TÝDEN OSMNÁCTÝ

Počasí se ještě trochu ochladilo, už je to na džíny a tričko s krátkým rukávem. Někteří místní už k zimním botám přidali čepici, po ránu i rukavice. A já jsem si před týdnem říkala, proč je tu vůbec prodávají:).
V úterý jsem si konečně jela užít služeb jednoho z místních kadeřnických salónů; odjížděla jsem s kšticí zkrácenou a narovnanou, jak diktuje současná móda. Aneb: tady rovnají všichni a ano, průměrná žena středního věku tady opravdu vypadá jako ta v Americké kráse. Druhý den z toho děcka byly úplně vedle. Pořád mi říkali, že mám „pravý americký účes“ a že se mám nechat vyfotit:). Neuposlechla jsem. Nebylo o co stát.
Ve čtvrtek večer nás čekala Dating game, soutěž, ve které student či studentka za clonou kladou otázky pěti reprezentatnům opačného pohlaví a podle odpovědí postupně vylučuje jedince a vybírá nejatraktivnějšího samečka či samičku (nebo nejhorší zlo). Královsky jsme se bavili. Další dobrý nápad.

V pátek jsem si vybrala vzrůšo na celý týden. Po práci jsme zajeli s Filipem a kolegy do místní irské hospody; dala jsem si malé pivko, a protože jsem řídila, pokračovala jsem už jen půl litrem vody. Dlouho jsem o vodě netrpěla, protože jsme od sedmi byli pozváni od mého studenta do kostela na vánoční hru. Pití vody mě naneštěstí neochránilo před mojí páteční roztržitostí z přepracovanosti, takže jsem po cestě domů zapomněla zapnout světla. Následovalo to, co ještě nikdo z mých kolegů v tady v LHC nezažil... po chvíli za námi blikal červenomodrý policejní majáček. Jako osoba jen letmo dotčená americkými policejními dramaty jsem se zeptala Filipa: „Hele, proč to auto za námi bliká?“
Filip na to:“Asi bys měla zastavit.“
Stočila jsem volant a zastavila u okraje silnice. Policejní auto zastavilo za námi; nikdo nevycházel. Snažila jsem se vzpomenout, jak že to v těch seriálech dělají. Aha, vlastně, připlácnou řidiče na kapotu a prohledají, jestli nemá zbraň. Začala jsem se odpoutávat a chystala se vystoupit.
Filip zkameněl:“Neblázni, budou si myslet, že jsi jela nepřipoutaná a že teď navíc hledáš zbraň.“
To už mi ale svítila baterka do obličeje.
„Dobrý večer, víte, že jste jela bez zapnutých světel?“
„Ano, vím, a moc se omlouvám.“
„Máte doklady?“
„Ne, zapomněla jsem si je doma.“ (jak se to mohlo stát?)¨
„Pila jste?“
„Ano.“ (v duchu jsem si počítala, kolikátý přestupek už to je)
„A kolik?“
„Jen malé pivo.“
„To je OK. Vystupte si.“
Celá nervózní a odhodlaná se nalepit na kapotu jsem vystoupila z auta (je až neuvěřitelné, jak se člověk v neznámé situaci snaží napodobit, co co vykoukal ze stupidních filmů).
Policista si mě prohlídnul a prohlásil:„Uděláme vám malý test zraku a reflexů.“
Představovala jsem si chození po čáře (další stereotyp), ale on mi namířil baterku přímo do očí, druhou rukou mi před obličej dal propisku a trval na tom, že mám propisku sledovat. Nezdá se to, ale je to dost těžké, v situaci, když jste nervózní, propisku skoro nevidíte, protože jste oslepeni kuželem světla z baterky, a navíc mezi vámi a vaším manželem v autě stojí další policista, s prstem na spoušti, připravený vás kdykoli zastřelit. (Měl pro to důvod - jak jsem se později dozvěděla, jen minulý rok tu zastřelili 3 policisty při silničních kontrolách.)
Po chvíli mávání propiskou se policista zeptal: „Kam jedete teď? Rovnou domů?“
Pomyslela jsem si, že kdybych řekla pravdu, že jedeme do rovnou do kostela, tak to bude znít dost neuvěřitelně. Navíc by citlivější osoby mohl urážet plán hospoda – kostel (ale co se dalo dělat, když přišla obě pozvání ve stejný den:)), takže jsem nakonec přikývla.
Musela jsem vypadat dost nešťastně, protože to policista nakonec celé uzavřel s tím, že mám řídit opatrně a pustil mě bez pokuty. Asi tušil, že z toho nevyváznu tak snadno; vyklepaná jsem z toho byla ještě další hodinu:). Filip to vtipně glosoval, že s tím, jak jsem byla vyplašená, jsem klidně mohla převážet mrtvolu a pět kilo heroinu a policista by mi uvěřil, že jsem nic neprovedla, protože bylo na první pohled jasné, že tohle byl můj první zážitek z policií:). Naštěstí pozitivní, ale napříště to nebudu pokoušet.

V sobotu a v neděli jsem začala opravovat poslední dávku 160 slohovek v tomto pololetí. Jupí!!!