Tak to je vskutku vše. Kdo máte zájem vidět jen naše fotky, klikněte zde. Podotýkám, že fotky nebyly nijak upravované.
Kdo jste učitel a máte zájem vyjet si objevit USA na vlastní pěst, se šlechetným přispěním Fulbrightovy nadace, další informace najdete zde. (Já osobně bych jela okamžitě znovu!)
A kdo chcete vidět poslední videorozlučku, kterou mi dala jedna moje třída jako překvápko na památku, najdete ji zde.
Pro další informace mě kontaktujte na lenka.sluneckova@gmail.com :-)
pondělí 9. listopadu 2009
POSLEDNÍ NOC V LAS VEGAS
Ubytovali jsme se v levném hotelu nejblíže letiště. Jako bychom za tu dobu ještě netušili, že tím jsme si zajistili spoustu nestandartních zážitků... zpočátku jsme na to ale nemysleli. Naše veškerá pozornost se přesunula na snahu sbalit si ony dva kufry a jedno příruční zavazadlo pro každého s tím, že jsme v každém kufru měli pár věcí, které bychom byli ochotni při případném překročení váhy obětovat. Když jsme skončili, šli jsme si ulovit večeři do MGM Grand a projít se po městě. Ne, že bychom tam objevili něco nového, ale jen tak ze sentimentu...
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)
Po návratu už stačilo jen poprosit hotelovou službu o ranní budíček a jít na kutě. Asi ve dvě v noci nás probudilo bušení na sousedy a křik: „Policie, otevřete!“ A protože zdi byly opravdu tenké, vzápětí jsme přes zeď poslouchali, jak ve vedlejším pokoji někoho zatýkají a provádějí tam domovní prohlídku. A protože ten někdo byl zřejmě dealer, několik hodin poté nás probudilo nelidské skučení prostitutky, která si šla pro svou dávku. Opět bušení na dveře, ale tentokrát doprovázené sérií dojemných proseb a drsných výhrůžek umně prošpikovaných sprostými slovy. Inu, můžeme říct, že s Vegas jsme se rozloučili stylově. Fotky z akce nemáme, jsme srabi:-)
HAVASUPAI
Poté, co se od nás odpojil Pafka v Salt Lake City, nás čekala rozlučka s našimi nejlepšími americkými kamarády. Pár dní před odletem jsme se tak všichni podle plánu ocitli na okraji strmého Arizonského kaňonu odříznuti od civilizace. Cíl byl jasný: přespat a brzy ráno přejít do chráněné indiánské vesničky na dně kaňonu, k vodopádům, které National Geographic označil za jeden z divů světa. Stany jsme si odvážně postavili právě na okraji srázu, a vzhledem k tomu, že nám jeden málem odlétl již během večera, a to i přes zatěžkání kameny, je celkem štěstí, že jsme se ve finále neocitli na dně propasti dřív, než jsme to měli v úmyslu.
Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.
My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.
Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.
Brzy ráno jsme vyrazili. Po stezce tou dobou běhalo jen pár zaprášených indiánských koní. Věděli jsme, do čeho jdeme: patnáct kilometrů na poušti, s krosnami se stany, vodou a veškerým jídlem na tři dny. Cesta se neskutečně vlekla, a brzy navíc nebyl nikde stín. Kim, pro kterou to byla první túra vůbec, si začala brzo stěžovat na bolesti nohou, zejména prstů. A protože už jí její manžel měsíc zatrénovával v chůzi v pohorkách, nikoho z nás nenapadlo jí nohy zkontrolovat. Škoda. Přišli bychom na to, že má perfektní francouzskou manikůru, a nehty tak dlouhé, že se jí při cestě z kopce hlavní tlak opírá do nehtového lůžka. Následující dva dny tak strávila v pantoflích a ve velkých bolestech; došlo i na propichování krvavých puchýřů pod nehty; a konečně, po návratu, odpadnutí celkem pěti nehtů. Bylo nám jí strašně líto, ale Kim to brala naprosto statečně a bolest jí nijak nezabránila neúčastnit se běžných činnosti v kempu, ani v koupání v průzračném jezírku pod rajským vodopádem, který byl jak vystřižený z kýčovitého filmu.
My ostatní jsme následující dny strávili lezením po vápencových skalách kaňonu a túrách po dně kaňonu, což mělo tu výhodu, že se dalo jít řekou. Nemusím asi zmiňovat, že v situaci, když se teplota ve stínu blíží ke 40°C možnost jít na výlet po pás ve vodě opravdu oceníte. Večery patřily Jasonovu vynikajícímu kuchařskému umění. Kdo by si pomyslel, že na denním menu daleko od civilizace budeme mít kuřecí steaky, lososa a čokoládový dezert s borůvkami! Po večeřích jsme vzpomínali na všechno, co jsme spolu za ten rok zažili a dodávali, co jsme si nestačili říct... plán strávit posledních pár dní v USA v ráji s našimi nejbližšími se vydařil.
Poslední den jsme museli vynést batohy zpátky do indiánské vesnice (necelé tři kilometry do kopce) a tam, uprostřed prachu a neudržovaných zahrádek plných odpadků (z vesnice si odvážím velké zklamání: místní indiáni nemají sice většinou co dělat, ale přece nebudou uklízet, že?), jsme čekali na helikoptéru. Na zpáteční cestu nás totiž čekal ještě jeden zážitek: proletět se helikoptérou nad ústím Grand Canyonu. Čekání se trochu protáhlo, protože přednost mají všichni místní, a indiáni se opravdu moc nesnažili, co se rychlosti a organizace týče. Naštěstí se nám alespoň podařilo letět hned za sebou, takže jsme se mohli společně vypravit do nejbližšího města, kde se s námi naši kamarádi naposledy rozloučili a předali nás do péče řidiče shuttle do Las Vegas. Cestu jsem přes slzy moc neviděla. Fotky z výletu zde.
GRAND TETON
O tomhle národním parku jsme vlastně ani neměli tušení ... jen jsme si podle mapy přečetli, že je připojený na Yellowstone, a tak jsme se rozhodli tam strávit den... nakonec jsme opravdu litovali, že jsme neměli víc času. Je totiž úchvatný. Milovníci hor určitě ocení majestátnost scenérií, jazykáři zase fakt, že se nejvyšší hora stále jmenuje tak, jak jí pojmenovali francouzští osadníci: Grand Teton, Velký prs. Fotky i s komentářem zde.
YELLOWSTONE
V plánování výletu jsme udělali další chybu: neověřili jsme si nadmořskou výšku Yellowstone. A tak se stalo, že jsme večer dorazili do kempu, který byl jen o tři sta metrů níže než vrchol Lomnického štítu, a nevěřícně kroutili hlavou nad kopečkem sněhu, vedle kterého jsme si měli postavit stan. Ačkoliv to byla letní dovolená, měli jsme vlastně štěstí – minulý týden tu totiž ještě byly sněhové závěje. Počesku jsme tedy zašli do nejbližší hospody a tam seděli, dokud nás nevyhodí. Pak jsme se na chvíli museli ještě schovat do auta před krupobitím, ale nakonec nám už nezbývalo nic než hrdinně čelit zimě a pokoušet se v ní usnout. Ráno už byly tři stupně nad nulou. Zima působila opravdu motivačně – všechny dny jsme strávili na túrách kolem gejzírů a bahenních jezírek, či na loukách, kde se doteď prohání stáda vypelichaných bizonů. Tenhle park nám co do zvířátek přál; viděli jsme i jeleny wapiti, pelikány, medvědy, hada... a v nižších nadmořských výškách bohužel i hejna komárů. Fotky i s komentářem zde.
sobota 22. srpna 2009
Wyoming
Původně jsme si mysleli, že Wyomingem jen projedeme do národního parku Yellowstone, ale pak jsme v letáčcích objevili, že v městečku Cody má zrovna být indiánské pow-wow (setkání), a navíc tam každý večer mají pravé rodeo, což byly přesně dva zážitky, o které bychom jinak přišli. Ještě jsem kluky splašila („Tam určitě nebudou mít ani potraviny, musíme někde sehnat obchod a nakoupit si na několik dní“), takže jsme jistou část výpravy trávili sháněním supermarketu, ale na omluvu budiž zmíněno, že kemp, ve kterém jsme spali předchozí noc, vypadal na to, že dál už to bude jen horší. Majitelé smrděli kozinou (bohužel tím pachem zamořili celou dřevěnou chajdu, která jim sloužila za kancelář) a kolem své polorozbořené rezidence měli shromážděné úctyhodné množství haraburdí. Po shlédnutí toalet jsem došla k závěru, že je zde bezpečnější se nekoupat... přesto jsme je o nocleh přímo prosili, i když byla kapacita kempu již obsazená – kromě pow-wow se totiž v tu samou dobu v kraji konal závod v dálkovém běhu, takže veškeré ubytovací kapacity byly tytam. Zmiňovaný ultramaratón shodou okolností končil právě v našem kempu, ale přestože první běžci začali dobíhat už v noci, a to doslova kolem našeho stanu, nikdo z nich nás nevzbudil. Jen ráno jsme se dozvěděli, že dvaatřicetiletá vítězka (!) zaběhla 50 mil (80 km) za neuvěritelných 8h 45min. No, nic pro mě, ale koho výzva zaujala, nechť si postuduje na oficiálních stránkách závodu: http://www.bighorntrailrun.com/
Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.
Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.
Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.
Následující den nás čekala jediná vpravě hororová cesta z našeho výletu po USA. Měli jsme totiž auto s automatickou převodovkou, a jeho majitel, náš dobrý kamarád, nás proškolil asi tímto způsobem: na tenhle režim to jede dopředu, na tenhle dozadu, nic jiného nebudete potřebovat. No jo, ale když je součástí vašeho výletu i sedlo ve 2.700 metrech a pak sjetí silnice dolů, při silném sklonu, brzdy už to na ten režim „dopředu“ moc nestíhají... To jsme tušili, ostatně varování byla i všude okolo silnice, jen jsme pořád byli na tom, že jiný režim podle odborníka nepotřebujeme... pak Pafka otevřel okénko a my se málem zadusili palčivým smradem spálené gumy. Na nejbližším odpočívadle jsem zastavila, a musím říct, že i to mě vyděsilo – z rozpálených brzdových destiček se totiž stává máslo, takže i když prošlápnete pedál na maximum, auto si ještě jede dál... Nakonec jsem přeci jen dobrzdila, a všichni jsme, notně vyklepaní, vystoupili ven, zíraje ze strázu, který začínal dva metry od nás a dumaje nad naším dalším krokem. Nakonec jsme se rozhodli nechat brzdy asi hodinu zchladnout. Při té příležitosti jsme si přečetli manuál na auto, nastudovali ostatní režimy, a pak se (tentokrát již pod Filipovou rukou a nohou, já jsem byla ještě trochu vedle z toho, že jsem nás všechny mohla zabít) rozjeli dál. Uvědomili jsme si ještě jednu začátečnickou chybu - po celou dobu chlazení gum jsme nechali otevřená dveře od auta, takže onen štiplavý pach se dokonale zažral do našich věcí i potahů auta. Kdo nezažil, nepochopí, ale málem jsme se v tom udusili. Pokoušeli jsme se o větrání s kombinací spreje s vůní slunečnice a mandarinky, ale i tak jsme ve finále všichni smrděli jako partička nezdařených uzenáčů.
Musí se nechat, že krajina tady už zase nabývá na dramatičnosti – vysoká pohoří, a zároveň pláně, kde se ještě prohání mustangové, do toho navíc skalisté kaňony podobné těm, co známe z Arizony, a jako třešnička na dortu národní park Yellowstone. Jinými slovy, Wyoming má turistům rozhodně co nabídnout.
Během dne jsme ještě zvládli vychytat akci místního přírodního parku, takže nás zdarma svezli na loďce kaňonem, a pak hurá na pow-wow do městečka Cody. Bohužel začalo tak pršet, že pow-wow odložili o hodinu později. Pokoušeli jsme se v ní najít kemp, který jsme si vytipovali na mapě, ale v tom lijáku, a s nejednoznačnými odbočkami, jsme to nějak nemohli najít... pak už byl čas se vrátit, abychom se dostali na odložené pow-wow. Byli jsme tam jediní, ostatním došlo, že to nemá cenu. Rozhodovali jsme se co dál, protože všechny levnější hotely byly samozřejmě obsazené účastníky pow-wow (kdo jste čekal, že si indiáni přivezou vlastní teepee, musím vás zklamat). Nakonec jsme se rozhodli pro variantu drahého hotelu, a vzhledem k tomu, že přestalo pršet, zašli jsme si ještě na rodeo.
Musím říct, že rodeo mě nikdy nelákalo, ale říkala jsem si, že bych ho asi měla zažít alespoň jednou v životě. Jsem ráda, že to bylo právě tady. I když totiž začalo hrozivě (jdete přímo nad ohradníky s býky a nemůžete se ubránit, je vám jich líto; do toho celá věc začne nájezdem kovbojek v neskutečně kýčovitých oblečcích a s vlajkami, a zpěvem hymny, následované v našem případě ještě sborovou modlitbou), byl to ve finále humorný spektákl, kde měli býci i jankovití koně dost navrch, a kde vám začalo být líto spíše kovbojů:)) Do toho byli komentátoři až překvapivě vtipní a prokládali adrenalinové situace, kdy se bojíte o život pošuků v sedle, výbornými scénami. Nejlepší byla asi ta, kdy si svolali všechny děti ze stadiónu do arény, zeptali se jich, jestli už mají nějaký místní suvenýr. Když děti odvětily, že ne, vybídli je k tomu, aby si sebrali hrstičku hlíny z arény a strčili si jí na památku do kapsy. Děti to, s jiskrami v očích, k velkému zděšení většiny rodičů, ochotně udělaly. A co víc: vzápětí mezi děti pustili asi tři vzrostlejší telátka s jasnou instrukcí: kdo je chytne, dostane další suvenýr, tentokrát hodnotnější. Spustila se naprostá mela, děcka na nic nečekala, a hrnula se na telata jako dav kobylek. V další vteřině šlo vnímat už jenom masu barev a dvanácti kopyt... to, co zbylo na startovní čáře byla skoro ještě batolata, co neuměla ještě pořádně chodit, nicméně pořadatelům ani telatům to očividně nevadilo... nechápala jsem, s jakou vervou šly děti do všeho, co se jim řeklo, a to i naprosto proti selskému rozumu (k velkému pobavení nás nerodičů, samozřejmě). Naštěstí se nikomu nic nestalo, a všichni jsme se na konci odebírali domů vysmátí, a o netradiční zážitky bohatší. Fotky zde.
Druhý den jsme si přeci jen zašli na Pow-wow. Fotky najdete zde. A jestli se vám zdá, že někteří indiáni svou barevností připomínají spíše brazilské tanečníky, nedivte se. Měli totiž soutěž kostýmů.
South Dakota
V Jižní Dakotě už zase začíná pořádné vzrůšo. Zajeli jsme se mrknout na celosvětově známé vytesané hlávky prezidentů. Naštěstí psal místní průvodce někdo, do měl rád fotografy, takže správně doporučil, že je monument Mt. Rushmore nejlepší fotit ráno, když je osvícen. Je to přesně to, co mi tak často schází... člověk se škrábe s foťákem na nějakou vyhlídku, jen proto, aby zjistil, že je kýžený objekt v hlubokém stínu, a tudíž téměř nemá cenu ho fotit. Při putovním výletě nemáte tolik času, abyste se na něj škrábali ještě jednou, až bude objekt osvícený, takže se musíte spokojit s odhadováním stínů v dané době podle map a plánků. Nechápu, že ještě někoho nenapadlo zahrnout do průvodců poznámky, kdy je nejvhodnější vyrazit památky či jiné turistické zajímavosti fotit; takový jednoduchý nápad, a přitom je k nezaplacení!
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Po menším kufrování po okolí (způsobené mou momentální indispozicí číst mapy) jsme si tak našli příjemný kemp a těšili se na klidnou noc. Ta byla vzápětí trochu došperkována tím, že se ochladilo, a pak začalo přerývaně pršet; ale ještě mezi tím se podařilo našim sousedům udělat takový oheň, že ani deště ho zcela neuhasily, pročež nám skomírající polozuhelnatělá polena dotvářela kouřovou kulisu už tak bezútěšně vypadajícího večera. Kouř šel, jak jistě tušíte, zásadně jen na náš stan, takže se majitelé neobtěžovali s tím cokoliv dělat. Naštěstí jsme měli tajnou zbraň v podobě zbylých zásob rumu, takže nám to za chvíli zase tak moc nevadilo.
Cestou z Mount Rushmore jsme se stavili ještě učebnicovém městečku z dob zlaté horečky, Deadwoodu (asi znáte ze stejnojmenného seriálu, držícího se, až překvapivě, reálií – tedy až na milostný románek v druhé části příběhu), a na Devils Tower. Další popis najdete u popisků fotografií zde.
Minnesota
Pramení tu Mississippi, ale nás zajímalo město, o kterém nám pověděl Filipův holič v Lake Havasu City, ze kterého ze vyklubal čtvrtČech (měl českou babičku, ještě si pamatoval některá česká slova, většinou nadávky). Oním městem nebylo nic menšího než Nová Praha, tedy New Prague. Musím říci, že nás lehce zklamalo. Po počátečním nadšení z českých (i když někdy lehce zkomolených) názvů se ukázalo, že česky se tu na ulicích nemluví, a po vyšetřování vyslýcháním domorodců jsme zjistili, že většina z nich prý neumí ani těch pár slov. Přesto se sem kdysi imigranti od nás sjížděli za budováním ještě lepších zítřků než těch, co je čekaly doma. Třeba by je potěšilo to, co jsme tam viděli... k posouzení zde.
Illinois
Nebýt Chicaga, asi bychom také jen projížděli... problém je v tom, že zdejší vnitrozemí se zdá být podobné tomu našemu, takže člověk tu neuvidí nic, co by mu vyrazilo dech tak, jako třeba arizonská poušť či vysoká pohoří na západním pobřeží.
Chicago, na druhou stranu, stojí za návštěvu. Nejen, že je to rodiště mrakodrapů, ale stojí na předních příčkách snad ve všem, od kultury a dopravy přes finance, které jím protečou. Místní letiště O'Hare je druhé nejrušnější na světě. Do r. 2004 ve městě pracoval Barack Obama, ale město se do historie národa zapsalo i jinými pověstnými kapitolami – jazzem, gangstery v čele s Al Caponem, prvním černoch zvoleným do pozice starosty (1983), vlnou imigrantů přinášejících ty nejlepší recepty z celého světa, populární talk show Oprah Winfrey, či (mou oblíbenou) This American Life – pořadem, které vysílá Public Radio International. Pakliže máte zájem cvičit poslech americké angličtiny na inteligentním a posluchačsky strhujícím materiálu, máte možnost poslouchat jednotlivé epizody zdarma na internetu (zde).
