CO SE DĚJE V HAVAJSKÉ TRÁVĚ

Dnešní den jsme zasvětili průzkumu plantáží. Dopřáli jsme si delší ráno, zašli pro zásoby vody a lei z orchidejí pro mě) a zavolali si na informace, abychom věděli, kterým z místních přemražených autobusů se máme vydat na ananasovou plantáž společnosti Dole. Už návštěvnické centrum je naprostý ráj pro nos, a když ochutnáte jejich ananasovou zmrzlinu s kousky čersvého ananasu, nechce se vám ani představit, že někdy pojedete domů. Podařilo se nám od té vůně odtrhnout a projít na zahradu, kde nám sympatický domorodec dal přednášku na téma „vše, co jste chtěli vědět o ananasu a báli jste se zeptat“. Tak namátkou: jestli si myslíte, že zelený ananas je nezralý a při nákupu dáváte přednost žlutému, nebo koupíte zelený a čekáte, až vám „dozraje“ doma, jste stejní ignoranti, jako jsme byli doteď my. Na barvě ananasu totiž nezáleží, žlutá barva jen znamená, že rostl na sluníčku. To není zrovna nutnost, rostlina prý pochází z brazilských pralesů a přímé slunce nevyžaduje. Zelený ananas prý bývá stejně dobrý; důležité je ale ho sníst okamžitě po nákupu. A jak poznáte, že je čerstvý? Další věc, kterou jsme dělali špatně: čerstvý plod totiž poznáte jedině tak, že nevoní po ananasu. Jakmile po přičichnutí k nenařízlému ananasu cítíte typickou ananasovou vůni, znamená to, že už fermentuje, takže je přezrálý. Rady zní možná podivně, ale věřila bych jim, jsou od odborníka. Ananas, který nám dali ochutnat, se vám rozplyne na jazyku; má pozoruhodnou chuť a ani náznak „štiplavosti“. Náš kouzelný mužíček nám ještě poradil, jak si z listové korunky zakoupeného ananasu vypěstovat doma rostlinu: vtip je v tom, že musíte korunku ručně ukroutit od plodu (neseřezávat nožem). Pak už je stačí jen šoupnout do zeminy, málo zalévat (prý tak jednou za čtrnáct dní) a za dva roky vám rostlina dá první ananas. Na plantáži nechávají jednu rostlinu odplodit tři ananasy, pak celé pole přejedou strojem, který po sobě zanechá jen jemně nasekané kousky listů na kompost. Pak začnou nanovo.
Po předváděčce jsme pronásledovali našeho průvodce malou botanickou zahradou; ke každé rostlině jsme měli kromě toho odborného výkladu i vysvětlení, jak jí využívali „jeho lidé“. Jinými slovy, co z ní se dá navléci na provázek nebo zblajznout - tím se mi rozhodně trefil do noty:). Dnes už je těžké určit, co je havajské a co ne. Rostliny, které jsou považovány za tradiční, často nejsou původní. Celé to začalo v roce 1778 s příchodem Jamese (Cooka) a jeho party. Ještě před tím, než ho domorodci o rok později zabili na ostrově Hawaii za to, že jim unesl náčelníka, totiž stačil objev publikovat, takže se na ostrovy valilo dostatek návštěvníků na to, aby sem zatáhli choroby i nepůvodní druhy. Květy, ze kterých se nejčastěji dělají věnce lei – plumerie, jasmín, orchideje, patří rostlinám, které původně na Havaji nerostly, stejně jako komerčně pěstované rostliny: mango, banány, rajčata, kukuřice, kakaovníky, kávovníky, rambutan, melouny, chřest, papája, liči. Jinak na tom nejsou ani rostliny, co se tu pěstují na řez či do květníků, jako strelicie královská, či bromélie. Dovezené druhy rostlin a zvířat drasticky zabírají životní prostor těm původním. 75% všech zdokumentovaných případů vyhynutí druhů z celých USA je právě tady, na Havaji, stejně jako 40% dalších rostlin a zvířat ze současného seznamu ohrožených druhů. Není divu - je tu tak příznivé klima, že máte pocit, že když někam vyplivnete semínko z pomeranče, můžete za pár let sklízet. Havajští environmentalisti se snaží být obezřetní; každý návštěvník obdrží ještě v letadle formulář, kde musí uvést všechno jídlo, co veze na ostrov. To pak ještě ukáže úředníkovi na letišti - a občas vzápětí vyhodí do připraveného kontejneru. Vůle nenechat si zanést ostrov dalšími dravci z rostlinné říše je veliká, prosí vás i o zkontrolování obuvi, jestli na ní nepřevážíte nějaká semínka. Snad ještě není pozdě.
Opravdu domácích rostlin, které využívali i domorodci, je málo, patří mezi ně breadfruit, taro (kolokasie jedlá), ti (dračinka, prodává se u nás jako pokojová rostlina), koa, moa, a’ali’I, pukiawe, ohi’a lehua.
Ale zpátky na zahrádku: náš kouzelný mužíček na závěr zahrál na ukulele a zmizel v houští, takže jsme vyfotili pár fotek okolní květeny (většinou se mi tam nějak podařil vklínit můj obličej jako měřítko) a nasedli na Pineapple express, což je mašinka, která vás proveze plantáží za mučivých zvuků současného havajského popu. Naštěstí ho občas přeruší výklad o zakladateli plantáže, hrdinovi jménem John Dole, který na ostrov dorazil v roce 1877 s ambicemi, 1.500 dolary a titulem z Harvardské university (v oblasti zahradnictví). Ananasy se úspěšně pokoušeli pěstovat i lidé před ním, ale on přišel s nevídanou novinkou – zvládnul ananas přesunout do plechovky, takže jeho odběratele rázem tvořili nejen ostrované, ale i většina amerických domácností na kontinentě. Ostatně, možná i vy si občas dáte jejich ananasový kompot. K tomu samozřejmě společnost Dole dodává i celé ananasy (a teď už i víme, jak je kupovat).
Když jsme se dostali na pokročilou úroveň na poli ananasů, jali jsme se ochutnávat ostatní vzorky čersvě připraveného ovoce – kokos, banán, papáju, mango, cukrovou třtinu. Ta byla asi největším překvapením. Představovali jsme si, že šťáva, kterou vysáváte ze stonků, bude chutnat jen sladce, jako cukr. Na jazyku se vám ale rozvine ještě velice příjemná, těžko popsatelná chuť. I všechny ostatní druhy ovoce ale chutnaly o hodně lépe než jejich soukmenovci, co jsme dosud měli možnost ochutnat. Inu, nejlepší jsou u zdroje. Fotky zde.
Poznámka k ukuleli: v havajštině znamená „skákající blecha“; a je na Havaji vlastně nováček. Je to nástupce čtyřstrunného nástroje cavaquinho, který sem dovezli Portugalští imigranti v r. 1878. Malá kytarka se rázem stala senzací a oblíbila si jí i královská rodina. Nejdražší havajská ukulele se vyrábí ze dřeva rostliny koa, jeho cena se pohybuje v tisících dolarů.