Jinak ale musím konstatovat, že kvalita příspěvků i přednášejících se dosti liší. Někteří zahraniční účastníci se ani neobtěžují přeložit všechno do angličtiny, takže prezentují dosti podivný pelmel. Také mě zaujalo, kolik nerodilých mluvčích (občas s přízvukem skoro na hranici srozumitelnosti) tady v USA učí na univerzitách. Tohle je asi opravdu země neomezených možností.
Filip se dnes zajel podívat do královského paláce Iolani. Najdete tu jediný autentický trůn ve spojených státech:). Éra vladařů bohužel skončila smutně – poslední královnu, Lili’uokalani, tu věznili v jejích ložnicích po převratu v r. 1893(a následnému svržení monarchie), který měli na svědomí američtí (a někteří evropští) obchodníci, s tichým souhlasem americké vlády. Zbytek vysvětlí Filip, předávám slovo:
Iolani palác je spíš poněkud přerostlá vila, ale musím ocenit, že na místní zvyklosti(USA) obsahuje neobvykle malé množství sádrokartónu a papírových zdí. Místní zřejmě tuší, jaký poklad mají, tak všechno chrání před zmrzlinou upatlanýma rukama turistů.
Prohlídku bych shrnul z pohádky upirátěným "za devatero plexiskly a devatero návleky". Tímto návratem do dětství, návleky jsem měl na sobě naposled při návštěvě OÚNZ, začala prohlídka vedená rodilou Havajankou. V paláci je vše pečlivě chráněno, zaplexisklováno, zahrazeno a sledováno armádou dobrovolníků.
Prohlídka začala v prázdném sále a pokračovala přes prázdnou modrou komnatu do přeplněné jídelny. V jídelně, kde se pořádaly státní radovánky bylo prostřeno pro sedm lidí. Víc se jich tam nevešlo. Ovšem zajímavou součástí jídelny byly neuvěřitelně vzácné vázy ze vzdálených Čech.
Skrze ne zcela autentický výtah jsme se dostali do haly s velmi starým a vzácným stolem (100 let) a pokračovali dál do královy místnosti s postelí, královnina pokoje s postelí a výtahem zpět do prvního patra do haly s trůnem.
Celý problém paláce je délka jeho služby monarchii. Pokusím se načrtnout stručné dějiny ostrova.
1778 James Cook ostrovy objevil (pojmenoval je Sandwich Islands)
1810 Kamehameha I. zcela demokraticky povraždil náčelníky na ostatních ostrovech a prohlásil se za krále (Britové dodali pušky a děla).
1811-1839 bílí osadníci a misionáři pracují na reorganizaci společnosti
1840 vyhlášena konstituční monarchie a velká část moci převedena na obchodníky (Brity a Američany), Havajané nemohli volit.
1879 postaven Iolani palác
1894 královna Liliʻuokalani se pokusí dát obyvatelům volební právo a je za své zásluhy svržena a poslána do USA
1894 vyhlášena The Republic of Hawaiʻi a president Sanford Dole (čirou náhodou majitel největších Spojených Ananasoven)
1900 Havaj si anektovaly USA
Po roce 1900 byla většina majetku paláce rozprodána - až na stůl v druhém patře.
Na následující fotce si zkuste odhadnout kdo z těch dvou pánů je první král Havaje.
Je to ten vpravo. Civilizovaný pouhých 32 let po prvním setkání s bílým mužem.
Po konferenci jsme nasedli s Filipem do soukromého autobusu a čekali, až se k nám připojí další Luauníci. Měli jsme průvodce – baviče, jehož úkolem bylo seznámit během asi půlhodinové jízdy na západní pobřeží co nejvíce lidí a vytvořit pocit „rodinného výletu“. Měl bezkonkurenčně dobré vtipy a pohotový komentář, takže jsme se celou jízdu chechtali. Na soukromou pláž, kde se Germaine’s Luau pořádá, jsme přijeli právě se západem slunce. Když jsme se pohodlně usadili na rohože, začala show. Na pódiu se dost nečekaně objevili chlapíci s elektrickými kytarami a silně nalíčená korpulentní dáma s květinovou čelenkou, připomínající ze všeho nejvíc Ruskou bábušku. Trochu jsme se vyděsili – čekali jsme troubení na mušle a bubínky, prostě iluzi divochů. Ono to tam vlastně všechno bylo, jen květiny i sukýnky tanečnic byly z plastu (ale možná jsme jen seděli moc blízko, jinak bychom si toho nevšimli:)) a v pozadí bubnů byly neustále elektrické kytary se zpívající bábuškou, takže se z domorodých písní stávala dechovkovo-popová fúze. Upřímně, kdyby mezi tanečníky najedou vskočil Mickey Mouse, ani bych se moc nedivila. Úplně jsme zapomněli, že show je určená americkým divákům.
Co se tance týče, to byla jiná káva. Tanečnice předvedly tance z celé Polynésie a samozřejmě i z Havaje. Hula má vlastně dvě varianty: Hula kahiko, původní hula a hula auwana, moderní hula. Když jsme se dívali na sugestivní pohyby profesionálních tanečnic, pochopili jsme, proč hulu ve dvacátých letech devatenáctého století puritánští misionáři zakázali. Naproti tomu, kdyby byly bývali misionáři viděli naši verzi (ano, I já jsem se ocitla na pódiu a nechala se domorodci učit), asi by se nezmohli ani na zákaz, protože by se dříve zadusili smíchem. Naštěstí na luau všichni pijí koktejly (nejoblíbenější jsou Mai Tai a Blue Hawaii), takže místo smíchu obecenstvo živě povzbuzovalo. Když jsme my, ženy, scházely z pódia, utvořili muži dvacetihlavou řadu a každý z nich nám dal honi honi - polibek. Samozřejmě až na Filipa, ten vyhodnotil situaci tak, že nechce líbat cizí ženské, takže seděl a díval se na to, jak mě líbe dvacet chlapů. Tomu říkám přístup FAVáka:).
A co jsme tam všechno pojedli:
Poi – fialově zbarvená pasta z kořenů kolokasie jedlé
Mahi mahi – smažená koryféna velká (= ryba)
Kalua – prase pečené v zemi (s horkými kameny)
Lomi lomi – uzený losos s rajčaty a cibulí
Kuřecí teriyaki
Haupia – kokosový puding
+ Rýže a rýžové nudle
Zelí s ananasem
Fotky zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat