje na trek, je ve 2008 m.n.m. Po půl roce života na poušti byl pro nás sníh docela šok, a to nemluvím o našem autíčku s letními pneumatikami. Naštěstí byla cesta řádně proplužená, a navíc byla obleva, takže až na pár ledových flíčků byla silnice jen mokrá. I tak jsme ale stáli před návštěvnickým centrem jak opaření a zadumaně zkoumali, jak si lidé nasazují sněžnice. V informačním centru nás ujistili , že na známý trek k sekvoji General Grant sněžnice nepotřebujeme, takže jsme se vyzbrojili foťákem a vyrazili jsme.
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.
Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.
Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).
neděle 28. prosince 2008
NA TOPOLE PODÉL SKAL
Neodolali jsme a znovu si projeli I-1, oněch 120 mil serpentýn vinoucích se po pobřeží Tichého oceánu. Tentokrát ale ve dne, takže jsme se mohli kochat. I když se počasí překonávalo, fotky (zde) se úplně nevyvedly; celou dobu jsme totiž mohli fotit víceméně jen proti sluníčku. Ale i tak jsme nelitovali, že jsme si cestu do našeho dalšího hotelu ve Three Rivers prodloužili na téměř devět hodin čisté jízdy. Nejen, že jsme mohli projít část rozeklaných útesů a obědvat s výhledem na vlny rozlévající se na pískové pláže, ještě jsme si vychutnali Big Sur. Tohle místo si zamilovali snad všichni, co se v tomhle region pohybovali – Richard Brautigan, Henry Miller, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti; zpívají o něm Beach Boys i Red Hot Chilli Peppers.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.
pátek 26. prosince 2008
STÁLE ZAMILOVANÍ...
Před devátou jsme už stáli ve frontě na molu, ze kterého odjíždí lodě na Alcatraz. Bohužel ve špatné frontě, takže když jsme se přeřadili do té správné a vyčekali jí, dozvěděli jsme se, že už mají na celý den vyprodáno, takže si Alcatraz budeme muset nechat ujít. Nevadí; je tu toho tolik k vidění, že jsme si to vynahradili. V každém průvodci se dozvíte, že si nemáte nechat ujít dvě místní speciality – čerstvě nalovené kraby a luxusní čokoládu Ghirardelli. Zkusili jsme obé. Vybírat krabí maso ze skořápky je tak trochu chirurgická práce a přestala nás rychle bavit, zato na Ghirardelli square, kde stála původní továrna na čokoládu, se nám moc líbilo (tedy hlavně mě). Jsou tam tři firemní krámky a ve všech vám elegantně oblečená asistentka dá čokoládu na ochutnání hned u vchodu. V tom největším pak máte šanci sledovat, jak čokoládu vyrábí.
San Franciský přístav je fascinující místo, kde najdete snad všechno od nóbl restaurací po ponorku. Pro tu loboval Filip, takže jsme se zase na chvíli ocitli na palubě armádního plavidla a popovídali si se staříkem, co na něm sloužíval. Jeho neživější vzpomínka? Na palubu se prý muselo vtěstnat 80 mužů, nikdo se po dobu mise nemyl a většina z nich v ponorce kouřila. Upřímně, ani teď tam není nejlepší vzduch, takže jsme unikli ke Golden Gate Bridge a z něj k útesům, kde se dají vidět tuleni. Místo je to nádherné, jen tuleňům se na něj dnes nechtělo. Zato hipíci na Haight street se nenechali pobízet a předvedli se s celou parádou. Příjemným překvapením byla i návštěva v City Light Books; zrovna, když jsme se snažili zmapovat jejich českou kolekci (Vaculík – Kohout – Topol – Svěrákův Kolja) u vedlejší police začal jeden domorodec číst kamarádovi Kunderu, a to v češtině, s dobrou výslovností. Tohle město je opravdu sen. Fotky zde.
