ALOHA!

Vstávat ve čtyři nebyl nakonec takový problém. Na Havaj jsme letěli přes Phoenix, což je jako letět z Prahy do Paříže přes Bratislavu. Cesta nám utekla rychle, shlédli jsme tři filmy a chvilku si povídali se slečnou, co seděla vedle nás. Jela na Havaj také poprvé, a rovnou bydlet, protože jejího manžela, vojáka, tam přeložili. To se tak někdo má, říkali jsme si, když se pod námi vyrýsovaly překrásné Havajské ostrovy. Z osmi hlavních havajských ostrovů (Niʻihau, Kauaʻi, Oʻahu, Molokaʻi, Lānaʻi, Kahoʻolawe, Maui, Hawaiʻi) jsme letěli na Oahu.Celý let nám zabral deset a půl hodiny; naštěstí jsme letěli proti času, takže jsme byli na místě zhruba ve tři odpoledne.
První domorodec, kterého jsme uviděli, byla Havajanka prodávající květinové věnce lei (ty samé jsme viděli později v místním obchodu 3x až 10x levnější podle druhu). Pak už jen stačilo odchytit naše kufry, vyjít ven z letiště a ... usilovně se zažít svlékat. Venku bylo k zadušení; to jsme trochu nečekali. V předpovědi hlásili 26°C, takže jsme si dovezli džíny, sandály a trička, jenže zdejších šestadvacet je tak trochu jiných. Vtip je v tom, že je tu vysoká vlhkost vzduchu, takže namísto příjemného suchého tepla s větříkem, tak jak ho známe, je tu lepivý skleník. Když jsme chtěli fotit, museli jsme občas odvětrat zkondenzovanou páru mezi objektivem a filtrem. Prostě pravé tropy.
Poté, co jsme se ubytovali v hotelu, jsme se šli projít na Waikiki. Jedna z nejslavnějších pláží na světě byla příjemně nezalidněná (všichni zřejmě sháněli rachejtle na oslavu Nového roku). Vyzkoušeli jsme moře i pláž, okukovali jsme Waikikičanky a Honolulánky, kroutili hlavou nad tím, že rostliny, které si doma pipláme v květináčích, tady volně rostou, někdy dokonce jako plevel. Všechny přitom svorně nabývají obrovských rozměrů. Ach jo.
Když jsme se nabažili pláže a začalo se smrákat, vyrazili jsme na nákup šampaňského do místního supermarketu. Ačkoliv jsme měli adresu, a věděli, kterými ulicemi máme procházet, museli jsme konzultovat mapu na každé křižovatce. Havajština totiž obsahuje pouze 13 písmenek, a ty se nebezpečně opakují. Záleží na každé hlásce. Tak namátkou ulice okolo našeho hotelu: Kalakaua, Kalaimoku, Kaiolu, Keoniana, Kuamoo, Launiu, Lauula, Kalia, Kaioo, Kanekapolei, Kaiulani, Koa, Kapuni, Liliuokalani, Kealohilani, Kaneola. Naštěstí pro Čechy se čtou foneticky (a když jsou za sebou dvě stejné samohlásky, prostě je přečtou dvakrát za sebou - Kaioo se vyslovuje Kaio-o), takže když vám domorodec radí s cestou, rozumíte. Jen si to zapamatovat:). Sortiment obchodu pro nás byla výstavka sama o sobě. Když jsme prozkoumali věnce z čerstvých orchideí, suvenýry, a místní potraviny, rozhodli jsme se ochutnat alespoň vyhlášené makadamiové ořechy v čokoládě. Vynikající. Už se těšíme na další gastronomické experimenty.
Po cestě z obchodu jsme se zeptali místní ochranky, jestli je tu zakázáno pít alkohol na ulici. „Víte, že ani nevím?“, zněla odpověď. „Prostě to schovejte.“ Vyzbrojeni dobrou náladou jsme vyrazili na Waikiki s lahví šampaňského obalenou igelitovými taškami. Splynuli jsme s davem, sedli si na rohož na pláži a začali popíjet, pozorujíce ohňostroj nad mořem. Ještě před měsícem by nás bývalo ani ve snu nenapadlo, že letošního Silvestra strávíme na havajské pláži. Ještě, že jsme při nákupu letenek na konferenci, které se tady mám od neděle zúčastnit, zjistili, že na Silvestra jsou letenky nejlevnější. Získali jsme tak tři dny ráje navíc a nezapomenutelný zážitek oslavy nastávajícího roku. Tak ať se vydaří.