NEDĚLE V HILTONU

Dnes jsme rozřešili další hádanku: jak vypadá snídaně v Hiltonu. Filip tvrdil, že to bude nezapomenutelný zážitek, já jsem se přikláněla k teorii, že se bude jednat o klasiku, kterou tu nazývají „continental breakfast“. Ta obsahuje míchaná vajíčka, slaninu, párečky, opékané brambory, croissanty, muffiny a ovoce. Když jsem dorazila do monstrózní místnosti vyhrazené na naší snídani (ale jinak používané na plesy), zhrozia jsem se.  Přes tisíc účastníků konference, navíc profesionálních učitelů, vyplnilo prostor hlučným šumem konverzace. Vzápětí jsem zjistila, že jsem sázku vyhrála. Inu, když se čtyřdenní konference pořádá ve 37 sálech hotelu Hilton na Havaji, přímo na Waikiki, nemůžete čekat, že ze 440 dolarů, které za ní zaplatíte, zbyde na snídani, kterou si tu dopřávají boháči, co platí až 4.900 dolarů za noc v apartmá s vyhlídkou na moře. Jen mě trochu zamrzelo, že nám nenabídli ani místní čerstvé a relativně laciné ovoce, které jsme měli možnost ochutnat včera na farmě. Zato jen předmístnost na dámských toaletách, určená k tomu, aby si dámy přepudrovaly nosík, byla stejně veliká jako celý náš hotelový pokoj.
 
První den konference byl vynikající. Vynechám detaily, ale vyslechla jsem pár přednášek, které mě opravdu rozšířily obzor. Samozřejmě se tu najdou i filutové, co vedou výzkum-nevýzkum a prezentují závěry, které už jsou obecně známé (nebo samozřejmé pro každého, kdo se pohybuje v praxi), ale to je asi na každé konferenci. 
Nezajímavější pro mě byla prezentace profesorek z univerzity v Indianě, nazvaná „White trash theory“. White trash, tedy „bílý odpad“, nazývaný některými Američany i trailer trash, „odpad z karavanů“, jsou chudí běloši žijící většinou na okrajích měst v chudinských čtvrtích či v karavanech (máme je i u nás v Havasu). I když pracují (většinou za minimální mzdu), nemají šanci se zvednout sami na nohy a dostat se do jiného prostředí. Přednášející dosti přímočaře rozkrývala intra-rasovou diskriminaci a princip, kterým jí lidé, co vychovávají další generace, podvědomě pěstují v dětech. Zjednodušeně: typický americký učitel v USA je totiž bílá žena ze střední třídy s představou, že „dobrý student s budoucností“ nosí pomůcky, vyžehlené oblečení apod. (což je o materiálních věcech více než o inteligenci či nadání).  Tuhle koncepci pak samozřejmě předává svým studentům, takže intra-rasovou diskriminaci živí. Zjistilo se, že „white trash“ děti vykazují všechny příznaky posttraumatické stresové poruchy, což je stav, kterým lidé trpí např. po tsunami nebo podobné katastrofě. Nebudu se více rozepisovat, jen zmíním poslední zajímavost: téma je tak ožehavé, že autorku nutili k pozměnění názvu. Kdo? Prezidentská kancelář. Autorka je naštěstí žena od rány a považuje to pouze za dobrý vtip. Mě to děsí.
 
Po konferenci jsme se s Filipem zajeli podívat na Pearl Harbor. Turistické centrum i známý památník USS Arizona (známe jí z učebnic: 7. prosince 1941 Japonci rozbombardovali zdejší přístav a potopili i USS Arizona. Loď šla ke dnu po devíti minutách a vzala s sebou 1.177 námořníků. K potopené USS Arizona turisty dnes zavezou lodičkou) už byly zavřené, takže jsme se alespoň prošli přístavem v zapadajícím slunci.
 
Požádala jsem Filipa, aby vám popsal, co dnes podnikal, takže předávám slovo:

Dnes je zapsání zážitků z Havaje na mě, neboť je žena má nejmilejší na konferenci.
Nečekejte žádné vzdělávání - nejsem učitel:). Vzhledem ke svému slohovému talentu raději zvolím poněkud netradiční formu.

1. šel jsem do lesa
2. jel jsem autobusem číslo 54 a čirou náhodou se mě nepokusil řidič zmrazit
3. v autobuse zpívala místní kráska
4. v lese bylo vlhko a cesta vedla strmě vzhůru
5. je lovecká sezóna - loví čuníky. Mám se bát?
6. potkal jsem smečku psǔ s anténami, olízali mi nohy ???? Asi nějaké místní bobule. Měl bych si dávat pozor na to, co jím.
7. šel jsem další hodinu a půl
8. nádherné výhledy do údolí a návrat
9. bloudění, slepá ulička
10. cesta zpět autobusem číslo 54 tentokrát se mě řidič pokusil zmrazit
11. fotky zde