Po cestě do centra jsme zastavili na pláži a nasáli vůni Pacifiku. Po krátké procházce ve středu města jsme začali plánovat, co dál. Filip nemá rád ZOO, takže jsme vypustili možnost jít se podívat, jestli se místní tygříci trápí o trochu méně než u nás. Nakonec jsme se nalodili na letadlovou loď Midway a vzápětí prolezli všechna zákoutí, což nám trvalo pět hodin. Opravdu bylo nad čím žasnout. Jako nejzajímavější nám přišel fakt, že každé tři dny provozu „naostro“ vyjdou na 4.8 miliónů dolarů jen za palivo. Fotky zde.
Odcházeli jsme notně vyhladovělí, takže jsme se zastavili v mexické restauraci El Indio, vyhlášené tím, že vaří zásadně z čerstvých zdrojů (dokonce si i pečou vlastní tortily) a tím, že fungují už od roku 1940. O věhlasu svědčí i to, že byla naprosto zaplněná lidmi, a to doslova. Kromě toho, že si tam můžete sednout, totiž prodávají i přes pult. Jejich smažené tortilla chips si lidé odnáší minimálně po dvou baleních, takže jsme si to nenechali ujít; následování davu se opravdu vyplatilo. K obědu jsme si pak dali enchiladas a chimichangas; do toho jsme zakousli pár tortilla chipsů se salsou a přečetli si o historii restaurace. Dodávali prý jídlo do Bílého domu i vojákům do Vietnamu, či na operaci Pouštní bouře. Chodívali sem jíst starostové, dělali catering pro guvernéra Kalifornie, natočili o nich program do známého televizního pořadu o jídle... ale nejdůležitější je, že jídlo mají opravu skvělé.
Následoval marný pokus o návštěvu vodního světa. Když jsme se k Sea World dostali, zjistili jsme, že za zbývající dvě návštěvní hodiny bychom zaplatili 130 dolarů, takže jsme zvolili romantickou procházku po pláži s výhledem na surfaře v zapadajícím slunci.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat