SEKVOJE JINDE NA SVĚTĚ NENAJDETE…

Dnešní den byl opět plný překvapení. Když jsme se ráno dívali z terasy našeho hotelového pokoje na zasněžené pohoří Sierra Nevada, nečekali jsme, že se tam za pár hodin octneme. Cesta do Sequoia National Park vedla kolem dozrávajících pomerančů zalitých sluncem, prostě pohoda, kterou si Evropan spojuje s podzimem u Středozemního moře. Jenže Sierra Nevada se rozpíná od údolí v 500 metrech nadmořské výšky až do čtyřtisícovek (nejvyšší hora, Mount Whitney, měří 4,418 m). Sekvoje rostou v pásu od 1500 do 2100 m.n.m. a návštěvnické centrum v Kings Canyon, kde se nastupuje na trek, je ve 2008 m.n.m. Po půl roce života na poušti byl pro nás sníh docela šok, a to nemluvím o našem autíčku s letními pneumatikami. Naštěstí byla cesta řádně proplužená, a navíc byla obleva, takže až na pár ledových flíčků byla silnice jen mokrá. I tak jsme ale stáli před návštěvnickým centrem jak opaření a zadumaně zkoumali, jak si lidé nasazují sněžnice. V informačním centru nás ujistili , že na známý trek k sekvoji General Grant sněžnice nepotřebujeme, takže jsme se vyzbrojili foťákem a vyrazili jsme.
Fotit sekvoje je tak trochu za trest. Tak třeba zmiňovaný General Grant, druhá nejvyšší sekvoj, má u kořene v průměru 8,8 m a měří 81,5 m. S naším aparátem se prostě nedá vyfotit v celku. Je to prostě další věc, která se musí “zažít”, nedokážeme jí zprostředkovat (pokusy o fotky sekvojí najdete zde). Alespoň přidáme pár faktů: General Grant je asi přes 1,650 let starý a jeho kmen tvoří 1,320 kubíků dřeva. Když se ještě sekvoje mohly kácet, přišli lidé rychle na to, že je dřevo až příliš křehké k využití ve stavebnictví, což je ovšem nezastavilo ve vykácení třetiny vzrostlých stromů, často až 2,000 let starých. Alespoň z nich dělali tyčky na vinice (!) a tužky (!!). Následovalo období úzkoslivé ochrany, ve kterém se sekvoje přestaly rozmnožovat. Sekvoje totiž potřebují požár; chemikálie v kůře zabrání tomu, aby strom shořel, a teplo zapříčíní dozrání šištiček (ty mohou být na stromě až dvacet let, zelené a nezralé) a výsadek semínek na úrodný dřevěný popel, který zbyl po ostatních stromech. Navíc mladým rostlinkám nic nestíní, takže si hezky vyklíčí, než se stačí ostatní vegetace zpamatovat. Od doby, kdy vědci zjistili, jak vychytralou taktiku sekvoje používají (tj. od konce šedesátých let), už založili přes 150 kontrolovaných požárů ke spokojenosti všech. Jediným problémem tak zůstáváme my, motorizovaní turisté, a smog z měst na pobřeží Tichého oceánu.
Co se zvířátek týče, je tu klasický výběr medvědů, pum, chřestýšů, veverek, vysoké zvěře… a člověk se opět v příručce dovídá, kdy se s nimi (ne)má pouštět do křížku. Zkráceně: když se vás bude puma či medvěd snažit napadnout, máte mávat rukama, křičet a snažit se vypadat co největší (a hlídat si jídlo a děti :)), popř. začít na ně házet menší kameny a pokoušet se netrefit do hlavy (což pro mě s mojí koordinací oko-ruka znamená pokoušet se trefit alespoň do prostoru tak metr od zvířete, aby nedošlo ke správnému závěru, že jsem naprosto neškodná). Bez komentáře nechávám pravidlo: If they attack you, fight back… to byl u správců národního parku při tvorbě příručky asi Rambo, či co. A rada: “Když vám vezmou jídlo, nepokoušejte se jim ho brát” mě upřímně rozesmála. Chtěla bych vidět člověka, co se chce prát s pumou o sendvič.

Cestu do Ridgecrest, naší další zastávky, jsme si nechtěně zpestřili tím, že jsme vjeli do vojenské základny, kde se testují zbraně pro námořnictvo (China Lake Naval Weapons Center). Když jsme si uvědomili, že tudy cesta nevede, snažili jsme se vojákovi u vstupu do základny vysvětlit, že se potřebujeme jen otočit, protože jsme zakufrovali. On nám zase vysvětlil, že to není jen tak; že když už se ocitneme na půdě základny, musí nás pořádně prolustrovat, takže si vyžádal pasy a dlouze cosi ověřoval. Nakonec si zapsal adresu hotelu, kam jedeme a propustil nás. To by nás zajímalo, k čemu mu ten záznam bude. Jen jsme se pak po cestě do hotelu zasmáli představě, že by si vyžádal i notebooky… a našel tam naše špionážní fotky z letadlové lodi a ponorky:)).