TÝDEN OSMÝ

...začal výborně. V pondělí jsem dostala od jedné studentky růži, dnes od jiné vlastnoručně pečené cookies... mmmmmm, hýčkají si mě tu:) Zitra jsem od mých studentů pozvaná na hru amerického fotbalu, tak už se těším. Třeba to konečně pochopím.

Středa večer: Nepochopila jsem. Ale i tak to byla celkem zajímavá podívaná... mimo jiné i kvůli tomu, že jsem se mohla hodinu a půl dívat na opravdový trávník:) To za ty čtyři dolary opravdu stálo.
Ale nic není ztraceno, v pátek dostanu druhou šanci. Reprezentační mužstvo naší školy se totiž utká s naším úhlavním nepřítelem, Mohave High School. Hraje se každoročně jen jeden zápas, trofejí je zlatá lopata. Minule jeli naši studenti hostovat k MHS a byli dost tvrdě ostrakizováni (do pití jim přimíchali bleach, čili obdobu českého sava, házeli po nich vybité baterky a podobné laskominky... takže dá rozum, že se letos celá škola připravuje na to, že hosty přivítá, jak se patří. Dnes byla soutěž v dekorování dveří, aby se podpořil school spirit.Fotky příprav i fotbalového zápasu samotného zde. School spirit se tu bere opravdu vážně; návdavkem jsem přidala pár fotek skříněk atletů (plakátky jim vyrábí ti, co jsou ve spirit line, tedy většinou roztleskávačky.)
Pátek: Konečně se odehrála ona velká událost. Ráno jsme byli na pep assembly, kde se měl ještě více utužit school spirit. Večer nás pak čekal zápas. Vzhledem k tomu, že prodávali pouze limonádu, nebyli jsme svědky ani jednoho konfliktu. Zato jsme v poločase mohli obdivovat naše marching bands, tedy pochodující kapely, další fenomén. Kromě toho, že umí pochodovat na ulicích, si nacvičují právě pro podobné příležitosti celé sestavy, kde se dechy a bubny proplétají v dosti složitých formacích (a občas je u toho ještě obíhá chlapík s činely). Nechybí praporečníci (jak se vůbec říká lidem, co pobíhají po hřišti a mávají prapory?) a občas ani zápletka (např. Fantom opery). Je to docela bžunda.
No, naši vyhráli, co se dalo (jak zápas amerického fotbalu, tak utkání borců z publika v poločase: soutěž v přitahování se k tyči a klicích organizovala a sponzorovala americká armáda, zn. ty potvory vám vlezou všude. A vůbec, tohle je něco, na co si asi nezvyknu. Nejen, že na ně jde u nás ve škole denně reklama v televizi, ještě je pouští verbovat na půdu školy. Teprve tady vám dochází, jak je co celé reálné; jak vás s klidným svědomím naverbují a pošlou někam zemřít hned po střední škole... dost mě to děsí. Minulý týden jsme tady měli ve městě veterány ze současných válek; jestli vás zajímají jejich osudy, mrkněte na tohle.

Neděle = čas jít do kostela. Babtistická církev dnes pořádala mši na závodišti, to jsme si prostě nemohli nechat ujít. Poprosili jsme známé, jestli by nás nevyvenčili, a vyrazili jsme. Celé akci předcházel článek v novinách, kde místní pastor vysvětloval, že závodění je v Bibli, takže vlastně nedělají nic, co by se s ní neslučovalo. Když jsme dorazili, vyrazila nám dech naprosto nenucená nálada. Místní babtisté mají svou rockovou skupinu; zrovna hráli "Born to be wild", a to safra dobře. Mezi věřícími jste mohli vidět všechny věkové skupiny a pár rarit; třeba harlejáře, který měl na své kožené bundě hořící srdce a nášivku hrdě hlásající, že miluje Ježíše. Začínalo se v devět krátkým závodem (místní pastoři závodili na tříkolkách), pak následovala mše. Všechno bylo naprosto nenucené a příjemné, pastor prostě vzal mikrofon a srdečně pohovořil k lidem, co seděli v hledišti. Na konci jsme zazpívali čtyři rockové songy a šli jsme obdivovat exponáty, se kterými přijeli věřící - motorky, auta a trucks, tedy ohromné SUVy, či terénní automobily. Fotky i s živým modelem pro srovnání zde. Po fyzicky vyčerpávající procházce okolo okruhu se podávaly zdarma nanuky, hamburgery, a párky v rohlíku. Dokážete si představit něco takového u nás? A propos, podařilo si mi získat jednu NASCAR Bible, tedy vydání Bible pro NASCAR; mezi stránkami najdete profily a vyznání jednotlivých závodníků...

