TÝDEN SEDMNÁCTÝ

To byste nevěřili, co se stalo. V neděli jsme s Filipem jeli do školy vyměnit vodu v akváriu v mé třídě a přivázat na každou lavici látkové penály s houbičkou a fixem (každý student má pod židlí bílou desku, pomocí fixu na ní občas píší odpovědi na mé záludné otázky či gramatická cvičení. V ponělí ráno, přesně deset minut po začátku hodiny, když jsem studenty odváděla do místnosti s počítači, jsem zjistila, že už mi někdo stačil jeden penál ukradnout. Deset minut! Nakonec toho článku zas tak nelituji:)
Krátce nato jsem se zeptala mojí studentky z první hodiny, které je často špatně (tj. přichází o část hodin, protože je u školní sestry), jestli si nechce prohodit hodiny - když mají studenti potíže s nízkým tlakem, obvykle se jim přestaví rozvrh tak, aby po ránu měli "lehčí" předměty. Opověď mě na chvíli rozhodila:"Ne, to by asi nepomohlo, jsem těhotná." A já naivka si říkám, že u čtrnáctileté to bude tlakem, ha ha. K podivnému panoptiku studentů z mých prvních dvou regular classes tak přidávám matku pod zákonem. Chudák, a já jí trápím stavbou vět a slohovkami...
Po příchodu domů mi to nedalo a našli jsme si s Filipem statistiku těhotenství u náctiletých. USA jsou těsně před Indonésií... Inu, místní církev pilulce moc nefandí.
Ve středu ráno jsme si s kolegyněmi zašly na snídani a do kina. Čekaly nás tři dny volna, protože ve čtvrtek se slavilo Díkůvzdání. Byli jsme pozvaní do čtyř domácností; nakonec jsme skončili u nám nejmilejších kamarádů, takže se večer opravdu vydařil. Brali to poctivě, vařili všechno podomácku, což už se dnes prý tak moc nevidí. Tradiční menu se stávalo ze dvou krocanů (celkem 16 kg, jednoho pekli, druhého vcelku smažili v ohromném hrnci na zahradě), výborné kaštanové nádivky, zapékané kukuřice se smetanou, sladkých brambor ve sladké omáčce, vynikající brusinkové omáčky se skořicí a pomerančovým džusem, bramborové kaše s česnekem, a tradičním chlebem, který chutná jako naše vánočka. Přejíte se jen tím, že od všeho kousek ochutnáte. Po večeři jsme si zahráli bowling na Wii, což je oblíbená místní videohra (stručně: máte v ruce ovladač citlivý na pohyb, kterým ovládáte panáčka na obrazovce). Abychom nevytrávili, hostitelé do nás vtlačili desert, pumpkin pie se šlehačkou. Pak už jsme si jen pohodlně polehali u obrazovky a podívali se na pohádku. Prostě Thanksgiving se vším všudy:)
Druhý den ráno jsme vyjeli na výlet k mexickým hranicím se Slovenkou Danou a její dcerou Tami. Dana je také učitelka na výměně; a naštěstí bydlí ze všech Fulbrightů k nám nejblíž - v Las Vegas. Fotky a komentář zde.

TÝDEN ŠESTNÁCTÝ

Spousta práce, málo spánku, a v sobotních novinách článek o mě. Tak by se dal stručně shrnout týden šestnáctý. Článek najdete zde, jako vždy se zasmějete... paní redaktorka si pár věcí přizpůsobila (mimo jiné z toho vyznívá, že všichni mí studenti tady lžou a kradou, že Ginny používá naše auto - žádné nemáme - atp.) a pár věcí nepochopila jako vtip (třeba že je Filip žena v domácnosti a bere to vážně). Ach jo, budu mít zítra ve škole co vysvětlovat. Bohužel tady Today's News Herald čtou opravdu všichni, a článek vyšel na první a druhé stránce... Dneska jsem potkala tchyni mojí mentorky, prý si článek vystříhla a má ho pro ní připravený... Snad nebohou Taniu netrefí šlak dřív, než jí to stačím vysvětlit.
Z interview do novin jsem zase na chvíli vyléčená.

TÝDEN PATNÁCTÝ

Počasí se ještě trochu ochladilo, ráno bývá 15°C,přes den okolo 28°C. Takový velice příjemný srpen; lidem tu na zahrádkách pomalu dozrávají grapefruity... jen pro děcka ve škole je to velká událost; holčiny začaly pomalu nosit sněhule. Ano, sněhule. S kožešinou a bambulkami. Já chodím pořád naboso ve svých sandálcích a užívám si teplíčka.

V pondělí se mi byla podívat na hodině paní ředitelka, a vzhledem k tomu, že se jí hodina líbila, jsem teď už oficiálně členem smečky. Na oplátku za pochvalu jsem jí pozvala na Českou párty.

V úterý byl Veteran’s day, takže jsem místo do školy vyrazila s Filipem na výlet. Kousek od místa, kde bydlíme, je totiž Sara park, místo, kde se dá dlouhou průrvou ke skále dojít k jezeru. Když jsme dorazili k vodě, nedalo nám to. Filip se svlékl a zaplaval si; já, protože jsem nechtěla dělat Fulbrightu špatnou reklamu veřejným obnažováním (když tu něco provedete, otisknou v novinách váš přestupek společně s vaším jménem a místem, kde jste přestupek spáchali, tj. často vaší adresou. Viz zde), jsem šla alespoň tak daleko, kam mi kraťásky dovolily. Fotky zde.
A propos, když jsem zmínila noviny – moje fotka už tu novinami proběhla, byla součástí nic nesdělujícího článku o mezinárodních výměnách. Když článek vyšel, moc mě pobavil. Předcházel mu totiž půlhodinový rozhovor, kdy se mě ptali na všechno možné i nemožné; to všechno jenom proto, aby to mohli zhustit do tří zdvořilostních frází, které otiskli. Styl článku rozhodně stojí za povšimnutí; inu, co chcete od místních pisálků; ostatně Plzeňský deník je na tom dost podobně. Nejzajímavější na celé věci asi bylo to, že se ke mě pak hlásil druhý den jeden pán v obchodě, že si prý pamatuje, že moje tvář byla v novinách... Hvězdou na jeden den, ha ha. Článek zde.

Ve čtvrtek jsem za oknem svého auta našla pozvánku na Halo night (kdo sleduje Big Bang theory, ví, o čem mluvím). A hádejte od koho? Od místních Baptistů. Tahle komunita mě opravdu nepřestává překvapovat. A jak si zdůvodní, že zvou lidi k nim do kostela na naprosto šílenou počítačovou hru, kde se hráč vžívá do role supervojáka a vesele si střílí kolem? Divili byste se, ale opět se to dá podpořit citátem z bible. Sice jednoslovným, ale... Ale co bych povídala, podívejte se sami: přední strana pozvánky, zadní strana pozvánky.

V pátek jsme měli během oběda poradu, na kterou má mentorka Tania přinesla kupóny na slevu do místní hospody, s tím, že bychom mohli zajít. Stará dobrá parta se nenechala přemlouvat, takže jsme ze školy rovnou zajeli na pivo. Ochutnala jsem můj první točený Bud Light ... (proč tu vodu vůbec někdo pije?)... a pak se v sebeobraně uchýlila ke Guinessu. Bylo to super, shodli jsme se, že se budem chodit častěji. Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla je, že je tu všechno tak daleko, že do hospody prostě musíte jet autem. Z hospody, po pár pivech, taktéž. Městská hromadná doprava tu neexistuje, taxi jsem tu neviděla za celé čtyři měsíce... Pro mě to znamená, že když jdu do hospody, buď vůbec nepiji, nebo si dám dvě piva a pak řídím domů max. pětadvacítkou (mil/h), protože se bojím jet rychleji.

V sobotu ráno to začalo. Po naší hodince power jógy jsme začali vařit na Českou párty. Zabralo nám to celý den, a to už jsme měli z předchozího dne uvařenou svíčkovou a bramboračku . Ostatně, dělat dukátové buchtičky z dvou kil mouky, obalovat přes dvě kila sýra, nakrájeného na malé kostičky, a strouhat kotel brambor na bramboráky, dá přeci jen dost práce. V sedm, kdy párty začínala, jsme byli s Filipem celkem hotoví, a nedokázali jsme si představit, že nás čeká ještě dalších pět hodin práce (sýr a bramboráky jsme smažili před hosty, aby je měli horké) a konverzace. Naštěsti se objevilo jen zlaté jádro mých kolegů, a vytvořili tam tak skvělou náladu, že z nás únava okamžitě opadla. Všichni se hrdinně pouštěli do všech pokrmů, důvěřovali i bramboračce (použila jsem do ní sušené houby z Čech) a nakládaným hermelínům. Rodiče Ginny zašli ještě dál a vyžádali si ochutnávku českého rumu, naší paní ředitelku jsem ještě neviděla se tak dlouho v kuse bavit a usmívat. Chudák, většina školního veselí pro ní končí v okamžiku, kdy jeden grázl něco vyvede a ona si ho musí odvést do ředitelny. Vůbec nechápu, jak zvládá to, že vidí pořád jen tu horší stránku věci - problémy, rváče, lháře, hysterické rodiče...
No, ale zpátky k párty. Byla to právě naše paní ředitelka, která se nevědomky postarala o fór dne. V nenucené konverzaci, kde vyšlo najevo, že se opravdu snažila něco o naší zemi nastudovat (např. věděla, že je prezidentem Klaus), se nás zeptala: “ No, a co vás tady nejvíc překvapilo v domácnostech? Elektřina?“
Vlastně je zvláštní, že podobnou otázku jsme slyšeli až po čtyřech měsících; čekala jsem jí na začátku našeho pobytu. Naštěstí jsou mí kolegové zcestovalí a sledují situaci v Evropě, takže na podobné otázky se mě opravdu nikdo z nich neptal.
Ve dvanáct mělo přijít překvapení – byli jsme domluvení s Ginny, že se s ní spojíme přes Skype, a že budeme její tvář promítat na velké obrazovce v obývacím pokoji; ona bude mít možnost „být tam s námi“, vidět svoje kolegy a kamarády. Nakonec to neklaplo. Prostě nám to nebrala, nevíme proč. Trochu nás to zamrzelo, pár lidí tam čekalo opravdu jen kvůli tomu, aby si s ní mohlo na chvíli popovídat.
Ale i tak byla Česká párty úspěšná. Přišlo dvacet lidí a všichni jsme si to opravdu užili. Nejvíc jim chutnal smažák a bramboráky, ale i svíčková si našla fanoušky. Někteří to brali vážně a říkali si o recepty. Třeba tím začíná období, kdy v malém městečku uprostřed pouště budou americké rodiny tu a tam vařit česká jídla. Fotka jídel zde. Na ostatních jsou moji kolegové, takže je nebudu zveřejňovat. Budete si muset počkat, až přijedeme domů:)

TÝDEN ČTRNÁCTÝ

O novinky zase není nouze. V pondělí u nás byl Blood Drive, což je pojízdná transfúzní stanice. Prostě přijedou a vysajou povolné studenty nad sedmnáct let. Docela krvák. Škoda, že nevysávají už od čtrnácti, měla bych pár kandidátů na puštění žilou:).
Také jsem se dozvěděla, proč je většina mých studentů naprosto fascinována vteřinovým lepidlem. I normálně stabilní osobnosti to naprosto vyšine. Jsou z něj úplně hotoví, kdykoliv jim ho půjčím, dostanu tubičku nazpátek prázdnou (slepí nejdřív co potřebují, pak sebe, pak kamaráda k lavici, pak si ho jen tak nalejou na nějakou část těla, aby si měli co sloupávat...). Tenhle fenomén mi byl dost nejasný až do chvíle, kdy mi to nedalo a zeptala jsem se.. odpověď byste neuhodli . Do šestnácti let jim tu nepovolí koupit si vteřinové lepidlo v obchodě, protože obchody nechtějí mít na kontě dětské „čichače“.
V pondělí jsme byli pozváni k ohýnku na pláži; pořádali ho baptisté, komunita Kim a Jasona (manželský pár, naši nejbližší kamarádi a mí kolegové). Je to ta samá komunita, co už před tím pořádala závody. Seznámili jsme se s několika příjemnými lidmi a dostali jsme pozvání do místní požární stanice. Nechyběla tradiční zábava: S´mores, opékané marshmallows, podávané s čokoládou ve dvou skořicových sušenkách. Fotky zde. Jak jsem si tak opékála svůj marshmallow, přemýšlela jsem, jestli Ginny na druhé straně Atlantiku už někdo ukázal, jak opékat buřty, či péct brambory v uhlí. Musím jí to nějak zařídit. Na celém večeru byla skvělá ještě jedna věc: nikdo nemluvil o víře, ani se nás neptali, jestli věříme. Prostě se tam sešli, protože jim jako lidem je spolu fajn, to je celé. Pastoři, se kterými jsme se bavili, jsou příjemní chlapíci se smyslem pro humor, vlastními rodinami a schopností bavit společnost. Žijí naprosto normálním životem; dokonce prý drží i Halloween kostele (přistaví pár hrobů a spoustu zmasakrovaných částí těla a strašidel:)).
Událostí úterý byly samozřejmě volby, byl to dost silný zážitek; jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho!
Po úterý se to trochu zvrhlo; probírám se studenty gramatiku, takže jsem jim dávala průběžně rozbory vět za domácí úkoly... celkem za týden to 100 vět, tak nějak mi nedošlo, že s mými 160 studenty to znamená 1600 vět na opravování. Zkrátím to. S mými TAs a Filipem jsme to opravovali dva dny v kuse.
V sobotu přišel zasloužený odpočinek v podobě ranní hodinky power jógy, na kterou jsem zlákala své dvě kolegyně, a čtení knížky v křesílku na naší kamenné zahrádce. Přes poledne jsem se pokoušela nacvičit buchty a koláče na českou párty. Na těsto tu ingredience seženete, ale povidla neznají a tvaroh tu mají jen řádně prosolený. Ani po přidání cukru, vanilkového extraktu (vanilkový cukr tu taky neznají), citronové kůry a českého rumíčku, který si tu šetříme na vaření (protože půlku už nám vypili naši zdejší kamarádi), se nepodařilo slanou chuť přebít, ostružinová marmeláda místo povidel taky úplně neklapla... no, zbývá varianta brod: buchtičky se šodó, takže naši milí američtí hosté o rum nepřijdou. Když se zase trochu ochladilo, šli jsme s Filipem a Vinem na procházku a pak se pokusili vybrat hudbu na českou párty. Zasekali jsme se u Kryla, takže vybráno nemáme nic, ale zabékali jsme si řádně.

TÝDEN TŘINÁCTÝ - NÁVRAT DO ŠKOLY

Návrat do školy byl veselejší, než jsem čekala. Prvně se mě všichni mí studenti ptali, jestli už jsem v pořádku, protože jim chlapík, kterého škola povolala na supl, tvrdil, že za mě supluje, neboť jsem se nervově zhroutila (tady může substitute teacher, tedy člověka, kterého si škola najme po dobu nepřítomnosti učitele, dělat snad opravdu každý. Často to dělají důchodci kvůli přivýdělku; ten "můj" byl prý bývalý policista). Prvních pět minut hodiny jsem tak trávila vysvětlováním, co jsem dělala v Renu a ukazováním fotek.
Dále jsem zjistila, že zlatá rybka v mém akváriu je těhotná, takže jsem dala studentům na výběr: buď věc ponecháme přírodě (tj. jikry asi sežere sameček), nebo přinesete nějakou nádobu, do které jí dáme na mateřskou. Studenti tvrdili, že něco určitě seženou, tak uvidíme:))
v pátek studenti volili prezidenta (jejich hlasy se nebudou oficiálně počítat, ale jejich hlas místní papaláše zajímá). Když odvolili (většina samozřejmě McCaina, jak jim poradili doma), dostali ode mě samolepku a šlo se zpátky do hodiny. Jsem zvědavá na ty opravdové volby. Tady v Arizoně panuje zejména mezi neuniverzitně vzdělanými velká nenávist vůči Obamovi, je to směsice až směšných báchorek (mj. je prý muslim) s xenofobií. Jsem opravdu ráda, že tu volit nemůžu, což je taky moje obvyklá výmluva, když se chci vyhnout debatám o tom, kdo by měl být prezident. Volby tady rozdělují i rodiny, takže je lepší zůstat neutrální.
Páteční noc byl Halloween, takže jsme jeli na McCulloch, jednu z hlavních ulic, a nafotili pár fotek. Kvůli několika nešťasným incidentům v minulosti si teď rodiče svoje děti úskostlivě hlídají a vodí je sbírat sladkosti do míst, jako je McCulloch. Děti nechodí k nikomu do domu, jsou tam jen stánky, které sponzorují místní obchodníci. U každého stánku stačí jen natáhnout ruku s plastovým košíčkem ve tvaru dyně a už vám sypou... postrádá to romantiku, ale dítě je v bezpečí. Fotky zde. Dalším oblíbeným místem na Halloween s dětmi je kostel, tedy vaše náboženská komunita.Teoreticky by se to asi mělo vylučovat, ale tady si z toho hlavu nikdo nedělá. V kostele to probíhá podobně; na parkovišti jsou stánky s různými soutěžemi a sladkostmi...