SETKÁNÍ S HUMUHUMUNUKUNUKUAPUAA

Dopoledne byla na programu zahajovací řeč od doktorky Au (Ph. D. Kathryn Au) o úspěších ve zvyšování gramotnosti na Havaji a Chicagu, a jelikož není spojená s mým oborem, ani mojí bezprostřední zkušeností, rozhodla jsem se ji vynechat a zajet se s Filipem potápět na pláž v zalitém kráteru. Byla to moje první zkušenost s korály a jejich obyvateli, takže jsem se nořila do vody s obavami z barakud a bolestivých šlápnutí na mořské ježky, kterými nás strašili v instruktážním videu.
Poté, co jsem zjistila, že jsou ježci zalezlí ve skulinách a kontakt rozhodně nevyhledávají, a když jsem uviděla první hejno barevných ryb, mě panika přešla. Je až neuvěřitelné, co všechno můžete vidět na mělčině u pláže, kde se denně koupou stovky turistů. Ryby veliké jako vaše dlaň vám nerušeně proplouvají kolem obličeje. Byla jsem v šoku. Tak nějak jsem měla předtím tendenci na svět pod mořem aplikovat pravidla světa nad ním, kde si vás ani vesnická kočka nepustí k tělu, pokud zrovna nemá ona vzteklinu, nebo vy salám.  V moři je to ale jiné. Plavání mezi korály s hejny barevných rybek bude asi jedna z mých nejživějších vzpomínek z Havaje. Dokonce jsme měli tu čest potkat se i s rybou s nejšílenějším havajským názvem: humuhumunukunukuapuaa. Nutno ovšem podotknout, že úplně bez následků jsem neodcházela. Korály totiž umí žahat, a když plavete na mělčině, nevyhnete se to mu, že občas škrtnete kolínkem.
 
Druhý den konference opět přinesl několik překvapení. Namátkou vybírám studii obézních předškoláků ze San Antonia v Texasu. Kohosi z učitelů a zdravotníků, co děti testovali v oblastech jejich kognitivních a dalších schopností a dovedností (mimochodem, obězní děti v téhle oblasti už mají 10 let nadprůměrně vyvinutou motoriku a nikdo nedokáže vysvětlit proč) napadlo během výzkumu nabídnout dítěti ovoce. Dítě reagovalo nedůvěřivě, což zdravotníky navedlo na další test: požádat děti, aby pojmenovaly vybrané druhy ovoce a zeleniny, které jsou běžně k dostání. Výsledky překvapily: určité skupiny dětí v předškolním a mladším školním věku tady, ve Spojených státech, ještě nikdy neviděly běžné druhy ovoce a zeleniny.  Začalo se pátrat po příčinách a chodit do domácností, kde batolata cumlají limonádu a žužlají mexickou stravu připravovanou na sádle. Když začali rodiny přeučovat na zdravou stravu, zjistili, že pro ně často není tak dostupná jako pro ostatní - obchodní řetězce totiž kdysi dávno logicky došly k závěru, že ve čtvrtích, kde jim nejde ovoce a zelenina na odbyt, se nevyplácí něco takového vůbec nabízet. Prosazování zdravé stravy v chudších čtvrtích se tak ještě více vzdálilo úspěchu. Na předměstích San Antonia konkrétně se pak snaze bojovat s obezitou staví i další faktory, jako třeba to, že když pošlete dítě ven na ulici, aby mělo pohyb, může  kromě obvyklých problémů se stříkačkami na hřištích narazit ještě na smečky agresivních toulavých psů. A to ještě nemluvíme o čtvrtích, kde se na ulicích střílí.  USA, 21. století.
 
Filip podnikl výpravu na okraj sopečného kráteru Le’hai, známého také jako Diamond Head. Ze dna kráteru vás nechají vystoupat  více jak jeden kilometr vysoko na jeho okraj s dech beroucí vyhlídkou na ostrov. Fotky z dnešního dne zde.
 
Ale den ještě neměl končit. Na konferenci jsem zjistila, že Luau (tradiční havajská hostina s hudbou a tanci) , které jsme si objednali společně s konferencí, bude ve středu večer, takže ho kvůli odletu nestíháme. Pokoušela jsem se organizátory poprosit, aby nás přesunuli na úterý, ale tvrdili, že to nejde. Navrhli, že lístky, za které jsme zaplatili 100 dolarů, ode mě odkoupí, a že si pak budu moci koupit lístky za úterý, ovšem za skutečnou cenu 140 dolarů (má to být nejlepší Luau na ostrově). Nakonec jsem lístky prodala a začala se smiřovat s tím, že si Luau budeme muset nechat kvůli ceně ujít. Po cestě na oběd jsem uviděla stánek, který nabízel totéž Luau „levněji“. Když jsem se zeptala, kolik stojí, zapovídali jsme se a on mi dal vizitku na jakýsi stánek v místním nákupním centru. Pozdě odpoledne jsme se to tam šli s Filipem prozkoumat. Našli jsme typického agenta s teplou vodou. Tvrdil, že nám dá lístky zadarmo, když si přijdeme vyslechnout prezentaci jeho firmy, zaměřenou na turisty. Ačkoliv se normálně podobným akcím vyhýbáme, tentokrát jsme se na ní vypravili. V hlavním sídle společnosti se nás chopil statný černoch a posadil nás ke stolku vyhrazenému pro svoje oběti. Začali jsme vyplňovat jednoduchý dotazník ´kolik máme dětí, jaká je naše ideální dovolená a tak. Pak se nás zeptal, jak dlouho už jsme spolu, a my zjistili, že máme právě roční výročí. Opravdu nás to rozesmálo, co se týče pamatování významných dní, jako jsou narozeniny či datum svatby, jsme totiž oba stejní zoufalci.
Výslech se obrátil, když jsem zjistila, že už tu několik let žije. Dozvěděli jsme se, že pronájem 1+1 tady v Honolulu prý přijde na 1.600 dolarů za měsíc, takže bydlí 7 mil od města, kde totéž platí za 3+1. Pořád žádná sláva...
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se náhle na pódiu afektovaná ženština a vyžádala si naší pozornost. Pokusila se z publika vymámit deset tisíc dolarů za to, že nám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě za to, že vám zaručí velké slevy na apartmány kdekoli na světě v době, kdy se tam rozhodneme mít dovolenou. V první řadě seděl světácký důchodce se svojí chotí, na kterého se přednášející postupně zaměřila, protože ji dráždil svými komentáři. Alespoň jsme se bavili. Když skončila přednášející, nastoupil k našemu stolečku „zlý polda“ a snažil se nás přinutit, abychom zaplatili ještě dnes. Vytrvali jsme, přežili jsme, a šli si vyzvednout dárek – dva lístky na nejlepší Luau ve městě zdarma. U pokladny jsme potkali onoho důchodce z prezentace. „Tak co jste si vybrali?“, zaburácel.. Když jsme odpověděli, prohlásil: „A už jste byli v Mariottu? Tam vám dají stovku dolarů. A v Shellu? ....“ Ukázalo se, že tenhle páreček jsou notoričtí vytloukači podobných prezentací a ještě se u toho baví.
Když jsme se ocitli zpátky na ulici, o lístky bohatší, vysmátí a hladoví, začali jsme slídit po něčem k snědku. Skončili jsme ve vyhlášené Japonské restauraci (další překvapující fakt: nejvíce je na ostrovech Japonců a ostatních asiatů, na druhém místě jsou běloši, domorodí Havajané tvoří 20%). To, že je dobrá, bylo zřejmé nejen ze všech medailí, které měli za výlohou, ale i z fronty lidí, co čekala před vchodem. Vybrali jsme si dobře.  Ishiyaki (jídlo, které vám přinesou v rozpálené kamenné misce) a tři druhy saké podle výběru japonského someliéra, byla lahodná tečka za dnešním dnem.  Třešničkou na dortu bylo, že když jsme servírce řekli, že jsme z Čech (je tu běžné se s lidmi na cestách i personálem dávat do hovoru), úplně se rozzářila a prohlásila, že fandí českému fotbalovému mužstvu.