NA PRŮZKUMU OSTROVA

Probudili jsme se do deště. Předpověď počasí hovořila jasně: následující tři dny má přšet. Naštěstí se během chvíle vyčasilo, takže jsme se rozhodli začít prozkoumávat ostrov s pomocí místní hromadné dopravy. A protože už ráno je tu teplíčko, šel se Filip vyzbrojit na cestu do Cold Stone (obchodu se zmrzlinou), a já do Jamba juice. To je takový současný fenomén, jsou to vlastně řetězce obchodů, kde vám namixují čerstvé ovoce s džusem + zmrzlinou či ledem, a nalejí vám to do velkého poháru. Říká se tomu smoothie a v Arizoně (kde máme Keva juice) to lidé občas popíjí místo oběda. Jaké bylo moje překvapení, když se mě Havajan za pultem zeptal, jaký do toho chci alkohol... havajský zlepšovák, řekla bych, tohle by se u nás nestalo:). Nicméně jsem odmítla, pít po ránu v takovémhle vedru není můj styl.
Filip našel na interetu čas i místo odjezdu. Místní autobusy jsou podobné těm našim, jen trochu méně pohodlné a silně podchlazené uvnitř. Po vnějším obvodu celého autobusu vede lanko, za které musíte zatahat, když si přejete vystoupit na zastávce na znamení. Všechno ostatní funguje podobně, včetně světelné cedule ukazující název další zastávky a příjemného hlasu, který je čte. Opět nemáte šanci, názvy jsou si pekelně podobné. Přidávám název jedné zastávky: Kamehameha: Pohuehue, Ka’a’awa Beach Park. Nicméně scenérie tady je tak úchvatná, že nám ani nevadilo, když jsme přejeli zastávku, ze které jsme plánovali výlet k majáku, a ocitli jsme se na písečné pláži Makapu’u.
Poté, co jsme se dostatečně vydováděli ve vlnách, jsme se došourali zpět k zastávce autobusu ve snaze se vrátit k majáku – a začalo naše dobrodružství s místní dopravou. Autobusy totiž samovolně mění čísla. Po naší „23-ce“ už nebylo ani stopy, přeměnila se na „57-čku“, která jela zpátky do Honolulu. Nasedli jsme s tím, že se vrátíme jednu zastávku, ale autobus náhle změnil směr. Změnili jsme plán a nechali jsme se vézt až k předposlední zastávce, kdy pasažéry tvořili kromě nás už jen tři Japonci a Havajan ladící si ukulele. Už to vypadalo, že jedeme na severní špici ostrova, když se ozvalo, že autobus od další zastávky jede rovnou do Honolulu a už nikde nestaví. Chtělo se nám jet ještě výš, do Údolí chrámů, takže jsme vyskočili uprostřed pěstěné džungle a přemýšleli, co dál. Rozhodli jsme se, že počkáme na autobus č. 56. Po 30 minutách marného čekání jsme to vzdali a přešli na zastávku autobusu č. 57, ve směru proti naší původní trase jízdy (varianta maják podruhé), kde jsme čekali dalších 20 minut, načež jsme to vzdali a vrátili se zptáky na zastávku, kde jsme vystoupili. Když přijel autobus do Honolulu, rezignovaně jsme nastoupili a jeli do města. V autobuse jsme našli kopie jízdních řádů i s plánky, včetně toho, co jezdí kolem ostrova. Nadšení z toho, že zítra už budeme vědět, co a jak, ovšem rychle opadlo. Tak předně, zdaleka ne všechny zastávky jsou tam zaneseny, jízdní řád tvoří vlastně jakási série kontrolních bodů označených od A do V (v našem případě). Autobusy ale nevyjíždí z bodu A, nýbrž z bodu O, a každý autobus dané linky může mít jinou cílovou stanici. Některé si v průběhu jízdy prostě změní číslo a jedou úplně jinou trasou. Pokuste se tohle všechno zanést na papír a vytvoříte sérii čísel a slov, ve které se nikdo nevyzná – tedy až na místní obyvatelstvo. Přesto jsme se to rozhodli následující den ještě zkusit.
Posílení večeří z čínské restaruace jsme šli (pro jistotu pěšky) ke královskému paláci okolo přehlídky nevkusu v místní radnici. Pak už jen koupit galony vody na další den a jít si zdřímnout do hotelu. Časový posun o tři hodiny přes den necítíte, ale jakmile je tady desátá večer, vaše tělo už dělá všechno proto, aby si mohlo odpočinout. První fotky z Havaje zde.