Moc děkuji všem, co se ozvali! Teď už mám jistotu, že Češi za oceánem nevymřeli, jak se zdálo - a že se tím pádem nemusíme s Filipem začít množit, abychom zachránili národ. Cosi mi říká, že “praotec Slunečko” by neznělo v učebnicích dostatečně seriózně. Když už někde, hledala bych postavu stejného jména někde v mezi Neználkem a večerníčky.
Dobrá věc se podařila:) – studenti z mojí 4. hodiny zveřejnili svojí parodii na druhé dějství Romea a Julie na YouTube, takže se na ně můžete mrknout. Myslím, že vám jen potvrdí to, co jsem se dočetla v jedné moudré brožurce od Fulbrightů: “Teenagers are just teenagers, everywhere in the world.” Studenti se tu možná musí podřizovat více pravidlům, ale to ještě neznamená, že se neumí odvázat. Spíš naopak: činní tak kdykoliv mají šanci.
Jinak tenhle týden byl zase pro změnu z jak minulého pololetí – dopoledne učit, odpoledne opravovat slohové práce studentů (nejlepší překlep: “Romeo in Juliet”). V pátek večer, přesně po opravení poslední slohovky, se navíc přidala bolest v krku. Ještě jsem si zajela s Filipem a kolegyněmi do kina na Slumdog millionaire (nenechte si ujít!), a pak rychle do postele. Tedy zas tak rychle ne – po cestě jsme to stočili do hospody na jedno. Já jsem nadiktovala barmanovi, jak mi má udělat grog (ha! konečně jsem si i já začala objednávat “off-the-menu”, jak to dělají Američané:0), a za chvíli už jsem se léčila tak, jak mě to naučil tatínek. Tedy ne tak úplně, místo tuzemáku jsme museli použít Bacardi; inu, na Kubu je to tady podstatně blíž než k nám.
Fotky tentokrát nebudou moje; o to budou lepší: jestli ještě neznáte LIFE photo archive, mohlo by vás to zaujmout:)
pátek 27. února 2009
sobota 21. února 2009
TÝDEN DVACÁTÝ DEVÁTÝ
I na mě si studenti vzpomněli při výběru obětí do poroty. Připadla na mě soutěž o královnu krásy. Když jsem se vzpamatovala z toho, že si vybrali zrovna mě, i z toho, že jsem jim na to kývla (přece nedomítnu studenty...), přesvědčila jsem Filipa a vyjeli jsme. V porodě seděli podobně zmatení kolegové. Když nám rozdali hodnotící arch s jednotlivými disciplínami (samozřejmě včetně hodnocení garderóby a chůze po molu), tiše jsme zaúpěli. Naštěstí se do soutěže přihlásilo dost studentek (a jeden student) s odhodláním z toho udělat show i za cenu úmyslného zesměšnění sebe sama, takže jsme si to brzy začali užívat. Prochechtali jsme se celým večerem. Na konci jsme ještě vyslechli šokovanou matku onoho studenta („On mi celou tu dobu trvdil, že jim bude pomáhat s osvětlením!“) a v povznesené náladě se rozešli.
V pátek jsem na přání ‘mých dětí‘ přivedla do školy Filipa. Všechny hodiny měly dost podobnou strukturu: když si studenti prohlédli autentického Evropana, převlékli se do kostýmů a přehráli parodii na Romea a Julii, kterou tenhle týden secvičovali. Filip je natáčel, aby na to měly památku. Hry měly úspěch, i když nebyly „school appropriate“ (nebo právě proto). Ještě jsem stačila natočit svojí třídu a procházku do pavilonu A, ale to už jsme museli prchat domů se převléci, zajet si s kamarády do posilovny, pak na večeři, a na další zcela typickou věc: Bingo.
Jak nám bylo vysvětleno, nebylo Bingo ten večer zcela typické, protože ho organizovali jako součást sbírky pro studenty naší školy, takže přišli „i normální lidé“. Přesto se nám podařilo v sešlosti identifikovat typické hráče Binga – babičky, které si na sešlost přinesou podušky, aby se jim lépe sedělo, hrají na alespoň 4 arších najednou, na židli mají přivázaný veliký igelitový pytel (jedna hra, na kterou spotřebujete jeden list s předtištěnými čísly, vám zabere asi 5 – 10 minut, pak musíte list z archu odtrhnout a vyhodit), na stole talismany, a svou hru berou smrtelně vážně. Nás, nezvané zelenáče, si měří přísným zrakem, zatímco pomrkávají na dědečka, který montónně opakuje písmenka a čísla, která je třeba si zabarvit pomocí lahvičky inkoustu ukončené molitanovým polštářkem o velikosti špičky palce. Byly to právě ony, co nadšeně vykřikovaly „Bingo!“, zatímco vzor barevných inkoustových otisků na našem hracím tiketu stále připomínal spíše neštovice, než pět otisků v řadě. Z naší čtyřčlenné skupinky nevyhrál nikdo, i když na nás moje studentky stále symbolicky vzduchem „házely štěstí“. No, závěr je jasný: příště ani ránu bez zaječí pacičky.
PS: stala se ještě jedna zajímavá událost: Filip mi nainstaloval Google Analytics, sofistikované počítadlo návštěvníků tohoto blogu. Po počátečním šoku z toho, jak velké číslo lidí blog navštěvuje (za pět dnů své existence napočítal Google Analytics 85 návštěv, z toho 54 "unikátních" návštěvníků), následovala lehká melancholie z toho, že nikdo z oněch 54 návštěvníků nemá potřebu mi napsat komentář či email o tom, jak se daří jim. E.T. volat domů! