Málem bych zapomněla... jedna moje studentka dala dohromady krátké video jako pozdrav do České republiky. Jestli vás zajímá, jak moji miláčkové vypadají, klikněte na tenhle odkaz.
V přestávce na reklamu si zkuste malý testík: tohle je výběr třiceti pěti nejoblíbenějších hvězd mých čtrnáctiletých amerických studentů. Počítejte si bod za každé jméno, ke kterému si vybavíte alespoň obličej nebo písničku:
Adam Sandler, We the Kings, Toby Mac, Robert Pattison, Jessica Alba, John Stamos, BMTH (Bring Me The Horizon), Colbie Caillat, Jason Castro, Jonas Brothers, Taylor Swift, Akon, Shawn Johnson, Davey Havok /AFI, Avenged Sevenfold, Lil Wayne, Alexis Bledel, Secondhand Serenade, Dave Cook, Zac Efron, Trace Cyrus, Chace Crawford, Chris Brown, Hayden Panettierre, Jack Brown, Jamie Foxx, Jack Black, Bow Wow, Aly & AJ, Myiavi, Zach Braff, Zach Braff, Megan Fox, Channing Tatum, Bryan Herman
najde se někdo, kdo dá alespoň dvacet? :0
pondělí 26. ledna 2009
neděle 25. ledna 2009
TÝDEN DVACÁTÝ PÁTÝ
Týden začal více než sympaticky; v pondělí byl Martin Luther King Day. Kromě toho, že jsem si stále dávala do kupy materiály na Romea a Julii (v 9. ročníku se tu probírá celá hra, v originále ze šestnáctého století), jsme se šli podívat s kolegy na nový dog park (fotky zde). To je vlastně plácek trávy uprostřed pouště za městem, kam lidé převezou svého domácího mazlíčka, aby se mohl seznámit s ostatními pejsky (a hlavně oni s ostatními majiteli). V Lake Havasu City v podstatě pejskaři, tak jak je známe, doteď neexistovali. Na ulicích nevidíte ani nohu, a to doslova. Lidé tu prostě moc pěšky nechodí. Když máte psa, venčíte ho tak, že otevřete dveře na vaší štěrkozahrádku (v lepším případě ho vyvezete někam do pouště). Hlavním důvodem je samozřejmě vedro, které panuje od března do září. Dalším důvodem, proč tu lidé nechodí pěšky, je fakt, že tu mají téměř všichni rodinné domy, a město se tak roztahuje do šířky. Na tomhle obrázku, který vytvořil Filip, je srovnání rozlohy Lake Havasu City, Plzně a Chomutova.
Do nejbližších potravin to máme pěšky 30 minut, po dost nehostinném pruhu země podél dálnice (takže většinou stejně jezdíme autem); nejbližší větší obchod je 17 km daleko, na druhém konci města. Škola je 10 km od našeho domu.
Začátek týdne jsem strávila před televizí. V pondělí dávali spoustu zajímavých reportáží a rozhovorů o MLK, v úterý byl inaugurován Barak Obama, muž, jehož otci tu ještě odpírali vstup do restaurací a jízdu v přední části městských autobusů. Je to neuvěřitelné; a tím nemyslím to, že je Obama prezidentem, ale to, co se tu dělo v minulosti. Dokonce ani ústava nebyla vždycky bez poskvrnky – černoch podle ní do roku 1968 platil za 3/5 člověka (Článek I., oddíl 2., týká se černochů v otroctví). O tom, jaký je k téhle otázce a k Obamovi přístup v Arizoně, už jsem psala. Jedno je ale jisté - Obama nebude veřejně vykládat, že je "dívenka z Texasu", jako to činil jeho předchůdce:)) Koho zajímají Bushismy, klikne zde či zde. Pro české verze (ne vždy dobře přeložené, ale alespoň vám umožní udělat si obrázek) klikněte zde a zde.
Pracovní týden šel krásně; konečně mi zbývá po večerech čas na Filipa, sledování filmu se sklenkou vína, či knihu.
Nejzajímavější zprávy tak měl samozřejmě Filip, který si začal shánět práci. Jak nám bylo vysvětleno: když si Američan shání práci, prostě objíždí všechny podniky, kde chce pracovat, a nechává tam svůj životopis (netýká se vyšších pozic). Vyhlídky nejsou slavné – i manželovi mojí kolegyně trvalo rok, než si v Lake Havasu City našel povolání, a to na dosti podružné pozici, navíc před dvěma lety. Teď je ale krize, takže zaměstnavatelé jsou rádi, když mohou udržet stávající počet zaměstnanců. Někteří propouštějí, a už jsme tu měli i několik sebevražd spojených s neschopností zaměstnavatelů splácet dluhy či platy zaměstnanců.
Aby ale nedošlo k nedorozumění: to, co si představujeme pod pojmy „krize“ a „chudoba“ je tu trochu posunuté. Jako případ ženy, na kterou dolehla zdejší krize, se v televizních spotech objevuje důchodkyně, bydlící ve svém (plně zařízeném) rodinném domě a vlastnící auto, stěžující si na to, že si nemůže dovolit koupit léky. Když jsme to viděli poprvé, nemohli jsme se nepousmát. Další srovnání: naši kamarádi, mladý učitelský pár, vlastní dům s bazénem, auto (na rozdíl od ostatních jen jedno), jachtu, a dopřávající si každoročně dovolené v zahraničí, přemýšlí kvůli krizi o prodeji jachty.
A chudoba? Když čtete oficiální dokumenty o chudobě, zhrozíte se. Uvádí se, že 58.5% Američanů mezi 25. a 75. rokem života se alespoň na rok ocitne pod hranicí chudoby. Pod pojmem „chudoba“ se většině asi vybaví lidé žijící ve velmi tristních podmínkách, mající stěží na jídlo. V USA je hranice chudoby 10.400 dolarů ročně pro člověka žijícího o samotě (1 person in family unit), tj. 224.000 korun českých (18.600 Kč měsíčně).
Než budu pokračovat, měli byste vědět, že ceny spotřebního zboží jsou tu stejné, či levnější než u nás (levnější je třeba oblečení a vybraná elektronika, benzín je dokonce 3x levnější než v ČR). Rodinný dům 3+1 i s pozemkem tady v Arizoně seženete za 60.000 USD, tedy necelých 1.3 miliónu, což je vzhledem k jejich platům (v porovnání s platy v ČR) dosti laciné. Průměrný roční plat učitele je tu podle CNN od necelých 40.000 USD tady, v Arizoně, na začátku kariéry, do 60.000 USD jinde a ke konci kariéry:), platy lékařů se pohybují od 128.000 USD do 170.000 USD, platy zedníků od 40.000 USD do 54.000 USD. (Pokud vám platy zedníků připomínají platy učitelů, vězte, že učitele berou na hůl všude na světě:). Přesto si tu ale rodinný dům koupíte za dva roční učitelské platy.)
Takže zpátky k chudobě: všechno sečteno a podtrženo to znamená, že do kolonky „chudí“ tu spadají kromě bezdomovců i lidé, co si stále mohou dovolit si koupit vlastní dům a auto. Z 91% domácností pohybujících se v pásu nejspodnějších 10% chudoby má barevnou televizi, 74% má mikrovlnku, 47% sušičku na oblečení, 23% myčku, 21% počítač. 46% oficiálně „chudých“ domácností tu vlastní dům nebo karavan, ve kterém žijí, 30% nich má alespoň 2 auta, 63% má kabelovou televizi či satelit.
Závěry si učiňte sami. Nás naše vyhlídky do budoucnosti v ČR ve srovnání s vyhlídkami, které bychom měli tady, napůl pobavily, napůl rozesmutněly. Ale co, nejlepší věci v životě jsou stejně zadarmo (a za členství v knihovně:))
Do nejbližších potravin to máme pěšky 30 minut, po dost nehostinném pruhu země podél dálnice (takže většinou stejně jezdíme autem); nejbližší větší obchod je 17 km daleko, na druhém konci města. Škola je 10 km od našeho domu.
Začátek týdne jsem strávila před televizí. V pondělí dávali spoustu zajímavých reportáží a rozhovorů o MLK, v úterý byl inaugurován Barak Obama, muž, jehož otci tu ještě odpírali vstup do restaurací a jízdu v přední části městských autobusů. Je to neuvěřitelné; a tím nemyslím to, že je Obama prezidentem, ale to, co se tu dělo v minulosti. Dokonce ani ústava nebyla vždycky bez poskvrnky – černoch podle ní do roku 1968 platil za 3/5 člověka (Článek I., oddíl 2., týká se černochů v otroctví). O tom, jaký je k téhle otázce a k Obamovi přístup v Arizoně, už jsem psala. Jedno je ale jisté - Obama nebude veřejně vykládat, že je "dívenka z Texasu", jako to činil jeho předchůdce:)) Koho zajímají Bushismy, klikne zde či zde. Pro české verze (ne vždy dobře přeložené, ale alespoň vám umožní udělat si obrázek) klikněte zde a zde.
Pracovní týden šel krásně; konečně mi zbývá po večerech čas na Filipa, sledování filmu se sklenkou vína, či knihu.
Nejzajímavější zprávy tak měl samozřejmě Filip, který si začal shánět práci. Jak nám bylo vysvětleno: když si Američan shání práci, prostě objíždí všechny podniky, kde chce pracovat, a nechává tam svůj životopis (netýká se vyšších pozic). Vyhlídky nejsou slavné – i manželovi mojí kolegyně trvalo rok, než si v Lake Havasu City našel povolání, a to na dosti podružné pozici, navíc před dvěma lety. Teď je ale krize, takže zaměstnavatelé jsou rádi, když mohou udržet stávající počet zaměstnanců. Někteří propouštějí, a už jsme tu měli i několik sebevražd spojených s neschopností zaměstnavatelů splácet dluhy či platy zaměstnanců.
Aby ale nedošlo k nedorozumění: to, co si představujeme pod pojmy „krize“ a „chudoba“ je tu trochu posunuté. Jako případ ženy, na kterou dolehla zdejší krize, se v televizních spotech objevuje důchodkyně, bydlící ve svém (plně zařízeném) rodinném domě a vlastnící auto, stěžující si na to, že si nemůže dovolit koupit léky. Když jsme to viděli poprvé, nemohli jsme se nepousmát. Další srovnání: naši kamarádi, mladý učitelský pár, vlastní dům s bazénem, auto (na rozdíl od ostatních jen jedno), jachtu, a dopřávající si každoročně dovolené v zahraničí, přemýšlí kvůli krizi o prodeji jachty.
A chudoba? Když čtete oficiální dokumenty o chudobě, zhrozíte se. Uvádí se, že 58.5% Američanů mezi 25. a 75. rokem života se alespoň na rok ocitne pod hranicí chudoby. Pod pojmem „chudoba“ se většině asi vybaví lidé žijící ve velmi tristních podmínkách, mající stěží na jídlo. V USA je hranice chudoby 10.400 dolarů ročně pro člověka žijícího o samotě (1 person in family unit), tj. 224.000 korun českých (18.600 Kč měsíčně).
Než budu pokračovat, měli byste vědět, že ceny spotřebního zboží jsou tu stejné, či levnější než u nás (levnější je třeba oblečení a vybraná elektronika, benzín je dokonce 3x levnější než v ČR). Rodinný dům 3+1 i s pozemkem tady v Arizoně seženete za 60.000 USD, tedy necelých 1.3 miliónu, což je vzhledem k jejich platům (v porovnání s platy v ČR) dosti laciné. Průměrný roční plat učitele je tu podle CNN od necelých 40.000 USD tady, v Arizoně, na začátku kariéry, do 60.000 USD jinde a ke konci kariéry:), platy lékařů se pohybují od 128.000 USD do 170.000 USD, platy zedníků od 40.000 USD do 54.000 USD. (Pokud vám platy zedníků připomínají platy učitelů, vězte, že učitele berou na hůl všude na světě:). Přesto si tu ale rodinný dům koupíte za dva roční učitelské platy.)
