NA TOPOLE PODÉL SKAL

Neodolali jsme a znovu si projeli I-1, oněch 120 mil serpentýn vinoucích se po pobřeží Tichého oceánu. Tentokrát ale ve dne, takže jsme se mohli kochat. I když se počasí překonávalo, fotky (zde) se úplně nevyvedly; celou dobu jsme totiž mohli fotit víceméně jen proti sluníčku. Ale i tak jsme nelitovali, že jsme si cestu do našeho dalšího hotelu ve Three Rivers prodloužili na téměř devět hodin čisté jízdy. Nejen, že jsme mohli projít část rozeklaných útesů a obědvat s výhledem na vlny rozlévající se na pískové pláže, ještě jsme si vychutnali Big Sur. Tohle místo si zamilovali snad všichni, co se v tomhle region pohybovali – Richard Brautigan, Henry Miller, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti; zpívají o něm Beach Boys i Red Hot Chilli Peppers.
Perlou výletu byla pláž s divokými rypouši sloními (konečně jsme se tak dočkali někoho z čeledi tuleňovitých), které jsme mohli sledovat z několika metrů. Upřímně: zážitek se tak trochu liší od vypiplaných dokumentů v televizi. Známe je všichni: v záběru roztomilé tulení mládě a jeho rodiče, v pozadí příjemná hudba. Realita je asi taková: všem teklo z nosu, vydávali dosti směšné zvuky ne nepodobné prdění, v pozadí nepříjemný zápach. Dvě čerstvá mláďátka vykuleně pozorovala okolí, zatímco se jejich matky ustavičně zahazovaly pískem (asi si v poporodní psychóze myslely, že jsou krtkyně). I tak to asi ale bude jeden z našich nejkrásnějších a nejneobvyklejších zážitků. Rypouš je vlastně úctyhodná masa tuku, samec může měřit až pět metrů a vážit 3000 kg. Samice jsou většinou třímetrové a váži necelou tunu. Dožívají se prý v průměru 23 let. Z našeho pohledu to vypadalo, že vedou pohodový život plážových povalečů. Závidíme.
Pak už nás čekal jen Hearst castle, respektive jeho informační centrum, neboť prohlídky byly vyprodané. Hearst castle je v místní krajině rančerů (a z druhé strany kopců vinařů) dost exotická podívaná. Nechal si ho postavit William Randolph Hearst, novinový magnát z první polovini dvacátého století. Jeho jméno je spojováno s nastolením éry “žlutého žurnalismu”, bulvárních článků bez skrupulí. Definovat ho dokážeme všichni: obrovské titulky, nejlépě věnované druhořadým zprávám a snažící se šokovat čtenáře, štědrá dávka obrázků, klamavé zprávy, podvržené interview, pavěda, barvičky, dramatické vyjádření sympatií ke slabším, které proklamuje za “oběti systému”. Blesky a podobné plátky jsou vlastně výsledkem války Pulitzera, který vydával New York Sun, a Hearsta, který od Pulitzerova bratra koupil New York Journal. Hearst získal ohromný vliv, a to I politický – byl dvakrát zvolen do Sněmovny reprezentantů USA, jen tak tak mu uteklo křeslo guvernéra New Yorku. Byl to právě Hearst, kdo sloužil jako předloha pro hlavní charakter filmu Občan Kane.
Ale zpátky k jeho “hradu”- je to splácanina všech stylů se stošedesáti kilometry čtverečními pozemků. Hlavní dům byl postaven podle katedrály ze šestnáctého století, budovy u bazénu zase připomínají římské chrámy, najdete tu I gotickou studovnu… Hrad má 56 ložnic, 61 koupelen, kino, letiště, … no, na co si vzpomenete. Po Hearstově smrti si hrad ještě na pár let ponechala rodina, pak to ale vzdali a dali ho státu. Ten využívá nejen hrad (jako památku), ale i pozemky, takže si v informačním centru můžete koupit kromě pohlednic i syrové steaky z místního skotu. Takové stylové řeznictví. No, o Hearstovic rodině by se dalo povídat dlouho; třeba o tom, jak členové Simbionese Liberation Army unesli Hearstovu vnučku Patty a vymyli jí mozek, takže pak s nimi chodila přepadávat banky (načež ji president Clinton udělil milost), ale koho to zajímá, určině si to vygoogluje.