San Franciský přístav je fascinující místo, kde najdete snad všechno od nóbl restaurací po ponorku. Pro tu loboval Filip, takže jsme se zase na chvíli ocitli na palubě armádního plavidla a popovídali si se staříkem, co na něm sloužíval. Jeho neživější vzpomínka? Na palubu se prý muselo vtěstnat 80 mužů, nikdo se po dobu mise nemyl a většina z nich v ponorce kouřila. Upřímně, ani teď tam není nejlepší vzduch, takže jsme unikli ke Golden Gate Bridge a z něj k útesům, kde se dají vidět tuleni. Místo je to nádherné, jen tuleňům se na něj dnes nechtělo. Zato hipíci na Haight street se nenechali pobízet a předvedli se s celou parádou. Příjemným překvapením byla i návštěva v City Light Books; zrovna, když jsme se snažili zmapovat jejich českou kolekci (Vaculík – Kohout – Topol – Svěrákův Kolja) u vedlejší police začal jeden domorodec číst kamarádovi Kunderu, a to v češtině, s dobrou výslovností. Tohle město je opravdu sen. Fotky zde.
čtvrtek 25. prosince 2008
V SAN FRANCISKU BY CHTĚL ŽÍT KAŽDÝ
Ráno jsme se v televizi dozvěděli, že má celý den pršet. Smíření s tím, že nás na státní svátek nikam nepustí, a procházet se venku nebude mít smysl, jsme vyrazili ven. Překvapivě za celý den nekáplo, takže jsme si San Francisco opravdu užili. Už máme jasno v tom, které z amerických měst se nám zatím líbí nejvíce; San Fracisco vám vyrazí dech polohou, složením lidí, i architekturou. Po průzkumu přístavních mol jsme zaparkovali auto ve středu města a dál už jen hltali každou ulici, po které jsme se procházeli. Místní atmosféra se nedá dobře zachytit na fotky ani popsat, to se prostě musí zažít. Zlatými hřeby samozřejmě byla křivolaká Lombard Street (tu jsme si projeli autem), Chinatown s ochutnávkou koláčků plněných lotosovou náplní a čajů (překvapilo nás lahodné aroma čaje z poupat sibiřské růže), a příkré stoupání proslulou linkou tramvaje (Cable Car). Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani City Light Books, nezávislé knihkupectví, které založil Lawrence Ferlinghetti v padesátých letech; je to místo, kde mají majitelé vlastní názor a nebojí se ho hlásat. Dříve na kolemjdoucí z výloh pokukovaly zakázáné knížky na prodej, dnes si můžete v oknech nad knihkupectvím přečíst, co si majitelé myslí o politice.
K tomu všemu přidejte Café Prague, pivo Czechvar (nepřipomíná vám to něco?) a Pilsner Urquell... tohle město je prostě Czech-friendly:) Fotky zde.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že máme konečně po dlouhé době přístup na rychle fungující internet. Hlavní zprávou dne tak je, že Filipovi nadělila americká vláda pod stromeček pracovní povolení. Třikrát hurá.
K tomu všemu přidejte Café Prague, pivo Czechvar (nepřipomíná vám to něco?) a Pilsner Urquell... tohle město je prostě Czech-friendly:) Fotky zde.
Po příjezdu do hotelu jsme zjistili, že máme konečně po dlouhé době přístup na rychle fungující internet. Hlavní zprávou dne tak je, že Filipovi nadělila americká vláda pod stromeček pracovní povolení. Třikrát hurá.
ŠTĚDRÝ VEČER NASTAL ... A KOHO TO ZAJÍMÁ?