I tentokrát jsme se vložili do rukou zkušeného průvodce – Američana Christiana, který již dávno zahořel pro jazyk český a teď ho učí v Chicagu na univerzitě. Mluví opravdu výborně; jsem přesvědčená, že to už není jen o učení, ale i o přirozeném talentu. A samozřejmě v Čechách i žil, což byl vlastně důvod, proč jsme se s ním před lety seznámili na LFŠ v Uherském Hradišti. Christian se ukázal být skvělým společníkem. Brilantně naplánoval výlet na kolech (Chicago je totiž jedna velká placka), na jehož zastávkách nám ukazoval nejdůležitější památky. Už to samo o sobě pro nás byl zážitek, ale ukázalo se, že ho dokáže ještě trumfnout, a to svým gastronomickým uměním. Nabídl nám skvělý vlastnoručně upečený chléb (Christian si dokonce doma pěstuje vlastní kvásek) i domácí zmrzlinu (tomelovou a pepřovou)... nestačili jsme zírat!
Když už jsme byli v Chicagu, museli jsme si splnit další gastro povinnost: ochutnat Chicagskou deep dish pizza. Je to vlastně taková pizza obráceně: tenká vrstva těsta, a na ní tak 3-4 cm suga, sýra, a přísad dle libosti. Do restaurace jsme šli ve čtyřech, a zprvu jsme reagovali trochu nedůvěrivě, když nám Christian doporučil objednat si jen dvě střední pizzy. Zrádnost daného pokrmu nám došla přesně po druhém kousku, když jsme zjistili, že třetí už by byl zdravotní riziko, a stejně už se nemá kam vejít... nakonec jsme si museli nechat ještě asi pět zbylých dílků zabalit a měli jsme je na večeři. Neuvěřitelné...
Fotky z Chicaga zde.
Chicago, na druhou stranu, stojí za návštěvu. Nejen, že je to rodiště mrakodrapů, ale stojí na předních příčkách snad ve všem, od kultury a dopravy přes finance, které jím protečou. Místní letiště O'Hare je druhé nejrušnější na světě. Do r. 2004 ve městě pracoval Barack Obama, ale město se do historie národa zapsalo i jinými pověstnými kapitolami – jazzem, gangstery v čele s Al Caponem, prvním černoch zvoleným do pozice starosty (1983), vlnou imigrantů přinášejících ty nejlepší recepty z celého světa, populární talk show Oprah Winfrey, či (mou oblíbenou) This American Life – pořadem, které vysílá Public Radio International. Pakliže máte zájem cvičit poslech americké angličtiny na inteligentním a posluchačsky strhujícím materiálu, máte možnost poslouchat jednotlivé epizody zdarma na internetu (zde).
I tentokrát jsme se vložili do rukou zkušeného průvodce – Američana Christiana, který již dávno zahořel pro jazyk český a teď ho učí v Chicagu na univerzitě. Mluví opravdu výborně; jsem přesvědčená, že to už není jen o učení, ale i o přirozeném talentu. A samozřejmě v Čechách i žil, což byl vlastně důvod, proč jsme se s ním před lety seznámili na LFŠ v Uherském Hradišti. Christian se ukázal být skvělým společníkem. Brilantně naplánoval výlet na kolech (Chicago je totiž jedna velká placka), na jehož zastávkách nám ukazoval nejdůležitější památky. Už to samo o sobě pro nás byl zážitek, ale ukázalo se, že ho dokáže ještě trumfnout, a to svým gastronomickým uměním. Nabídl nám skvělý vlastnoručně upečený chléb (Christian si dokonce doma pěstuje vlastní kvásek) i domácí zmrzlinu (tomelovou a pepřovou)... nestačili jsme zírat!
Když už jsme byli v Chicagu, museli jsme si splnit další gastro povinnost: ochutnat Chicagskou deep dish pizza. Je to vlastně taková pizza obráceně: tenká vrstva těsta, a na ní tak 3-4 cm suga, sýra, a přísad dle libosti. Do restaurace jsme šli ve čtyřech, a zprvu jsme reagovali trochu nedůvěrivě, když nám Christian doporučil objednat si jen dvě střední pizzy. Zrádnost daného pokrmu nám došla přesně po druhém kousku, když jsme zjistili, že třetí už by byl zdravotní riziko, a stejně už se nemá kam vejít... nakonec jsme si museli nechat ještě asi pět zbylých dílků zabalit a měli jsme je na večeři. Neuvěřitelné...
Fotky z Chicaga zde.
Indiana
Stále podjíždíme velká jezera... k vidění tu ale podle průvodců kromě nich nic moc není, takže jedeme dál. Ostatně, posuďte sami.... turisty do Indiany lákají na město jménem Santa Claus, ohromnou kouli z barvy, či sluneční hodiny ve tvaru velké ženské nohy, aneb to si necháme s klidem ujít.
Ohio
Je to třicátý čtvrtý stát v pořadí co do velikosti a sedmý co do zalidněnosti. Asi si dokážete představit, jak to vypadá... Jen jsme projížděli.
A zpátky do státu New York ...
… abychom nezapomněli na další zdejší úkaz: Niagarské vodopády. Ty najdete poblíž města Buffalo, které je navíc samo o sobě pověstné svými kuřecími křidýlky. Město Niagara Falls na břehu vodopádů byla další oblast, před kterou nás známí varovali (co se noclehu či procházek po širším okolí týče). Prý je tam vysoká kriminalita díky tomu, že většina místních továren je už dávno zavřená, a v regionu panuje vysoká nezaměstnanost. Naštěstí jsme měli domluvený nocleh u maminky naší kamarádky, takže jsme se nemuseli ničeho obávat. Pat navíc pracuje jako zdravotní sestra v místní věznici, takže většinu zdejších kriminálníků zná hezky z první ruky; oni se k ní venku buď nehlásí, nebo jí spíše projevují respekt. I tady povolání naší hostitelky slibovalo zajímavý rozhovor, a když se k tomu přidá to, že je to bývalá hippie, co byla ve Woodstocku i na koncertech většiny velkých jmen té doby, a navíc o tom ráda vypráví, zase musím konstatovat, že nám noc u ohně a den u vodopádů nestačil. Vidět vodopády ne z pohledu turisty, ale z pohledu návštěvy místního, je daleko zajímavější. Tak například jsme se dozvěděli, do jaké jeskyně se kdysi Pat chodila vídat se svojí partičkou, a to, že se tam odsud daly házet jointy do Niagary, když slyšeli, že jde policie... historek bylo spousty, rozhodně jsme se nenudili:). Před naším odjezdem nás ještě vzali do nejvyhlášenější restaurace v Buffalu – té, kde se zrodila legenda Buffalo chicken wings. Ačkoliv mě kuřecí křidýlka nikdy předtím neoslovila, musím říct, že tahle byla naprosto geniální. Jsem tak ráda, že jsme vyfasovali dvě lahve se zázračným sósem na cestu do Čech! Fotky zde.
Massachutsets
Na programu jsme měli další historický klenot USA – Boston, notně okořeněný tím, že jsme měli přespávat u známých našich známých. Z Karly a Steva se nakonec vyklubali super a vstřícní lidé, a to i přes to, že jsme k nim dorazili poměrně pozdě, a vloupávali jsme se k nim přes terasu (nějak jsme minuli ten správný vchod). Karla pracuje v občanské společnosti, která se pokouší prosadit větší uvědomělost Američanů ohledně životního prostředí (což je nadmíru těžký úkol, protože součástí její práce je i lobovat u politiků, u kterých je často cokoliv mimo přímých finančních zájmů až na posledním místě) a Steve je učitelem v jedné učiteli obávané místní střední škole (což zvládá s přehledem, protože před tím učil ve vězení – má rád výzvy). Už jejich povolání slibovala šťavnaté rozhovory, a když se k tomu ještě přičte to, že Steve je bývalý punker a v jejich knihovně najdete opravdové literární perly, bylo jasné, že nám dva dny nebudou stačit, abychom je zpovídali ze všeho, co nás na nich zaujalo. Zhruba okolo půlnoci, když už se nám všem klížila víčka, jsme ještě vyfasovali od našich hostitelů průvodce Bostonem, a šli načerpat energii na další den ťapkání ve městě.
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...
Boston je nádherné město, se zachovalým historickým jádrem, které se snoubí s vytříbenou moderní architekturou. K tomu připočtěte parky, přístav, luxusní starobylou rezidenční čtvrť Beacon Hill, a samozřejmě Harvardskou univerzitu v Cambridge, kde, jak praví jedna z mých oblíbených autorek, si ani neodplivnete, aniž byste netrefili někoho s titulem. Prostě je co prozkoumávat, i když bylo bohužel zrovna zavřené muzeum dokumentující nejznámější místní událost - Bostonské pití čaje (historická loď procházela rekonstrukcí). Škoda, podle Steva si tam můžete na zkoušku hodit krabicí s čajem ...
Když přístav, tak přístav. Večer nás naši hostitelé vzali na večeři do podniku specializujícího se na ryby a ostatní mořské potvory. Jídlo bylo skvělé, ceny odpovídající. Ono je to vlastně s cenami v amerických restauracích trochu složitější, takže si dovolím vsuvku: tady číšníci dostávají naprosté minimum, a zbytek si vydělávají na dišku. Běžné diško v restauraci (ne v rychlojídelně typu McDonnald's) tak tvoří 25% až 30% z ceny. Jinými slovy, jen za diško jsme tam nechali 30 dolarů, tedy částku, za kterou bychom si v McDonnald's koupili zhruba šest kompletních jídel (menu). Na druhou stranu, kvalita nabízeného jídla se v obou podnicích opravdu nedá srovnávat...
Protože jsme za jídlo platili my, pozvali nás Steve a Karla ještě na skleničku do baru v nejvyšším patře jednoho zdejšího věžáku. Nóbl bar s vlastní jazzovou kapelou a s dechberoucími výhledy na město byl dalším místem, kam bychom sami při návštěvě bez průvodců asi nezabrousili, takže jsme rádi, že nás sem vytáhli. Jestli to klapne, mohli bychom se s nimi do roka vidět – Steve totiž učí historii a každoročně vozí vybranou skupinku studentů do Evropy, aby na vlastní oči viděli koncentrační tábory, Berlínskou zeď apod., a Praha je jednou z jejich zastávek. Vzhledem k tomu, že se mu moc líbí, a pořád o ní básní Karle, asi si k nám do Čech udělají soukromou dovolenou, na což se už moc těšíme.
Fotky z Bostonu zde.
PS: tohle s tím moc nesouvisí, ale nemůžu nezmínit: po zralé úvaze se prý kolegové ze Stevovy školy rozhodli nejezdit na školní výlety do Polska, neboť se jim tam prý občas stávalo, že místní obyvatelstvo přehnaně reagovalo na černošské studenty, naznačujíc, že jsou opice (konkrétně jim prý mávali před hlavami banány přivázanými na tyčce) – věřili byste tomu? Nikdy jsem nic podobného neslyšela...
Connecticut
„Connecticut is a bedroom state to the New York“, tvrdili naši kamarádi. Většina z 3,5 mil. obyvatel státu Connecticut totiž dojíždí pracovat přes den do New Yorku, takže se z tohoto ministátečku vlastně opravdu stala jedna velká ložnice. My jsme jen projížděli.
New York
Ráno nám pohledem z okna značně klesla nálada. Výlet lodí k Soše Svobody byl sice již zarezervovaný, ale kvůli silné mlze hrozilo, že z tohohle nejznámějšího symbolu uvidíme tak maximálně lýtko. Deštík na parkovišti u molu tomu nepřidal... nakonec se mlha začala líně zvedat, ale do idylky to mělo daleko, a zbytek dne na tom byl podobně.
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).
„Nemáte rozbitý foťák?“, ptala se nás po Skype Filipova matička, když viděla naše fotky.
„Proč?“, vyzvídali jsme.
„Na všech fotkách máte takovou šedou oblohu...“
Museli jsme se začít smát; i pro nás už se totiž stala stále modrá jasná obloha jihozápadu USA samozřejmostí.
Ale zpátky do New Yorku. Sochu jsme nakonec viděli celou (jen na ochoz se v té době ještě nesmělo, to povolili až o pár týdnů později), ale víc nás zaujal Ellis Island – ostrov, kam dřív přiváželi imigranty, aby si mezi nimi vybrali, koho si do země vpustí, a koho ne. V původní budově dnes najdete muzeum s kouzelnou sbírkou předmětů a krojů, které si imigranti přiváželi s sebou, dobové letáky, interaktivně zpracované statistiky, a kinosálek, kde vám pustí film, díky němuž se vžijete do kůže nebožáků, co byli ochotní zanechat kvůli vidině lepšího života doma doslova vše, a k tomu absolvovat vysilující plavbu lodí přes Atlantik (a aby pak, v případě těch s menším štěstím, byli posláni zase zpátky). Samozřejmě jsme našli i památky po Češích:).
Když jsme se ocitli zpátky na pevnině, naskočili jsme do auta a rozhodli se pro napůl sebevražednou misi: dojet autem na Manhattan a najít místo k zaparkování. Řízení v samotném srdci New Yorku je totiž opravdu o nervy... žluté taxíky vám nedají šanci, a hází vám suverénně „myšky“, mezery mezi auty se počítají snad na milimetry, a k dotvoření dokonalé podoby Bombaje navíc všichni troubí. Jakékoliv zpomalení, či změna směru, je tak silně adrenalinový zážitek. Parkování, naproti tomu, zatíží spíše vaši kapsu. Ostatně, jak jinak; jsme na ostrůvku, kde si na sebe vydělává opravdu každý kousek půdy. Nakonec jsme zaparkovali za přijatelných 35 dolarů na den (cca 600 Kč) a přesedlali na kombinaci metro – vlastní nohy. Metro je fajn, i když našinci chvíli trvá, než zjistí, že na stejné lince jezdí vlastně linek několik. Dá se to přirovnat k českému systému vlaků – některý staví ve všech zastávkách, některý je spěšný, některý rychlík. Turista si tak neustále musí číst blikající nápisy na vlacích, aby nepřejel.
Nebudu komentovat místa, na kterých jsme byli – to zjistíte z fotek (zde). Nejdůležitější část pro nás byla nezachytitelná: uvolněná nálada na ulicích, přátelští domorodci, pocit, že se pořád něco děje, a pořád je na co se dívat... to vše mísící se s vůní grilovaného masa linoucí se od pouličních stánků, které nabízejí vynikající kebab i zdejší vyhlášené párky v rohlíku. Každou chvíli tu narazíte na místo, které znáte z filmů či knih... shrnuto, podtrženo: do New Yorku se musím ještě někdy vrátit, a na déle než pár dní.
Manhattanu patří ještě jedno prvenství, co se naší výpravy týče: stavěla nás tu policie! Filip totiž na křižovatce odbočil doprava na červenou, což je v Arizoně zcela normální, podporovaná praktika, ale tady, jak jsme se dozvěděli od místní nabroušené policistky, dopravní přestupek. Ona dáma v černém pak chtěla vidět doklady od auta a řidičský průkaz, což neměla dělat. Mezinárodní řidičský průkaz, kterého se jí dostalo, jí totiž naprosto zmátl – očividně ho ještě nikdy neviděla. Navíc jsme byli Češi, co řídí auto s Arizonskou značkou registrované na někoho úplně jiného, takže ve snaze vysvětlit paní policistce situaci jsme jí okýnkem v rychlém sledu vyvalili vlnu dokumentů obsahující naše pasy, víza, papíry od auta, pojistky a papír, ve kterém Jason vysvětluje, že nám auto zapůjčil na naší cestu po USA. To všechno jí uzemnilo tak dokonale, že jen zamumlala, že tentokrát to je jen varování, ale ať už to příště neděláme, a pustila nás:).
New Jersey
New Jersey je prý na nejspodnější příčce z celých USA, co se týče výskytu deprese. Možná je to tím, že bylo dlouho vyhlášeno nejzkorumpovanějším místem v celých Spojených státech, takže úředníci tu nemuseli s těžkou hlavou řešit, kde vezmou na dárky pro nejbližší. Po našem návratu do Čech policie při razii zatkla 44 politiků, úředníků, a dokonce i rabínů za různé typy zločinů od praní špinavých peněz po obchod s ledvinami. Po nás naštěstí naše orgány nikdo nechtěl. Totéž se bohužel nedá říci o penězích, neboť právě tady jsme spali v jednom předraženém motelu, který byl navíc tak čerchmantsky schovaný, že jsme ho naši po frenetickém objíždění po okolí až na třetí pokus. Ještě večer jsme si stihli po internetu zamluvit na druhý den výlet k Soše Svobody (suchou nohou se tam totiž lze dostat jen na palubě lodi), a hurá do hajan!
čtvrtek 6. srpna 2009
úterý 4. srpna 2009
Pensylvánie
Sem nás to přirozeně táhlo za hlavním lákadlem - Amišové. Počítám, že jste o nich už slyšeli, možná dokonce i viděli parodii „Amish paradise“ od Weird Al Yankovice, kde jsou krásně vidět jejich bryčky i tradiční oděvy (zde). My jsme se vydali přímo do Lancaster County, kde jich je nejvíc. Jeli jsme i do vesničky s kuriózním názvem Intercourse a doufali, že atmosféra tam bude podobná, jako v onom videoklipu – izolovaná vesnice, zastydlá v sedmnáctém století. Nic takového se nekonalo... vedle domu Amišů najdete s klidem i obchoďák, a co víc – Amišové si tam chodí nakupovat. S okolním světem čile obchodují, o izolaci nemůže být řeč. Po počátečním šoku jsme samozřejmě zatoužili dozvědět se víc, takže jsme zašli nejprve do muzea, a poté do ukázkového Amišského domu s výkladem. Ve zkratce:
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.
Amišové vznikli z protestantské reformní církve v Evropě. Věřili v očistu církve a mj. i v to, že ke křtu nemá docházet v dětském věku, ale v dospělosti, aby si člověk měl šanci vybrat, zda chce být členem církve či nikoliv (dodnes ke křtu dochází nejdříve v šestnácti letech). Původně se stoupencům této myšlenky říkalo anabaptisté. Jak už to bývá, v proudu se vyčlenilo několik vůdců a jejich následovníků; „Amišové“ se začalo říkat následovníkům Jacoba Ammana. Do USA přišli z německy mluvící části Evropy mezi 1690 a 1860. Nesídlí jen v Pennsylvánii, ale i v 22 dalších státech a jedné Kanadské provincii. Jejich populace překvapivě vzrůstá – už jich je na 85.000.
Amišové dnes se drží stále stejných principů jako jejich zakladatelé ze 17. století, ať už hovoříme o křtu, doktrínách, zvycích, jazyku, oblečení, či rodinného života. Nežijí však ve vakuu. Technologie jim sice nesmí narušovat rodinný život, ale zcela ji neodmítají. Například lednice je dnes už nedílnou součástí domácnosti, jen musí být na plyn, protože elektřina je stále zakázaná. Telefon nesmí být v domě, ale pakliže je venku telefonní budka, může jí Amiš použít. Na tržnici jsme viděli i mladé Amišky s mobilním telefonem. Buď je doma zatajují, nebo o mobilech rodiče ví, ale platí zákaz je používat doma.