TÝDEN SEDMÝ

Nedalo mi to. Musela jsem se nechat vyfotit s mým týdenním přídělem slohovek. Opravováním trávím většinu večerů. Někteří z nás to řeší tak, že za opravování platí kolegyním na mateřské nebo v důchodu. Chápu. Jestli to takhle půjde dál, pustím žilou stipendiu od Fulbrightů:).

Dobrá zpráva: teploty tady klesly na snesitelných šestatřicet stupňů. Špatná zpráva: tím pádem se objevily mouchy.

Byla jsem se byla podívat na Freshman Rush Club Day, což je zoologická, ve které se snaží prvákům představit různé kluby na škole. Začíná to burácivou hudbou školní kapely (neměla jsem moc času to zkoumat, ale řekla bych, že si studenti záměrně vybírají ty nástroje, co dělají nejvíc rámusu, tedy dechové a bicí), kterou se snažily přeřvat roztleskávačky. Ty tu k tomu dokáží ještě zvedat kamarádky do vzduchu a různě si je pohazovat...těm ´létajícím´se říká flyers; a kromě toho, že pro ně není problém se zkroutit do opravdu krkolomnych pozic, se u toho zvládnou ještě usmívat, či zpívat... musím uznat, že i na roztleskávačky jsem tu změnila názor. Ne, že bych měla tendenci je vyhledávat, ale rozhodně se nejedná jen o ´křoví´, co stojí v uličkách s mávátky a v rozhalených teplákovkách. Ale zpátky k Rush Club Day. Studenty rozesadili do skupinek a vedoucí studentkých klubů je měli během asi dvou minut při jakési ´obíhačce´ přesvědčit, že ten jejich klub stojí za to, aby do něj vstoupili. Byla to docela legrace, i když mám pocit, že většina studentů nemohla v tom rámusu nic slyšet. Nejvíc mě asi pobavil klub, který lákal mj. na to, že chodí hodně nakupovat. Fotky zde.

Ve čtvrtek ráno jsme zajeli na schůzku místního Rotary klubu, byli jsme totiž požádání o krátkou prezentaci České republiky. Posnídali jsme s místními podnikateli - altruisty, načež jsme je pobavili prezentací o našem pivu, zásuvkách, zdravotnictví a Ivaně Trumpové. Poté, co nám poděkovali, jsem měla přesně dvacet minut na to, abych naskočila do auta a dojela do školy. Samozřejmě jsem vjela do jiné ulice, mapa, která normálně bývá ve dveřích auta, nebyla na svém místě, a čas utíkal... Po prvních asi deseti minutách frenetického zatáčení doprava a doleva jsem dojela zpátky na dálnici a nějakým zázrakem se dostala na ulici vedoucí ke škole. I tak jsem ale přijela pozdě... a vida, studenti seděli v klidu na svých místech, nikdo se nebavil, jako bych tam byla. Že bych je tak vycepovala? Až mi bylo trapně, měla jsem sto chutí si dát detention:)) Místo toho jsem dala studentům celohodinovou prezentaci ČR, samozřejmě oproti té ranní dosti pozměněnou o to, co je zajímá. A tu jsem pak zopakovala pro všechny moje třídy, aby nebyly ochuzené. Pití alkoholu v parku, a od osmnácti občas i s učiteli, hospoda, kde si člověk čepuje sám pivo, žádné detentions... Byli z toho úplně u vytržení. A taky se jim moc líbily fotky Prahy a Plzně, byli unešení i z moderní architektury (Tančící dům zabodoval). Nakonec jsem jim krátce pověděla o komunismu a ukázala knížku O zlém brouku Bramborouku (kdo nezná, najde zde), jako ukázku tehdejší propagandy. U toho jim došla řeč. Myslím, že i když komunismus už probírali, si až teď dokázali alespoň matně představit, o co asi šlo. Každopádně mají o čem přemýšlet.

Ostatně, já též; byla jsem totiž na kurzu profesního vzdělávání. Vybrala jsem si téma Pozitivní intervence a podpora, tedy něco, co se tu rozhodně hodí. Jaké bylo mé překvapení (a nejen mé), když na pódium vběhnul chlapík a vysvětlil, že jde v podstatě o zorganizování veškerého volného času, který dítě tráví ve škole, a to do posledních detailů. Na všechno se napíší pravidla, která musí děti dodržovat, objevují se v nich např. fráze "Nejez jídlo ostatním", či "voice #2", volně přeloženo "mluv hlasitostí 2". Jde v podstatě o programování dětí; vychází se z předpokladu, že dítě, které ví, co má dělat, nezlobí. Pro zájemce přikládám odkaz na video (první video na stránce). Přeskočte první třetinu, ta je tam, v duchu zdejší tradice, jen pro to, aby ukázala štastné uživatele a přesvědčila ostatní, že přesně tohle potřebují. Zbytek ale stojí za zamyšlení... učitelé vás mj. naprogramují i na to, že se nemáte vůbec na chodbě o přestávce bavit s kamarády (namísto toho si máte letmo zamávat). Tenhle program už je realitou na některých školách (na naší ne). Jsem docela ráda, že nevyděsil jen mě, ale i některé mé americké kolegyně... Na druhou stranu, jedna moje zkušená kolegyně, která už měla příležitost učit na několika školách, připouští, že by tudy mohla vést cesta; některé děti si toho totiž z domova (co se výchovy týče) opravdu moc neodnesou. Ještě že učím na škole, kde se tohle nemusí řešit.

TÝDEN ŠESTÝ

Perličky:
Pondělí: asi se mi začnou počurávat děcka ve třídě. Mají totiž povoleno opustit třídu jen dvakrát za pololetí; o každém odchodu ze třídy se jim vede záznam v jejich student handbook, takové upgradované formě žákovské knížky. Jelikož učím prváky, vyplácala si většina z nich své dvě povolené absence během prvních týdnů a teď se mi tam kroutí ve třídě... Můj narkoman poznamenal, že tohle nezažil ani ve vězení. Musím s ním souhlasit... když zazvoní, vyhrne se na chodby 2.000 studentů. Mají přesně pět minut na to, aby se dostali z budovy do budovy a byli na místě v okamžiku, kdy zazvoní na hodinu, jinak jsou automaticky po škole. Na to, jak při tom stihnout ještě návštěvu oné místnosti, jsem zatím nepřišla ani já.
Úterý: jeden můj student dostal tři dny ISS (domácí vězení, které si jde odsedět do školy, každý den 6 hodin) za to, že měl na deskách nalepenou samolepku zobrazující střelnou zbraň. Studenty v regular classes jsem přesadila jak v první třídě a je ticho po pěšině. Vypadá to, že konečně i oni pochopili, že škola je drsná. A já taky, mehehe.
Středa: Pokračuje akce Viktor Čistič. Můj student, který už je na step 2 (tj. zlobil natolik, že dostal 3 detentions a step 1 (volala jsem rodičům), se vlastní snahou přesunul na step 3. To znamená, že má na pět dní zakázáno chodit na moje hodiny, musí je trávit v tzv. study hall. Až se vrátí, musí sekat latinu, protože jakýkoli další přestupek bude step 4, tj. bude vyloučen z mé výuky do konce pololetí. Kredit, který mu unikne, si bude pracně dohánět příští rok, takže bude vlastně studovat ten samý předmět na dvou úrovních (pro prvák a druhák zároveň).
Čtvrtek: 9/11. Připomínali jsme si útok na dvojčata. Jeden můj student má dnes narozeniny; tomu tedy říkám pech. Nikdo s nim nechce slavit...
Pátek: Šli jsme se známými na ochutnávku... ale čeho? Původně to mělo být víno, měli jsme asi sedm druhů, pak jsme ochutnali výborné pivo z místního pivovárku a skončili u nás doma, kde jsme hostům postupně usmažili asi kilo a půl bramboráků a dali jim na výběr ze čtyř druhů piva. Přešli jsme na americký systém, tj. ukážete návštěvě, kde máte lednici, a ona už si chodí brát, co chce. V nevypsaná soutěži Plzeň, Stela Artois, Guiness a Hoegaarden vyhrála Plzeň. Třikrát hurá.
Sobota: Jeli jsme na lodičky! Nalodili jsme se na jezeře a jeli proti proudu řeky Colorado do nejbližšího kaňonku. Prostě pohoda. Fotky zde.

Týden 5

Za měsíc už tu bude konec čtvrtletí… strašně to letí. Do režimu školy jsem se vpravila až podezřele hladce, každý den chodím domů nadšená. Když nad tím tak přemýšlím, bude to ze dvou důvodů: kvůli mým skvělým honors studentům, a kvůli nedostatku kontroly ze strany vedení:). Zatím se mi totiž nikdo nepřišel podívat na hodinu, takže ani nevím, jestli to dělám správně. Soudě podle reakcí studentů asi ano, ale kdo ví, co by tomu řekl americký didaktik.
Na druhou stranu chápu, proč někteří čeští učitelé, kteří byli v USA, nechtějí o amerických dětech ani slyšet. Jestli učili jen regular studenty, muselo to dát zabrat. Ti mí vlastně ani tak nezlobí, jen vám dávají strašně najevo, jak tam nechtějí být a jak se prostě rozhodli, že je nic nebude zajímat. Mám pocit, že je úplně jedno, jestli tam člověk učí literaturu, nebo tancuje nahý na katedře pomazaný hořčicí... to, co si studenti odnesou, bude zhruba srovnatelné; s tím rozdílem, že v prvním případě se ještě pokusí doma lhát. Minulý týden jsem řešila dost nepříjemný případ, kdy si holčina doma vymýšlela, aby se vyhnula trestu za špatné známky. Nedělám si iluze, to se v Čechách děje taky, ale tady rodič vzápětí sedne k počítači a napíše mail učiteli... a tak mi přišel mail, kde si maminka chtěla ověřit, jestli je pravda, že její dcera nemá domácí úkol, protože nerozuměla při zadání a nechtěla se mě ptát, protože se prý pokaždé, když se mě student zeptá, rozčílím. Je to vlastně k smíchu, dokud si neuvědomíte, že takhle se vás mohou denně ptát rodiče všech vašich 160 studentů, a že máte povinnost odpovídat na každý email, byť sebepoťouchlejší.
Kvůli mým prvním dvou hodinám ‚těch druhých‘ jsem pro studenty založila jednoduchý blog, kam denně dávám to, co jsme ten den probírali (přípravy na hodiny, převedené do PowerPointu). Alespoň už se nikdo nemůže vymlouvat, že něco neslyšel, nebo neví, co má dělat. Jak jsem tušila, regular students na to ani nehnuli brvou. Mí honors students z toho byli úplně hotoví. Nechápali, že to pro ně chci dělat… jeden student dokonce prohlásil, že si moc přeje, aby byli všichni učitelé tak organizovaní, jako já. Je to neuvěřitelné, pro regular I pro honors třídy zatím používám stejné materiály, a v praxi je to takový rozdíl!
Naštěstí pro mě, před tím, než jdu domů, učím tři honors classes za sebou, takže domů neodcházím, vznáším se na obláčku.
V ponělí jsme se šli s Filipem podívat do klubu Cizích jazyků (v naší škole je klub na všechno, nejkurióznější je asi klub Čtení z bible - pro sportovce), kde polská studentka učila základy polštiny. Docela exotický zážitek na Arizonské maloměsto.
A nesmím zapomenout senzace dne:
Úterý: v katalogu s čokoládovými tyčinkami, který mi naše paní sekretářka vložila do schránky (po katalogu kancelářského nábytku, knih, letáků na školení jak si koupit dům v Arizoně apod.), jsem objevila lízátka se šváby a červy, viz obrázek u tohoto článku. Samozřejmě mi to nedalo a konfrontovala jsem děcka. Pár z nich už to zkusilo; nejzábavnější je prý ta část, když se dolížete na trupík a trčí vám z lízátka nožička:). A já se jím tu bojím vyprávět, jak o Vánocích mordujeme kapry na ulici.
Středa: Dozvěděla jsem se, že čtrnáctiletého narkomana z mé první hodiny regular class nemůžu vyhodit, i když byl už osmý den nepřítomen (Po osmi absencích, a to i omluvených, má učitel nárok vyškrtnout studenta ze své třídy.)Byl totiž ve vězení. Mám mu dát ještě šanci dodělat si úkoly. No, stane se. On vlastně vůbec nezlobí, jen si tam tak klidně frčí a dívá se zkrze mě...
Čtvrtek: narkoman se objevil. Asi poprvé za pět týdnů nebyl tak úplně na drogách, protože se dvakrát aktivně zapojil do výuky. Musím přiznat, že mě pokaždé vyhodil z konceptu. Dělali jsme totiž Life maps, aktivitu, při které studenti zakreslí důležité události v jejich životech (aby pak o nich napsali nějaké to narativní dílko). Když jsem jim vysvětlovala, co po nich budu chtít a ptala se, jaké události by zahrnuli, přidal můj narkoman mezi všechna ta první koťátka, polibky a jízdy na kole první vpich a první pobyt ve vězení. Mám velkou šanci, že se v jeho dalším slohu dočtu, jak to tu probíhá, když vás ve třinácti zavřou.
Sobota: Dnes jsme si konečně vyzkoušeli typickou místní zábavu. Po uši ozbrojení jsme zajeli na místní střelnici a pořádně si zastříleli. Ani nevím, jak se to všechno semlelo... prostě jsem si strčila špunty do uší a pak už jsem střílela ze všeho, co bylo po ruce:) Začali jsme pistolemi, přešli na kolt, pušky, a skončili u brokovnice a samopalu. A rovnou hezky s ostrými náboji... Když kropíte svah samopalem, musíte se smát, protože si připadáte jak v parodii na válečný film. Nevím, jestli tohle přesně myslela jedna moje kolegyně, když mi v pátek říkala, že mám dbát na to, abych občas ventilovala ten stres ze školy, ale zabralo to:))Fotky zde.