První týden pracovního zápřahu jsem zvládla dobře. Vstávání do tmy a do zimy (netopíme, takže rána a večery v domě bývají trochu chladnější) mě sice nenaplňují optimismem, ale hned, jak odcházím z práce, vychutnávám si zdejší teplé a slunečné počasí.
V pondělí jsme si zajeli do posilovny; byla narvaná k prasknutí – i tady mají lidi novoroční předsevzetí:) Já si předsevzetí nedávám, ale kdyby se mi podařilo méně pracovat a více se bavit, nezlobila bych se. První týden se nám v tomhle ohledu vydařil – jezdili jsme cvičit a skoukli jsme asi čtyři filmy. Navíc jsem zase viděla všechny své kolegy a studenty, kteří už mi po třech týdnech začínali pomalu scházet. S několika mými kolegy - kamarády jsme zašli do steak house na večeři a pozvali jsme je k nám na sobotu na langoše (a přitom jsme zjistili, že jedna naše kamarádka spadá do kolonky novoroční předsevzetí: dieta).
V pátek jsme kompletně vyčistili akvárko u mě v práci. Celá ta legrace nám trvala asi dvě hodiny, ale rozhodně stála za to. Fotky akvárka a “mojí třídy” najdete zde.
Před tím jsem si popovídala s kolegyní, co už dva týdny přechází angínu. Mimoděk jsem tak získala další poznatek do kapitolky „pracovní etika v USA“. Tady je totiž práce opravdu až na prvním místě... na nemocenskou tu máte patnáct dní, když přesáhnete, máte smůlu (pokud se nad vámi neustrnou kolegové, a nedarují vám nějaké ty dny navíc z „banky“ nevybraných nemocenských dní. Pozn.: o bance už jsem psala). Naprostá většina lidí se ale snaží si dny nevybírat na tak banální důvod, jako je choroba. Když prý onemocníte na začátku týdne, zvážíte, jestli nezajít k lékaři pro Decadron. Decadron, či Dexamethasone, je silný steroid, který vám potlačí symptomy choroby zhruba na tři dny, takže můžou plně propuknout až o víkendu, kdy máte konečně čas je řešit. Někteří zaměstnavatelé prý injekci svým zaměstnancům proplácí. Nestačila jsem zírat... zajímalo by mě, jestli by podobná filozofie měla úspěch u nás... dokážete si představit, že si necháte píchat steroidy, abyste mohli pracovat ještě o tři dny déle, než se konečně složíte?
Sobotní ráno je u nás těločvičné – zajedeme do naší posilovny, já jdu na power jógu a Filip si zaposiluje. Večer jsme pro kamarády usmažili langoše. Uspěli jsme. Ostatně, cokoliv smaženého tady má úspěch:). Jen jsme si všichni s hrůzou uvědomili, že už nám zbývají jen čtyři měsíce... školní rok tu končí 22. května.
V něděli jsme konečně měli šanci si trochu popovídat s Chrisem (stále platí, že s ním sice bydlíme, ale téměř ho nevídáme). Zjistili jsme, že to byl právě on, kdo zatýkal onoho nešťastníka, co vyhrožoval minulý pátek naší ředitelce bombou. Byl to kluk, kterého přesně před rokem ze školy vyloučili. Inspirován filmy se snažil být super rafinovaný: aby ho policie nevypátrala podle IP adresy jeho počítače, poprosil svého kamaráda v Mexiku, aby poslal mail on. Bohužel zapomněl na to, že tohle je na americké poměry maloměsto, takže policie brzy zjistila, kdo kamarádil s tím klučinou, co se odstěhoval do Mexika, udeřili na pár vytipovaných studentů, a ještě ten týž den šli pachatele zatknout.
Další příklad toho, jak rychle to tu chodí, se stal tenhle týden. Jeden muž se tu dopátral, že ho žena podvádí, takže šel zastřelit svého soka. Policie na místě vraždy vyslechla jediného svědka, který byl schopný popsat pouze auto, které zastavilo před domem. Prý na něm byla dosti netypická samolepka... když jí popsal, půlka policejního sboru už věděla, pro koho si pojedou: dotyčný byl totiž dělník, který jim dělal podlahy. Nejvíc času jim tak nezabralo vyšetřování, ale přesun do domu vraha. To víte, maloměsto.
Jsem moc ráda, že můžeme bydlet s Chrisem. Vídáme se sice méně, než bychom si s Filipem přáli, ale vždycky to stojí za to. Člověk se dozví dost detailů, které by se jinak neměl šanci dopátrat. Chris je navíc ochotný přihodit pár historek z jeho práce; a vzhledem k tomu, že tady má policista dost pravomocí, jsou to občas skoro Bondovky.
Odpoledne jsme se šli projít s Vinem ven (pro ty z vás, kteří ještě netuší: nešli jsme se vykalit s lahví do přírody, Vino je pes). Přes den bylo 23°C ve stínu, a (samozřejmě) slunečno. Přesně takhle podle mě vypadá ideální leden. Kdybych bydlela v USA, byla bych jedním ze snowbirds, tj. z lidí, co se stěhují za teplou zimou. Sem, do padesátitisícového Lake Havasu City, na zimu přijíždí dalších patnáct až dvacet tisíc snowbirds. Chápu:)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Jen dotaz: píšeš, že sis z hrůzou uvědomila...atd. Opravdu se ti po nikom ani po ničem ještě nestýská ? Opravdu bys tam mohla žít ? Když je tam v zimě TO teplo ? A v létě 50 ve stínu ? Jo a ještě jednu věc: co je to za barevnou odpornost na dně toho akvária? Divím se, že ty ubožátka ploutvičkový nevyskáčou a nespáchají samovraždu skokem na lino. Oni tam nedávají písek ? Sl.
No, upřímně, s tím stýskáním to není zas tak horké. S rodinou se vidím po Skypu a Filip je tu se mnou. Samozřejmě bych ráda viděla svoje české kamarády, se kterými zatím komunikuji jen přes Facebook a maily, ale vím, že za pět měsíců už budu zase s nimi, takže to neprožívám tak, jako kdybych tu měla bydlet na vždycky bez možnosti se vrátit.
A žít bych tu mohla, ale nechtěla. Jen na tu zimu by to bylo fajn:).
S tím akvárkem jsi mě opravdu pobavil(a). Písek jsme tu neobjevili, a v obchodě nemáš moc na výběr. Mrzí mě, že jsem neudělala fotku toho, jak to vypadalo před tím: kombinace hnědé, růžové, zelené a modré, házející odlesky:0 Naše volba barev je oproti tomu dost trapě konzervativní.Všechny objekty, co jsou v akvárku(šňůru zlatých korálů, apod.) jsme tam nechali tak, jak je tam měla dané Ginny:) Doufám, že vysvětlení tak stačí.
PS: Co to znamená Sl., Anonymní?
Okomentovat