Naše první cesta dnes vedla do obchodu s oblečením, neboť Filip, kterému kamarádi přezdívají Sklíčko (eufemismus pro sklerotika), zapomněl někde v San Diegu mikinu. Dál už nás čekala jen pětiproudá dálnice z LA, pro změnu opět s deštěm, nákup potravin kdesi v Oxnardu (pozn.: vzhledem k tomu, že jsme kromě řízení celý den nic nedělali, byl tohle zlatý hřeb dne. Vyzkoušeli jsme si automatický check-out, aneb buď sám sobě pokladníkem, fotky zde) a nekonečná cesta do San Franciska, kterou jsme totálně zvrtali. Tedy obrazně. Naplánovali jsme si totiž jednu z nejúchvatnějších cest v Kalifornii, I-1, vinoucí se po útesech a protínající známý Big Sur, ale než jsme se stačili vymotat z LA a přejet k I-1, už bylo půl šesté večer, což znamená tma. Namísto vlnící se silničky s dechberoucími vyhlídkami na moře a vysoké útesy jsme byli nuceni protrpět téměř 140 mil serpentýn ve tmě a mrholení (upřímně, tohle bylo opravdu dechberoucí; normálně dýchat jsem znovu začala až před San Franciskem). Štědrý den jsme tak strávili dost netradičně, každý z nás jsme pět hodin řídili. Jediným vytržením byla paradoxně česneková farma před San Jose. Klimatizace v autě nám okamžitě dodala téměř letální dávku puchu. Drákula si u nás už neškrtne... Do postele jsme se dostali až k půlnoci. To, že jsme přežili, jsme zapili českým rumem, který nám poslala maminka (ví, co mají mazlíčci rádi:)). Tak šťastné a veselé.
LA FOREVER
Počasí se vyjasnilo, takže jsme po zralé úvaze zvolili variantu LA zvenku. Vyjeli jsme přes Beverly Hills ke Griffithově observatoři, vyfotili patnáctimetrový nápis Hollywood (ačkoliv je to kýč, má svojí historii. Jako by nestačilo, že od chvíle, kdy Hollywoodská hvězdička spáchala sebevraždu skokem z písmene H v roce 1932, nápis chátral, ještě si ho přizpůsobovali k obrazu svému různé skupiny. A tak někdy jste mohli na kopci vidět nápis: HOLLYWeeD, před návštěvou papeže HOLYWOOD... koho to zajímá, mrkne na seznam.) a stočili to do Universal Studios. Tam po nás chtěli dvanáct dolarů jen za vjezd na parkoviště a vstup do „City Walk“, což je vlastně hlučnější obchoďák. Když projdete pasáží s obchody až na konec, dozvíte se, že po vás chtějí dalších sedmdesát za vstup do Universal Studios, tj. do tamnějších tematických parků. Když se chcete podívat do studií, zaplatíte dvěstě dolarů za jednoho.
Z Universal Studios k Santa Monice vede úchvatná Mullholand Drive; jezdí tudy domů např. Jack Nicholson. My ale nespatřujeme rozkoš ve špehování hvězd, takže jsme okolo nádherných vilek jen projeli dolů, k moři. Odtud jsme se vydali na Malibu (tady má údajně vilu např. Britney Spears a Brad Pitt s Angelinou Jolie a malými Pitťátky), abychom si užili trochu pláže. Pak už nás čekala lehce alternativní čtvrť Venice a namířili jsme si to přes Bel Air zpátky na Sunset strip. Cestou jsme míjeli hřbitov, který měl nad bránou nápis: "LA forever". Zní to jako obsah levnějšího tetování, ale tak nějak se to sem hodí... Ve snaze najít místo k večeři a přefotit pár fotek, které se nám včera nepovedly, jsme se prošli po neony přesvětleném Hollywood Boulevard. Scientologický Santa v chaloupce s umělým sněhem byla asi nejpodivnější podívaná, kam se hrabou všechny ostatní podivné existence, které se na chodníku slávy tou do dobou vyskytují. Nakonec jsme skončili v japonské restauraci; něco mi říká, že z USA přijedeme jako přeborníci v jezení pomocí dřevěných hůlek. Fotky zde.
