RALLYE HAVASU DAKAR

Ráno ještě na skok do školy a hurá na výlet! První zastávka byla v Yumě, městečku, kterému se v minulosti většina lidí měla tendenci spíše vyhnout. Tamnější věznice dnes slouží jen jako muzeum. Jediný člověk, který připomínal bývalé chovance, seděl v pokladně; naštěstí k těm, co byli na obrázcích z konce devatenáctého a počátku dvacátého století, byly zajímavější popisky. Dozvěděli jsme se tak, že jeden vězeň dostal rok a den „natvrdo“ za prodej alkoholu indiánovi, či že již tenkrát měli mormoni opletačky se zákonem kvůli mnohoženství.
Po cestě do San Diega jsme uviděli malou Saharu - písečné duny na naší straně silnice kam oko dohlédne. Nedalo nám to a zastavili jsme, abychom si mohli vyfotit další typ Arizonské pouště. Když jsme se dostatečně vyběhali a nasedli do auta, začala teprve pořádná legrace. Ukázalo se totiž, že jsme zastavili na dost silné vrstvě navátého písku, takže po nastartování auta a zařazení se stalo jediné: přední pravé kolo, které se zběsile zahrabávalo, zaházelo naše přední sklo a kapotu pískem. Hledat klacky či kameny, které můžete pod kolo podložit, je na poušti dost marné. Naštěstí okolo nás jel požárník ve službě, s poctivým truckem. Bohužel ale neměl tažné lano, takže po té, co zavolal kolegy, se bavil tím, že sledoval, jak jsme se marně snažili auto vyprostit. Podložili jsme pod kolo kobereček od auta, Filip si sedl za volant, hodil zpátečku, a já se snažila zvenku pomáhat auto vytlačit ven. Jak už teď víme, podobné praktiky vedou jen k tomu, že kolo veselo podhrábne i dečku a dál dští písek na všechny strany. No, zkrátím to. Během pár vteřin se ze mě stala písečná žena. To už ale u nás zastavili další dobří lidé, tentokrát i s tažným lanem, a vysvobodili nás. Mám dosti exotickou autoškolu: naučila jsem se rozjíždět do kopce přes „ručku“ v Monument Valley, uvazovat tažné lano na poušti... čert ví, kde budu muset poprvé použít hever (doufám, že nikde). Naštěstí tu pořád potkáváme příjemné lidi ochotné nám nezištně pomoci; to, co u nás platí za stereotyp Američana, jsme tu za celých pět měsíců ještě neviděli.
Po zbytek dne už na nás nečekala žádná kalamita, ve zdraví jsme po šestiproudé dálnici dojeli k našemu hotelu a já si konečně mohla vymýt písek z vlasů, očí a uší. Myslím, že písečné pláže můžeme teď po zbytek výletu klidně vynechat. Fotky i s komentářem zde.