Takže zpátky k chudobě: všechno sečteno a podtrženo to znamená, že do kolonky „chudí“ tu spadají kromě bezdomovců i lidé, co si stále mohou dovolit si koupit vlastní dům a auto. Z 91% domácností pohybujících se v pásu nejspodnějších 10% chudoby má barevnou televizi, 74% má mikrovlnku, 47% sušičku na oblečení, 23% myčku, 21% počítač. 46% oficiálně „chudých“ domácností tu vlastní dům nebo karavan, ve kterém žijí, 30% nich má alespoň 2 auta, 63% má kabelovou televizi či satelit.
Závěry si učiňte sami. Nás naše vyhlídky do budoucnosti v ČR ve srovnání s vyhlídkami, které bychom měli tady, napůl pobavily, napůl rozesmutněly. Ale co, nejlepší věci v životě jsou stejně zadarmo (a za členství v knihovně:))
neděle 18. ledna 2009
TÝDEN DVACÁTÝ ČTVRTÝ
První týden pracovního zápřahu jsem zvládla dobře. Vstávání do tmy a do zimy (netopíme, takže rána a večery v domě bývají trochu chladnější) mě sice nenaplňují optimismem, ale hned, jak odcházím z práce, vychutnávám si zdejší teplé a slunečné počasí.
V pondělí jsme si zajeli do posilovny; byla narvaná k prasknutí – i tady mají lidi novoroční předsevzetí:) Já si předsevzetí nedávám, ale kdyby se mi podařilo méně pracovat a více se bavit, nezlobila bych se. První týden se nám v tomhle ohledu vydařil – jezdili jsme cvičit a skoukli jsme asi čtyři filmy. Navíc jsem zase viděla všechny své kolegy a studenty, kteří už mi po třech týdnech začínali pomalu scházet. S několika mými kolegy - kamarády jsme zašli do steak house na večeři a pozvali jsme je k nám na sobotu na langoše (a přitom jsme zjistili, že jedna naše kamarádka spadá do kolonky novoroční předsevzetí: dieta).
V pátek jsme kompletně vyčistili akvárko u mě v práci. Celá ta legrace nám trvala asi dvě hodiny, ale rozhodně stála za to. Fotky akvárka a “mojí třídy” najdete zde.
Před tím jsem si popovídala s kolegyní, co už dva týdny přechází angínu. Mimoděk jsem tak získala další poznatek do kapitolky „pracovní etika v USA“. Tady je totiž práce opravdu až na prvním místě... na nemocenskou tu máte patnáct dní, když přesáhnete, máte smůlu (pokud se nad vámi neustrnou kolegové, a nedarují vám nějaké ty dny navíc z „banky“ nevybraných nemocenských dní. Pozn.: o bance už jsem psala). Naprostá většina lidí se ale snaží si dny nevybírat na tak banální důvod, jako je choroba. Když prý onemocníte na začátku týdne, zvážíte, jestli nezajít k lékaři pro Decadron. Decadron, či Dexamethasone, je silný steroid, který vám potlačí symptomy choroby zhruba na tři dny, takže můžou plně propuknout až o víkendu, kdy máte konečně čas je řešit. Někteří zaměstnavatelé prý injekci svým zaměstnancům proplácí. Nestačila jsem zírat... zajímalo by mě, jestli by podobná filozofie měla úspěch u nás... dokážete si představit, že si necháte píchat steroidy, abyste mohli pracovat ještě o tři dny déle, než se konečně složíte?
Sobotní ráno je u nás těločvičné – zajedeme do naší posilovny, já jdu na power jógu a Filip si zaposiluje. Večer jsme pro kamarády usmažili langoše. Uspěli jsme. Ostatně, cokoliv smaženého tady má úspěch:). Jen jsme si všichni s hrůzou uvědomili, že už nám zbývají jen čtyři měsíce... školní rok tu končí 22. května.
V něděli jsme konečně měli šanci si trochu popovídat s Chrisem (stále platí, že s ním sice bydlíme, ale téměř ho nevídáme). Zjistili jsme, že to byl právě on, kdo zatýkal onoho nešťastníka, co vyhrožoval minulý pátek naší ředitelce bombou. Byl to kluk, kterého přesně před rokem ze školy vyloučili. Inspirován filmy se snažil být super rafinovaný: aby ho policie nevypátrala podle IP adresy jeho počítače, poprosil svého kamaráda v Mexiku, aby poslal mail on. Bohužel zapomněl na to, že tohle je na americké poměry maloměsto, takže policie brzy zjistila, kdo kamarádil s tím klučinou, co se odstěhoval do Mexika, udeřili na pár vytipovaných studentů, a ještě ten týž den šli pachatele zatknout.
Další příklad toho, jak rychle to tu chodí, se stal tenhle týden. Jeden muž se tu dopátral, že ho žena podvádí, takže šel zastřelit svého soka. Policie na místě vraždy vyslechla jediného svědka, který byl schopný popsat pouze auto, které zastavilo před domem. Prý na něm byla dosti netypická samolepka... když jí popsal, půlka policejního sboru už věděla, pro koho si pojedou: dotyčný byl totiž dělník, který jim dělal podlahy. Nejvíc času jim tak nezabralo vyšetřování, ale přesun do domu vraha. To víte, maloměsto.
Jsem moc ráda, že můžeme bydlet s Chrisem. Vídáme se sice méně, než bychom si s Filipem přáli, ale vždycky to stojí za to. Člověk se dozví dost detailů, které by se jinak neměl šanci dopátrat. Chris je navíc ochotný přihodit pár historek z jeho práce; a vzhledem k tomu, že tady má policista dost pravomocí, jsou to občas skoro Bondovky.
Odpoledne jsme se šli projít s Vinem ven (pro ty z vás, kteří ještě netuší: nešli jsme se vykalit s lahví do přírody, Vino je pes). Přes den bylo 23°C ve stínu, a (samozřejmě) slunečno. Přesně takhle podle mě vypadá ideální leden. Kdybych bydlela v USA, byla bych jedním ze snowbirds, tj. z lidí, co se stěhují za teplou zimou. Sem, do padesátitisícového Lake Havasu City, na zimu přijíždí dalších patnáct až dvacet tisíc snowbirds. Chápu:)
V pondělí jsme si zajeli do posilovny; byla narvaná k prasknutí – i tady mají lidi novoroční předsevzetí:) Já si předsevzetí nedávám, ale kdyby se mi podařilo méně pracovat a více se bavit, nezlobila bych se. První týden se nám v tomhle ohledu vydařil – jezdili jsme cvičit a skoukli jsme asi čtyři filmy. Navíc jsem zase viděla všechny své kolegy a studenty, kteří už mi po třech týdnech začínali pomalu scházet. S několika mými kolegy - kamarády jsme zašli do steak house na večeři a pozvali jsme je k nám na sobotu na langoše (a přitom jsme zjistili, že jedna naše kamarádka spadá do kolonky novoroční předsevzetí: dieta).
V pátek jsme kompletně vyčistili akvárko u mě v práci. Celá ta legrace nám trvala asi dvě hodiny, ale rozhodně stála za to. Fotky akvárka a “mojí třídy” najdete zde.
Před tím jsem si popovídala s kolegyní, co už dva týdny přechází angínu. Mimoděk jsem tak získala další poznatek do kapitolky „pracovní etika v USA“. Tady je totiž práce opravdu až na prvním místě... na nemocenskou tu máte patnáct dní, když přesáhnete, máte smůlu (pokud se nad vámi neustrnou kolegové, a nedarují vám nějaké ty dny navíc z „banky“ nevybraných nemocenských dní. Pozn.: o bance už jsem psala). Naprostá většina lidí se ale snaží si dny nevybírat na tak banální důvod, jako je choroba. Když prý onemocníte na začátku týdne, zvážíte, jestli nezajít k lékaři pro Decadron. Decadron, či Dexamethasone, je silný steroid, který vám potlačí symptomy choroby zhruba na tři dny, takže můžou plně propuknout až o víkendu, kdy máte konečně čas je řešit. Někteří zaměstnavatelé prý injekci svým zaměstnancům proplácí. Nestačila jsem zírat... zajímalo by mě, jestli by podobná filozofie měla úspěch u nás... dokážete si představit, že si necháte píchat steroidy, abyste mohli pracovat ještě o tři dny déle, než se konečně složíte?
Sobotní ráno je u nás těločvičné – zajedeme do naší posilovny, já jdu na power jógu a Filip si zaposiluje. Večer jsme pro kamarády usmažili langoše. Uspěli jsme. Ostatně, cokoliv smaženého tady má úspěch:). Jen jsme si všichni s hrůzou uvědomili, že už nám zbývají jen čtyři měsíce... školní rok tu končí 22. května.
V něděli jsme konečně měli šanci si trochu popovídat s Chrisem (stále platí, že s ním sice bydlíme, ale téměř ho nevídáme). Zjistili jsme, že to byl právě on, kdo zatýkal onoho nešťastníka, co vyhrožoval minulý pátek naší ředitelce bombou. Byl to kluk, kterého přesně před rokem ze školy vyloučili. Inspirován filmy se snažil být super rafinovaný: aby ho policie nevypátrala podle IP adresy jeho počítače, poprosil svého kamaráda v Mexiku, aby poslal mail on. Bohužel zapomněl na to, že tohle je na americké poměry maloměsto, takže policie brzy zjistila, kdo kamarádil s tím klučinou, co se odstěhoval do Mexika, udeřili na pár vytipovaných studentů, a ještě ten týž den šli pachatele zatknout.
Další příklad toho, jak rychle to tu chodí, se stal tenhle týden. Jeden muž se tu dopátral, že ho žena podvádí, takže šel zastřelit svého soka. Policie na místě vraždy vyslechla jediného svědka, který byl schopný popsat pouze auto, které zastavilo před domem. Prý na něm byla dosti netypická samolepka... když jí popsal, půlka policejního sboru už věděla, pro koho si pojedou: dotyčný byl totiž dělník, který jim dělal podlahy. Nejvíc času jim tak nezabralo vyšetřování, ale přesun do domu vraha. To víte, maloměsto.
Jsem moc ráda, že můžeme bydlet s Chrisem. Vídáme se sice méně, než bychom si s Filipem přáli, ale vždycky to stojí za to. Člověk se dozví dost detailů, které by se jinak neměl šanci dopátrat. Chris je navíc ochotný přihodit pár historek z jeho práce; a vzhledem k tomu, že tady má policista dost pravomocí, jsou to občas skoro Bondovky.
Odpoledne jsme se šli projít s Vinem ven (pro ty z vás, kteří ještě netuší: nešli jsme se vykalit s lahví do přírody, Vino je pes). Přes den bylo 23°C ve stínu, a (samozřejmě) slunečno. Přesně takhle podle mě vypadá ideální leden. Kdybych bydlela v USA, byla bych jedním ze snowbirds, tj. z lidí, co se stěhují za teplou zimou. Sem, do padesátitisícového Lake Havasu City, na zimu přijíždí dalších patnáct až dvacet tisíc snowbirds. Chápu:)
pátek 9. ledna 2009
MŮJ PRVNÍ DEN VE ŠKOLE
... začal dosti nečekaně hrozbou bombového útoku, takže jsme v jedenáct museli všichni opustit budovu školy a odebrat se do svých domovů. Tomu říkám pomalý rozjezd.
čtvrtek 8. ledna 2009
DOMŮ, DO ARIZONY!