Z Universal Studios k Santa Monice vede úchvatná Mullholand Drive; jezdí tudy domů např. Jack Nicholson. My ale nespatřujeme rozkoš ve špehování hvězd, takže jsme okolo nádherných vilek jen projeli dolů, k moři. Odtud jsme se vydali na Malibu (tady má údajně vilu např. Britney Spears a Brad Pitt s Angelinou Jolie a malými Pitťátky), abychom si užili trochu pláže. Pak už nás čekala lehce alternativní čtvrť Venice a namířili jsme si to přes Bel Air zpátky na Sunset strip. Cestou jsme míjeli hřbitov, který měl nad bránou nápis: "LA forever". Zní to jako obsah levnějšího tetování, ale tak nějak se to sem hodí... Ve snaze najít místo k večeři a přefotit pár fotek, které se nám včera nepovedly, jsme se prošli po neony přesvětleném Hollywood Boulevard. Scientologický Santa v chaloupce s umělým sněhem byla asi nejpodivnější podívaná, kam se hrabou všechny ostatní podivné existence, které se na chodníku slávy tou do dobou vyskytují. Nakonec jsme skončili v japonské restauraci; něco mi říká, že z USA přijedeme jako přeborníci v jezení pomocí dřevěných hůlek. Fotky zde.
MĚSTO ANDĚLŮ … A ZUŘIVÝCH MOTORISTŮ
Po rozbřesku si Filip šel zaběhat na pláž; stihnul to jen tak tak před deštěm, co si pro nás příroda šetřila na cestu do LA, která by i normálně byla hororová. Představte si dálnici, kde se v jednom směru řítí šest řad aut rychlostí 130 km/h s nutností často zpomalit téměř na nulu a popojíždět “desítkou” v zácpách. Do toho se snažíte vyvěštit, kdy bude “váš” exit, abyste se mohli přeřadit do pruhu, který je nejvíce napravo. Vzhledem k tomu, že je tu dost silná mexická populace, samozřejmě nechybí ani hlasité troubení, zběsilé blikání, či legrační gestikulace; tu jsme ale díky dešti spíše tušili:). Podtrženo, sečteno, poté, co jsme s Filipem odřídili Los Angeles, bude pro nás Praha po návratu příjemné povyražení. Pro milovníky čísel: LA je druhé největší město v USA, počet obyvatel se odhaduje na 3.8 miliónů.
Když jsme konečně našli náš hotel v Hollywoodu, jeli jsme si otipnout okolí a já znovu zažádat o Social Security Card (ta předchozí zmizela v nenávratnu, tj. kdesi na americké poště). První zážitky z našeho nového sousedství, tj. Sunset Boulevard a Hollywood Boulevard, by se daly shrnout asi takto: Vicky (Skotka, co tu učí) měla pravdu. Je tu opravdu hóóódně podivných lidí, od nevyslyšených umělců rozdávajících CDčka se svojí hudbou přes rastafariány a scientology až po bezdomovce spících na chodníku vedle svých nákupních vozíků. Do toho samozřejmě nesmí chybět skupinky japonských turistů. Hollywood Boulevard je asi nejbarvitější; kromě onoho proslulého Walk of Fame, kde si můžete pošlapat dlaždice se jmény vašich neoblíbených herců, si tu vydělává skupinka lehce zapáchajícíh indiviuí tím, že se s nimi můžete vyfotit. Samozřejmě ne jen tak; jsou odděni do kostýmů. Kdo by nechtěl v rodinném albu fotku s obtloustlým Batmanem? My tedy ne, ale vyfotili jsme pár dokumentačních.
Večer jsme zašli do kina na Sunset Boulevard, hned naproti filmové škole. Nejsilnějším zážitkem ale přesto zůstává výtečné čínské jídlo v Kung Pao Kitty na Holywood Boulevard. Něco tak chuťově dokonalého jsme tu ještě neměli. Jestli máte v plánu se vypravit do LA, určitě si nenechte ujít jejich kuře na pomerančích a krevetové lo-mein. A propos, Hollywood Boulevard žije snad více v noci než ve dne. Najdete tu tetovací studia, podivné krámky s ještě podivnějšími artikly (např. plynovou masku s připevněnou vodní dýmkou) a restaurace nabízející vše, na co si střední vrstva vzpomene. Fotky zde.