Pro turistu se jejich způsob života může zdát poněkud pochmurným – vše se řídí podle církevních pravidel (tzv. Ordnung), dětská práce je samozřejmostí, pro dospělé znamená „život“ triumvirát kostel, domov a pole (popřípadě obchod). Nemůžete si vybrat ani to, co budete nosit za oděv (změnu přikázané barvy můžete ovlivnit jen tím, že se vdáte). Náctiletým se ale povoluje rumspringa - doba, kdy nad nimi dospěláci tak trochu zamhouří očka. V šestnácti prý chlapci většinou dostanou svou první bryčku, aby mohli klackovat po okolí:) Jedna místní pamětnice nám vyprávěla, že sousedovic kluk, Amiš, si dokonce tajně koupil auto, a bryčku používal jen jako dopravní prostředek ke skrýši s autem a zpět. Jakmile se ale člověk rozhodne pro křest, jdou legrace stranou a od člověka se očekává vyzrálé chování.
Co když ho ale člověk ještě není schopen? Následuje jeden z oblíbených trestů, tzv. shunning (dočasné vyčlenění z komunity). To, že s ním přestanou všichni mluvit, by mu mělo pomoci uvědomit si svoji chybu a pomoci mu v pokání. Jak přesně se shunning používá nevíme, jen se prosáklo pár extrémních případů v souvislosti se zneužíváním. Tak kupříkladu za to, že jeden muž znásilňoval svoji švagrovou, byl vyčleněn na dva a půl měsíce. Mary Byler, která byla znásilněná svými bratry více než stokrát mezi 8. a 14. rokem věku, byla vyčleněna a následně zcela exkomunikována za to, že udala pachatele. Takže asi jak se to zrovna hodí... A propos, právě to, že je v systému snadné zastrašit a umlčet oběti trestných činnů je Amišům často vyčítáno. Od oveček se prý očekává naprostá pokora a poslušnost.
Další poznámky o Amiších najete v komentářích fotek. Jen dodám, že jsme ochutnali jejich vyhlášený dezert Shoofly pie z melasy, dále sýry a spoustu dalších delikates. Večer nás pak čekal další vtipný zážitek – kemp, který jsme si vybrali, byl těsně vedle zábavního parku, a vzhledem k tomu, že místo pro náš stan byl na samotném okraji, projížděl nám tam co čtvrthodinu vláček a zhruba každých deset minut horská dráha. Postupně jsme si ten randál začali užívat a na strojvedoucího vláčku dokonce troubit a mávat, což nám radostně oplácel. Vydrželo nám to až do zavírací doby parku (naštěstí existovala). Protože byla krásná noc, rozhodli jsme se spát pod širým nebem. To nám splatilo tím, že nás v noci pokropilo, takže jsme byli nuceni přebíhat do místní klubovny. Prostě kemp, na který budeme dlouho vzpomínat. Fotky zde.
Nevynechali jsme ani Philadelphii, i když musím říct, že nebylo zrovna o co stát... varováni domorodci (již od Lake Havasu City) jsme si jen prošli střed a pádili pryč. "Philly" je totiž stále jedno z nejnebezpečnějších měst...už nemá nejvyšší počet vražd na 100.000 obyvatel, jako tomu bylo před třemi lety, ale pořád tu vychází více než jedna na den. Parkovali jsme skoro u středu, ale i tak na nás čtvrť nedělala dobrý dojem - a lidé, které jsme potkávali v okolí, už vůbec ne. Rozveselila nás jen hlavní třída, kde jsme spatřili českou vlajku... a pod ní název ulice: "Česká". Každá ulice vedoucí z hlavní třídy se totiž jmenuje podle jména jedné země... pár fotek zde.
Washington, D.C.
O městě jako takovém nebudu moc psát, protože základní fakta a památky zná asi každý. Přidám jen jednu jedovatou poznámku: podle deníku the Washington Post je zde 35.000 lobbistů, což vychází na 198 exemplářů na kilometr čtvereční. Nás tu ovšem nezajímali lobisté, ale Finka Marianne, která nám tu nabídla ubytování zdarma. Je to úžasná žena, se kterou se výborně povídá, takže hned první noc jsme šli spát relativně pozdě, plni nových informací. Co jsme ušetřili na noclehu, jsme ale záhy zaplatili za odtažené auto... inu, když nepochopíte cedulku o tom, kde mají parkovat hosté a kde starousedlíci, musíte nést následky. K našim zkušenostem tak přibylo i to, že jsme ráno namísto prohlídky muzeí jeli vysvobodit auto z garáže víceméně pochybných existencí, to vše za 135 dolarů. Odpoledne jsme se tryskem snažili dohnat alespoň plánovanou procházku po středu Washingtonu, včetně nahlédnutí do Kapitolu. Bohužel tady mají ještě ztřeštěnější pravidla než obvykle - aby vás pustili dovnitř, veškeré tekutiny před policisty musíte vyhodit do přistavených popelnic (skříňky na zámky tam nemají). Při představě, že přijdu o kapky do očí, parfém apod., jsem to vzdala, takže jsme to s Filipem brali na etapy a vystřídali se před vchodem u mé kabelky. Následovala povinná procházka kolem Bílého domu, s pokusem objevit pověstnou zeleninovou zahrádku Michelle Obamové (jde národu vzorem tím, že si v krizi pěstuje vlastní věci na talíř, za kterýmžto účelem přeorala část trávníku u sídla amerických prezidentů) a rozhovorem s aktivistou, kterého jsme tu okukovali již loni v srpnu. Asi to myslí opravdu vážně.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.
Druhý den jsme strávili v muzeích – bylo opravdu nad čím žasnout, od eskymáckých kajaků po mistrně opracované diamanty. Brzy ráno jsme si ještě střihli frontu před Washington monument (to je ten velký bílý obelisk) – čekali jsme asi hodinu, a díky tomu jsme dostali lístky již(!) na pátou odpolední. Obrovský zájem asi podporuje i fakt, že lístky dostanete zadarmo.
Večer nás vytáhla Marianne do pravé korejské restaurace. V zajetí vůní a zvuků syčícího masa, které si tam hosté připravovali na plotýnkách přímo na stole, jsme (někteří tak trochu s hrůzou) zjistili, že prostírání obsahuje pouze jídelní hůlky, takže jsme se jali nacvičovat, k velkému pobavení vedle sedících Korejců. Nakonec nám dali rychlokurz, takže už konečně jím hůlkami správně. Co se tu člověk ještě nenaučí...
Fotky i s komentářem zde.
neděle 21. června 2009
Virginia
Někdy se jí říká „Old Dominion“ nebo „Mother of Presidents“, neboť byla rodištěm osmi prezidentů. Počítám, že každý, kdo se kdy učil témata k maturitě, ví, že první kolonií byl právě Jamestown ve Virginii, v roce 1607. Romantická srdéčka pak pookřejí při vzpomínce na milostný příběh o Pocahontas, kterou více než její prastarý rod a otec zajímal kapitán John Smith (načež si vzala jiného bělocha). To byly ale jen počátky státu, který ve své historii nepřišel o nic z turbulentních událostí dalších století – od formování ústavy, Války o nezávislost, zakládání D.C. (district of Columbia), Války Severu proti Jihu (nejvíce bitev bylo právě zde, ve Virginii) až po segregaci a desegraci černochů. Ano, pakliže vás napadá, co se dělo s americkými černochy, kteří bojovali za USA ve druhé světové válce, zde je odpověď: po návratu se vrátili zpátky do svých segregovaných čtvrtí, škol, nemocnic, čtvrtí, a vymezených částí autobusů. Jeden by myslel, že když mohou za svoji zemi položit život, bude jim jejich země dávat něco na oplátku.... ve skutečnosti jim bílí státníci nabídli jen doktrínu „separate but equal“ - budou žít odděleně, ale rovnoprávně (tj. na stejné životní úrovni). Samozřejmě to neplatilo – kvalita zařízení pro černé byla téměř vždy podstatně horší. Desegregace tu proběhla v r. 1951, a na masivní protesty místních obyvatel ty školy, které umožňovaly i vzdělání jak bílým, tak černochům, alespoň od r. 1958 nedostávaly finanční podporu. Segregace byla ve Spojených státech zakázaná až v r. 1964, a diskriminace proti černošským hlasům při volbách byla postavena mimo zákon v r. 1965, ale o tom jsem už, myslím, psala.
Z moderních událostí, které si budete pamatovat, nemůžu nezmínit nálet na Pentagon 11. září 2001, či tragickou událost, v níž vyšinutý student univerzity před dvěma lety postřílel třicet dva studentů. My jsme jen projížděli, ale ve Washingtonu, D.C., jsme si zašli do muzea na fascinující výstavu ostatků kostí prvních osadníků v Jamestownu, rekonstruující jaký asi měli život a smrt. Výstava vás provází v detektivním duchu forenzní medicíny, takže se neudíte... jestli máte v plánu zajet teď někdy do Washingtonu, určitě si nenechte ujít!
Z moderních událostí, které si budete pamatovat, nemůžu nezmínit nálet na Pentagon 11. září 2001, či tragickou událost, v níž vyšinutý student univerzity před dvěma lety postřílel třicet dva studentů. My jsme jen projížděli, ale ve Washingtonu, D.C., jsme si zašli do muzea na fascinující výstavu ostatků kostí prvních osadníků v Jamestownu, rekonstruující jaký asi měli život a smrt. Výstava vás provází v detektivním duchu forenzní medicíny, takže se neudíte... jestli máte v plánu zajet teď někdy do Washingtonu, určitě si nenechte ujít!
středa 10. června 2009
Severní Karolína
Severní Karolína byla pojmenována na počest dalšího anglického krále, Karla I. Jestliže máte rádi filmy jako Poslední mohykán, Kukuřičné děti, Uprchlík, Zelená míle, Barva nachu, Hříšný tanec, či Hannibal, Severní Karolína bude váš oblíbený stát – ty všechny byly totiž natočeny ve zdejších filmových studiích.
Existuje několik vysvětlení, proč se obyvatelům Severní Karolíny říká „Tar heels“ - dehtové paty, ačkoliv pravý původ označení zůstává stále neznámý. My jsme jen projížděli.
Existuje několik vysvětlení, proč se obyvatelům Severní Karolíny říká „Tar heels“ - dehtové paty, ačkoliv pravý původ označení zůstává stále neznámý. My jsme jen projížděli.
Jižní Karolína
Jen dvě perličky...
V tomhle státě rozhodně nepřejí neřesti. Kasína jsou tu zakázaná. Alkohol se smí prodávat jen od pondělí do soboty od 9:00 – 19:00. O prodeji alkoholu v neděli pak mohou rozhodnout jednotlivé counties (okresy, kraje, regiony) v referendu.
V bažinách Jižní Karolíny se dá pěstovat rýže. Nejvíce pěstovanou plodinou zde je ale stále tabák. Jen jsme projížděli.
V tomhle státě rozhodně nepřejí neřesti. Kasína jsou tu zakázaná. Alkohol se smí prodávat jen od pondělí do soboty od 9:00 – 19:00. O prodeji alkoholu v neděli pak mohou rozhodnout jednotlivé counties (okresy, kraje, regiony) v referendu.
V bažinách Jižní Karolíny se dá pěstovat rýže. Nejvíce pěstovanou plodinou zde je ale stále tabák. Jen jsme projížděli.
Georgia
byla pojmenována na počest Jiřího II (George II). Paradoxně byla jednou z původních třinácti kolonií, které se nakonec britské nadvládě postavily. Tím však její dramatická historie nekončila – jako ve vůbec prvním státě na kontinentě tady bylo v r. 1829 objeveno novousedlíky zlato a proběhla tu první pravá „zlatá horečka“. Stačilo jen vytlačit Čerokéze do indiánské rezervace na území současné Oklahomy... ale to je stereotypní příběh, takže ho nebudu opakovat. Ještě před občanskou válkou tvořili polovinu obvyvatelstva černošští otroci; během období, které tady nazývají „Great Migration“ (1915 – 1970) se ale z jihu USA odstěhovalo na sever 1.3 miliónu černochů (většinou kvůli rasismu a za prací), takže dnes se v Georgii udává pouze asi 31%. Přesto je po Mississippi a Louisianě třetím státem co do zastoupení černošského obyvatelstva a v některých částech země byste bělochy nenašli.
Georgia má desátou nejlepší ekonomiku ve Státech, z velké části díky tomu, že tu sídlí takoví obři, jako je Coca Cola, UPS, CNN či Delta Airlines. Když se řekne Georgia, Američana ale nejspíš napadne obyčejná broskev. Georgia je totiž the Peach State. Broskve mají taky svojí historii: přivezl je sem už Kolumbus. Původně je pěstovali Františkáni v St. Augustine, později se broskvoně dostaly do Georgie, kde je kultivovali právě Čerokézové. Broskve, na rozdíl od Čerokézů, ovšem nikdo nelikvidoval, takže zůstaly... My jsme jen projížděli.
Georgia má desátou nejlepší ekonomiku ve Státech, z velké části díky tomu, že tu sídlí takoví obři, jako je Coca Cola, UPS, CNN či Delta Airlines. Když se řekne Georgia, Američana ale nejspíš napadne obyčejná broskev. Georgia je totiž the Peach State. Broskve mají taky svojí historii: přivezl je sem už Kolumbus. Původně je pěstovali Františkáni v St. Augustine, později se broskvoně dostaly do Georgie, kde je kultivovali právě Čerokézové. Broskve, na rozdíl od Čerokézů, ovšem nikdo nelikvidoval, takže zůstaly... My jsme jen projížděli.
středa 3. června 2009
FLORIDA KEYS
Strávit noc na malém tropickém ostrově se nakonec ukázalo jako velice příjemná záležitost, protože moře regulovalo jak teplotu a vlhkost, tak hmyz. I přesto ale všichni vypadáme jako přenašeči zarděnek s pupenci obludných rozměrů.
Cesta na poslední z Florida Keys (zhruba 100 mil od pevniny) vede přes sérii mostů. Po cestě máte vyhled na roztomilé ostrůvky s palmami a manglemi, ale i tak ty tři hodiny řízení unaví. Když jsme se dostali na Key West, stihla nás tropická bouře doprovázená poctivým lijákem. Silnice se během mžiku proměnily v jednolitou vodní plochu, stěrače nestíhaly... aneb další příspěvek do mé exotické autoškoly. Bavilo mě v tom řídit; o něco horší bylo v té vertikální povodni přeběhnout do informačního centra, kde jsem měla jasnou misi: zjistit nějakou vyhlášenou kubánskou restauraci, kam chodí místní. Od Kuby je to tu totiž pouhých devadesát mil po moři. Fotky i s komentářem zde.
Cesta na poslední z Florida Keys (zhruba 100 mil od pevniny) vede přes sérii mostů. Po cestě máte vyhled na roztomilé ostrůvky s palmami a manglemi, ale i tak ty tři hodiny řízení unaví. Když jsme se dostali na Key West, stihla nás tropická bouře doprovázená poctivým lijákem. Silnice se během mžiku proměnily v jednolitou vodní plochu, stěrače nestíhaly... aneb další příspěvek do mé exotické autoškoly. Bavilo mě v tom řídit; o něco horší bylo v té vertikální povodni přeběhnout do informačního centra, kde jsem měla jasnou misi: zjistit nějakou vyhlášenou kubánskou restauraci, kam chodí místní. Od Kuby je to tu totiž pouhých devadesát mil po moři. Fotky i s komentářem zde.
úterý 2. června 2009
ZÁPAD FLORIDY
Příhodně, právě tady vynalezli opalovací krém. Nám se tu ale nejvíc hodil repelent. V našem prvním kempu na St George Island bylo komárů nejméně; celá situace byla ovšem vykompenzována tím, že jsme spali vedle odporně zapáchajícího kontejneru. I přesto byla noční koupel v moři s písečnou pláží, kde, jak jsme se později dozvěděli, právě v tomto období kladou vejce mořské želvy, jedním ze zlatých hřebů výpravy. Pak už stačilo něco málo pojíst a hopnout do stanu. Ráno nás čekalo překvapení – stůl byl pokryt drobky; po našich houskách ani vidu, zato v křoví okolo stanu se to hemžilo přítulnými hlodavci. Inu, subtropy, tady to žije.
Další den jsme strávili v Myakka River state park. Naše obavy z komárů se ani tentokráte nepotvrdily, ačkoliv jsme přespávali vedle řeky... zato aligátoři nás přivítali hned po příjezdu do parku. Při večerní procházce jsme ještě uviděli pár srn a dosti entuziastické divoké prase... zbytek večera jsme sice strávili u stolu vedle našeho stanu, ale při každém šustnutí jsem svítila baterkou do křoví:)).
Druhý den jsem se jela projet lodičkou po jezeře, kde má být až na 500 aligátorů. Bohužel, dnes se jim zase tak moc exhibovat nechtělo, ale alespoň volavky, supi a orlovci říční se nenechali zahambit. Ti posledně jmenovaní se bez ostychu řítili střemhlav pod vodní hladinu ve snaze ulovit si oběd... naprosto fascinující podívaná! I pro nás byl oběd jasná volba – prodávají tu totiž pochutiny z aligátořího masa. Být konečně na konci potravního řetězce je fajn, i když se občas vkrádal pocit viny, když jsme aligátora konzumovali s výhledem na řeku, kde plaval jeho soukmenovec. Co se gastronomického zážitku týče, ty měkčí kousky chutnaly jako kuře; ty tužší těžko říct.
To už bylo ale na čase přesunout se na jih, do národního parku Everglades. Udává se, že na sever od jezera Okeechobee převládá vlhké podnebí subtropické, na jih už tropické. Teprve tady začalo být nesnesitelně. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu je vaše kůže pořád mokrá; a komáři v mokřinách mají, zdá se, pro lidi slabost. Tady navíc už mohou podle ochranářů přenášet i virus Nilské chřipky či malárie. Naštěstí komárům nechutnal náš repelent, ale i před tím, než jsme ho nanesli, nás jich stačilo poštípat až dost. Repelent máme opravdu dobrý, jen mě vyděsilo, že bez obtíží rozpustil i barvu na mých sandálcích... kdo ví, co to dělá na naší kůži, navíc za vydatného slunečního záření. Navíc to, že si na nás sosálisti nakonec nesmlsnou, ještě neznamená, že nám neobletují obličeje a nebzučí do uší, takže jsme se nakonec stejně vydali na ústup do stanu.
Druhý den ráno nebylo o moc veselejší. Božský klid, spousta zvědavého ptactva, rozpačitě vycházející slunko... a hafo hladových sosáčků, což jsme vyřešili další, a ještě větší, dávkou repelentu. Ach jo. Následující pokus o procházku se ukázal být jako fiasko, neboť jsme zabloudili do oblasti, kde komárům ještě nikdo nevysvětlil, co to je DEET (účinná složka repelentu). Vyjížďka na lodi sice slibovala veselejší bilanci, ale až na pár krokodýlů, kteří se před námi snažili usilovně uplavat, a tři žraločky jsme neviděli nic z místních lákadel, kterými jsou hlavně delfíni a kapustňáci. I proto jsme se rozhodli se v Everglades nezdržovat a sjet na Florida Keys – ostrůvky, které se táhnou z jižního cípu Floridy jako navlečené korálky až na půl cesty ke Kubě. Fotky ze západu Floridy zde.