Poslední den konference jsem ještě vyslechla pár příspěvků, zatímco Filip si na Waikiki zaplatil hodiny surfování (snažila jsem se tu větu napsat neutrálně, ale asi je zřejmé, že závidím:)). Naštěstí ho u toho fotili, takže máme alespoň fotky, i když ne nejlepší kvality. Před odletem jsme se ještě zajeli vyřádit do vln na naší oblíbenou pláž (tentokráte už byly vlny tak velké, že byl zákaz plavat dál od břehu). Pak už nezbývalo než dokodrcat kufry na letiště (v používání autobusů už jsme profíci, ušetřili jsme tak dost dolarů za taxíka) a prospat všechny tři lety do Las Vegas. Pak jsme se nechali dovézt k našemu autu a hurá dom. Zbytek dne si asi dokážete představit: přivítat se s pejskem, vybalit, vyprat, zajet do školy zjistit aktuální situaci a ztráty na životech (rostliny přežily, jedna rybička spáchala přes vánoce sebevraždu skokem vysokým z akvárka na podlahu), a zpátky domů, dopsat blog a připravit první hodinu druhého semestru. Tak už nám to zase začíná. Fotky z posledního dne na Havaji zde.
PŘED HAVAJSKÝM TRŮNEM
Předposlední den konference začal docela slibně. Zrána jsem zašla na přednášku s názvem: „Koncentrace hormonů ve slinách středoškolských studentů po fyzické zátěži různé intenzity a její vliv na kognitivní funkce“. Znělo to dost šťavnatě, tak jsem chtěla vědět víc. Z úvodu v úsměvném duchu (o tom, jak rodiče protestovali proti výzkumu, protože si mysleli, že to budou testy na určení otcovství) se vyklubal docela zajímavý příspěvek o tom, že silná fyzická zátěž před učením působí kontraproduktivně, zatímco mírná zátěž (50 – 65% maximální tepové frekvence), a to i po tak krátký úsek jako 12 minut, prokazatelně snižuje hladinu kortizolu (a tím i stresu) a zlepšuje schopnost se učit (na zhruba půl hodiny). Implikace? Kdyby studenti vyvíjeli mezi hodinami mírnou fyzickou námahu, např. rychlou chůzi, asi by se učili lépe. Tuhle praxi hodlají experimentálně zavést na jedné škole v Německu, tak se necháme překvapit.
Jinak ale musím konstatovat, že kvalita příspěvků i přednášejících se dosti liší. Někteří zahraniční účastníci se ani neobtěžují přeložit všechno do angličtiny, takže prezentují dosti podivný pelmel. Také mě zaujalo, kolik nerodilých mluvčích (občas s přízvukem skoro na hranici srozumitelnosti) tady v USA učí na univerzitách. Tohle je asi opravdu země neomezených možností.
Filip se dnes zajel podívat do královského paláce Iolani. Najdete tu jediný autentický trůn ve spojených státech:). Éra vladařů bohužel skončila smutně – poslední královnu, Lili’uokalani, tu věznili v jejích ložnicích po převratu v r. 1893(a následnému svržení monarchie), který měli na svědomí američtí (a někteří evropští) obchodníci, s tichým souhlasem americké vlády. Zbytek vysvětlí Filip, předávám slovo:
Iolani palác je spíš poněkud přerostlá vila, ale musím ocenit, že na místní zvyklosti(USA) obsahuje neobvykle malé množství sádrokartónu a papírových zdí. Místní zřejmě tuší, jaký poklad mají, tak všechno chrání před zmrzlinou upatlanýma rukama turistů.
Prohlídku bych shrnul z pohádky upirátěným "za devatero plexiskly a devatero návleky". Tímto návratem do dětství, návleky jsem měl na sobě naposled při návštěvě OÚNZ, začala prohlídka vedená rodilou Havajankou. V paláci je vše pečlivě chráněno, zaplexisklováno, zahrazeno a sledováno armádou dobrovolníků.
Prohlídka začala v prázdném sále a pokračovala přes prázdnou modrou komnatu do přeplněné jídelny. V jídelně, kde se pořádaly státní radovánky bylo prostřeno pro sedm lidí. Víc se jich tam nevešlo. Ovšem zajímavou součástí jídelny byly neuvěřitelně vzácné vázy ze vzdálených Čech.
Skrze ne zcela autentický výtah jsme se dostali do haly s velmi starým a vzácným stolem (100 let) a pokračovali dál do královy místnosti s postelí, královnina pokoje s postelí a výtahem zpět do prvního patra do haly s trůnem.
Celý problém paláce je délka jeho služby monarchii. Pokusím se načrtnout stručné dějiny ostrova.
1778 James Cook ostrovy objevil (pojmenoval je Sandwich Islands)
1810 Kamehameha I. zcela demokraticky povraždil náčelníky na ostatních ostrovech a prohlásil se za krále (Britové dodali pušky a děla).
1811-1839 bílí osadníci a misionáři pracují na reorganizaci společnosti
1840 vyhlášena konstituční monarchie a velká část moci převedena na obchodníky (Brity a Američany), Havajané nemohli volit.
1879 postaven Iolani palác
1894 královna Liliʻuokalani se pokusí dát obyvatelům volební právo a je za své zásluhy svržena a poslána do USA
1894 vyhlášena The Republic of Hawaiʻi a president Sanford Dole (čirou náhodou majitel největších Spojených Ananasoven)
1900 Havaj si anektovaly USA
Po roce 1900 byla většina majetku paláce rozprodána - až na stůl v druhém patře.
Na následující fotce si zkuste odhadnout kdo z těch dvou pánů je první král Havaje.
Je to ten vpravo. Civilizovaný pouhých 32 let po prvním setkání s bílým mužem.
Po konferenci jsme nasedli s Filipem do soukromého autobusu a čekali, až se k nám připojí další Luauníci. Měli jsme průvodce – baviče, jehož úkolem bylo seznámit během asi půlhodinové jízdy na západní pobřeží co nejvíce lidí a vytvořit pocit „rodinného výletu“. Měl bezkonkurenčně dobré vtipy a pohotový komentář, takže jsme se celou jízdu chechtali. Na soukromou pláž, kde se Germaine’s Luau pořádá, jsme přijeli právě se západem slunce. Když jsme se pohodlně usadili na rohože, začala show. Na pódiu se dost nečekaně objevili chlapíci s elektrickými kytarami a silně nalíčená korpulentní dáma s květinovou čelenkou, připomínající ze všeho nejvíc Ruskou bábušku. Trochu jsme se vyděsili – čekali jsme troubení na mušle a bubínky, prostě iluzi divochů. Ono to tam vlastně všechno bylo, jen květiny i sukýnky tanečnic byly z plastu (ale možná jsme jen seděli moc blízko, jinak bychom si toho nevšimli:)) a v pozadí bubnů byly neustále elektrické kytary se zpívající bábuškou, takže se z domorodých písní stávala dechovkovo-popová fúze. Upřímně, kdyby mezi tanečníky najedou vskočil Mickey Mouse, ani bych se moc nedivila. Úplně jsme zapomněli, že show je určená americkým divákům.
Co se tance týče, to byla jiná káva. Tanečnice předvedly tance z celé Polynésie a samozřejmě i z Havaje. Hula má vlastně dvě varianty: Hula kahiko, původní hula a hula auwana, moderní hula. Když jsme se dívali na sugestivní pohyby profesionálních tanečnic, pochopili jsme, proč hulu ve dvacátých letech devatenáctého století puritánští misionáři zakázali. Naproti tomu, kdyby byly bývali misionáři viděli naši verzi (ano, I já jsem se ocitla na pódiu a nechala se domorodci učit), asi by se nezmohli ani na zákaz, protože by se dříve zadusili smíchem. Naštěstí na luau všichni pijí koktejly (nejoblíbenější jsou Mai Tai a Blue Hawaii), takže místo smíchu obecenstvo živě povzbuzovalo. Když jsme my, ženy, scházely z pódia, utvořili muži dvacetihlavou řadu a každý z nich nám dal honi honi - polibek. Samozřejmě až na Filipa, ten vyhodnotil situaci tak, že nechce líbat cizí ženské, takže seděl a díval se na to, jak mě líbe dvacet chlapů. Tomu říkám přístup FAVáka:).
A co jsme tam všechno pojedli:
Poi – fialově zbarvená pasta z kořenů kolokasie jedlé
Mahi mahi – smažená koryféna velká (= ryba)
Kalua – prase pečené v zemi (s horkými kameny)
Lomi lomi – uzený losos s rajčaty a cibulí
Kuřecí teriyaki
Haupia – kokosový puding
+ Rýže a rýžové nudle
Zelí s ananasem
Fotky zde.
Jinak ale musím konstatovat, že kvalita příspěvků i přednášejících se dosti liší. Někteří zahraniční účastníci se ani neobtěžují přeložit všechno do angličtiny, takže prezentují dosti podivný pelmel. Také mě zaujalo, kolik nerodilých mluvčích (občas s přízvukem skoro na hranici srozumitelnosti) tady v USA učí na univerzitách. Tohle je asi opravdu země neomezených možností.
Filip se dnes zajel podívat do královského paláce Iolani. Najdete tu jediný autentický trůn ve spojených státech:). Éra vladařů bohužel skončila smutně – poslední královnu, Lili’uokalani, tu věznili v jejích ložnicích po převratu v r. 1893(a následnému svržení monarchie), který měli na svědomí američtí (a někteří evropští) obchodníci, s tichým souhlasem americké vlády. Zbytek vysvětlí Filip, předávám slovo:
Iolani palác je spíš poněkud přerostlá vila, ale musím ocenit, že na místní zvyklosti(USA) obsahuje neobvykle malé množství sádrokartónu a papírových zdí. Místní zřejmě tuší, jaký poklad mají, tak všechno chrání před zmrzlinou upatlanýma rukama turistů.
Prohlídku bych shrnul z pohádky upirátěným "za devatero plexiskly a devatero návleky". Tímto návratem do dětství, návleky jsem měl na sobě naposled při návštěvě OÚNZ, začala prohlídka vedená rodilou Havajankou. V paláci je vše pečlivě chráněno, zaplexisklováno, zahrazeno a sledováno armádou dobrovolníků.
Prohlídka začala v prázdném sále a pokračovala přes prázdnou modrou komnatu do přeplněné jídelny. V jídelně, kde se pořádaly státní radovánky bylo prostřeno pro sedm lidí. Víc se jich tam nevešlo. Ovšem zajímavou součástí jídelny byly neuvěřitelně vzácné vázy ze vzdálených Čech.
Skrze ne zcela autentický výtah jsme se dostali do haly s velmi starým a vzácným stolem (100 let) a pokračovali dál do královy místnosti s postelí, královnina pokoje s postelí a výtahem zpět do prvního patra do haly s trůnem.
Celý problém paláce je délka jeho služby monarchii. Pokusím se načrtnout stručné dějiny ostrova.
1778 James Cook ostrovy objevil (pojmenoval je Sandwich Islands)
1810 Kamehameha I. zcela demokraticky povraždil náčelníky na ostatních ostrovech a prohlásil se za krále (Britové dodali pušky a děla).
1811-1839 bílí osadníci a misionáři pracují na reorganizaci společnosti
1840 vyhlášena konstituční monarchie a velká část moci převedena na obchodníky (Brity a Američany), Havajané nemohli volit.
1879 postaven Iolani palác
1894 královna Liliʻuokalani se pokusí dát obyvatelům volební právo a je za své zásluhy svržena a poslána do USA
1894 vyhlášena The Republic of Hawaiʻi a president Sanford Dole (čirou náhodou majitel největších Spojených Ananasoven)
1900 Havaj si anektovaly USA
Po roce 1900 byla většina majetku paláce rozprodána - až na stůl v druhém patře.
Na následující fotce si zkuste odhadnout kdo z těch dvou pánů je první král Havaje.
Je to ten vpravo. Civilizovaný pouhých 32 let po prvním setkání s bílým mužem.
Po konferenci jsme nasedli s Filipem do soukromého autobusu a čekali, až se k nám připojí další Luauníci. Měli jsme průvodce – baviče, jehož úkolem bylo seznámit během asi půlhodinové jízdy na západní pobřeží co nejvíce lidí a vytvořit pocit „rodinného výletu“. Měl bezkonkurenčně dobré vtipy a pohotový komentář, takže jsme se celou jízdu chechtali. Na soukromou pláž, kde se Germaine’s Luau pořádá, jsme přijeli právě se západem slunce. Když jsme se pohodlně usadili na rohože, začala show. Na pódiu se dost nečekaně objevili chlapíci s elektrickými kytarami a silně nalíčená korpulentní dáma s květinovou čelenkou, připomínající ze všeho nejvíc Ruskou bábušku. Trochu jsme se vyděsili – čekali jsme troubení na mušle a bubínky, prostě iluzi divochů. Ono to tam vlastně všechno bylo, jen květiny i sukýnky tanečnic byly z plastu (ale možná jsme jen seděli moc blízko, jinak bychom si toho nevšimli:)) a v pozadí bubnů byly neustále elektrické kytary se zpívající bábuškou, takže se z domorodých písní stávala dechovkovo-popová fúze. Upřímně, kdyby mezi tanečníky najedou vskočil Mickey Mouse, ani bych se moc nedivila. Úplně jsme zapomněli, že show je určená americkým divákům.
Co se tance týče, to byla jiná káva. Tanečnice předvedly tance z celé Polynésie a samozřejmě i z Havaje. Hula má vlastně dvě varianty: Hula kahiko, původní hula a hula auwana, moderní hula. Když jsme se dívali na sugestivní pohyby profesionálních tanečnic, pochopili jsme, proč hulu ve dvacátých letech devatenáctého století puritánští misionáři zakázali. Naproti tomu, kdyby byly bývali misionáři viděli naši verzi (ano, I já jsem se ocitla na pódiu a nechala se domorodci učit), asi by se nezmohli ani na zákaz, protože by se dříve zadusili smíchem. Naštěstí na luau všichni pijí koktejly (nejoblíbenější jsou Mai Tai a Blue Hawaii), takže místo smíchu obecenstvo živě povzbuzovalo. Když jsme my, ženy, scházely z pódia, utvořili muži dvacetihlavou řadu a každý z nich nám dal honi honi - polibek. Samozřejmě až na Filipa, ten vyhodnotil situaci tak, že nechce líbat cizí ženské, takže seděl a díval se na to, jak mě líbe dvacet chlapů. Tomu říkám přístup FAVáka:).
A co jsme tam všechno pojedli:
Poi – fialově zbarvená pasta z kořenů kolokasie jedlé
Mahi mahi – smažená koryféna velká (= ryba)
Kalua – prase pečené v zemi (s horkými kameny)
Lomi lomi – uzený losos s rajčaty a cibulí
Kuřecí teriyaki
Haupia – kokosový puding
+ Rýže a rýžové nudle
Zelí s ananasem
Fotky zde.
SETKÁNÍ S HUMUHUMUNUKUNUKUAPUAA
Dopoledne byla na programu zahajovací řeč od doktorky Au (Ph. D. Kathryn Au) o úspěších ve zvyšování gramotnosti na Havaji a Chicagu, a jelikož není spojená s mým oborem, ani mojí bezprostřední zkušeností, rozhodla jsem se ji vynechat a zajet se s Filipem potápět na pláž v zalitém kráteru. Byla to moje první zkušenost s korály a jejich obyvateli, takže jsem se nořila do vody s obavami z barakud a bolestivých šlápnutí na mořské ježky, kterými nás strašili v instruktážním videu.
Poté, co jsem zjistila, že jsou ježci zalezlí ve skulinách a kontakt rozhodně nevyhledávají, a když jsem uviděla první hejno barevných ryb, mě panika přešla. Je až neuvěřitelné, co všechno můžete vidět na mělčině u pláže, kde se denně koupou stovky turistů. Ryby veliké jako vaše dlaň vám nerušeně proplouvají kolem obličeje. Byla jsem v šoku. Tak nějak jsem měla předtím tendenci na svět pod mořem aplikovat pravidla světa nad ním, kde si vás ani vesnická kočka nepustí k tělu, pokud zrovna nemá ona vzteklinu, nebo vy salám. V moři je to ale jiné. Plavání mezi korály s hejny barevných rybek bude asi jedna z mých nejživějších vzpomínek z Havaje. Dokonce jsme měli tu čest potkat se i s rybou s nejšílenějším havajským názvem: humuhumunukunukuapuaa. Nutno ovšem podotknout, že úplně bez následků jsem neodcházela. Korály totiž umí žahat, a když plavete na mělčině, nevyhnete se to mu, že občas škrtnete kolínkem.
Druhý den konference opět přinesl několik překvapení. Namátkou vybírám studii obézních předškoláků ze San Antonia v Texasu. Kohosi z učitelů a zdravotníků, co děti testovali v oblastech jejich kognitivních a dalších schopností a dovedností (mimochodem, obězní děti v téhle oblasti už mají 10 let nadprůměrně vyvinutou motoriku a nikdo nedokáže vysvětlit proč) napadlo během výzkumu nabídnout dítěti ovoce. Dítě reagovalo nedůvěřivě, což zdravotníky navedlo na další test: požádat děti, aby pojmenovaly vybrané druhy ovoce a zeleniny, které jsou běžně k dostání. Výsledky překvapily: určité skupiny dětí v předškolním a mladším školním věku tady, ve Spojených státech, ještě nikdy neviděly běžné druhy ovoce a zeleniny. Začalo se pátrat po příčinách a chodit do domácností, kde batolata cumlají limonádu a žužlají mexickou stravu připravovanou na sádle. Když začali rodiny přeučovat na zdravou stravu, zjistili, že pro ně často není tak dostupná jako pro ostatní - obchodní řetězce totiž kdysi dávno logicky došly k závěru, že ve čtvrtích, kde jim nejde ovoce a zelenina na odbyt, se nevyplácí něco takového vůbec nabízet. Prosazování zdravé stravy v chudších čtvrtích se tak ještě více vzdálilo úspěchu. Na předměstích San Antonia konkrétně se pak snaze bojovat s obezitou staví i další faktory, jako třeba to, že když pošlete dítě ven na ulici, aby mělo pohyb, může kromě obvyklých problémů se stříkačkami na hřištích narazit ještě na smečky agresivních toulavých psů. A to ještě nemluvíme o čtvrtích, kde se na ulicích střílí. USA, 21. století.
Filip podnikl výpravu na okraj sopečného kráteru Le’hai, známého také jako Diamond Head. Ze dna kráteru vás nechají vystoupat více jak jeden kilometr vysoko na jeho okraj s dech beroucí vyhlídkou na ostrov. Fotky z dnešního dne zde.
Ale den ještě neměl končit. Na konferenci jsem zjistila, že Luau (tradiční havajská hostina s hudbou a tanci) , které jsme si objednali společně s konferencí, bude ve středu večer, takže ho kvůli odletu nestíháme. Pokoušela jsem se organizátory poprosit, aby nás přesunuli na úterý, ale tvrdili, že to nejde. Navrhli, že lístky, za které jsme zaplatili 100 dolarů, ode mě odkoupí, a že si pak budu moci koupit lístky za úterý, ovšem za skutečnou cenu 140 dolarů (má to být nejlepší Luau na ostrově). Nakonec jsem lístky prodala a začala se smiřovat s tím, že si Luau budeme muset nechat kvůli ceně ujít. Po cestě na oběd jsem uviděla stánek, který nabízel totéž Luau „levněji“. Když jsem se zeptala, kolik stojí, zapovídali jsme se a on mi dal vizitku na jakýsi stánek v místním nákupním centru. Pozdě odpoledne jsme se to tam šli s Filipem prozkoumat. Našli jsme typického agenta s teplou vodou. Tvrdil, že nám dá lístky zadarmo, když si přijdeme vyslechnout prezentaci jeho firmy, zaměřenou na turisty. Ačkoliv se normálně podobným akcím vyhýbáme, tentokrát jsme se na ní vypravili. V hlavním sídle společnosti se nás chopil statný černoch a posadil nás ke stolku vyhrazenému pro svoje oběti. Začali jsme vyplňovat jednoduchý dotazník ´kolik máme dětí, jaká je naše ideální dovolená a tak. Pak se nás zeptal, jak dlouho už jsme spolu, a my zjistili, že máme právě roční výročí. Opravdu nás to rozesmálo, co se týče pamatování významných dní, jako jsou narozeniny či datum svatby, jsme totiž oba stejní zoufalci.
Výslech se obrátil, když jsem zjistila, že už tu několik let žije. Dozvěděli jsme se, že pronájem 1+1 tady v Honolulu prý přijde na 1.600 dolarů za měsíc, takže bydlí 7 mil od města, kde totéž platí za 3+1. Pořád žádná sláva...
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se náhle na pódiu afektovaná ženština a vyžádala si naší pozornost. Pokusila se z publika vymámit deset tisíc dolarů za to, že nám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě za to, že vám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě v době, kdy se tam rozhodneme mít dovolenou. V první řadě seděl světácký důchodce se svojí chotí, na kterého se přednášející postupně zaměřila, protože ji dráždil svými komentáři. Alespoň jsme se bavili. Když skončila přednášející, nastoupil k našemu stolečku „zlý polda“ a snažil se nás přinutit, abychom zaplatili ještě dnes. Vytrvali jsme, přežili jsme, a šli si vyzvednout dárek – dva lístky na nejlepší Luau ve městě zdarma. U pokladny jsme potkali onoho důchodce z prezentace. „Tak co jste si vybrali?“, zaburácel.. Když jsme odpověděli, prohlásil: „A už jste byli v Mariottu? Tam vám dají stovku dolarů. A v Shellu? ....“ Ukázalo se, že tenhle páreček jsou notoričtí vytloukači podobných prezentací a ještě se u toho baví.
Když jsme se ocitli zpátky na ulici, o lístky bohatší, vysmátí a hladoví, začali jsme slídit po něčem k snědku. Skončili jsme ve vyhlášené Japonské restauraci (další překvapující fakt: nejvíce je na ostrovech Japonců a ostatních asiatů, na druhém místě jsou běloši, domorodí Havajané tvoří 20%). To, že je dobrá, bylo zřejmé nejen ze všech medailí, které měli za výlohou, ale i z fronty lidí, co čekala před vchodem. Vybrali jsme si dobře. Ishiyaki (jídlo, které vám přinesou v rozpálené kamenné misce) a tři druhy saké podle výběru japonského someliéra, byla lahodná tečka za dnešním dnem. Třešničkou na dortu bylo, že když jsme servírce řekli, že jsme z Čech (je tu běžné se s lidmi na cestách i personálem dávat do hovoru), úplně se rozzářila a prohlásila, že fandí českému fotbalovému mužstvu.
Poté, co jsem zjistila, že jsou ježci zalezlí ve skulinách a kontakt rozhodně nevyhledávají, a když jsem uviděla první hejno barevných ryb, mě panika přešla. Je až neuvěřitelné, co všechno můžete vidět na mělčině u pláže, kde se denně koupou stovky turistů. Ryby veliké jako vaše dlaň vám nerušeně proplouvají kolem obličeje. Byla jsem v šoku. Tak nějak jsem měla předtím tendenci na svět pod mořem aplikovat pravidla světa nad ním, kde si vás ani vesnická kočka nepustí k tělu, pokud zrovna nemá ona vzteklinu, nebo vy salám. V moři je to ale jiné. Plavání mezi korály s hejny barevných rybek bude asi jedna z mých nejživějších vzpomínek z Havaje. Dokonce jsme měli tu čest potkat se i s rybou s nejšílenějším havajským názvem: humuhumunukunukuapuaa. Nutno ovšem podotknout, že úplně bez následků jsem neodcházela. Korály totiž umí žahat, a když plavete na mělčině, nevyhnete se to mu, že občas škrtnete kolínkem.
Druhý den konference opět přinesl několik překvapení. Namátkou vybírám studii obézních předškoláků ze San Antonia v Texasu. Kohosi z učitelů a zdravotníků, co děti testovali v oblastech jejich kognitivních a dalších schopností a dovedností (mimochodem, obězní děti v téhle oblasti už mají 10 let nadprůměrně vyvinutou motoriku a nikdo nedokáže vysvětlit proč) napadlo během výzkumu nabídnout dítěti ovoce. Dítě reagovalo nedůvěřivě, což zdravotníky navedlo na další test: požádat děti, aby pojmenovaly vybrané druhy ovoce a zeleniny, které jsou běžně k dostání. Výsledky překvapily: určité skupiny dětí v předškolním a mladším školním věku tady, ve Spojených státech, ještě nikdy neviděly běžné druhy ovoce a zeleniny. Začalo se pátrat po příčinách a chodit do domácností, kde batolata cumlají limonádu a žužlají mexickou stravu připravovanou na sádle. Když začali rodiny přeučovat na zdravou stravu, zjistili, že pro ně často není tak dostupná jako pro ostatní - obchodní řetězce totiž kdysi dávno logicky došly k závěru, že ve čtvrtích, kde jim nejde ovoce a zelenina na odbyt, se nevyplácí něco takového vůbec nabízet. Prosazování zdravé stravy v chudších čtvrtích se tak ještě více vzdálilo úspěchu. Na předměstích San Antonia konkrétně se pak snaze bojovat s obezitou staví i další faktory, jako třeba to, že když pošlete dítě ven na ulici, aby mělo pohyb, může kromě obvyklých problémů se stříkačkami na hřištích narazit ještě na smečky agresivních toulavých psů. A to ještě nemluvíme o čtvrtích, kde se na ulicích střílí. USA, 21. století.
Filip podnikl výpravu na okraj sopečného kráteru Le’hai, známého také jako Diamond Head. Ze dna kráteru vás nechají vystoupat více jak jeden kilometr vysoko na jeho okraj s dech beroucí vyhlídkou na ostrov. Fotky z dnešního dne zde.
Ale den ještě neměl končit. Na konferenci jsem zjistila, že Luau (tradiční havajská hostina s hudbou a tanci) , které jsme si objednali společně s konferencí, bude ve středu večer, takže ho kvůli odletu nestíháme. Pokoušela jsem se organizátory poprosit, aby nás přesunuli na úterý, ale tvrdili, že to nejde. Navrhli, že lístky, za které jsme zaplatili 100 dolarů, ode mě odkoupí, a že si pak budu moci koupit lístky za úterý, ovšem za skutečnou cenu 140 dolarů (má to být nejlepší Luau na ostrově). Nakonec jsem lístky prodala a začala se smiřovat s tím, že si Luau budeme muset nechat kvůli ceně ujít. Po cestě na oběd jsem uviděla stánek, který nabízel totéž Luau „levněji“. Když jsem se zeptala, kolik stojí, zapovídali jsme se a on mi dal vizitku na jakýsi stánek v místním nákupním centru. Pozdě odpoledne jsme se to tam šli s Filipem prozkoumat. Našli jsme typického agenta s teplou vodou. Tvrdil, že nám dá lístky zadarmo, když si přijdeme vyslechnout prezentaci jeho firmy, zaměřenou na turisty. Ačkoliv se normálně podobným akcím vyhýbáme, tentokrát jsme se na ní vypravili. V hlavním sídle společnosti se nás chopil statný černoch a posadil nás ke stolku vyhrazenému pro svoje oběti. Začali jsme vyplňovat jednoduchý dotazník ´kolik máme dětí, jaká je naše ideální dovolená a tak. Pak se nás zeptal, jak dlouho už jsme spolu, a my zjistili, že máme právě roční výročí. Opravdu nás to rozesmálo, co se týče pamatování významných dní, jako jsou narozeniny či datum svatby, jsme totiž oba stejní zoufalci.
Výslech se obrátil, když jsem zjistila, že už tu několik let žije. Dozvěděli jsme se, že pronájem 1+1 tady v Honolulu prý přijde na 1.600 dolarů za měsíc, takže bydlí 7 mil od města, kde totéž platí za 3+1. Pořád žádná sláva...
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se náhle na pódiu afektovaná ženština a vyžádala si naší pozornost. Pokusila se z publika vymámit deset tisíc dolarů za to, že nám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě za to, že vám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě v době, kdy se tam rozhodneme mít dovolenou. V první řadě seděl světácký důchodce se svojí chotí, na kterého se přednášející postupně zaměřila, protože ji dráždil svými komentáři. Alespoň jsme se bavili. Když skončila přednášející, nastoupil k našemu stolečku „zlý polda“ a snažil se nás přinutit, abychom zaplatili ještě dnes. Vytrvali jsme, přežili jsme, a šli si vyzvednout dárek – dva lístky na nejlepší Luau ve městě zdarma. U pokladny jsme potkali onoho důchodce z prezentace. „Tak co jste si vybrali?“, zaburácel.. Když jsme odpověděli, prohlásil: „A už jste byli v Mariottu? Tam vám dají stovku dolarů. A v Shellu? ....“ Ukázalo se, že tenhle páreček jsou notoričtí vytloukači podobných prezentací a ještě se u toho baví.
Když jsme se ocitli zpátky na ulici, o lístky bohatší, vysmátí a hladoví, začali jsme slídit po něčem k snědku. Skončili jsme ve vyhlášené Japonské restauraci (další překvapující fakt: nejvíce je na ostrovech Japonců a ostatních asiatů, na druhém místě jsou běloši, domorodí Havajané tvoří 20%). To, že je dobrá, bylo zřejmé nejen ze všech medailí, které měli za výlohou, ale i z fronty lidí, co čekala před vchodem. Vybrali jsme si dobře. Ishiyaki (jídlo, které vám přinesou v rozpálené kamenné misce) a tři druhy saké podle výběru japonského someliéra, byla lahodná tečka za dnešním dnem. Třešničkou na dortu bylo, že když jsme servírce řekli, že jsme z Čech (je tu běžné se s lidmi na cestách i personálem dávat do hovoru), úplně se rozzářila a prohlásila, že fandí českému fotbalovému mužstvu.
NEDĚLE V HILTONU
Dnes jsme rozřešili další hádanku: jak vypadá snídaně v Hiltonu. Filip tvrdil, že to bude nezapomenutelný zážitek, já jsem se přikláněla k teorii, že se bude jednat o klasiku, kterou tu nazývají „continental breakfast“. Ta obsahuje míchaná vajíčka, slaninu, párečky, opékané brambory, croissanty, muffiny a ovoce. Když jsem dorazila do monstrózní místnosti vyhrazené na naší snídani (ale jinak používané na plesy), zhrozia jsem se. Přes tisíc účastníků konference, navíc profesionálních učitelů, vyplnilo prostor hlučným šumem konverzace. Vzápětí jsem zjistila, že jsem sázku vyhrála. Inu, když se čtyřdenní konference pořádá ve 37 sálech hotelu Hilton na Havaji, přímo na Waikiki, nemůžete čekat, že ze 440 dolarů, které za ní zaplatíte, zbyde na snídani, kterou si tu dopřávají boháči, co platí až 4.900 dolarů za noc v apartmá s vyhlídkou na moře. Jen mě trochu zamrzelo, že nám nenabídli ani místní čerstvé a relativně laciné ovoce, které jsme měli možnost ochutnat včera na farmě. Zato jen předmístnost na dámských toaletách, určená k tomu, aby si dámy přepudrovaly nosík, byla stejně veliká jako celý náš hotelový pokoj.
První den konference byl vynikající. Vynechám detaily, ale vyslechla jsem pár přednášek, které mě opravdu rozšířily obzor. Samozřejmě se tu najdou i filutové, co vedou výzkum-nevýzkum a prezentují závěry, které už jsou obecně známé (nebo samozřejmé pro každého, kdo se pohybuje v praxi), ale to je asi na každé konferenci.
Nezajímavější pro mě byla prezentace profesorek z univerzity v Indianě, nazvaná „White trash theory“. White trash, tedy „bílý odpad“, nazývaný některými Američany i trailer trash, „odpad z karavanů“, jsou chudí běloši žijící většinou na okrajích měst v chudinských čtvrtích či v karavanech (máme je i u nás v Havasu). I když pracují (většinou za minimální mzdu), nemají šanci se zvednout sami na nohy a dostat se do jiného prostředí. Přednášející dosti přímočaře rozkrývala intra-rasovou diskriminaci a princip, kterým jí lidé, co vychovávají další generace, podvědomě pěstují v dětech. Zjednodušeně: typický americký učitel v USA je totiž bílá žena ze střední třídy s představou, že „dobrý student s budoucností“ nosí pomůcky, vyžehlené oblečení apod. (což je o materiálních věcech více než o inteligenci či nadání). Tuhle koncepci pak samozřejmě předává svým studentům, takže intra-rasovou diskriminaci živí. Zjistilo se, že „white trash“ děti vykazují všechny příznaky posttraumatické stresové poruchy, což je stav, kterým lidé trpí např. po tsunami nebo podobné katastrofě. Nebudu se více rozepisovat, jen zmíním poslední zajímavost: téma je tak ožehavé, že autorku nutili k pozměnění názvu. Kdo? Prezidentská kancelář. Autorka je naštěstí žena od rány a považuje to pouze za dobrý vtip. Mě to děsí.
Po konferenci jsme se s Filipem zajeli podívat na Pearl Harbor. Turistické centrum i známý památník USS Arizona (známe jí z učebnic: 7. prosince 1941 Japonci rozbombardovali zdejší přístav a potopili i USS Arizona. Loď šla ke dnu po devíti minutách a vzala s sebou 1.177 námořníků. K potopené USS Arizona turisty dnes zavezou lodičkou) už byly zavřené, takže jsme se alespoň prošli přístavem v zapadajícím slunci.
Požádala jsem Filipa, aby vám popsal, co dnes podnikal, takže předávám slovo:
Dnes je zapsání zážitků z Havaje na mě, neboť je žena má nejmilejší na konferenci.
Nečekejte žádné vzdělávání - nejsem učitel:). Vzhledem ke svému slohovému talentu raději zvolím poněkud netradiční formu.
1. šel jsem do lesa
2. jel jsem autobusem číslo 54 a čirou náhodou se mě nepokusil řidič zmrazit
3. v autobuse zpívala místní kráska
4. v lese bylo vlhko a cesta vedla strmě vzhůru
5. je lovecká sezóna - loví čuníky. Mám se bát?
6. potkal jsem smečku psǔ s anténami, olízali mi nohy ???? Asi nějaké místní bobule. Měl bych si dávat pozor na to, co jím.
7. šel jsem další hodinu a půl
8. nádherné výhledy do údolí a návrat
9. bloudění, slepá ulička
10. cesta zpět autobusem číslo 54 tentokrát se mě řidič pokusil zmrazit
11. fotky zde
První den konference byl vynikající. Vynechám detaily, ale vyslechla jsem pár přednášek, které mě opravdu rozšířily obzor. Samozřejmě se tu najdou i filutové, co vedou výzkum-nevýzkum a prezentují závěry, které už jsou obecně známé (nebo samozřejmé pro každého, kdo se pohybuje v praxi), ale to je asi na každé konferenci.