Když jsme konečně našli náš hotel v Hollywoodu, jeli jsme si otipnout okolí a já znovu zažádat o Social Security Card (ta předchozí zmizela v nenávratnu, tj. kdesi na americké poště). První zážitky z našeho nového sousedství, tj. Sunset Boulevard a Hollywood Boulevard, by se daly shrnout asi takto: Vicky (Skotka, co tu učí) měla pravdu. Je tu opravdu hóóódně podivných lidí, od nevyslyšených umělců rozdávajících CDčka se svojí hudbou přes rastafariány a scientology až po bezdomovce spících na chodníku vedle svých nákupních vozíků. Do toho samozřejmě nesmí chybět skupinky japonských turistů. Hollywood Boulevard je asi nejbarvitější; kromě onoho proslulého Walk of Fame, kde si můžete pošlapat dlaždice se jmény vašich neoblíbených herců, si tu vydělává skupinka lehce zapáchajícíh indiviuí tím, že se s nimi můžete vyfotit. Samozřejmě ne jen tak; jsou odděni do kostýmů. Kdo by nechtěl v rodinném albu fotku s obtloustlým Batmanem? My tedy ne, ale vyfotili jsme pár dokumentačních.
Večer jsme zašli do kina na Sunset Boulevard, hned naproti filmové škole. Nejsilnějším zážitkem ale přesto zůstává výtečné čínské jídlo v Kung Pao Kitty na Holywood Boulevard. Něco tak chuťově dokonalého jsme tu ještě neměli. Jestli máte v plánu se vypravit do LA, určitě si nenechte ujít jejich kuře na pomerančích a krevetové lo-mein. A propos, Hollywood Boulevard žije snad více v noci než ve dne. Najdete tu tetovací studia, podivné krámky s ještě podivnějšími artikly (např. plynovou masku s připevněnou vodní dýmkou) a restaurace nabízející vše, na co si střední vrstva vzpomene. Fotky zde.
neděle 21. prosince 2008
NEPŘEPADENÍ V PACIFIKU
Po cestě do centra jsme zastavili na pláži a nasáli vůni Pacifiku. Po krátké procházce ve středu města jsme začali plánovat, co dál. Filip nemá rád ZOO, takže jsme vypustili možnost jít se podívat, jestli se místní tygříci trápí o trochu méně než u nás. Nakonec jsme se nalodili na letadlovou loď Midway a vzápětí prolezli všechna zákoutí, což nám trvalo pět hodin. Opravdu bylo nad čím žasnout. Jako nejzajímavější nám přišel fakt, že každé tři dny provozu „naostro“ vyjdou na 4.8 miliónů dolarů jen za palivo. Fotky zde.
Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.
Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.
Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.
Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.
RALLYE HAVASU DAKAR
Ráno ještě na skok do školy a hurá na výlet! První zastávka byla v Yumě, městečku, kterému se v minulosti většina lidí měla tendenci spíše vyhnout. Tamnější věznice dnes slouží jen jako muzeum. Jediný člověk, který připomínal bývalé chovance, seděl v pokladně; naštěstí k těm, co byli na obrázcích z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, byly zajímavější popisky. Dozvěděli jsme se tak, že jeden vězeň dostal rok a den „natvrdo“ za prodej alkoholu indiánovi, či že již tenkrát měli mormoni opletačky se zákonem kvůli mnohoženství.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.
PRVNÍ DEN VOLNA
… začal společnou snídaní ve školní jídelně. Za pět dolarů se nám dostalo vajec, slaniny, pečených brambor, kynutých housek připomínajícíh neplněné buchty (kterým tady říkají biscuit) s omáčkou, muffinů, ovoce a samozřejmě obligátní kávy.