Další den jsme strávili v Myakka River state park. Naše obavy z komárů se ani tentokráte nepotvrdily, ačkoliv jsme přespávali vedle řeky... zato aligátoři nás přivítali hned po příjezdu do parku. Při večerní procházce jsme ještě uviděli pár srn a dosti entuziastické divoké prase... zbytek večera jsme sice strávili u stolu vedle našeho stanu, ale při každém šustnutí jsem svítila baterkou do křoví:)).
Druhý den jsem se jela projet lodičkou po jezeře, kde má být až na 500 aligátorů. Bohužel, dnes se jim zase tak moc exhibovat nechtělo, ale alespoň volavky, supi a orlovci říční se nenechali zahambit. Ti posledně jmenovaní se bez ostychu řítili střemhlav pod vodní hladinu ve snaze ulovit si oběd... naprosto fascinující podívaná! I pro nás byl oběd jasná volba – prodávají tu totiž pochutiny z aligátořího masa. Být konečně na konci potravního řetězce je fajn, i když se občas vkrádal pocit viny, když jsme aligátora konzumovali s výhledem na řeku, kde plaval jeho soukmenovec. Co se gastronomického zážitku týče, ty měkčí kousky chutnaly jako kuře; ty tužší těžko říct.
To už bylo ale na čase přesunout se na jih, do národního parku Everglades. Udává se, že na sever od jezera Okeechobee převládá vlhké podnebí subtropické, na jih už tropické. Teprve tady začalo být nesnesitelně. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu je vaše kůže pořád mokrá; a komáři v mokřinách mají, zdá se, pro lidi slabost. Tady navíc už mohou podle ochranářů přenášet i virus Nilské chřipky či malárie. Naštěstí komárům nechutnal náš repelent, ale i před tím, než jsme ho nanesli, nás jich stačilo poštípat až dost. Repelent máme opravdu dobrý, jen mě vyděsilo, že bez obtíží rozpustil i barvu na mých sandálcích... kdo ví, co to dělá na naší kůži, navíc za vydatného slunečního záření. Navíc to, že si na nás sosálisti nakonec nesmlsnou, ještě neznamená, že nám neobletují obličeje a nebzučí do uší, takže jsme se nakonec stejně vydali na ústup do stanu.
Druhý den ráno nebylo o moc veselejší. Božský klid, spousta zvědavého ptactva, rozpačitě vycházející slunko... a hafo hladových sosáčků, což jsme vyřešili další, a ještě větší, dávkou repelentu. Ach jo. Následující pokus o procházku se ukázal být jako fiasko, neboť jsme zabloudili do oblasti, kde komárům ještě nikdo nevysvětlil, co to je DEET (účinná složka repelentu). Vyjížďka na lodi sice slibovala veselejší bilanci, ale až na pár krokodýlů, kteří se před námi snažili usilovně uplavat, a tři žraločky jsme neviděli nic z místních lákadel, kterými jsou hlavně delfíni a kapustňáci. I proto jsme se rozhodli se v Everglades nezdržovat a sjet na Florida Keys – ostrůvky, které se táhnou z jižního cípu Floridy jako navlečené korálky až na půl cesty ke Kubě. Fotky ze západu Floridy zde.
Alabama
Jsem asi ráda, že co se Alabamy týče, jsme jen projeli její jižní cíp a upalovali pryč. Alabama vždycky platila za „Deep South“, se vším, co si s tím dokážete představit. Ještě v padesátých letech 20. století jste tu mohli umlátit černocha a nic by se vám bývalo nestalo. George Wallace, populistický guvernér Alabamy, při své inaugurační řeči v r. 1963 prohlásil: „segregace teď, segregace zítra, segregace navždy!“ Musíte si představit, že v té době, před pouhými čtyřiceti pěti lety, bylo hlavním město Alabamy, Birmingham, nejrasističtější místo v USA vůbec. Šéf tamější policie byl zároveň aktivním členem KKK. Byl to právě on, Bull Connor, který si za své služební vozidlo zvolil tank a za svojí misi si dal ochránit „slušné občany“, rozuměj: bílé. Mezi lety 1950 – 1960 byly v Birminghamu zaznamenány desítky bombových útoků na černošské domy, kostely a obchody. Viník se nikdy nenašel, neboť se nikdy ani nehledal; jen město si obyvatelé neoficiálně přejmenovali na „Bombingham“. Právě tady se nechal Martin Luther King dobrovolně vsadit do vězení; a strhl k podobnému činu přes tři tisíce studentů a dětí. Když jim úmyslně zaplnili vězení, byla policie bezmocná a podmínky v Birminghamu už byly tématem celostátní televize. Dál už to asi znáte – známý pochod na Washington, Kingův projev „I have a dream“, podpora prezidenta Kennedyho. Bull Connor byl odvolán. Skoro by to byl i happy end, kdyby někdo o měsíc později nevybombardoval kostel v Birminghamu, kde to všechno začalo a nezabil u toho čtyři holčičky (za což nebyl potrestán), kdyby JFK nebyl zavražděn o další měsíc později a kdyby se Dr. King dožil více než pěti let po onom proslovu. George Wallace se na postu guvernéra Alabamy udržel až do roku 1987! Jediný běloch, který v Alabamě zaplatil vlastním životem za vraždu černocha, byl Henry Hayes v r. 1997. Bylo to poprvé od r. 1913. Ale i tady po celou tu dobu byli jedni z nejzbožnějších lidí v USA a všechny kostely v neděli zaplněné. Bez komentáře.
Mississippi
K „nej“ tohohle státu patří černoši (zastupují největší procento v populaci ve srovnání s ostatními státy) a obezita (celých 30% obyvatel je obézních), která se dává za vinu chudobě, absenci správných jídelních návyků a nedostatku pohybu. Studenti tu vykazují nejhorší výsledky ze všech padesáti států. Snad i proto je typickou hudbou blues... Z Mississippi ale pocházeli i Elvis Presley, Tenessee Williams, William Faulkner, či Eudora Welty. Co se pop-kultury týče, asi by se slušelo zmínit, že právě tady naplnili první láhev Coca-Colou. V té době ale dávala se svými téměř devíti miligramy kokainu na skleničku o dost veselí a energie víc než ta současná.
Mississippi jsme jen projížděli, takže fotky nemáme.
Mississippi jsme jen projížděli, takže fotky nemáme.
pátek 29. května 2009
LUISIANA
Ačkoliv je stát je pojmenován po Ludvíkovi XIV (Louis XIV), lidé si ho dnes spíš spojují s Louisem Armstrongem. A samozřejmě s hudbou od Mississippi - soul, Cajun, gospel, blues, honky-tonk (což Lingea půvabně překládá jako „způsob hry na piáno v levném nočním baru“).
V Lousianě vedle sebe žijí různé kultury; nejznámější jsou Creole a Cajun.
„Kreol“ bylo původní označení pro bílé potomky francouzsko-španělského původu; později označovalo děti, které vzešly ze vztahů bílých mužů a černošek. Kreolská kultura v sobě obsahuje od každého kousek – míchají se v ní vlivy španělské, francouzské, a africké.
Předci Cajunů přišli z Francie do Kanady. Po Francouzsko-indiánské válce se rozhodla část francouzů následovat ty, co utíkali z internačních táborů a skončili v okolí města Lafayette v Luisianě. Do roku 1970 byli považováni za podřadné a označení Cajun bylo pejorativní; teď se díky jídlu a hudbě proslavili po celém světě a jsou na svojí kulturu hrdí.
Už přejíždíme do subtropického pásu; oblast relativně často zasahují tropické cyklóny a hurikány. Z Katriny, která tu byla v r. 2005 se místní vzpamatovávají dodnes. Vlhkosti vzduchu si nelze nevšimnout; než si na ní zvyknete, je venku k nevydržení.
Po příjezdu do New Orleans jsme se ubytovali v nejznámější čtvrti – French Quarter – a jeli vyzvednout Pafku. Pak už nezbývalo než projít si v klidu čtvrť a na každém rohu a v několika podnicích poslouchat jazz. Nebýt nepopsatelného pachu na ulicích, bylo by New Orleans mým dalším oblíbeným městem. I tak to byl ale špičkový zážitek! V prvním baru, kde jsme poseděli, právě hrál a zpíval černý trumpetista písně Luise Amstronga (byl místní rodák, takže tu má tak trochu protekci). V roli nenáročného diváka stačilo jen usrkávat mint julep (místní koktejl) a ťukat si prsty do rytmu; angažovanější posluchači mohli zpívat či tančit... a tak to zhruba probíhá i všude okolo. Nádherně nenucená atmosféra, lidé tančící a zpívající přímo na ulicích, jazzové talenty všech věkových kategorií... New Orleans vás prostě uchvátí.
Druhý den jsme se rozšířili akční rádius a vydali se na toulky tramvají a trajektem. Samozřejmě jsme nezaostali ani v ochutnávání gastronomických specialit, takže v našich žaludcích tentokrát skončilo Gumbo („lečo“ ze zeleniny okra), a kuřecí jambalaya (kořeněné rizoto s klobásou a kuřetem). Několik nej obsahuje nejdrsnější způsob úklidu ulic (prostě ulice vystříkají proudem desinfekce, příroda nechť se s tím popere), nejúžasnější jazzové aranžmá popěvku „Happy birthday“, který zpívala matka malé černošské holčičce (v životě bych nevěřila, že tenhle narozeninový strašák může někdo jen tak mimoděk přetvořit na píseň, u které mi spadne čelist), a jazzový koncert v jednom altánku s hostující zpěvačkou z Mississippi, která během zpěvu ještě zvládla učit vybrané oběti z publika fantastické pohyby pozadím. Tady to prostě žije hudbou a tancem a člověk se tu nemůže cítit jinak než uvolněně. Fotky zde.
V Lousianě vedle sebe žijí různé kultury; nejznámější jsou Creole a Cajun.
„Kreol“ bylo původní označení pro bílé potomky francouzsko-španělského původu; později označovalo děti, které vzešly ze vztahů bílých mužů a černošek. Kreolská kultura v sobě obsahuje od každého kousek – míchají se v ní vlivy španělské, francouzské, a africké.
Předci Cajunů přišli z Francie do Kanady. Po Francouzsko-indiánské válce se rozhodla část francouzů následovat ty, co utíkali z internačních táborů a skončili v okolí města Lafayette v Luisianě. Do roku 1970 byli považováni za podřadné a označení Cajun bylo pejorativní; teď se díky jídlu a hudbě proslavili po celém světě a jsou na svojí kulturu hrdí.
Už přejíždíme do subtropického pásu; oblast relativně často zasahují tropické cyklóny a hurikány. Z Katriny, která tu byla v r. 2005 se místní vzpamatovávají dodnes. Vlhkosti vzduchu si nelze nevšimnout; než si na ní zvyknete, je venku k nevydržení.
Po příjezdu do New Orleans jsme se ubytovali v nejznámější čtvrti – French Quarter – a jeli vyzvednout Pafku. Pak už nezbývalo než projít si v klidu čtvrť a na každém rohu a v několika podnicích poslouchat jazz. Nebýt nepopsatelného pachu na ulicích, bylo by New Orleans mým dalším oblíbeným městem. I tak to byl ale špičkový zážitek! V prvním baru, kde jsme poseděli, právě hrál a zpíval černý trumpetista písně Luise Amstronga (byl místní rodák, takže tu má tak trochu protekci). V roli nenáročného diváka stačilo jen usrkávat mint julep (místní koktejl) a ťukat si prsty do rytmu; angažovanější posluchači mohli zpívat či tančit... a tak to zhruba probíhá i všude okolo. Nádherně nenucená atmosféra, lidé tančící a zpívající přímo na ulicích, jazzové talenty všech věkových kategorií... New Orleans vás prostě uchvátí.
Druhý den jsme se rozšířili akční rádius a vydali se na toulky tramvají a trajektem. Samozřejmě jsme nezaostali ani v ochutnávání gastronomických specialit, takže v našich žaludcích tentokrát skončilo Gumbo („lečo“ ze zeleniny okra), a kuřecí jambalaya (kořeněné rizoto s klobásou a kuřetem). Několik nej obsahuje nejdrsnější způsob úklidu ulic (prostě ulice vystříkají proudem desinfekce, příroda nechť se s tím popere), nejúžasnější jazzové aranžmá popěvku „Happy birthday“, který zpívala matka malé černošské holčičce (v životě bych nevěřila, že tenhle narozeninový strašák může někdo jen tak mimoděk přetvořit na píseň, u které mi spadne čelist), a jazzový koncert v jednom altánku s hostující zpěvačkou z Mississippi, která během zpěvu ještě zvládla učit vybrané oběti z publika fantastické pohyby pozadím. Tady to prostě žije hudbou a tancem a člověk se tu nemůže cítit jinak než uvolněně. Fotky zde.
úterý 26. května 2009
TEXAS
Když se řekne Texas, vybaví se většině lidí asi kovboj, krávy, ropa a Bush. Z měst to bude Dallas – ať už kvůli onomu šílenému televiznímu seriálu, nebo kvůli atentátu na prezidenta Kennedyho. A snad i nedostatek vzdělání, i když neprávem - „nejhloupějším státem v USA“ je totiž Arizona, a „nejhloupějším městem“ je Lake Havasu City. Nedělám si legraci, vyšlo to loni v listopadu v respektovaném časopisu Forbes, načež to přetiskly deníky snad v celých spojených státech. Já jsem tehdy musela moje děti uklidňovat, že jich se to netýká, protože jsou inteligenti:). Chudáci, byli z toho úplně hotoví.
Ale zpátky do Texasu: zajímavá kapitola tady je podnebí. Mají tu prý spoustu bouřek, největší počet tornád v USA (139 ročně) a ani hurikány se tu nenechávají zahambit. Texas má prý i největší množství ilegálních imigrantů (1.2 miliónu). Tím se superlativy nekončíme – zeptejte se zastánců teorie o UFO na Roswell! V roce 1947 tu jednomu farmáři 40 mil od Roswellu přistálo na pole cosi, co nevypadalo jako kráva, takže mu to bylo hned podezřelé. Sebral část plechu a něčeho, co vypadalo jako bakelit (očití svědci tvrdí, že se to nedalo rozříznout pozemskými nástroji, a jiné k dispozici neměli) a jel to nahlásit starostovi. Starosta to nahlásil armádě, která celou oblast uzavřela. V místním muzeu najdete i výpovědi zdravotní sestry, která byla u pitvy „mimozemšťana“ včetně jejích nákresů čtyřprstých rukou s přísavkami na konečkách prstů a oblých plešatých hlav bez uší, pouze se sluchovododovými:) dírkami. Sestra údajně záhadně zmizela několik dní po své výpovědi... Verze, na které si stojí armáda, je, že farmáři na pozemek přistál balón, který se používal na meteorologická měření. Celá záležitost je doteď tajná, ale řekla bych, že spíše díky tomu, že by při zveřejnění přišlo celé městečko o zisk. Kdybyste tu byli, pochopíte. Ještě teď je to bohem zapomenutá krajina; věřím, že vzdělání farmářů po válce se tu opravdu nepřehánělo, a jako nadpozemské jim tu muselo přijít všechno, co nemělo podobu traktoru. Ale třeba jim jen křivdím... fotky zde. Jo, a ačkoliv jsme cestou do kempu zaznamenali čilý noční život (vysokou, lišky, skunka) po dobu naší noční služby se nic zvláštního nestalo.
Následující noc jsme strávili v kempu v Pedernales Falls, odkud jsme se ráno vydali do hlavního města Texasu, Austinu, a večer pro změnu do dalšího kempu po cestě do Houstonu. Nejsilnějším zážitkem dne bylo pravé texaské barbeque; a to ani ne proto, že bylo tak dobré (barbeque talíř se skládal z masa, BBQ omáčky, kyselých okurek, bramborové kaše, vařených fazolí a chleba), nýbrž proto, že jste chleba mohli házet z terasy restaurace místním divokým želvám. Držíme se pravidla, že divoká zvířata mají zůstat divoká, takže z nás jim nekáplo, ale i tak byla prča sledovat ostatní, sdílnější, strávníky a Austinské želvy, co na barbeque žijí. Fotky i s komentářem zde.
Ještě jednu věc je dobré o Texasu vědět: začíná tu Bible belt, tedy „pás Bible“, což je neformální název oblasti, které dominuje konzervativní evangelický protestantismus. Prvenství v počtu organizovaných věřících má právě Texas. Zní to suše, ale musíte na to uplatnit rčení, které tvrdí, že „everything si bigger in Texas“. Ve městě Lubbock je největší počet kostelů na hlavu v celých spojených státech. To ovšem ještě nic není; tam, kde jich není tolik, jsou o to větší. Megachurches, jak jím říkají, pojmou s přehledem desítky tisíc lidí. Například do Lakewood church v Houstonu prý chodí každou neděli v průměru 43,000 věřících. Nikdo z nich zřejmě nemá nic proti tomu, že arénu, ve které se teď modlí, koupili od místních basketbalistů. A ačkoliv je jedním z jejich ústředních motivů odpuštění, v praxi to tak rozhodně nefunguje. Texas například vede v trestech smrti (400 poprav od r. 1982).
Do monstrózního Lakewood church jsme se samozřejmě zajeli podívat. A také do NASA... fotky i s komentářem zde. Málem bych zapomněla: po cestě jsme viděli přejetého pásovce. Tak přece tu jsou. Naši známí nám totiž jako jednu z místních specialit doporučili právě tohle opancéřované zviřátko:))
Ale zpátky do Texasu: zajímavá kapitola tady je podnebí. Mají tu prý spoustu bouřek, největší počet tornád v USA (139 ročně) a ani hurikány se tu nenechávají zahambit. Texas má prý i největší množství ilegálních imigrantů (1.2 miliónu). Tím se superlativy nekončíme – zeptejte se zastánců teorie o UFO na Roswell! V roce 1947 tu jednomu farmáři 40 mil od Roswellu přistálo na pole cosi, co nevypadalo jako kráva, takže mu to bylo hned podezřelé. Sebral část plechu a něčeho, co vypadalo jako bakelit (očití svědci tvrdí, že se to nedalo rozříznout pozemskými nástroji, a jiné k dispozici neměli) a jel to nahlásit starostovi. Starosta to nahlásil armádě, která celou oblast uzavřela. V místním muzeu najdete i výpovědi zdravotní sestry, která byla u pitvy „mimozemšťana“ včetně jejích nákresů čtyřprstých rukou s přísavkami na konečkách prstů a oblých plešatých hlav bez uší, pouze se sluchovododovými:) dírkami. Sestra údajně záhadně zmizela několik dní po své výpovědi... Verze, na které si stojí armáda, je, že farmáři na pozemek přistál balón, který se používal na meteorologická měření. Celá záležitost je doteď tajná, ale řekla bych, že spíše díky tomu, že by při zveřejnění přišlo celé městečko o zisk. Kdybyste tu byli, pochopíte. Ještě teď je to bohem zapomenutá krajina; věřím, že vzdělání farmářů po válce se tu opravdu nepřehánělo, a jako nadpozemské jim tu muselo přijít všechno, co nemělo podobu traktoru. Ale třeba jim jen křivdím... fotky zde. Jo, a ačkoliv jsme cestou do kempu zaznamenali čilý noční život (vysokou, lišky, skunka) po dobu naší noční služby se nic zvláštního nestalo.