Nezajímavější pro mě byla prezentace profesorek z univerzity v Indianě, nazvaná „White trash theory“. White trash, tedy „bílý odpad“, nazývaný některými Američany i trailer trash, „odpad z karavanů“, jsou chudí běloši žijící většinou na okrajích měst v chudinských čtvrtích či v karavanech (máme je i u nás v Havasu). I když pracují (většinou za minimální mzdu), nemají šanci se zvednout sami na nohy a dostat se do jiného prostředí. Přednášející dosti přímočaře rozkrývala intra-rasovou diskriminaci a princip, kterým jí lidé, co vychovávají další generace, podvědomě pěstují v dětech. Zjednodušeně: typický americký učitel v USA je totiž bílá žena ze střední třídy s představou, že „dobrý student s budoucností“ nosí pomůcky, vyžehlené oblečení apod. (což je o materiálních věcech více než o inteligenci či nadání). Tuhle koncepci pak samozřejmě předává svým studentům, takže intra-rasovou diskriminaci živí. Zjistilo se, že „white trash“ děti vykazují všechny příznaky posttraumatické stresové poruchy, což je stav, kterým lidé trpí např. po tsunami nebo podobné katastrofě. Nebudu se více rozepisovat, jen zmíním poslední zajímavost: téma je tak ožehavé, že autorku nutili k pozměnění názvu. Kdo? Prezidentská kancelář. Autorka je naštěstí žena od rány a považuje to pouze za dobrý vtip. Mě to děsí.
Po konferenci jsme se s Filipem zajeli podívat na Pearl Harbor. Turistické centrum i známý památník USS Arizona (známe jí z učebnic: 7. prosince 1941 Japonci rozbombardovali zdejší přístav a potopili i USS Arizona. Loď šla ke dnu po devíti minutách a vzala s sebou 1.177 námořníků. K potopené USS Arizona turisty dnes zavezou lodičkou) už byly zavřené, takže jsme se alespoň prošli přístavem v zapadajícím slunci.
Požádala jsem Filipa, aby vám popsal, co dnes podnikal, takže předávám slovo:
Dnes je zapsání zážitků z Havaje na mě, neboť je žena má nejmilejší na konferenci.
Nečekejte žádné vzdělávání - nejsem učitel:). Vzhledem ke svému slohovému talentu raději zvolím poněkud netradiční formu.
1. šel jsem do lesa
2. jel jsem autobusem číslo 54 a čirou náhodou se mě nepokusil řidič zmrazit
3. v autobuse zpívala místní kráska
4. v lese bylo vlhko a cesta vedla strmě vzhůru
5. je lovecká sezóna - loví čuníky. Mám se bát?
6. potkal jsem smečku psǔ s anténami, olízali mi nohy ???? Asi nějaké místní bobule. Měl bych si dávat pozor na to, co jím.
7. šel jsem další hodinu a půl
8. nádherné výhledy do údolí a návrat
9. bloudění, slepá ulička
10. cesta zpět autobusem číslo 54 tentokrát se mě řidič pokusil zmrazit
11. fotky zde
pondělí 5. ledna 2009
CO SE DĚJE V HAVAJSKÉ TRÁVĚ
Dnešní den jsme zasvětili průzkumu plantáží. Dopřáli jsme si delší ráno, zašli pro zásoby vody a lei z orchidejí pro mě) a zavolali si na informace, abychom věděli, kterým z místních přemražených autobusů se máme vydat na ananasovou plantáž společnosti Dole. Už návštěvnické centrum je naprostý ráj pro nos, a když ochutnáte jejich ananasovou zmrzlinu s kousky čersvého ananasu, nechce se vám ani představit, že někdy pojedete domů. Podařilo se nám od té vůně odtrhnout a projít na zahradu, kde nám sympatický domorodec dal přednášku na téma „vše, co jste chtěli vědět o ananasu a báli jste se zeptat“. Tak namátkou: jestli si myslíte, že zelený ananas je nezralý a při nákupu dáváte přednost žlutému, nebo koupíte zelený a čekáte, až vám „dozraje“ doma, jste stejní ignoranti, jako jsme byli doteď my. Na barvě ananasu totiž nezáleží, žlutá barva jen znamená, že rostl na sluníčku. To není zrovna nutnost, rostlina prý pochází z brazilských pralesů a přímé slunce nevyžaduje. Zelený ananas prý bývá stejně dobrý; důležité je ale ho sníst okamžitě po nákupu. A jak poznáte, že je čerstvý? Další věc, kterou jsme dělali špatně: čerstvý plod totiž poznáte jedině tak, že nevoní po ananasu. Jakmile po přičichnutí k nenařízlému ananasu cítíte typickou ananasovou vůni, znamená to, že už fermentuje, takže je přezrálý. Rady zní možná podivně, ale věřila bych jim, jsou od odborníka. Ananas, který nám dali ochutnat, se vám rozplyne na jazyku; má pozoruhodnou chuť a ani náznak „štiplavosti“. Náš kouzelný mužíček nám ještě poradil, jak si z listové korunky zakoupeného ananasu vypěstovat doma rostlinu: vtip je v tom, že musíte korunku ručně ukroutit od plodu (neseřezávat nožem). Pak už je stačí jen šoupnout do zeminy, málo zalévat (prý tak jednou za čtrnáct dní) a za dva roky vám rostlina dá první ananas. Na plantáži nechávají jednu rostlinu odplodit tři ananasy, pak celé pole přejedou strojem, který po sobě zanechá jen jemně nasekané kousky listů na kompost. Pak začnou nanovo.
Po předváděčce jsme pronásledovali našeho průvodce malou botanickou zahradou; ke každé rostlině jsme měli kromě toho odborného výkladu i vysvětlení, jak jí využívali „jeho lidé“. Jinými slovy, co z ní se dá navléci na provázek nebo zblajznout - tím se mi rozhodně trefil do noty:). Dnes už je těžké určit, co je havajské a co ne. Rostliny, které jsou považovány za tradiční, často nejsou původní. Celé to začalo v roce 1778 s příchodem Jamese (Cooka) a jeho party. Ještě před tím, než ho domorodci o rok později zabili na ostrově Hawaii za to, že jim unesl náčelníka, totiž stačil objev publikovat, takže se na ostrovy valilo dostatek návštěvníků na to, aby sem zatáhli choroby i nepůvodní druhy. Květy, ze kterých se nejčastěji dělají věnce lei – plumerie, jasmín, orchideje, patří rostlinám, které původně na Havaji nerostly, stejně jako komerčně pěstované rostliny: mango, banány, rajčata, kukuřice, kakaovníky, kávovníky, rambutan, melouny, chřest, papája, liči. Jinak na tom nejsou ani rostliny, co se tu pěstují na řez či do květníků, jako strelicie královská, či bromélie. Dovezené druhy rostlin a zvířat drasticky zabírají životní prostor těm původním. 75% všech zdokumentovaných případů vyhynutí druhů z celých USA je právě tady, na Havaji, stejně jako 40% dalších rostlin a zvířat ze současného seznamu ohrožených druhů. Není divu - je tu tak příznivé klima, že máte pocit, že když někam vyplivnete semínko z pomeranče, můžete za pár let sklízet. Havajští environmentalisti se snaží být obezřetní; každý návštěvník obdrží ještě v letadle formulář, kde musí uvést všechno jídlo, co veze na ostrov. To pak ještě ukáže úředníkovi na letišti - a občas vzápětí vyhodí do připraveného kontejneru. Vůle nenechat si zanést ostrov dalšími dravci z rostlinné říše je veliká, prosí vás i o zkontrolování obuvi, jestli na ní nepřevážíte nějaká semínka. Snad ještě není pozdě.
Opravdu domácích rostlin, které využívali i domorodci, je málo, patří mezi ně breadfruit, taro (kolokasie jedlá), ti (dračinka, prodává se u nás jako pokojová rostlina), koa, moa, a’ali’I, pukiawe, ohi’a lehua.
Ale zpátky na zahrádku: náš kouzelný mužíček na závěr zahrál na ukulele a zmizel v houští, takže jsme vyfotili pár fotek okolní květeny (většinou se mi tam nějak podařil vklínit můj obličej jako měřítko) a nasedli na Pineapple express, což je mašinka, která vás proveze plantáží za mučivých zvuků současného havajského popu. Naštěstí ho občas přeruší výklad o zakladateli plantáže, hrdinovi jménem John Dole, který na ostrov dorazil v roce 1877 s ambicemi, 1.500 dolary a titulem z Harvardské university (v oblasti zahradnictví). Ananasy se úspěšně pokoušeli pěstovat i lidé před ním, ale on přišel s nevídanou novinkou – zvládnul ananas přesunout do plechovky, takže jeho odběratele rázem tvořili nejen ostrované, ale i většina amerických domácností na kontinentě. Ostatně, možná i vy si občas dáte jejich ananasový kompot. K tomu samozřejmě společnost Dole dodává i celé ananasy (a teď už i víme, jak je kupovat).
Když jsme se dostali na pokročilou úroveň na poli ananasů, jali jsme se ochutnávat ostatní vzorky čersvě připraveného ovoce – kokos, banán, papáju, mango, cukrovou třtinu. Ta byla asi největším překvapením. Představovali jsme si, že šťáva, kterou vysáváte ze stonků, bude chutnat jen sladce, jako cukr. Na jazyku se vám ale rozvine ještě velice příjemná, těžko popsatelná chuť. I všechny ostatní druhy ovoce ale chutnaly o hodně lépe než jejich soukmenovci, co jsme dosud měli možnost ochutnat. Inu, nejlepší jsou u zdroje. Fotky zde.
Poznámka k ukuleli: v havajštině znamená „skákající blecha“; a je na Havaji vlastně nováček. Je to nástupce čtyřstrunného nástroje cavaquinho, který sem dovezli Portugalští imigranti v r. 1878. Malá kytarka se rázem stala senzací a oblíbila si jí i královská rodina. Nejdražší havajská ukulele se vyrábí ze dřeva rostliny koa, jeho cena se pohybuje v tisících dolarů.
Po předváděčce jsme pronásledovali našeho průvodce malou botanickou zahradou; ke každé rostlině jsme měli kromě toho odborného výkladu i vysvětlení, jak jí využívali „jeho lidé“. Jinými slovy, co z ní se dá navléci na provázek nebo zblajznout - tím se mi rozhodně trefil do noty:). Dnes už je těžké určit, co je havajské a co ne. Rostliny, které jsou považovány za tradiční, často nejsou původní. Celé to začalo v roce 1778 s příchodem Jamese (Cooka) a jeho party. Ještě před tím, než ho domorodci o rok později zabili na ostrově Hawaii za to, že jim unesl náčelníka, totiž stačil objev publikovat, takže se na ostrovy valilo dostatek návštěvníků na to, aby sem zatáhli choroby i nepůvodní druhy. Květy, ze kterých se nejčastěji dělají věnce lei – plumerie, jasmín, orchideje, patří rostlinám, které původně na Havaji nerostly, stejně jako komerčně pěstované rostliny: mango, banány, rajčata, kukuřice, kakaovníky, kávovníky, rambutan, melouny, chřest, papája, liči. Jinak na tom nejsou ani rostliny, co se tu pěstují na řez či do květníků, jako strelicie královská, či bromélie. Dovezené druhy rostlin a zvířat drasticky zabírají životní prostor těm původním. 75% všech zdokumentovaných případů vyhynutí druhů z celých USA je právě tady, na Havaji, stejně jako 40% dalších rostlin a zvířat ze současného seznamu ohrožených druhů. Není divu - je tu tak příznivé klima, že máte pocit, že když někam vyplivnete semínko z pomeranče, můžete za pár let sklízet. Havajští environmentalisti se snaží být obezřetní; každý návštěvník obdrží ještě v letadle formulář, kde musí uvést všechno jídlo, co veze na ostrov. To pak ještě ukáže úředníkovi na letišti - a občas vzápětí vyhodí do připraveného kontejneru. Vůle nenechat si zanést ostrov dalšími dravci z rostlinné říše je veliká, prosí vás i o zkontrolování obuvi, jestli na ní nepřevážíte nějaká semínka. Snad ještě není pozdě.
Opravdu domácích rostlin, které využívali i domorodci, je málo, patří mezi ně breadfruit, taro (kolokasie jedlá), ti (dračinka, prodává se u nás jako pokojová rostlina), koa, moa, a’ali’I, pukiawe, ohi’a lehua.
Ale zpátky na zahrádku: náš kouzelný mužíček na závěr zahrál na ukulele a zmizel v houští, takže jsme vyfotili pár fotek okolní květeny (většinou se mi tam nějak podařil vklínit můj obličej jako měřítko) a nasedli na Pineapple express, což je mašinka, která vás proveze plantáží za mučivých zvuků současného havajského popu. Naštěstí ho občas přeruší výklad o zakladateli plantáže, hrdinovi jménem John Dole, který na ostrov dorazil v roce 1877 s ambicemi, 1.500 dolary a titulem z Harvardské university (v oblasti zahradnictví). Ananasy se úspěšně pokoušeli pěstovat i lidé před ním, ale on přišel s nevídanou novinkou – zvládnul ananas přesunout do plechovky, takže jeho odběratele rázem tvořili nejen ostrované, ale i většina amerických domácností na kontinentě. Ostatně, možná i vy si občas dáte jejich ananasový kompot. K tomu samozřejmě společnost Dole dodává i celé ananasy (a teď už i víme, jak je kupovat).
Když jsme se dostali na pokročilou úroveň na poli ananasů, jali jsme se ochutnávat ostatní vzorky čersvě připraveného ovoce – kokos, banán, papáju, mango, cukrovou třtinu. Ta byla asi největším překvapením. Představovali jsme si, že šťáva, kterou vysáváte ze stonků, bude chutnat jen sladce, jako cukr. Na jazyku se vám ale rozvine ještě velice příjemná, těžko popsatelná chuť. I všechny ostatní druhy ovoce ale chutnaly o hodně lépe než jejich soukmenovci, co jsme dosud měli možnost ochutnat. Inu, nejlepší jsou u zdroje. Fotky zde.
Poznámka k ukuleli: v havajštině znamená „skákající blecha“; a je na Havaji vlastně nováček. Je to nástupce čtyřstrunného nástroje cavaquinho, který sem dovezli Portugalští imigranti v r. 1878. Malá kytarka se rázem stala senzací a oblíbila si jí i královská rodina. Nejdražší havajská ukulele se vyrábí ze dřeva rostliny koa, jeho cena se pohybuje v tisících dolarů.
sobota 3. ledna 2009
DRIFTUJEME K SEVERU
Zagitovala jsem Filipa k brzkému startu, takže jsme vyrazili už před sedmou, do tmy. Ukázalo se, že ani s nejlepší vůlí a jízdním řádem nepochodíme. Po dvou hodinách a dvou jízdách autobusem jsme ještě stáli v centru Honolulu, ale tentokrát moudřejší. Vtip je v tom, že se musíte neustále ptát řidičů. Při nástupu do autobusu řeknete „Aloha“, podstrčíte řidiči mapu, řeknete mu, kam jedete, a on vám řekne, kde vystoupit. Když vystupujete, necháte si poradit, co dál. Funguje to!
Cestování autobusem má jednu nezpochybnitelnou výhodu – máte šanci se setkat s domorodci. Zatím jsme se nezapovídali s žádným z kyprých Havajanů, ale podařilo se nám zaplést rozhovor se stařičkou Rakušankou, co se sem za Havajana prodala. Havaj z perspektivy člověka, co tu bydlí, nevyznívá nejlépe. Protože se sem musí všechno dovážet, je tu dost drahé žít. Cena bydlení je tu tak vysoká, že tu jsou rodiny nuceny žít pospolu na minimální ploše. Cítíte se tu „uvěznění“, jakýkoli výlet na pevninu, a to i za účelem neodkladného operačního zákroku, je finančně velmi náročný. Domácí obyvatelstvo je sice velmi vstřícné, ale vůči turistům; rodina jejího manžela ji nidky nepřijala. A práce? Většina místních má dvě zaměstnání, aby se vůbec uživila.
Z turistické perspektivy je ale Havaj ráj, a to i když prší. Dnes jsme navšívili Údolí chrámů, mormonský chrám Laie a Želví zátoku. Autobusem jsme tak dojeli až na nejsevernější špici ostrova. Přišli jsme u toho na další specifikum zdejší dopravy – dvakrát se nám stalo, že si řidič uprostřed jízdy zastavil u veřejných záchodků a nechal pasažéry čekat v nastartovaném autobuse, až se vrátí. Po cestě zpět jsme málem umrzli; poučení pro příště: na cestu do autobusu si vzít svetr. Nechyběla ani povinná tečka: jít si koupit vodu a jídlo na další den. Šok dne: když jsme se ptali pana řidiče, jak se dostaneme k Údolí chrámů (vyhlášené poutní místo uprostřed zachované přírody, s budhistickým hřbitovem) prohlásil: "je to až na konečné, a stejně to nemůžete přehlédnout, je tam velký McDonald's..." Ach jo, ty potvory vám vlezou všude. Fotky i s komentářem zde.
Cestování autobusem má jednu nezpochybnitelnou výhodu – máte šanci se setkat s domorodci. Zatím jsme se nezapovídali s žádným z kyprých Havajanů, ale podařilo se nám zaplést rozhovor se stařičkou Rakušankou, co se sem za Havajana prodala. Havaj z perspektivy člověka, co tu bydlí, nevyznívá nejlépe. Protože se sem musí všechno dovážet, je tu dost drahé žít. Cena bydlení je tu tak vysoká, že tu jsou rodiny nuceny žít pospolu na minimální ploše. Cítíte se tu „uvěznění“, jakýkoli výlet na pevninu, a to i za účelem neodkladného operačního zákroku, je finančně velmi náročný. Domácí obyvatelstvo je sice velmi vstřícné, ale vůči turistům; rodina jejího manžela ji nidky nepřijala. A práce? Většina místních má dvě zaměstnání, aby se vůbec uživila.
Z turistické perspektivy je ale Havaj ráj, a to i když prší. Dnes jsme navšívili Údolí chrámů, mormonský chrám Laie a Želví zátoku. Autobusem jsme tak dojeli až na nejsevernější špici ostrova. Přišli jsme u toho na další specifikum zdejší dopravy – dvakrát se nám stalo, že si řidič uprostřed jízdy zastavil u veřejných záchodků a nechal pasažéry čekat v nastartovaném autobuse, až se vrátí. Po cestě zpět jsme málem umrzli; poučení pro příště: na cestu do autobusu si vzít svetr. Nechyběla ani povinná tečka: jít si koupit vodu a jídlo na další den. Šok dne: když jsme se ptali pana řidiče, jak se dostaneme k Údolí chrámů (vyhlášené poutní místo uprostřed zachované přírody, s budhistickým hřbitovem) prohlásil: "je to až na konečné, a stejně to nemůžete přehlédnout, je tam velký McDonald's..." Ach jo, ty potvory vám vlezou všude. Fotky i s komentářem zde.
NA PRŮZKUMU OSTROVA
Probudili jsme se do deště. Předpověď počasí hovořila jasně: následující tři dny má přšet. Naštěstí se během chvíle vyčasilo, takže jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov s pomocí místní hromadné dopravy. A protože už ráno je tu teplíčko, šel se Filip vyzbrojit na cestu do Cold Stone (obchodu se zmrzlinou), a já do Jamba juice. To je takový současný fenomén, jsou to vlastně řetězce obchodů, kde vám namixují čerstvé ovoce s džusem + zmrzlinou či ledem, a nalejí vám to do velkého poháru. Říká se tomu smoothie a v Arizoně (kde máme Keva juice) to lidé občas popíjí místo oběda. Jaké bylo moje překvapení, když se mě Havajan za pultem zeptal, jaký do toho chci alkohol... havajský zlepšovák, řekla bych, tohle by se u nás nestalo:). Nicméně jsem odmítla, pít po ránu v takovémhle vedru není můj styl.
Filip našel na interetu čas i místo odjezdu. Místní autobusy jsou podobné těm našim, jen trochu méně pohodlné a silně podchlazené uvnitř. Po vnějším obvodu celého autobusu vede lanko, za které musíte zatahat, když si přejete vystoupit na zastávce na znamení. Všechno ostatní funguje podobně, včetně světelné cedule ukazující název další zastávky a příjemného hlasu, který je čte. Opět nemáte šanci, názvy jsou si pekelně podobné. Přidávám název jedné zastávky: Kamehameha: Pohuehue, Ka’a’awa Beach Park. Nicméně scenérie tady je tak úchvatná, že nám ani nevadilo, když jsme přejeli zastávku, ze které jsme plánovali výlet k majáku, a ocitli jsme se na písečné pláži Makapu’u.
Poté, co jsme se dostatečně vydováděli ve vlnách, jsme se došourali zpět k zastávce autobusu ve snaze se vrátit k majáku – a začalo naše dobrodružství s místní dopravou. Autobusy totiž samovolně mění čísla. Po naší „23-ce“ už nebylo ani stopy, přeměnila se na „57-čku“, která jela zpátky do Honolulu. Nasedli jsme s tím, že se vrátíme jednu zastávku, ale autobus náhle změnil směr. Změnili jsme plán a nechali jsme se vézt až k předposlední zastávce, kdy pasažéry tvořili kromě nás už jen tři Japonci a Havajan ladící si ukulele. Už to vypadalo, že jedeme na severní špici ostrova, když se ozvalo, že autobus od další zastávky jede rovnou do Honolulu a už nikde nestaví. Chtělo se nám jet ještě výš, do Údolí chrámů, takže jsme vyskočili uprostřed pěstěné džungle a přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se, že počkáme na autobus č. 56. Po 30 minutách marného čekání jsme to vzdali a přešli na zastávku autobusu č. 57, ve směru proti naší původní trase jízdy (varianta maják podruhé), kde jsme čekali dalších 20 minut, načež jsme to vzdali a vrátili se zptáky na zastávku, kde jsme vystoupili. Když přijel autobus do Honolulu, rezignovaně jsme nastoupili a jeli do města. V autobuse jsme našli kopie jízdních řádů i s plánky, včetně toho, co jezdí kolem ostrova. Nadšení z toho, že zítra už budeme vědět, co a jak, ovšem rychle opadlo. Tak předně, zdaleka ne všechny zastávky jsou tam zaneseny, jízdní řád tvoří vlastně jakási série kontrolních bodů označených od A do V (v našem případě). Autobusy ale nevyjíždí z bodu A, nýbrž z bodu O, a každý autobus dané linky může mít jinou cílovou stanici. Některé si v průběhu jízdy prostě změní číslo a jedou úplně jinou trasou. Pokuste se tohle všechno zanést na papír a vytvoříte sérii čísel a slov, ve které se nikdo nevyzná – tedy až na místní obyvatelstvo. Přesto jsme se to rozhodli následující den ještě zkusit.
Posílení večeří z čínské restaruace jsme šli (pro jistotu pěšky) ke královskému paláci okolo přehlídky nevkusu v místní radnici. Pak už jen koupit galony vody na další den a jít si zdřímnout do hotelu. Časový posun o tři hodiny přes den necítíte, ale jakmile je tady desátá večer, vaše tělo už dělá všechno proto, aby si mohlo odpočinout. První fotky z Havaje zde.
Filip našel na interetu čas i místo odjezdu. Místní autobusy jsou podobné těm našim, jen trochu méně pohodlné a silně podchlazené uvnitř. Po vnějším obvodu celého autobusu vede lanko, za které musíte zatahat, když si přejete vystoupit na zastávce na znamení. Všechno ostatní funguje podobně, včetně světelné cedule ukazující název další zastávky a příjemného hlasu, který je čte. Opět nemáte šanci, názvy jsou si pekelně podobné. Přidávám název jedné zastávky: Kamehameha: Pohuehue, Ka’a’awa Beach Park. Nicméně scenérie tady je tak úchvatná, že nám ani nevadilo, když jsme přejeli zastávku, ze které jsme plánovali výlet k majáku, a ocitli jsme se na písečné pláži Makapu’u.
Poté, co jsme se dostatečně vydováděli ve vlnách, jsme se došourali zpět k zastávce autobusu ve snaze se vrátit k majáku – a začalo naše dobrodružství s místní dopravou. Autobusy totiž samovolně mění čísla. Po naší „23-ce“ už nebylo ani stopy, přeměnila se na „57-čku“, která jela zpátky do Honolulu. Nasedli jsme s tím, že se vrátíme jednu zastávku, ale autobus náhle změnil směr. Změnili jsme plán a nechali jsme se vézt až k předposlední zastávce, kdy pasažéry tvořili kromě nás už jen tři Japonci a Havajan ladící si ukulele. Už to vypadalo, že jedeme na severní špici ostrova, když se ozvalo, že autobus od další zastávky jede rovnou do Honolulu a už nikde nestaví. Chtělo se nám jet ještě výš, do Údolí chrámů, takže jsme vyskočili uprostřed pěstěné džungle a přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se, že počkáme na autobus č. 56. Po 30 minutách marného čekání jsme to vzdali a přešli na zastávku autobusu č. 57, ve směru proti naší původní trase jízdy (varianta maják podruhé), kde jsme čekali dalších 20 minut, načež jsme to vzdali a vrátili se zptáky na zastávku, kde jsme vystoupili. Když přijel autobus do Honolulu, rezignovaně jsme nastoupili a jeli do města. V autobuse jsme našli kopie jízdních řádů i s plánky, včetně toho, co jezdí kolem ostrova. Nadšení z toho, že zítra už budeme vědět, co a jak, ovšem rychle opadlo. Tak předně, zdaleka ne všechny zastávky jsou tam zaneseny, jízdní řád tvoří vlastně jakási série kontrolních bodů označených od A do V (v našem případě). Autobusy ale nevyjíždí z bodu A, nýbrž z bodu O, a každý autobus dané linky může mít jinou cílovou stanici. Některé si v průběhu jízdy prostě změní číslo a jedou úplně jinou trasou. Pokuste se tohle všechno zanést na papír a vytvoříte sérii čísel a slov, ve které se nikdo nevyzná – tedy až na místní obyvatelstvo. Přesto jsme se to rozhodli následující den ještě zkusit.
Posílení večeří z čínské restaruace jsme šli (pro jistotu pěšky) ke královskému paláci okolo přehlídky nevkusu v místní radnici. Pak už jen koupit galony vody na další den a jít si zdřímnout do hotelu. Časový posun o tři hodiny přes den necítíte, ale jakmile je tady desátá večer, vaše tělo už dělá všechno proto, aby si mohlo odpočinout. První fotky z Havaje zde.
ALOHA!
Vstávat ve čtyři nebyl nakonec takový problém. Na Havaj jsme letěli přes Phoenix, což je jako letět z Prahy do Paříže přes Bratislavu. Cesta nám utekla rychle, shlédli jsme tři filmy a chvilku si povídali se slečnou, co seděla vedle nás. Jela na Havaj také poprvé, a rovnou bydlet, protože jejího manžela, vojáka, tam přeložili. To se tak někdo má, říkali jsme si, když se pod námi vyrýsovaly překrásné Havajské ostrovy. Z osmi hlavních havajských ostrovů (Niʻihau, Kauaʻi, Oʻahu, Molokaʻi, Lānaʻi, Kahoʻolawe, Maui, Hawaiʻi) jsme letěli na Oahu.Celý let nám zabral deset a půl hodiny; naštěstí jsme letěli proti času, takže jsme byli na místě zhruba ve tři odpoledne.
První domorodec, kterého jsme uviděli, byla Havajanka prodávající květinové věnce lei (ty samé jsme viděli později v místním obchodu 3x až 10x levnější podle druhu). Pak už jen stačilo odchytit naše kufry, vyjít ven z letiště a ... usilovně se zažít svlékat. Venku bylo k zadušení; to jsme trochu nečekali. V předpovědi hlásili 26°C, takže jsme si dovezli džíny, sandály a trička, jenže zdejších šestadvacet je tak trochu jiných. Vtip je v tom, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, takže namísto příjemného suchého tepla s větříkem, tak jak ho známe, je tu lepivý skleník. Když jsme chtěli fotit, museli jsme občas odvětrat zkondenzovanou páru mezi objektivem a filtrem. Prostě pravé tropy.
Poté, co jsme se ubytovali v hotelu, jsme se šli projít na Waikiki. Jedna z nejslavnějších pláží na světě byla příjemně nezalidněná (všichni zřejmě sháněli rachejtle na oslavu Nového roku). Vyzkoušeli jsme moře i pláž, okukovali jsme Waikikičanky a Honolulánky, kroutili hlavou nad tím, že rostliny, které si doma pipláme v květináčích, tady volně rostou, někdy dokonce jako plevel. Všechny přitom svorně nabývají obrovských rozměrů. Ach jo.
Když jsme se nabažili pláže a začalo se smrákat, vyrazili jsme na nákup šampaňského do místního supermarketu. Ačkoliv jsme měli adresu, a věděli, kterými ulicemi máme procházet, museli jsme konzultovat mapu na každé křižovatce. Havajština totiž obsahuje pouze 13 písmenek, a ty se nebezpečně opakují. Záleží na každé hlásce. Tak namátkou ulice okolo našeho hotelu: Kalakaua, Kalaimoku, Kaiolu, Keoniana, Kuamoo, Launiu, Lauula, Kalia, Kaioo, Kanekapolei, Kaiulani, Koa, Kapuni, Liliuokalani, Kealohilani, Kaneola. Naštěstí pro Čechy se čtou foneticky (a když jsou za sebou dvě stejné samohlásky, prostě je přečtou dvakrát za sebou - Kaioo se vyslovuje Kaio-o), takže když vám domorodec radí s cestou, rozumíte. Jen si to zapamatovat:). Sortiment obchodu pro nás byla výstavka sama o sobě. Když jsme prozkoumali věnce z čerstvých orchideí, suvenýry, a místní potraviny, rozhodli jsme se ochutnat alespoň vyhlášené makadamiové ořechy v čokoládě. Vynikající. Už se těšíme na další gastronomické experimenty.
Po cestě z obchodu jsme se zeptali místní ochranky, jestli je tu zakázáno pít alkohol na ulici. „Víte, že ani nevím?“, zněla odpověď. „Prostě to schovejte.“ Vyzbrojeni dobrou náladou jsme vyrazili na Waikiki s lahví šampaňského obalenou igelitovými taškami. Splynuli jsme s davem, sedli si na rohož na pláži a začali popíjet, pozorujíce ohňostroj nad mořem. Ještě před měsícem by nás bývalo ani ve snu nenapadlo, že letošního Silvestra strávíme na havajské pláži. Ještě, že jsme při nákupu letenek na konferenci, které se tady mám od neděle zúčastnit, zjistili, že na Silvestra jsou letenky nejlevnější. Získali jsme tak tři dny ráje navíc a nezapomenutelný zážitek oslavy nastávajícího roku. Tak ať se vydaří.
První domorodec, kterého jsme uviděli, byla Havajanka prodávající květinové věnce lei (ty samé jsme viděli později v místním obchodu 3x až 10x levnější podle druhu). Pak už jen stačilo odchytit naše kufry, vyjít ven z letiště a ... usilovně se zažít svlékat. Venku bylo k zadušení; to jsme trochu nečekali. V předpovědi hlásili 26°C, takže jsme si dovezli džíny, sandály a trička, jenže zdejších šestadvacet je tak trochu jiných. Vtip je v tom, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, takže namísto příjemného suchého tepla s větříkem, tak jak ho známe, je tu lepivý skleník. Když jsme chtěli fotit, museli jsme občas odvětrat zkondenzovanou páru mezi objektivem a filtrem. Prostě pravé tropy.
Poté, co jsme se ubytovali v hotelu, jsme se šli projít na Waikiki. Jedna z nejslavnějších pláží na světě byla příjemně nezalidněná (všichni zřejmě sháněli rachejtle na oslavu Nového roku). Vyzkoušeli jsme moře i pláž, okukovali jsme Waikikičanky a Honolulánky, kroutili hlavou nad tím, že rostliny, které si doma pipláme v květináčích, tady volně rostou, někdy dokonce jako plevel. Všechny přitom svorně nabývají obrovských rozměrů. Ach jo.
Když jsme se nabažili pláže a začalo se smrákat, vyrazili jsme na nákup šampaňského do místního supermarketu. Ačkoliv jsme měli adresu, a věděli, kterými ulicemi máme procházet, museli jsme konzultovat mapu na každé křižovatce. Havajština totiž obsahuje pouze 13 písmenek, a ty se nebezpečně opakují. Záleží na každé hlásce. Tak namátkou ulice okolo našeho hotelu: Kalakaua, Kalaimoku, Kaiolu, Keoniana, Kuamoo, Launiu, Lauula, Kalia, Kaioo, Kanekapolei, Kaiulani, Koa, Kapuni, Liliuokalani, Kealohilani, Kaneola. Naštěstí pro Čechy se čtou foneticky (a když jsou za sebou dvě stejné samohlásky, prostě je přečtou dvakrát za sebou - Kaioo se vyslovuje Kaio-o), takže když vám domorodec radí s cestou, rozumíte. Jen si to zapamatovat:). Sortiment obchodu pro nás byla výstavka sama o sobě. Když jsme prozkoumali věnce z čerstvých orchideí, suvenýry, a místní potraviny, rozhodli jsme se ochutnat alespoň vyhlášené makadamiové ořechy v čokoládě. Vynikající. Už se těšíme na další gastronomické experimenty.
Po cestě z obchodu jsme se zeptali místní ochranky, jestli je tu zakázáno pít alkohol na ulici. „Víte, že ani nevím?“, zněla odpověď. „Prostě to schovejte.“ Vyzbrojeni dobrou náladou jsme vyrazili na Waikiki s lahví šampaňského obalenou igelitovými taškami. Splynuli jsme s davem, sedli si na rohož na pláži a začali popíjet, pozorujíce ohňostroj nad mořem. Ještě před měsícem by nás bývalo ani ve snu nenapadlo, že letošního Silvestra strávíme na havajské pláži. Ještě, že jsme při nákupu letenek na konferenci, které se tady mám od neděle zúčastnit, zjistili, že na Silvestra jsou letenky nejlevnější. Získali jsme tak tři dny ráje navíc a nezapomenutelný zážitek oslavy nastávajícího roku. Tak ať se vydaří.
čtvrtek 1. ledna 2009
POHOV
Dnešní den byl spíše klidný. Přespávali jsme u Dany v Las Vegas, takže jsme si s ní ráno ještě povídali. K obědu jsme dorazili do továrny na čokoládu na prohlídku a ochutnávku, pak jsme se ubytovali v hotelu a šli se projít do města, což znamená do kasín a jejich okolí. Přestalo nás to rychle bavit, v kasínech se totiž smí kouřit, takže je tam kromě velkého hluku i dost nepříjemný vzduch... nějak jsme odvykli podobnému prostředí; až se vrátíme, budeme si znovu muset zvykat na odér českých hospod. Pak už zbývalo jen zabalit kufry, nařídit budíka na čtvrtou ráno a usínat s myšlenkami na Havaj. Fotky zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