Po snídani jsme uzavřeli známky, popřáli si šťastné vánoce a většina lidí se pokojně rozešla domů; já jsem ještě musela pro suplující učitele připravit hodiny na první čtyři dny dalšího pololetí, protože si prodloužím vánoční prázdniny o konferenci. Nakonec se to celé protáhlo do tří, i když mi vydatně pomáhal Filip. Bylo nám líto, že jsme to nezvládli ukončit dřív, protože dnes byl den, kdy od dvanácti policisté v Havasu zdarma opíjeli skupinku dobrovolníků na policejní stanici; a naši kamarádi byli samozřejmě u toho. Nevím, jestli něco takového existuje i v Čechách, ale tady se policisté musí naučit vyhodnocovat ten test s tužkou (viz týden 18, jak mě stavěla policie), a jediný způsob výuky, jaký zatím mají, je opít si zkušební vzorek, u toho jim průběžně mávat tužkou před očima, a po zhruba šesti hodinách je rozvést domů. Ověřila jsem si to u Chrise, potvrdil to. Dokonce mají prý pro tento účel na policejní stanici malý bar a dobrovolníci si můžou vybrat, jaký alkohol budou pít. Už se moc těším na vyprávění těch, co tam byli.
Po snídani jsme uzavřeli známky, popřáli si šťastné vánoce a většina lidí se pokojně rozešla domů; já jsem ještě musela pro suplující učitele připravit hodiny na první čtyři dny dalšího pololetí, protože si prodloužím vánoční prázdniny o konferenci. Nakonec se to celé protáhlo do tří, i když mi vydatně pomáhal Filip. Bylo nám líto, že jsme to nezvládli ukončit dřív, protože dnes byl den, kdy od dvanácti policisté v Havasu zdarma opíjeli skupinku dobrovolníků na policejní stanici; a naši kamarádi byli samozřejmě u toho. Nevím, jestli něco takového existuje i v Čechách, ale tady se policisté musí naučit vyhodnocovat ten test s tužkou (viz týden 18, jak mě stavěla policie), a jediný způsob výuky, jaký zatím mají, je opít si zkušební vzorek, u toho jim průběžně mávat tužkou před očima, a po zhruba šesti hodinách je rozvést domů. Ověřila jsem si to u Chrise, potvrdil to. Dokonce mají prý pro tento účel na policejní stanici malý bar a dobrovolníci si můžou vybrat, jaký alkohol budou pít. Už se moc těším na vyprávění těch, co tam byli.
čtvrtek 18. prosince 2008
KONČÍM! TEDY ALESPOŇ NA CHVÍLI:)
Uff, tak už je za námi pololetí. Jak bych ho shrnula? Neuvěřitelně velké pracovní nasazení, které se, převedeno na čísla, vyplatilo. Dokonce i mí “regular” studenti dosahují v závěrečných zkouškách stejné výsledky jako studenti mých kolegů, rodilých mluvčích familiérních se zdejším školským systémem i formátem závěrečné zkoušky. Mí honors studenti jsou samozřejmě hvězdy. Ti by snad byli skvělí i kdyby je učil eskymácký popelář hovořící pouze inuitštinou.
Co se závěrečných známek týče, mrzí mě, že několika studentům známka trochu spadla díky výsledku závěrečné zkoušky (80% tvoří známky, které student dostal během semestru, 20% závěrečná zkouška). Až teď jsem odhalila, jakým způsobem se dají studentům vyšperkovat známky z testů – učitelé dávají studentům za různé aktivity „extra credit“ - body, které pak přičítají k výsledkům. A já si pořád říkala, čím to je, že mají skoro všichni studenti „áčka“ z matiky... ne, nežiji v regionu geniálních matematiků, učitelé studentům prostě přikrášlují známky. Výsledky pak samozřejmě vrhají dobré světlo i na ně... jenom naše všemi obávané oddělení angličtinářů na to moc nejede, čímž studentům značně ztížilo situaci. Vtip je v tom, že když má student po dobu studia téměř samá „áčka“, má v posledním ročníku střední školy šanci zažádat si o stipendium na VŠ ve výši 60.000 USD, což je často jediné dosažitelné stipendium pro zdravého bělocha. Sečteno a podtrženo, všechny známky už od prvního pololetí prvního ročníku jsou o vaší budoucnosti a každé „béčko“ už se bere jako tragédie. Je to trochu paradoxní; na ostatní stipendia stačí mít jinou barvu pleti či zlomek indiánské či mexické krve. Ale zpátky k výsledkům; samozřejmě je nám vyčítáno, ž naší vinnou může byt dítě „navždy zatraceno“... takže myslím, že příští semestr najedu na systém zdejších matikářů.
Přestože jsou za mnou hmatatelné výsledky práce, měla jsem pár krizí z přepracování. Člověk si občas pomyslí, jestli mu to za to stojí... ale s blížící se dovolenou v Kalifornii, konferencí na Havaji, našimi zdejšími kamarády a s dárky, které teď dostávám od mých studentů a kolegů si říkám, že stojí. (ha, že by se ze mě stával materiálně založený člověk?)
Co se závěrečných známek týče, mrzí mě, že několika studentům známka trochu spadla díky výsledku závěrečné zkoušky (80% tvoří známky, které student dostal během semestru, 20% závěrečná zkouška). Až teď jsem odhalila, jakým způsobem se dají studentům vyšperkovat známky z testů – učitelé dávají studentům za různé aktivity „extra credit“ - body, které pak přičítají k výsledkům. A já si pořád říkala, čím to je, že mají skoro všichni studenti „áčka“ z matiky... ne, nežiji v regionu geniálních matematiků, učitelé studentům prostě přikrášlují známky. Výsledky pak samozřejmě vrhají dobré světlo i na ně... jenom naše všemi obávané oddělení angličtinářů na to moc nejede, čímž studentům značně ztížilo situaci. Vtip je v tom, že když má student po dobu studia téměř samá „áčka“, má v posledním ročníku střední školy šanci zažádat si o stipendium na VŠ ve výši 60.000 USD, což je často jediné dosažitelné stipendium pro zdravého bělocha. Sečteno a podtrženo, všechny známky už od prvního pololetí prvního ročníku jsou o vaší budoucnosti a každé „béčko“ už se bere jako tragédie. Je to trochu paradoxní; na ostatní stipendia stačí mít jinou barvu pleti či zlomek indiánské či mexické krve. Ale zpátky k výsledkům; samozřejmě je nám vyčítáno, ž naší vinnou může byt dítě „navždy zatraceno“... takže myslím, že příští semestr najedu na systém zdejších matikářů.
Přestože jsou za mnou hmatatelné výsledky práce, měla jsem pár krizí z přepracování. Člověk si občas pomyslí, jestli mu to za to stojí... ale s blížící se dovolenou v Kalifornii, konferencí na Havaji, našimi zdejšími kamarády a s dárky, které teď dostávám od mých studentů a kolegů si říkám, že stojí. (ha, že by se ze mě stával materiálně založený člověk?)
neděle 14. prosince 2008
TÝDEN DEVATENÁCTÝ
Vánoční koncert školního sboru nám připomenul šmahem se blížící vánoce, takže jsme si naplánovali únik do Kalifornie. Od příští soboty nás čeká San Diego, L.A., San Francisco, Sequoia NP a Death Valley.
Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.
V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).
Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.
V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).
pátek 5. prosince 2008
TÝDEN OSMNÁCTÝ
Počasí se ještě trochu ochladilo, už je to na džíny a tričko s krátkým rukávem. Někteří místní už k zimním botám přidali čepici, po ránu i rukavice. A já jsem si před týdnem říkala, proč je tu vůbec prodávají:).
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.
V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.
V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.
V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.
V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
