TÝDEN DEVATENÁCTÝ

Vánoční koncert školního sboru nám připomenul šmahem se blížící vánoce, takže jsme si naplánovali únik do Kalifornie. Od příští soboty nás čeká San Diego, L.A., San Francisco, Sequoia NP a Death Valley.

Ale zpátky nohama na zem: v pátek ráno nás první hodinu čekala verbovací návštěva od americké armády. Přišel neznámý vojín:) a celou hodinu povídal o tom, jaké že to je sloužit vlasti. Do armády tu berou od sedmnácti; tuhle možnost využívají hlavně děti z chudších rodin, což byl přesně jeho případ. Otec mu prý řekl, že už ho živil sedmnáct let a dál nemůže, takže po (ne?)zralé úvaze skončil náš vypravěč u americké armády. Teď je hrdý na to, že tak učinil a chlubil se, že si dokonce může dovolit platit rodičům zdravotní pojištění (to tu rozhodně není samozřejmostí, ani levnou záležitostí). Smlouva s americkou armádou nemá daleko od smlouvy s ďáblem; dají vám 80.000 dolarů na vystudování vysoké školy za to, že pro ně budete aktivně sloužit 3 roky (po tu dobu vás samozřejmě můžou poslat, kam se jim zachce, včetně Iráku, ačkoliv se tak prý děje výjimečně). Všichni (tedy i ženy) začínají základním výcvikem; ten shrnul naučeným: „they break you down to build you up”. Podrobnosti? Neustále na vás řvou, aby vás učinili psychicky odolnějším, budíček ve 3:30 (armáda má ve smlouvě větu, že má voják nárok na čtyři hodiny spánku, ale většinou jsou benevolentnější a dopřávají až šest, ovšem bez posunu budíčku), náročný fyzický výcvik, žádný kontakt s opačným pohlavím, bydlení v pokojích po osmi až sedmnácti, a to celé po čtyři měsíce. Pak se režim zvolní a vy zvolna postupujete k jednomu z MOS, Military Occupational Specialty. U armády najdete v podstatě všechna povolání, od ostřelovačů přes policisty a hasiče po lékaře, počítačové specialisty či sekretářky. Výhody, které jmenoval (kromě zmíněných peněz) jsou vlastně zjednodušená napodobenina normálního života – na základně mají kina, bary, PX (což je vojenský obchod, zboží je bez daně), levný benzín. Máte levné pojištění auta (okolo 400 dolarů za půl roku), vlastní zdravotní pojištění (26 dolarů měsíčně), bydlíte na základně, dostáváte (podle jeho slov) od armády všechno, co potřebujete (což je vlastně oblečení a fakt, že nikdy nebudete muset řešit, jestli se vaše červené sametové křesílko hodí k bílému plyšovému koberci a tapetám napodobujícím flekatou kraví srst). K otázce ohledně kontaktu s rodinou jen poznamenal, že vás dokonce pustí i na pohřeb člena rodiny, i když by nemuseli, protože chtějí, aby byli jejich vojáci štastní. Tak nevím :). Náš voják vypadal šťastně; tak jako spoustě mladých lidí vyrůstajících tak nějak mimo dosah rodičů pro něj armáda byla první šance dát životu směr a naučit se sebedisciplíně; tvrdil, že je za to opravdu vděčný. Na druhou stranu, pokud berete armádu jako prostředek, jak si vydělat na vysokou, může být daň dost vysoká. Nechtěla bych být v situaci, kdy bych se měla rozhodnout mezi možností nejít do armády = zadlužit se dluhem za vysokou na pěkných pár let života (máme několik pětatřicetiletých kamarádů, co si pořád ještě odpracovávají dluh za vysokou) a možností risknout v lepším případě tři roky služby, v horším obětováním života... 54% amerických vojáků, kteří zemřeli v Iráku, bylo pod 25 let.

V sobotu jsme dali vánoční dárek našemu autíčku, kompletní servis včetně výměny oleje a dalších tělesných tekutin... snažíme se tady o něj Ginny pečlivě starat:). Pak jsme zajeli koupit menší dárky pro lidi, psa a rybičky; těm jsem koupila pět nových kamarádek, protože jsem jim před tím jednu zamordovala (našla jsem jí ráno bříškem vzhůru, dávám si to za vinu).
Následovaly čtyři hodiny práce v mé třídě; alespoň jsme u toho zvládli vyměnit vodu v akvárku a učebnicově aklimatizovat rybičky. To už jsme ale museli končit, abychom jeli nakrmit Vina. Když jsme přijeli domů, naměřil si Filip 38°C, což znamenalo jediné: na vánoční párty ke kamarádům musím sama. Sbalila jsem naše dárky v hodnotě požadovaných max. $4.98 za každý a vyrazila na „breakfast for dinner Christmas party“. K večeři jsme opravdu měli to, se tu tradičně jí k snídani – míchaná vajíčka, opraženou slaninku, lívanečky z kukuřičné mouky s banánovým máslem, French toast (krajíčky bagetky zapečené s ořechy a pravým javorovým syrupem), kakaové cookies a citrónové a skořicové ebelskivers (plněné Skandinávské lívanečky). Všechno bylo čerstvě pečené, nebo smažené přímo před námi, vedle stolu, což na místní poměry asi dost nevídané.
Po večeři nás čekalo losování o dárky. Byla to samozřejmě skvělá zábava, daná tím, že a) dárky vybírali lidé se smyslem pro humor a b) pili jsme mimosu, což je šapmaňské s trochou pomerančového džusu. Nejvíc legrace vzbudilo DVD s instrukcí jak se naučit břišní tance (připadlo manželovi mojí mentorky, slíbil, že začne trénovat), erotická instruktážní kniha (osmdesátiletá paní z místního antikvariátu prý přísahala, že to opravdu stojí za oněch padesát centů:)) a kolekce sedmi lahviček s pěnami do koupele vonících po koktejlech. Myšlenka, že vylezete z vany a jste cítít po chlastu opravdu pobavila. To by mě zajímalo, jaký úspěch s tím slaví výrobce...
Neděli jsme strávili klidem na lůžku, museli jsme narychlo vyležet jakousi chorobu, co se o nás začala pokoušet. Zabralo. Večer jsme si dvě hodiny povídali po Skypu s ostatními Čechy, co jsou tu na výměně středoškolských učitelů. Bylo super je zase slyšet, doufám, že to od teď bude možné častěji než za pět měsíců:).