Následující noc jsme strávili v kempu v Pedernales Falls, odkud jsme se ráno vydali do hlavního města Texasu, Austinu, a večer pro změnu do dalšího kempu po cestě do Houstonu. Nejsilnějším zážitkem dne bylo pravé texaské barbeque; a to ani ne proto, že bylo tak dobré (barbeque talíř se skládal z masa, BBQ omáčky, kyselých okurek, bramborové kaše, vařených fazolí a chleba), nýbrž proto, že jste chleba mohli házet z terasy restaurace místním divokým želvám. Držíme se pravidla, že divoká zvířata mají zůstat divoká, takže z nás jim nekáplo, ale i tak byla prča sledovat ostatní, sdílnější, strávníky a Austinské želvy, co na barbeque žijí. Fotky i s komentářem zde.
Ještě jednu věc je dobré o Texasu vědět: začíná tu Bible belt, tedy „pás Bible“, což je neformální název oblasti, které dominuje konzervativní evangelický protestantismus. Prvenství v počtu organizovaných věřících má právě Texas. Zní to suše, ale musíte na to uplatnit rčení, které tvrdí, že „everything si bigger in Texas“. Ve městě Lubbock je největší počet kostelů na hlavu v celých spojených státech. To ovšem ještě nic není; tam, kde jich není tolik, jsou o to větší. Megachurches, jak jím říkají, pojmou s přehledem desítky tisíc lidí. Například do Lakewood church v Houstonu prý chodí každou neděli v průměru 43,000 věřících. Nikdo z nich zřejmě nemá nic proti tomu, že arénu, ve které se teď modlí, koupili od místních basketbalistů. A ačkoliv je jedním z jejich ústředních motivů odpuštění, v praxi to tak rozhodně nefunguje. Texas například vede v trestech smrti (400 poprav od r. 1982).
Do monstrózního Lakewood church jsme se samozřejmě zajeli podívat. A také do NASA... fotky i s komentářem zde. Málem bych zapomněla: po cestě jsme viděli přejetého pásovce. Tak přece tu jsou. Naši známí nám totiž jako jednu z místních specialit doporučili právě tohle opancéřované zviřátko:))
NOVÉ MEXIKO
V Grants v Novém Mexiku není prosím pěkně nic – tedy pokud nepočítáte benzínku, Walmart, pár zašlých obchodů a domky lidí, kteří se živí těžko říct čím. Na místní poměry to není výjimka. Tak jako v Arizoně, městečka jsou od sebe kolikrát vzdálená i tři hodiny řízení, navíc víceméně v poušti, takže je marné pokoušet se přitahovat turisty.
Ostatně, není náhodou, že pusté pláně Nového Mexika byly vybrány pro pokusy s prvními jadernými zbraněmi... právě tady je Los Alamos a Trinity site, kde v roce 1945 testovali první atomovou bombu. To se ještě americké ministerstvo obrany (Department of Defense) jmenovalo ministerstvo války (Department of War). Ne, že by od té doby změnilo funkci, ale teď to alespoň vyznívá tak, že se jen brání. Asi nemusím připomínat, že se tak stalo po válce, v r. 1947; a dva roky poté vyšel Orwelův 1984, který přesně na tenhle koncept upozorňuje.
Ale obraťme list – víte, jak se jmenuje basebalový tým Nového Mexika? Albequerque Isotopes (Izotopy z Albequerque). Jen netuším, jestli se jedná o zmínku sponzora či smysl pro humor. Albequerque byla naše další zastávka. Už jsem tu sice jednou byla, ale střed města se mi natolik zalíbil, že jsem ho chtěla ukázat ještě Filipovi. K večeru jsme ještě zajeli do Santa Fe, protože nás přitahovala vyhlášená pueblo architektura. Fotky zde.
Náš největší objev dnes ale bylo "naše" nové autíčko. Na výlet jsme si totiž půjčili auto od známých. Saturn VUE je jedna ze značek, které vyrábí firma General Motors; a jak jsme zjistili, má zhruba stejnou spotřebu benzínu na 100 mil jako žlutý Mitsubishi Lancer, který jsme si pronajali přes školní rok od Ginny. Nejen, že se jedná o úplně jiný komfort jízdy, protože je to automat a má spoustu dalších „vychytaných“ funkcí, ale ještě má On-star, zabudovaný systém, při kterém stačí zmáčknout tlačítko na předním zrcátku a je vám k dispozici operátor, který je pro vás ochotný udělat snad úplně všechno... dá vám instrukce, jak se dostat tam, kam potřebujete (ty si můžete nahrát a přehrávat během jízdy), včetně těch obecnějších („prosím Vás, kde je tady nejbližší trh se zeleninou?“), může vám poslat benzín, automechanika, či odtahovou službu; jestliže usínáte, můžete ho zavolat jen tak, abyste si mohli s někým popovídat.... věřím, že na požádání i zazpívá:). V případě, že máte nehodu, operátor ani nečeká na vaše volání a okamžitě posílá pomoc. Právě tlačítko On-staru jsme si dneska oblíbili natolik, že jsme se nakonec báli, aby nám službu neodstřihli.
Ostatně, není náhodou, že pusté pláně Nového Mexika byly vybrány pro pokusy s prvními jadernými zbraněmi... právě tady je Los Alamos a Trinity site, kde v roce 1945 testovali první atomovou bombu. To se ještě americké ministerstvo obrany (Department of Defense) jmenovalo ministerstvo války (Department of War). Ne, že by od té doby změnilo funkci, ale teď to alespoň vyznívá tak, že se jen brání. Asi nemusím připomínat, že se tak stalo po válce, v r. 1947; a dva roky poté vyšel Orwelův 1984, který přesně na tenhle koncept upozorňuje.
Ale obraťme list – víte, jak se jmenuje basebalový tým Nového Mexika? Albequerque Isotopes (Izotopy z Albequerque). Jen netuším, jestli se jedná o zmínku sponzora či smysl pro humor. Albequerque byla naše další zastávka. Už jsem tu sice jednou byla, ale střed města se mi natolik zalíbil, že jsem ho chtěla ukázat ještě Filipovi. K večeru jsme ještě zajeli do Santa Fe, protože nás přitahovala vyhlášená pueblo architektura. Fotky zde.
Náš největší objev dnes ale bylo "naše" nové autíčko. Na výlet jsme si totiž půjčili auto od známých. Saturn VUE je jedna ze značek, které vyrábí firma General Motors; a jak jsme zjistili, má zhruba stejnou spotřebu benzínu na 100 mil jako žlutý Mitsubishi Lancer, který jsme si pronajali přes školní rok od Ginny. Nejen, že se jedná o úplně jiný komfort jízdy, protože je to automat a má spoustu dalších „vychytaných“ funkcí, ale ještě má On-star, zabudovaný systém, při kterém stačí zmáčknout tlačítko na předním zrcátku a je vám k dispozici operátor, který je pro vás ochotný udělat snad úplně všechno... dá vám instrukce, jak se dostat tam, kam potřebujete (ty si můžete nahrát a přehrávat během jízdy), včetně těch obecnějších („prosím Vás, kde je tady nejbližší trh se zeleninou?“), může vám poslat benzín, automechanika, či odtahovou službu; jestliže usínáte, můžete ho zavolat jen tak, abyste si mohli s někým popovídat.... věřím, že na požádání i zazpívá:). V případě, že máte nehodu, operátor ani nečeká na vaše volání a okamžitě posílá pomoc. Právě tlačítko On-staru jsme si dneska oblíbili natolik, že jsme se nakonec báli, aby nám službu neodstřihli.
VYRÁŽÍME NA CESTU
Filip vstával v půl druhé ráno, aby ještě dovezl české studenty na letiště do Las Vegas. Podle itineráře jim letadlo mělo letět v 8:30, ale Ginny si pro Filipa připravila ještě jedno zpestření: padesát mil před Las Vegas mu zavolala, že část studentů letí už v 6:50, a že má zrychlit:) I když pak překračoval rychlost, kde se dalo, za což tady hrozí i vězení (sice jen přes noc, ale stejně), přijeli pozdě. Ginny nezbývalo než poslat studenty, co měli letět pozdějším letem samotné (podle plánu) a přeobjednat letenky pro první skupinu o pár dní později. Když se studenti dozvěděli, že mají pár dní navíc, přemluvili Ginny, že se nechtějí hned vracet, a že by rádi na nákupy ve Vegas, čímž se i Filipův návrat do Havasu prodloužil asi na čtvrtou odpoledne. Tou dobou nás čekalo ještě šest a půl hodiny řízení do zamluveného hotelu kdesi v Grants v Novém Mexiku. Naštěstí jsme to i přes únavu zvládli.
POSLEDNÍ TÝDEN ŠKOLY
Bydlení v našem novém azylovém domě s sebou přinášelo jedinou nevýhodu: když pro nás pořádali party na rozloučenou, kam přišli mí kolegové, i naše paní ředitelka, věděli jsme, že nebudeme muset řídit domů... takže si dokážete představit, s jakou kocovinou jsme se druhý den probudili. K naší cti slouží, že to bylo poprvé za celý rok, jinak jsme se tu totiž alkoholu ve větším množství vyhýbali.
Celý týden byl pro mě extrémně psychicky náročný... loučení se s téměř dvě stě lidmi, kteří se stali denní součástí vašeho života, s vědomím, že už je nikdy neuvidíte, je nepopsatelně emotivní zážitek. Snažím se si to nepřipouštět, ale dost dobře to nejde. Navíc tady mají studenti s učiteli opravdu vřelejší vztah, takže na konci poslední hodiny mě jdou vždycky obejmout a popřát mi hodně štěstí do budoucnosti. Do yearbook (to je knížka shrnující uplynulý školní rok - s fotkami všech, kteří tento rok na škole studovali i učili, popisem klubů a jiných mimoškolních aktivit atd.) napsali mi spoustu vzkazů o tom, jak jsem byla jejich oblíbená učitelka, jaká byla na hodinách legrace a jak je mrzí, že odjíždím; jedna skupina mi dokonce natočila krátký videoklip na rozloučenou... všechno si to vezu domů na památku, ale už teď se mi stýská. Poslední den školy obnášel zahlazování stop po mé přítomnosti a loučení se s kolegy. Zhruba u předposlední kolegyně už jsem to nevydržela a poplakala si:))) Chudinka, určitě mi přes to všechno posmrkávání nerozuměla, ale asi si přebrala, že jsem se jí snažila říct, že jí mám ráda a že mi bude scházet.
Celý týden byl pro mě extrémně psychicky náročný... loučení se s téměř dvě stě lidmi, kteří se stali denní součástí vašeho života, s vědomím, že už je nikdy neuvidíte, je nepopsatelně emotivní zážitek. Snažím se si to nepřipouštět, ale dost dobře to nejde. Navíc tady mají studenti s učiteli opravdu vřelejší vztah, takže na konci poslední hodiny mě jdou vždycky obejmout a popřát mi hodně štěstí do budoucnosti. Do yearbook (to je knížka shrnující uplynulý školní rok - s fotkami všech, kteří tento rok na škole studovali i učili, popisem klubů a jiných mimoškolních aktivit atd.) napsali mi spoustu vzkazů o tom, jak jsem byla jejich oblíbená učitelka, jaká byla na hodinách legrace a jak je mrzí, že odjíždím; jedna skupina mi dokonce natočila krátký videoklip na rozloučenou... všechno si to vezu domů na památku, ale už teď se mi stýská. Poslední den školy obnášel zahlazování stop po mé přítomnosti a loučení se s kolegy. Zhruba u předposlední kolegyně už jsem to nevydržela a poplakala si:))) Chudinka, určitě mi přes to všechno posmrkávání nerozuměla, ale asi si přebrala, že jsem se jí snažila říct, že jí mám ráda a že mi bude scházet.
čtvrtek 21. května 2009
TÝDEN ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ
… tentokrát začal opravdu netradičně. Do třídy mi vkráčeli dva cizinci a pravili: „Dobrý den!“ Ginny, má výměnná partnerka, sem totiž přivezla 14 českých studentů. Měla jsem takovou radost, že je vidím, že jsem je objala. „Ježišmarjá, vy už jste jako voni!“, napůl vyděšeně a napůl znechuceně vypípla Bára. Došlo mi, že návrat domů mi dá opravdu zabrat.
Ačkoliv byli studenti už v rodinách, viděla jsem hned první den asi sedm z nich – pár z nich mi přišla na hodiny a další s námi a našimi kamarády trávili odpoledne na lodi. Vypadá to, že většině se tu líbí, i když se ve škole na hodinách dost nudí a přijde jim to trochu „o ničem“. Jak by taky ne, je tu poslední týden před závěrečnými zkouškami, nikdo už neučí novou látku, jen se opakuje nebo se vyřizují organizační záležitosti (i odevzdávání učebnic tu obnáší spoustu papírování, to byste nevěřili), morálka studentů vzala za své, učitelé už taky myslí na prázdniny... sečteno, podtrženo, čeští studenti nemají šanci vidět typické vyučování, což je obrovská škoda. Asi si dokážete si představit, jakou představu o českém školství by získali cizinci, kdyby je někdo přivezl do české školy na týden před vysvědčením...
Naše gastrovečery stále pokračovaly. Od českých kolegyň jsme dostali hrubou mouku, takže jsme ještě pro známé dělali na poslední chvíli jahodové knedlíky, a Jason nás zase učil, jak správně dělat pizzu, a to se vším všudy, včetně házení a vytahování placky těsta ve vzduchu.
S Eliškou, studentkou, kterou „hostili“ Jason a Kim, jsme se na chvíli staly místní hvězdy, když nás hledala půlka města. V podstatě šlo o to, že jsme šli všichni do kina, ale na dva filmy. Náš film skončil o dvacet minut dřív, takže jsme musely na Filipa a Jasona s Kim čekat. Někde v průběhu té doby jsme je propásly, a protože jsme neměly hodinky a dobře se povídalo, strávili jsme nic netuše v kině další hodinu. Mezitím ostatní došli k závěru, že jsme možná šly do nějakého obchodu, nebo dokonce pěšky domů, objížděli město autem, zalarmovali další známé, a nakonec i policii. Když nás konečně vyhodil zřízenec kina, že už se zavírá, došlo nám, že čekáme zbytečně a vyšli jsme ven, kde jsme uviděli Filipa a právě přicházejícího strážníka. Myslím, že si o nás něco pomysleli, ale naštěstí to neventilovali nahlas:); pak jsme z pátrací akce odvolali Jasona a Kim a jelo se spát.
V pátek jsme jeli do San Diega, kde jsem chtěla poprvé v životě zkusit surfování. Po šílené cestě (i na pětiproudových dálnicích jsou tu v pátek nehorázné zácpy) jsme konečně dorazili do města. Další hodinu nám trvalo, než jsme konečně našli dům učitele hudby, který byl před pár lety přes Fulbright na výměně v Londýně, a který nám navrhl, že nás u sebe na víkend ubytuje. Orientace v San Diegu je vlastně jednoduchá, když člověku dojde, že 2704 A je název ulice, ne bloku. Bohužel nám to trochu trvalo.... a doteď mi přijde legrační, že se tu lidé smířili s tím, že bydlí v ulici A, B, či F.... Na druhou stranu musím uznat, že naše názvy jako Farského, Jiráskova, Kapitána Berana, či Milady Horákové jsou hotovým mučidlem pro zahraniční turisty.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že je zataženo. Vyděsilo nás to. Na to z Arizony opravu nejsme zvyklí:). Místní nám řekli, že na surfování je ještě brzo, pokud člověk nechce trávit den v neoprenu v šestnáctistupňovém Tichém oceánu, takže jsme jeli do zoo, starobylého Old Town, a k večeru do pulzujícího Gaslamp district. Fotky zde.
V neděli jsme si zajeli na pláž k vyhlášenému hotelu Del Coronado, a do italské čtvrti, kde byl tou dobou zrovna Sicilský festival. Fotky zde. Po ochutnávce všeho, co se nehýbalo, jsme se vydali zpátky na cestu, která nám tentokrát naštěstí zabrala jen šest hodin. A perlička nakonec? Kim nám ještě během cesty volala, že se Jason chopil zbytku hrubé mouky, co jsme jim nechali doma, a pokusil se po paměti vyrobit kynuté knedlíky, takže nás zvou na knedlo-vepřo-zelo. Nevěřili jsme vlastním uším.... a později ani očím a chuťovým pohárkům. Bylo to skoro jako od maminky:)). Asi budeme muset opravdu čas od času poslat do USA hrubou mouku!
Návrat domů provázel úlek – oněch čtrnáct studentů totiž tou dobou už spalo u nás doma. V naší ložnici byly zabydlená čtyři děvčata, a nijak se před odjezdem do Grand Canyonu nesnažila uklidit, takže se nám naskytl pohled opravdu nevídaný. Prádlo, kosmetika a ostatní věci byly opravdu všude. Jsem si téměř jistá, že Filip ještě nikdy před tím neviděl takovou koncentraci podprsenek:)) A protože spí studenti opravdu všude, i na zemi, nepřeháním, když řeknu, že nebylo kam šlápnout. Naštěstí ještě nebyli doma, takže jsme se stačili vzpamatovat a osprchovat před tím, než přijeli. To druhé je celkem podstatné, protože, jak jsme zjistili, doma to fungovalo takhle: přijeli před jedenáctou; v jedenáct Ginny popřála všem dobrou noc, zavřela za sebou dveře a šla spát. Studenti se pak střídali o jednu koupelnu; jednoduchou matikou zjistíte, jak dlouho jim to trvalo: když každý z oněch čtrnácti stráví v koupelně deset minut, je to skoro dvě a půl hodiny. Poslední nebožák se tak opravdu dostal do koupelny v půl druhé v noci. Další vtipná věc byla, že se počítalo s tím, že v naší posteli prostě budou dál spát dvě osoby. Naším příjezdem, jakkoli plánovaným, tak přišly obě o místo na spaní. Po zralé úvaze jsme Ginny navrhli, že se můžeme na těch pár posledních dní vystěhovat ke kamarádce. Přivítala to, a naši kamarádi taky. Alespoň jsme spolu budeme moci trávit ještě víc času.
Ačkoliv byli studenti už v rodinách, viděla jsem hned první den asi sedm z nich – pár z nich mi přišla na hodiny a další s námi a našimi kamarády trávili odpoledne na lodi. Vypadá to, že většině se tu líbí, i když se ve škole na hodinách dost nudí a přijde jim to trochu „o ničem“. Jak by taky ne, je tu poslední týden před závěrečnými zkouškami, nikdo už neučí novou látku, jen se opakuje nebo se vyřizují organizační záležitosti (i odevzdávání učebnic tu obnáší spoustu papírování, to byste nevěřili), morálka studentů vzala za své, učitelé už taky myslí na prázdniny... sečteno, podtrženo, čeští studenti nemají šanci vidět typické vyučování, což je obrovská škoda. Asi si dokážete si představit, jakou představu o českém školství by získali cizinci, kdyby je někdo přivezl do české školy na týden před vysvědčením...
Naše gastrovečery stále pokračovaly. Od českých kolegyň jsme dostali hrubou mouku, takže jsme ještě pro známé dělali na poslední chvíli jahodové knedlíky, a Jason nás zase učil, jak správně dělat pizzu, a to se vším všudy, včetně házení a vytahování placky těsta ve vzduchu.
S Eliškou, studentkou, kterou „hostili“ Jason a Kim, jsme se na chvíli staly místní hvězdy, když nás hledala půlka města. V podstatě šlo o to, že jsme šli všichni do kina, ale na dva filmy. Náš film skončil o dvacet minut dřív, takže jsme musely na Filipa a Jasona s Kim čekat. Někde v průběhu té doby jsme je propásly, a protože jsme neměly hodinky a dobře se povídalo, strávili jsme nic netuše v kině další hodinu. Mezitím ostatní došli k závěru, že jsme možná šly do nějakého obchodu, nebo dokonce pěšky domů, objížděli město autem, zalarmovali další známé, a nakonec i policii. Když nás konečně vyhodil zřízenec kina, že už se zavírá, došlo nám, že čekáme zbytečně a vyšli jsme ven, kde jsme uviděli Filipa a právě přicházejícího strážníka. Myslím, že si o nás něco pomysleli, ale naštěstí to neventilovali nahlas:); pak jsme z pátrací akce odvolali Jasona a Kim a jelo se spát.
V pátek jsme jeli do San Diega, kde jsem chtěla poprvé v životě zkusit surfování. Po šílené cestě (i na pětiproudových dálnicích jsou tu v pátek nehorázné zácpy) jsme konečně dorazili do města. Další hodinu nám trvalo, než jsme konečně našli dům učitele hudby, který byl před pár lety přes Fulbright na výměně v Londýně, a který nám navrhl, že nás u sebe na víkend ubytuje. Orientace v San Diegu je vlastně jednoduchá, když člověku dojde, že 2704 A je název ulice, ne bloku. Bohužel nám to trochu trvalo.... a doteď mi přijde legrační, že se tu lidé smířili s tím, že bydlí v ulici A, B, či F.... Na druhou stranu musím uznat, že naše názvy jako Farského, Jiráskova, Kapitána Berana, či Milady Horákové jsou hotovým mučidlem pro zahraniční turisty.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že je zataženo. Vyděsilo nás to. Na to z Arizony opravu nejsme zvyklí:). Místní nám řekli, že na surfování je ještě brzo, pokud člověk nechce trávit den v neoprenu v šestnáctistupňovém Tichém oceánu, takže jsme jeli do zoo, starobylého Old Town, a k večeru do pulzujícího Gaslamp district. Fotky zde.
V neděli jsme si zajeli na pláž k vyhlášenému hotelu Del Coronado, a do italské čtvrti, kde byl tou dobou zrovna Sicilský festival. Fotky zde. Po ochutnávce všeho, co se nehýbalo, jsme se vydali zpátky na cestu, která nám tentokrát naštěstí zabrala jen šest hodin. A perlička nakonec? Kim nám ještě během cesty volala, že se Jason chopil zbytku hrubé mouky, co jsme jim nechali doma, a pokusil se po paměti vyrobit kynuté knedlíky, takže nás zvou na knedlo-vepřo-zelo. Nevěřili jsme vlastním uším.... a později ani očím a chuťovým pohárkům. Bylo to skoro jako od maminky:)). Asi budeme muset opravdu čas od času poslat do USA hrubou mouku!
Návrat domů provázel úlek – oněch čtrnáct studentů totiž tou dobou už spalo u nás doma. V naší ložnici byly zabydlená čtyři děvčata, a nijak se před odjezdem do Grand Canyonu nesnažila uklidit, takže se nám naskytl pohled opravdu nevídaný. Prádlo, kosmetika a ostatní věci byly opravdu všude. Jsem si téměř jistá, že Filip ještě nikdy před tím neviděl takovou koncentraci podprsenek:)) A protože spí studenti opravdu všude, i na zemi, nepřeháním, když řeknu, že nebylo kam šlápnout. Naštěstí ještě nebyli doma, takže jsme se stačili vzpamatovat a osprchovat před tím, než přijeli. To druhé je celkem podstatné, protože, jak jsme zjistili, doma to fungovalo takhle: přijeli před jedenáctou; v jedenáct Ginny popřála všem dobrou noc, zavřela za sebou dveře a šla spát. Studenti se pak střídali o jednu koupelnu; jednoduchou matikou zjistíte, jak dlouho jim to trvalo: když každý z oněch čtrnácti stráví v koupelně deset minut, je to skoro dvě a půl hodiny. Poslední nebožák se tak opravdu dostal do koupelny v půl druhé v noci. Další vtipná věc byla, že se počítalo s tím, že v naší posteli prostě budou dál spát dvě osoby. Naším příjezdem, jakkoli plánovaným, tak přišly obě o místo na spaní. Po zralé úvaze jsme Ginny navrhli, že se můžeme na těch pár posledních dní vystěhovat ke kamarádce. Přivítala to, a naši kamarádi taky. Alespoň jsme spolu budeme moci trávit ještě víc času.
úterý 19. května 2009
NA SKOK V NOVÉM MEXIKU
Poslední setkání učitelů, co jsou letos v USA na výměně, se konalo v novém Mexiku. Asi nikoho nepřekvapí, že Nové Mexiko má největší podíl Hispánských obyvatel. Jinak tu ale kromě pár Aztéckých ruin, Pueblanů a jedné obrovitánské krápníkové jeskyně (tedy vlastně komplexu více jak 130 jeskyní) u hranic s Mexikem nenajdete nic, co už bychom neznali z Arizony. Snad proto se snaží nalákat turisty na přežívající indiánské a mexické tradice. Střed hlavního města Alberquerque je tak exploze barev a roztomilých náměstíček pueblitos, před kterými posedávají indiáni prodávající ruční šperky ze zdařilých napodobenin stříbra a tyrkysu.
Hlavním programem ale samozřejmě nebyla prohlídka města či návštěva indiánského centra s představením autentických tanců; dokonce ani výlet lanovkou na Sandia Peak (přes 3000 metrů nadmořské výšky). Snažili se nás tu totiž připravit na návrat domů. Ten prý totiž bývá často ještě obtížnější než pobyt v cizí zemi. Problémy se začleněním zpátky mají dvě třetiny účastníků; znovu plně zapadnout trvá 6 – 18 měsíců. Dostali jsme na to dokonce i knížku, a podstoupili workshop pod vedením Craiga Stortiho, experta na interkulturální komunikaci. Bylo to úžasně zajímavé – a děsivé zároveň, protože podle výsledků testů, které nám dával, jsem teď v USA plně sžitá s okolím, začleněná; což jinými slovy znamená, že můžu mít s vracením se zpátky docela problém. Ale co, přečtu si moudrou knihu a pak se uvidí. Fotky zde.
Hlavním programem ale samozřejmě nebyla prohlídka města či návštěva indiánského centra s představením autentických tanců; dokonce ani výlet lanovkou na Sandia Peak (přes 3000 metrů nadmořské výšky). Snažili se nás tu totiž připravit na návrat domů. Ten prý totiž bývá často ještě obtížnější než pobyt v cizí zemi. Problémy se začleněním zpátky mají dvě třetiny účastníků; znovu plně zapadnout trvá 6 – 18 měsíců. Dostali jsme na to dokonce i knížku, a podstoupili workshop pod vedením Craiga Stortiho, experta na interkulturální komunikaci. Bylo to úžasně zajímavé – a děsivé zároveň, protože podle výsledků testů, které nám dával, jsem teď v USA plně sžitá s okolím, začleněná; což jinými slovy znamená, že můžu mít s vracením se zpátky docela problém. Ale co, přečtu si moudrou knihu a pak se uvidí. Fotky zde.
sobota 2. května 2009
Všude dobře, tak co ve škole – aneb I série katastrof je lepší než být v práci
Moje milá paní ředitelka mi dovolila vybrat si tři dny volna, takže jsme se konečně rozhoupali zmizet do Yosemitského národního parku za Paulem (Američanem, co byl na výměně učit v Indii). Už od začátku byly naše vyhlídky dosti tristní – pondělí uteklo a my pořád neměli náš foťák, neboť čištění čipu od prachu, který jsme na něj nachytali při našem posledním výletu, pracovníci servisního střediska Nikonu v L.A. neustále protahovali. V úterý mi konečně poslali email, že jsou hotovi a já s nimi domluvila, že si pro foťák přijedeme osobně, protože kdyby ho posílali zpátky, už by to časově neklaplo – odjížděli jsme totiž v úterý odpoledne.
Když jsem přijela domů, Filip mi oznámil, že má teplotu a cítí se pod psa. Podle symptomů, které teď neustále opakují v televizi, si diagnostikoval počínající prasečí chřipku. :) I tak jsme naložili naše věci a maroda do auta a k pozdnímu odpoledni vyrazili do zamluveného hotelu v L.A. Cesta probíhala hladce – až do bodu, kdy nám přesně ve dvanáct v noci na pětiproudé dálnici před L.A. explodovala pravá přední pneumatika. Řízení jsme naštěstí zvládla (není to tak hrůzostrašné, jak jsem si vždycky představovala), ale venku nás samozřejmě čekala jen tma, sedmistupňová klendra a proudy valících se aut. I přesto jsme výměnu kol zvládli na jedničku – dokonce i dofouknutí splaské rezervy malým kompresorkem, který jsme objevili v servisním kufříku. S vypětím všech sil jsme se pak došourali do hotelu (s rezervou by se nemělo překročit 50 mil za hodinu) a byli příjemně překvapeni z toho, že ačkoliv bylo už ke druhé hodinně ranní, náš pokojík i pan recepční na nás ještě čekali.
Po zaslouženém, asi pětihodinovém, odpočinku už jsme zase seděli v autě; tentokrát na cestě do Nikonu. Tam nám po dlouhých chvílích dohledávání v lejstrech oznámili, že náš foťák včera odeslali zpátky do Lake Havasu City. Šly na mě mdloby. Vysvětlila jsem jim, že jsme se domlouvali jinak a že tohle je první den naší dovolené, takže jsme s foťákem počítali. Oni zpětně dohledali maily, které jsme si vyměňovali, uznali svoji chybu, omluvili se mi a dali mi úplně nový kus s tím, že až se vrátím domů, mám jim poslat ten svůj starý. Musela jsem se jich dvakrát zeptat, jestli si to nepopletli, ale oni trvali na svém. Takže jsem díky chybě jednoho jejich pracovníka získala jako pozornost novou digitální zrcadlovku. K neuvěření...
Naše lapálie tím ještě nekončily – v hotelu jsme zjistili, že máme jen jeden spacák. Mohlo to znamenat dvě věci – buď jsme ten druhý zapomněli doma, což by bylo ještě celkem dobré, nebo jsme ho vytratili včera v noci u dálnice, když jsme přehazovali věci z kufru, abychom se dostali k rezervě. Tak jako tak bychom to místo už nenašli, takže jsme se rozhodli jet dál, vyzbrojeni jen jedním. Na to, že jsme jeli do oblasti, kde bývá v noci touhle dobou k nule, žádná sláva.
Okolo poledne už se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. S novým foťákem a vyměněnými pneumatikami jsme se řítili pryč z města. Asi za čtyři hodiny začalo být Filipovi špatně od žaludku. Dost bídně načasováno, řekla bych, protože silnice v Yosemitech jsou jedna velká serpentýna. Když jsme dojeli na místo, už byla tma a všechny kempy byly obsazené až na jeden: Camp 4, stanový kemp pro horolezce a „socky“. Tam jsme se hned cítili jako doma. :) Les byl prošpikován desítkou ohníčků a linula se jím vůně ohřívaných konzerv. Prostě standartní český kemp. Postavili jsme vypůjčený stan za svitu mojí lampičky do knížky, která nám již posloužila předchozí noc při výměně kol (jak jsme zjistili, v erární baterce v autě totiž nejsou baterky).
Těsně před spaním následoval krok nejdůležitější – zamknout na přání správců parku všechny věci, které by medvědi mohli považovat za jídlo, do speciální obrněné skříňky. No jo, ale jak má člověk tušit, co medvědům voní jako jídlo? Doporučuje se téměř vše, včetně zavřených plechovek limonády, odpadků, toaletních potřeb... Filip tam chtěl zavřít i mě a použité spodní prádlo. Ačkoliv jsem byla z krátkého instruktážního videa (zde) a fotek medvědy poničených aut a stanů dosti vyplašená, strážit přes noc Filipovy trenky v plechové krabici jsem rezolutně odmítla.
Noc strávená pod jedním spacákem měla za následek náběh na místní omrzliny, ale přežili jsme a alespoň trochu jsme se vyspali, což je hlavní.
Druhý den ráno jsme teprve zjistili, kde jsme se to ocitli – po mohutných žulových stěnách údolí burácely vodopády, do našeho borovicového lesíka zasvitlo sluníčko, okolo stanu se nám proháněli veverky; a medvědi, jak se zdálo, tuhle noc náš tábor ušetřili. Konečně se zdálo, že teď už bude konečně všechno takové, jaké má na dovolené být. Filip si k snídani odvážně otevřel rybičky v oleji. Po prvních dvou soustech se mu opět vrátila jeho „prasečí chřipka“ - pro změnu se mu udělalo špatně. Plánovaný výstup po stěně kaňonu se tím pádem přeměnil jen na šestihodinovou procházku po mírně zvlněném dnu kaňonu, přičemž já jsme fungovala jako náš společný šerpa.
Původní zklamání z toho, že nemůžeme jít na túru, kterou jsme si naplánovali, se rychle přeměnilo v nadšení, když jsem měli možnost nerušeně pozorovat divokého medvěda. Byl to Filipův sen a moje noční můra; tak jako tak se nám splnily. Upřímně, tohle byl ještě mladý medvěd a od nás, lidí, si udržoval odstup, takže když mi došlo, že se o svačinu nakonec prát nebudeme, užívala jsme si situaci i já.
Na večeři jsme byli pozváni k Paulovi a jeho ženě Karen, která v parku pracuje jako ranger. Byla to jedna z nejúžasnějších návštěv, na jaké jsme zde byli. Paul a Karen bydlí se svými třemi dcerkami v podhorské vesnici El Portal hned za hranicí národního parku, kde nesmí bydlet nikdo, kdo není zaměstnancem v Yosemitech. Jejich malý dřevěný domek s verandou nabízí vyhlídku na řeku Merced, která protéká národním parkem – a tady, o kus níže, lemuje okraj jejich pozemku.
Kochali jsme se chvíli na verandě, pojídajíce výborné místní sýry. Z Karen jsme tahali rozumy, jak je to s těmi medvědy. Dozvěděli jsme se, že jsou přemnožení, a proto jdou občas pro jídlo k lidem; i přesto, že ochranáři se v nich pokouší vypěstovat strach z dvojnožců – většinou tak, že po nich střílí kuličky průsvitného gelu z paintbalových pistolí. Medvěd by tak měl mít zafixované negativní zkušenosti ve spojení s lidmi, ale když už přeci jen svůj strach přemůže a k člověku se přiblíží, má to spočítané. Ochranáři nemohou více riskovat a musí ho utratit. Zrovna dnes prý zastřelili další kus. Minulý rok zaplatil jeden medvěd životem za to, že turistovi strhl batoh z ramene. Samozřejmě za to mohou zase lidé – někteří fotekchtiví turisté prý jídlo schválně nechávají venku, místo aby ho zamykali do skříněk – a tím medvědy učí dožadovat se jídla od lidí. Je až neuvěřitelné, kolik se najde lidí, kterým je jedno, že za jejich fotku zaplatí medvěd životem, i když na to visí všude upozornění. Naprosto šokující pro nás bylo zjištění, že ještě před padesáti lety tu správci parku (!) pořádali pro turisty „pozorovnání medvědů“ tím způsobem, že turisty posadili v podvečer do místního amfiteátru postaveného okolo odpadní jámy a z kuchyně přivezli odpadky. Pak už jen stačilo pár minut počkat a fotka huňáče byla zaručena. Teď už se naštěstí propaguje trend, že divoká zvěř má zůstat divoká.
Když nás z verandy vyhnali komáři, přesunuli jsme se dovnitř k večeři. O zajímavá témata ani tam nebyla nouze. Paul učí na jedné z nejmenších středních škol v USA – čítá celkem čtyři studenty a dva učitele. Příští rok prý budou mít nátřesk, přibudou jim další tři studenti. :) Příběhů jsme vyslechli během vynikající večeře ještě spousty, třeba o tom, jak léto tráví jako rodina ve stanu v back country (řídce osídlené oblasti za oblíbenými stezkami turistů), kde Karen pořádá pro zájemce organizované výlety s výkladem; jak byli v Indii, v Evropě, jak Paul jezdil každý rok jako instruktor raftingu do Tibetu... Byli bychom je mohli poslouchat celou noc, ale holčiny musely na kutě, takže jsme poděkovali za skvělý večer a rozloučili se. Tím jsme si vybrali všechny světlé momenty tohoto výletu.
Jen jsme dolehli, začalo pršet – a pršelo celou noc. Chudák stan, zvyklý jen na Arizonské vedro, hrdinně odolával lijáku a propustil vodu jen zipem. Nicméně to stačilo na to, aby se nám promočila deka i spacák – a vzhledem k tomu, že jsme se v informačním centru dozvěděli, že má pršet až do neděle, dali jsme se na ústup. Předtím jsme ovšem ještě v kazícím se počasí vyšplhali na vyhlídku do půlky stěny kaňonu, zajeli si pod další vodopád a stavili se v sekvojovém háji. Odtamtud už nás vyhnal silný déšť, který trval dalších 250 mil. Když jsme to viděli, přestali jsme litovat, že jsme expedici Yosemite předčasně ukončili. Domů jsme přijeli naprosto ubití. Ráno nás čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení – na všech fotkách, které jsme vyfotili, je po pravé straně tenký zelený proužek. Zřejmě závada na čipu... Vypadá to, že ten nový foťák zase vrátím a nechám si svůj starý. Ach jo. Fotky zde.
Když jsem přijela domů, Filip mi oznámil, že má teplotu a cítí se pod psa. Podle symptomů, které teď neustále opakují v televizi, si diagnostikoval počínající prasečí chřipku. :) I tak jsme naložili naše věci a maroda do auta a k pozdnímu odpoledni vyrazili do zamluveného hotelu v L.A. Cesta probíhala hladce – až do bodu, kdy nám přesně ve dvanáct v noci na pětiproudé dálnici před L.A. explodovala pravá přední pneumatika. Řízení jsme naštěstí zvládla (není to tak hrůzostrašné, jak jsem si vždycky představovala), ale venku nás samozřejmě čekala jen tma, sedmistupňová klendra a proudy valících se aut. I přesto jsme výměnu kol zvládli na jedničku – dokonce i dofouknutí splaské rezervy malým kompresorkem, který jsme objevili v servisním kufříku. S vypětím všech sil jsme se pak došourali do hotelu (s rezervou by se nemělo překročit 50 mil za hodinu) a byli příjemně překvapeni z toho, že ačkoliv bylo už ke druhé hodinně ranní, náš pokojík i pan recepční na nás ještě čekali.
Po zaslouženém, asi pětihodinovém, odpočinku už jsme zase seděli v autě; tentokrát na cestě do Nikonu. Tam nám po dlouhých chvílích dohledávání v lejstrech oznámili, že náš foťák včera odeslali zpátky do Lake Havasu City. Šly na mě mdloby. Vysvětlila jsem jim, že jsme se domlouvali jinak a že tohle je první den naší dovolené, takže jsme s foťákem počítali. Oni zpětně dohledali maily, které jsme si vyměňovali, uznali svoji chybu, omluvili se mi a dali mi úplně nový kus s tím, že až se vrátím domů, mám jim poslat ten svůj starý. Musela jsem se jich dvakrát zeptat, jestli si to nepopletli, ale oni trvali na svém. Takže jsem díky chybě jednoho jejich pracovníka získala jako pozornost novou digitální zrcadlovku. K neuvěření...
Naše lapálie tím ještě nekončily – v hotelu jsme zjistili, že máme jen jeden spacák. Mohlo to znamenat dvě věci – buď jsme ten druhý zapomněli doma, což by bylo ještě celkem dobré, nebo jsme ho vytratili včera v noci u dálnice, když jsme přehazovali věci z kufru, abychom se dostali k rezervě. Tak jako tak bychom to místo už nenašli, takže jsme se rozhodli jet dál, vyzbrojeni jen jedním. Na to, že jsme jeli do oblasti, kde bývá v noci touhle dobou k nule, žádná sláva.
Okolo poledne už se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. S novým foťákem a vyměněnými pneumatikami jsme se řítili pryč z města. Asi za čtyři hodiny začalo být Filipovi špatně od žaludku. Dost bídně načasováno, řekla bych, protože silnice v Yosemitech jsou jedna velká serpentýna. Když jsme dojeli na místo, už byla tma a všechny kempy byly obsazené až na jeden: Camp 4, stanový kemp pro horolezce a „socky“. Tam jsme se hned cítili jako doma. :) Les byl prošpikován desítkou ohníčků a linula se jím vůně ohřívaných konzerv. Prostě standartní český kemp. Postavili jsme vypůjčený stan za svitu mojí lampičky do knížky, která nám již posloužila předchozí noc při výměně kol (jak jsme zjistili, v erární baterce v autě totiž nejsou baterky).
Těsně před spaním následoval krok nejdůležitější – zamknout na přání správců parku všechny věci, které by medvědi mohli považovat za jídlo, do speciální obrněné skříňky. No jo, ale jak má člověk tušit, co medvědům voní jako jídlo? Doporučuje se téměř vše, včetně zavřených plechovek limonády, odpadků, toaletních potřeb... Filip tam chtěl zavřít i mě a použité spodní prádlo. Ačkoliv jsem byla z krátkého instruktážního videa (zde) a fotek medvědy poničených aut a stanů dosti vyplašená, strážit přes noc Filipovy trenky v plechové krabici jsem rezolutně odmítla.
Noc strávená pod jedním spacákem měla za následek náběh na místní omrzliny, ale přežili jsme a alespoň trochu jsme se vyspali, což je hlavní.
Druhý den ráno jsme teprve zjistili, kde jsme se to ocitli – po mohutných žulových stěnách údolí burácely vodopády, do našeho borovicového lesíka zasvitlo sluníčko, okolo stanu se nám proháněli veverky; a medvědi, jak se zdálo, tuhle noc náš tábor ušetřili. Konečně se zdálo, že teď už bude konečně všechno takové, jaké má na dovolené být. Filip si k snídani odvážně otevřel rybičky v oleji. Po prvních dvou soustech se mu opět vrátila jeho „prasečí chřipka“ - pro změnu se mu udělalo špatně. Plánovaný výstup po stěně kaňonu se tím pádem přeměnil jen na šestihodinovou procházku po mírně zvlněném dnu kaňonu, přičemž já jsme fungovala jako náš společný šerpa.
Původní zklamání z toho, že nemůžeme jít na túru, kterou jsme si naplánovali, se rychle přeměnilo v nadšení, když jsem měli možnost nerušeně pozorovat divokého medvěda. Byl to Filipův sen a moje noční můra; tak jako tak se nám splnily. Upřímně, tohle byl ještě mladý medvěd a od nás, lidí, si udržoval odstup, takže když mi došlo, že se o svačinu nakonec prát nebudeme, užívala jsme si situaci i já.
Na večeři jsme byli pozváni k Paulovi a jeho ženě Karen, která v parku pracuje jako ranger. Byla to jedna z nejúžasnějších návštěv, na jaké jsme zde byli. Paul a Karen bydlí se svými třemi dcerkami v podhorské vesnici El Portal hned za hranicí národního parku, kde nesmí bydlet nikdo, kdo není zaměstnancem v Yosemitech. Jejich malý dřevěný domek s verandou nabízí vyhlídku na řeku Merced, která protéká národním parkem – a tady, o kus níže, lemuje okraj jejich pozemku.
Kochali jsme se chvíli na verandě, pojídajíce výborné místní sýry. Z Karen jsme tahali rozumy, jak je to s těmi medvědy. Dozvěděli jsme se, že jsou přemnožení, a proto jdou občas pro jídlo k lidem; i přesto, že ochranáři se v nich pokouší vypěstovat strach z dvojnožců – většinou tak, že po nich střílí kuličky průsvitného gelu z paintbalových pistolí. Medvěd by tak měl mít zafixované negativní zkušenosti ve spojení s lidmi, ale když už přeci jen svůj strach přemůže a k člověku se přiblíží, má to spočítané. Ochranáři nemohou více riskovat a musí ho utratit. Zrovna dnes prý zastřelili další kus. Minulý rok zaplatil jeden medvěd životem za to, že turistovi strhl batoh z ramene. Samozřejmě za to mohou zase lidé – někteří fotekchtiví turisté prý jídlo schválně nechávají venku, místo aby ho zamykali do skříněk – a tím medvědy učí dožadovat se jídla od lidí. Je až neuvěřitelné, kolik se najde lidí, kterým je jedno, že za jejich fotku zaplatí medvěd životem, i když na to visí všude upozornění. Naprosto šokující pro nás bylo zjištění, že ještě před padesáti lety tu správci parku (!) pořádali pro turisty „pozorovnání medvědů“ tím způsobem, že turisty posadili v podvečer do místního amfiteátru postaveného okolo odpadní jámy a z kuchyně přivezli odpadky. Pak už jen stačilo pár minut počkat a fotka huňáče byla zaručena. Teď už se naštěstí propaguje trend, že divoká zvěř má zůstat divoká.
Když nás z verandy vyhnali komáři, přesunuli jsme se dovnitř k večeři. O zajímavá témata ani tam nebyla nouze. Paul učí na jedné z nejmenších středních škol v USA – čítá celkem čtyři studenty a dva učitele. Příští rok prý budou mít nátřesk, přibudou jim další tři studenti. :) Příběhů jsme vyslechli během vynikající večeře ještě spousty, třeba o tom, jak léto tráví jako rodina ve stanu v back country (řídce osídlené oblasti za oblíbenými stezkami turistů), kde Karen pořádá pro zájemce organizované výlety s výkladem; jak byli v Indii, v Evropě, jak Paul jezdil každý rok jako instruktor raftingu do Tibetu... Byli bychom je mohli poslouchat celou noc, ale holčiny musely na kutě, takže jsme poděkovali za skvělý večer a rozloučili se. Tím jsme si vybrali všechny světlé momenty tohoto výletu.
Jen jsme dolehli, začalo pršet – a pršelo celou noc. Chudák stan, zvyklý jen na Arizonské vedro, hrdinně odolával lijáku a propustil vodu jen zipem. Nicméně to stačilo na to, aby se nám promočila deka i spacák – a vzhledem k tomu, že jsme se v informačním centru dozvěděli, že má pršet až do neděle, dali jsme se na ústup. Předtím jsme ovšem ještě v kazícím se počasí vyšplhali na vyhlídku do půlky stěny kaňonu, zajeli si pod další vodopád a stavili se v sekvojovém háji. Odtamtud už nás vyhnal silný déšť, který trval dalších 250 mil. Když jsme to viděli, přestali jsme litovat, že jsme expedici Yosemite předčasně ukončili. Domů jsme přijeli naprosto ubití. Ráno nás čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení – na všech fotkách, které jsme vyfotili, je po pravé straně tenký zelený proužek. Zřejmě závada na čipu... Vypadá to, že ten nový foťák zase vrátím a nechám si svůj starý. Ach jo. Fotky zde.
neděle 26. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ DEVÁTÝ
Snažíme se ještě využít poslední chvíle s našimi kolegy a kamarády. Ve čtvrtek jsme pořádali palačinkovou párty, aneb slané palačinky se špenátem a sýrem či ratatouille; navíc sladké palačinky s jahodami, ostružinami, zmrzlinou, šlehačkou... jak si kdo přál. Do těsta těch sladkých jsme nasekali čerstvé mátové listy, tak, jak to dělají v naší oblíbené vegetariánské restauraci v Plzni. Akce měla úspěch; a vášeň pro palačinky se rozšířila i po škole, protože jak se rozneslo, že nesu várku druhý den do práce, už se po nich sháněli i kolegové, co u nás nebyli předchozí den na večeři.
Na řadu přišly i naše železné zásoby z Čech, třeba mák. Mák jsme tu ještě na žádném pekařském výrobku neviděli; není tu ani k dostání ve větším množství. I přesto, že to pro místní musely být naše makové svatební koláčky tak trochu výstřední divočina, hrdinně se do nich pustili a zachutnalo jim.
V sobotu se konalo vepřo-knedlo-zelo. Náš kamarád, zapálený kuchař:), se toužil naučit dělat knedlíky. Vzhledem k tomu, že „vepřo“ i „zelo“ už uměl, vzal si je na starosti. Dost nám tím ubral starosti, protože my v přípravě masa zrovna nevynikáme. I vzali jsme obřadně ono kilo hrubé mouky, které nám poslala maminka přes Atlantik, a jeli jsme na návštěvu. Před fascinovaným publikem jsme pak z půlky pytlíku zadělali bramborové, a z půlky kynuté knedlíky. Následovala příjemná část čekání s alkoholem v ruce (safra, proč zrovna tuhle fázi vždycky doma vynechávám) a společenskou hrou Rummikub, což jsou vlastně žolíky, ale s plastovými kartičkami s natištěnými čísly. Zbytek si asi dokážete představit sami– večeře a sledování filmu v potravinovém kómatu. Kynuté knedlíky měly největší úspěch; jedna z věcí, kterou jsme sem slíbili poslat, je právě hrubá mouka. Tou druhou, věřte nevěřte, je český „armádní“ otvírák na konzervy. Náš kamarád z něj byl u vytržení. Nejvtipnější část na výměně je, že nikdy nedokážete odhadnout, co se bude líbit. Kolikrát jsme tu něco obdivovali a místní si téměř ťukali na čelo... a naopak. Alespoň se tomu pak všichni můžeme společně zařehtat.
Na řadu přišly i naše železné zásoby z Čech, třeba mák. Mák jsme tu ještě na žádném pekařském výrobku neviděli; není tu ani k dostání ve větším množství. I přesto, že to pro místní musely být naše makové svatební koláčky tak trochu výstřední divočina, hrdinně se do nich pustili a zachutnalo jim.
V sobotu se konalo vepřo-knedlo-zelo. Náš kamarád, zapálený kuchař:), se toužil naučit dělat knedlíky. Vzhledem k tomu, že „vepřo“ i „zelo“ už uměl, vzal si je na starosti. Dost nám tím ubral starosti, protože my v přípravě masa zrovna nevynikáme. I vzali jsme obřadně ono kilo hrubé mouky, které nám poslala maminka přes Atlantik, a jeli jsme na návštěvu. Před fascinovaným publikem jsme pak z půlky pytlíku zadělali bramborové, a z půlky kynuté knedlíky. Následovala příjemná část čekání s alkoholem v ruce (safra, proč zrovna tuhle fázi vždycky doma vynechávám) a společenskou hrou Rummikub, což jsou vlastně žolíky, ale s plastovými kartičkami s natištěnými čísly. Zbytek si asi dokážete představit sami– večeře a sledování filmu v potravinovém kómatu. Kynuté knedlíky měly největší úspěch; jedna z věcí, kterou jsme sem slíbili poslat, je právě hrubá mouka. Tou druhou, věřte nevěřte, je český „armádní“ otvírák na konzervy. Náš kamarád z něj byl u vytržení. Nejvtipnější část na výměně je, že nikdy nedokážete odhadnout, co se bude líbit. Kolikrát jsme tu něco obdivovali a místní si téměř ťukali na čelo... a naopak. Alespoň se tomu pak všichni můžeme společně zařehtat.
úterý 21. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ OSMÝ
Fascinace okolní přírodou pokračuje. Nad zahrádkou nám poletoval kolibřík (víme, že tu mají být, ale ve volné přírodě jsme před tím ještě žádného neviděli), a místní roadrunners (kukačky kohoutí) učí svá kuřátka profesionálně přebíhat silnici. Do zvěřince už ani nepočítáme křepelky a zajíčky, co nám pobíhají ráno a večer po zahradě. Člověk si klade otázku, z čeho tu všichni žijí (tedy kromě listů salátu a jadřinců, které jim tam mezi štěrkem nechávám).
Nutno podotknout, že ani naše domácí zvířena nezahálela. Ve čtvrtek jsme měli se studenty v mojí třídě možnost sledovat v přímém přenosu rybičky, které požírají svojí kamarádku. Měli z toho druhé vánoce, ale popis toho, co dělají Češi na Velikonoční pondělí, to netrumflo. Filozofie koledování a šupání je naprosto nadchla. Za čtrnáct dní, na prvního máje, bych se je asi měla pokusit navést, aby se líbali pod právě kvetoucími kaktusy occotillo.
Nutno podotknout, že ani naše domácí zvířena nezahálela. Ve čtvrtek jsme měli se studenty v mojí třídě možnost sledovat v přímém přenosu rybičky, které požírají svojí kamarádku. Měli z toho druhé vánoce, ale popis toho, co dělají Češi na Velikonoční pondělí, to netrumflo. Filozofie koledování a šupání je naprosto nadchla. Za čtrnáct dní, na prvního máje, bych se je asi měla pokusit navést, aby se líbali pod právě kvetoucími kaktusy occotillo.
neděle 12. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ SEDMÝ
Kamarádi nás vytáhli na dvě akce: desetikilometrový výlet pouští a pašíjovou hru u baptistů. Mě osobně se víc líbil výlet, neboť se mi tam splnilo tajné přání: vidět divokého chřestýše. Všimli jsme si ho, až když byl pár metrů od nás. Kdo čekáte dál hororový příběh, musím vás zklamat. Tak jako všichni hadi, snažil se před námi, lidmi, co nejrychleji uniknout:). Naštěstí to na poušti není tak jednoduché, tak jsme s ním ještě kousek popošli, abychom si ho mohli prohlédnout. Díky tomu, že jsme mu nedali klidu, nakonec i párkrát zachřestil. Pak se konečně dostal pod nejbližší bylinu a stočil tam celý metr svojí délky do úhledné spirály. Potvrdilo se, co jsme se o víkendu dozvěděli v pouštním zoo: právě nastává „rattlesnake season“, tedy období chřestýšů. Aby toho nebylo málo, viděli jsme ještě bighorn sheep, divoké ovce tlustorohé. Tedy přesněji: ostatní viděli ovce, já jsem se nejprve prala s dalekohledem, takže jsem zahlédla jen zadní polovinu ovce zacházející za kamen. To, jak vypadá přední polovina, znám zatím jen z obrázků:))).
Hra u baptistů byla spíše společenskou událostí než uměleckým zážitkem – hráli mi tam dva studenti, a pár dalších jsem viděla v hledišti, takže budeme mít příští týden co probírat.
O víkendu jsem relaxovala – v sobotu jsem přečetla tři knížky a završila to během s Filipem. Tomu předcházelo přeměřování našich kroků při běhu na parkovišti a následné programování našich nových krokoměrů, které bylo stejně zbytečné, protože se nám s únavou kroky zkrátily, takže již po kilometru byla jejich průměrná délka jiná.... alespoň jsme si ji mohli pak přeprogramovat podle počtu kroků, které jsme na téměř šestikilometrovém okruhu udělali. V neděli byla tiskovka s rodiči a začali jsme plánovat, co všechno tu musíme zvládnout udělat před odjezdem z Lake Havasu City ... máme na to už jen šest týdnů!!!
Hra u baptistů byla spíše společenskou událostí než uměleckým zážitkem – hráli mi tam dva studenti, a pár dalších jsem viděla v hledišti, takže budeme mít příští týden co probírat.
O víkendu jsem relaxovala – v sobotu jsem přečetla tři knížky a završila to během s Filipem. Tomu předcházelo přeměřování našich kroků při běhu na parkovišti a následné programování našich nových krokoměrů, které bylo stejně zbytečné, protože se nám s únavou kroky zkrátily, takže již po kilometru byla jejich průměrná délka jiná.... alespoň jsme si ji mohli pak přeprogramovat podle počtu kroků, které jsme na téměř šestikilometrovém okruhu udělali. V neděli byla tiskovka s rodiči a začali jsme plánovat, co všechno tu musíme zvládnout udělat před odjezdem z Lake Havasu City ... máme na to už jen šest týdnů!!!
pátek 10. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ
Víkend jsme tentokráte podřídili autu; jeli jsme si nechat vyměnit katalyzátor do autorizovaného servisu Mitsubishi. Ten v našem městě bohužel nedávno zkrachoval, takže nám nezbývalo než se vypravit do Phoenixu. Vzrušující čtyřhodinová cesta rovně, jak už je to v Arizoně zvykem, byla zakončena další hodinou strávenou hledáním noclehu. Před desátou jsme konečně zajeli do pohaslého dvora hotelu Lost Dutchman a dožadovali se ubytování. Recepční byla Indka, tou dobu již v pyžamu, navíc v perverzní náladě dávat nekuřáckým hostům kuřácké pokoje. Filip tvrdí, že k tomu jí jistě dopomáhalo „kuřácké Šivovo voko“. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme okamžitě padli do nikotinových tenat postele. Ráno jsme se probudili s chutí zajít si do plicního sanatoria, jenže servis nečekal, takže jsme ještě čelili poslední výzvě (dát si sprchu, aniž bychom se dotkli plesnivého závěsu) a v hrůze jsme ujížděli pryč.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.
Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))
Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...
V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.
Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))
Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...
V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.
středa 1. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ PÁTÝ
Být jedním ze zadavatelů národní srovnávací zkoušky ve Spojených státech je docela zážitek. Nejvtipnější část je samozřejmě čtení jmen při docházce. Naštěstí jsem vyfasovala studenty od F a G, což obnášelo tady, nedaleko od hranic s Mexikem, všechny ty Fernandeze, Gomeze a Gonzalese. Většinou jsem s výslovností i pravopisem amerických jmen na štíru, ale to je tu každý, včetně mých kolegyň, co učí angličtinu. Je to dáno několika důvody.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete. Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)). Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R. Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L. Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky jménem Cori i Cory, Carly i Karli, Jasmine i Jazmin (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin), Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete. Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)). Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R. Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L. Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky jménem Cori i Cory, Carly i Karli, Jasmine i Jazmin (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin), Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.
pondělí 30. března 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ
Opět si nemůžeme stěžovat na nedostatek nových zážitků. Ve čtvrtek jsme si zašli na koncert zbloudilého barytona, co tu byl na turné. Čekali jsme operní árie, ale i barytoni se musí zalíbit svému publiku, takže nakonec se držel osvědčených hitovek v podobě Broadwayských muzikálů, o nichž jsme nikdy neslyšeli. A protože jsme na rozdíl od slzícího publika nerozeznávali popěvky z muzikálu „Občanská válka“ od jistého Franka Wildhorna a jemu podobné, utekli jsme hned o přestávce.
V pátek jsem měla narozeniny. Nemám ráda oslavy narozenin. Obvykle se mi je daří alespoň v práci ututlat a ignorovat, ale ne tak tady. Kolegové mi koupili čokoládový dort a popsali narozeninové přání z obou stran. Do toho mě jeden z legrace posypal třpytkami na pep assembly, takže jsem házela odlesky do konce dne. Večer jsme zašli s kamarády do hospody spojené s místním pivovarem, a protože se jeden z nich zná s majitelem, měli jsme soukromou narozeninovou prohlídku pivovaru. Majitel je fanda piva i poctivé práce, pracuje s nejkvalitnějšími surovinami, a část z nich dokonce nakupuje v Evropě. O plzeňském pivu samozřejmě věděl, tvrdil, že je nedostižné. Potěší:).
Málem bych zapomněla: po cestě do hospody nás stavěla pro změnu policie. Byli jsme oba střízliví, ale Filip měl na tričku nápis:“MY INDIAN NAME IS RUNS WITH BEER“ a já (vzhůru nohama): „IF YOU CAN READ THIS, PICK ME UP AND PUT ME BACK ON THE BARSTOOL. THANKS!“ Naštěstí nás paní policistka jen chtěla upozornit, že nám nesvítí přední světlo. Když zjistila, že jsme z Čech, prohodila: „A co Chris, kdy se bude vracet z Evropy?“ Následně jsme si krátce, ale příjemně, popovídali. Pak nám popřála příjemný zbytek večera i našeho pobytu a pustila nás. Mít v malém městě za spolubydlícího policistu se vyplatí:).
Víkend byl naprosto pohodový; dočetla jsem knížku, vyšampónovala psa, porýpala se s Filipem v autě... prostě údržba všeho druhu. Ukázalo se, že informatik u motoru postrádá základní součásti, jako např. místo pro připojení klávesnice.
Pondělí přineslo poradu, po které se prezentovali místní odboráři. Podporuje je tu v Arizoně jen 23% učitelů, takže nemají moc velkou sílu prosadit výhodnější podmínky... na konci jsem se s jedním srazila v naší angličtinářské sborovně/jídelně. Zajímalo ho, jak je to s odboráři v ČR, a nakonec lehce mimo mísu prohlásil: „My jsme největšího učitele ze tříd vyhnali.“
“Koho?”, nechápala jsem.
„Ježíše.“
A jé, už je to tady, pomyslela jsem si, zatímco se rozpovídal. Vzhledem k tomu, že nám kladli na srdce, že jsme ambasadory svojí země, jsem krátce přemýšlela, jestli mu mám sdělit, co si o věřících jeho typu myslí většina naší republiky, ale nakonec mi to nestálo za to. Ostatně, když už jsem ustála mojí pentekostální studentku, ustojím asi všechno. Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, je další jev, nad kterým by si našinec asi ukroutil hlavu. Tady se v tomhle ohledu nejvíce proslavil Kids on fire, tábor pro děti pod vedením Becky Fisher. Asi by to bylo k popukání, nebýt toho, že silně manipulují děti. Záběry z dokumentu "Jesus camp", který tam natočily nezávislé filmařky, jsou na Youtube, pokud vás to zajímá, klikněte sem. Celý dokument, včetně oné známé scény s papírovým Bushem, najdete zde. (Napravo se vám zobrazí playlist).
Tábor už díky sílící kontroverzi zrušili, ale podobné počínání je v pentekostální církvi stále oblíbené, a tábory pokračují, jen na jiných místech. Studentka, kterou jsem zmínila, tam jela na prodloužený víkend. Vrátila se nadšená a vymytá. „Bylo to fantastické, uzdravovali jsme všude, kde jsme projížděli! Lidem se vracel zrak, dorůstali jim nohy, dostala jsem se do transu a mluvila jsem s Bohem.... jednoho mrtého vojáka z Iráku prý oživili, ale u toho jsem nebyla, to jsem jen slyšla. Na všechno ostatní bych příahala...“
„Mí“ čtyři silně věřící studenti jsou prostě jiní. Bigotní rodiče často nevěří škole jako instituci, takže se snaží dítě vzdělávat sami doma (homeschooling je tu celkem běžný). Výsledkem je extrémně plachý student s přetrvávající pocitem viny, který se projeví zejména ve chvíli, kdy se nechají unést a zasmějí se z plných plic, apod. Všichni vypadají poslušně, ale rádi žalují, a platí pro ně jakási „dvojí morálka“. Jsou pod silným vlivem rodičů. Pro rodiče je víra prodlouženou rukou, nástrojem, jak dítě hníst pocitem vinny (ani snad nemusím zmiňovat, že jim zakazují číst knížky, co čteme ve škole). To, co s nimi děláme ve škole, se probírá v kostelech (to vím od kolegyň, co tam chodí). Nutno podotknout, že od podobného typu chování se distancuje většina ostatních Američanů, včetně těch věřících. Docela by mě zajímalo, jak se chovají děti silně věřících rodičů třeba v Polsku. A vůbec, jestli jsou moje závěry na základě těch čtyřech studentů alespoň trochu vypovídající co se týče dětí ostatních, podobně ferventních, věřících.
V pátek jsem měla narozeniny. Nemám ráda oslavy narozenin. Obvykle se mi je daří alespoň v práci ututlat a ignorovat, ale ne tak tady. Kolegové mi koupili čokoládový dort a popsali narozeninové přání z obou stran. Do toho mě jeden z legrace posypal třpytkami na pep assembly, takže jsem házela odlesky do konce dne. Večer jsme zašli s kamarády do hospody spojené s místním pivovarem, a protože se jeden z nich zná s majitelem, měli jsme soukromou narozeninovou prohlídku pivovaru. Majitel je fanda piva i poctivé práce, pracuje s nejkvalitnějšími surovinami, a část z nich dokonce nakupuje v Evropě. O plzeňském pivu samozřejmě věděl, tvrdil, že je nedostižné. Potěší:).
Málem bych zapomněla: po cestě do hospody nás stavěla pro změnu policie. Byli jsme oba střízliví, ale Filip měl na tričku nápis:“MY INDIAN NAME IS RUNS WITH BEER“ a já (vzhůru nohama): „IF YOU CAN READ THIS, PICK ME UP AND PUT ME BACK ON THE BARSTOOL. THANKS!“ Naštěstí nás paní policistka jen chtěla upozornit, že nám nesvítí přední světlo. Když zjistila, že jsme z Čech, prohodila: „A co Chris, kdy se bude vracet z Evropy?“ Následně jsme si krátce, ale příjemně, popovídali. Pak nám popřála příjemný zbytek večera i našeho pobytu a pustila nás. Mít v malém městě za spolubydlícího policistu se vyplatí:).
Víkend byl naprosto pohodový; dočetla jsem knížku, vyšampónovala psa, porýpala se s Filipem v autě... prostě údržba všeho druhu. Ukázalo se, že informatik u motoru postrádá základní součásti, jako např. místo pro připojení klávesnice.
Pondělí přineslo poradu, po které se prezentovali místní odboráři. Podporuje je tu v Arizoně jen 23% učitelů, takže nemají moc velkou sílu prosadit výhodnější podmínky... na konci jsem se s jedním srazila v naší angličtinářské sborovně/jídelně. Zajímalo ho, jak je to s odboráři v ČR, a nakonec lehce mimo mísu prohlásil: „My jsme největšího učitele ze tříd vyhnali.“
“Koho?”, nechápala jsem.
„Ježíše.“
A jé, už je to tady, pomyslela jsem si, zatímco se rozpovídal. Vzhledem k tomu, že nám kladli na srdce, že jsme ambasadory svojí země, jsem krátce přemýšlela, jestli mu mám sdělit, co si o věřících jeho typu myslí většina naší republiky, ale nakonec mi to nestálo za to. Ostatně, když už jsem ustála mojí pentekostální studentku, ustojím asi všechno. Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, je další jev, nad kterým by si našinec asi ukroutil hlavu. Tady se v tomhle ohledu nejvíce proslavil Kids on fire, tábor pro děti pod vedením Becky Fisher. Asi by to bylo k popukání, nebýt toho, že silně manipulují děti. Záběry z dokumentu "Jesus camp", který tam natočily nezávislé filmařky, jsou na Youtube, pokud vás to zajímá, klikněte sem. Celý dokument, včetně oné známé scény s papírovým Bushem, najdete zde. (Napravo se vám zobrazí playlist).
Tábor už díky sílící kontroverzi zrušili, ale podobné počínání je v pentekostální církvi stále oblíbené, a tábory pokračují, jen na jiných místech. Studentka, kterou jsem zmínila, tam jela na prodloužený víkend. Vrátila se nadšená a vymytá. „Bylo to fantastické, uzdravovali jsme všude, kde jsme projížděli! Lidem se vracel zrak, dorůstali jim nohy, dostala jsem se do transu a mluvila jsem s Bohem.... jednoho mrtého vojáka z Iráku prý oživili, ale u toho jsem nebyla, to jsem jen slyšla. Na všechno ostatní bych příahala...“
„Mí“ čtyři silně věřící studenti jsou prostě jiní. Bigotní rodiče často nevěří škole jako instituci, takže se snaží dítě vzdělávat sami doma (homeschooling je tu celkem běžný). Výsledkem je extrémně plachý student s přetrvávající pocitem viny, který se projeví zejména ve chvíli, kdy se nechají unést a zasmějí se z plných plic, apod. Všichni vypadají poslušně, ale rádi žalují, a platí pro ně jakási „dvojí morálka“. Jsou pod silným vlivem rodičů. Pro rodiče je víra prodlouženou rukou, nástrojem, jak dítě hníst pocitem vinny (ani snad nemusím zmiňovat, že jim zakazují číst knížky, co čteme ve škole). To, co s nimi děláme ve škole, se probírá v kostelech (to vím od kolegyň, co tam chodí). Nutno podotknout, že od podobného typu chování se distancuje většina ostatních Američanů, včetně těch věřících. Docela by mě zajímalo, jak se chovají děti silně věřících rodičů třeba v Polsku. A vůbec, jestli jsou moje závěry na základě těch čtyřech studentů alespoň trochu vypovídající co se týče dětí ostatních, podobně ferventních, věřících.
pátek 20. března 2009
PODRUHÉ ZA ANDĚLY
Tak jsme překonali vrozenou lenost a vydali se znovu na Angels Landing. Vstávali jsme už v půl šesté (Utažského času, takže půl páté našeho, Arizonského), což se vyplatilo hned několikrát. Za prvé jsme měli šanci vidět divoké krocany (zavzpomínali jsme si tak na díkůvzdání), za druhé se šlo velice příjemně, protože byla ještě zima, navíc tam bylo málo lidí...ale hlavně, nahoře jsme potkali krajany:) - doktoranda, co učí na univerzitě v Iowě, a jeho přítelkyni. Výborně jsme si popovídali; a dost jsme se nasmáli. Třešničkou na dortu byl samozřejmě východ slunce nad kaňonem.
Poté, co jsme se dostali po úzkém hřebeni zpátky do sedla, jsme si dali zaslouženou svačinu, kterou se nám rozhodli zpestřit místní čipmunkové. Nedovolili si pro drobky z chleba přijít úplně k nám, takže nás zmateně obíhali v kruzích a čekali, až konečně odejdeme. Hlodavci jsou zřejmě drzí ve všech nadmořských výškách.
Protože bylo ještě dopoledne, rozhodli jsme se zajít na západní okraj kaňonu a vyfotit si Walter's Wiggles - serpentýnky, po kterých jsme šli nahoru. Do cíle ale hrdinně došel jen Filip, zatímco já jsem si našla příjemné místečko ve stínu na skále a rozhodla se absorbovat místní ticho. Zaujalo mě natolik, že jsem usnula a neprobudilo mě ani to, že se stín přesunul, takže mi do obličeje pražilo polední slunce. Ach jo, zase náběh na úpal.
Fotky zde.
P.S.: Filípek vám vzkazuje, že až pojedete do Zionu, máte si v místních potravinách koupit ovocného nanuka. Udělal na něj dojem, protože místní kultuře působí ovocný nanuk vyrobený z ovoce a nedoslazený cukrem jako zjevení. Dobrá rada nad zlato, že?
Poté, co jsme se dostali po úzkém hřebeni zpátky do sedla, jsme si dali zaslouženou svačinu, kterou se nám rozhodli zpestřit místní čipmunkové. Nedovolili si pro drobky z chleba přijít úplně k nám, takže nás zmateně obíhali v kruzích a čekali, až konečně odejdeme. Hlodavci jsou zřejmě drzí ve všech nadmořských výškách.
Protože bylo ještě dopoledne, rozhodli jsme se zajít na západní okraj kaňonu a vyfotit si Walter's Wiggles - serpentýnky, po kterých jsme šli nahoru. Do cíle ale hrdinně došel jen Filip, zatímco já jsem si našla příjemné místečko ve stínu na skále a rozhodla se absorbovat místní ticho. Zaujalo mě natolik, že jsem usnula a neprobudilo mě ani to, že se stín přesunul, takže mi do obličeje pražilo polední slunce. Ach jo, zase náběh na úpal.
Fotky zde.
P.S.: Filípek vám vzkazuje, že až pojedete do Zionu, máte si v místních potravinách koupit ovocného nanuka. Udělal na něj dojem, protože místní kultuře působí ovocný nanuk vyrobený z ovoce a nedoslazený cukrem jako zjevení. Dobrá rada nad zlato, že?
čtvrtek 19. března 2009
NEDĚLEJME VLNY
Dnes měl být zlatý hřeb programu. Hnali jsme se 3,5 hodiny za „vlnou“. The Wave je další zdejší pitoreskní hříčka přírody (obrázek zde, další zde). Když jsme dojeli do městečka Kanab, instrukce z Google maps přestaly dávat smysl, takže jsme byli nuceni vyhledat místní rangery. Na stanici jsme zjistili, že na návštěvu je potřeba dostat povolení. Když nám paní vyprávěla, jak to funguje, musela jsem se držet, abych si nezačala ťukat na čelo. Za účelem získání povolení totiž musíte zrána zajet dalších 40 mil do divočiny, za jejich podivínským kolegou. Ten každý den před devátou zaregistruje všechny zájemce, kterých prý bývá teď přes zimu „jen“ padesát, a přesně v devět začíná losovat deset vyvolených, kterým se dostane privilegia podívat se na vlnu (bůh ví proč) následující den.
Začali jsme počítat: jen naše dnešní cesta nám zabrala sedm hodin, zítra bychom museli jet znovu sedm na to, abychom se mohli zaregistrovat a být přítomni u losování, a pokud by nás vytáhli hned napoprvé, museli bychom následující den urazit tu samou vzdálenost ještě jednou. I kdyby nám tedy štěstí přálo, znamenalo by to 21 hodin strávených v autě. Ale s 20% šancí se nedá moc kalkulovat... chvíli jsme přemýšleli, že bychom zrušili posledních pár nocí v hotelu a obohatili řady místních turistů, ale vzhledem k tomu, že neexistuje záruka, že bychom se na vlnu kdy dostali, vzdali jsme to. Kdyby alespoň bylo v okolí něco jiného k vidění, abychom mohli trávit čekání aktivně, snad by se to dalo ještě skousnout. Bohužel. Příroda nic, nejbližší městečko je od ochranářovy chýše oněch čtyřicet mil. Není v něm nic, kromě benzínových pump, McDonald's (jak jinak), ostatních rychlojídelen a několika motelů, ve kterých zahnívají turisté, co se každé ráno v půl osmé vypraví na ono mystické slosování a pak přemýšlejí, jak asi stráví zbytek dne. Tenhle vzorec chování opakují tak dlouho, dokud je nevylosují, nebo dokud je to nepřestane bavit. No, možná se sem vrátíme na důchod:)))
Po dvou hodinách řízení zpátky do Cedar City jsme objevili písečné duny, takže jsme si alespoň vybili přebytek energie. Fotky zde.
Začali jsme počítat: jen naše dnešní cesta nám zabrala sedm hodin, zítra bychom museli jet znovu sedm na to, abychom se mohli zaregistrovat a být přítomni u losování, a pokud by nás vytáhli hned napoprvé, museli bychom následující den urazit tu samou vzdálenost ještě jednou. I kdyby nám tedy štěstí přálo, znamenalo by to 21 hodin strávených v autě. Ale s 20% šancí se nedá moc kalkulovat... chvíli jsme přemýšleli, že bychom zrušili posledních pár nocí v hotelu a obohatili řady místních turistů, ale vzhledem k tomu, že neexistuje záruka, že bychom se na vlnu kdy dostali, vzdali jsme to. Kdyby alespoň bylo v okolí něco jiného k vidění, abychom mohli trávit čekání aktivně, snad by se to dalo ještě skousnout. Bohužel. Příroda nic, nejbližší městečko je od ochranářovy chýše oněch čtyřicet mil. Není v něm nic, kromě benzínových pump, McDonald's (jak jinak), ostatních rychlojídelen a několika motelů, ve kterých zahnívají turisté, co se každé ráno v půl osmé vypraví na ono mystické slosování a pak přemýšlejí, jak asi stráví zbytek dne. Tenhle vzorec chování opakují tak dlouho, dokud je nevylosují, nebo dokud je to nepřestane bavit. No, možná se sem vrátíme na důchod:)))
Po dvou hodinách řízení zpátky do Cedar City jsme objevili písečné duny, takže jsme si alespoň vybili přebytek energie. Fotky zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
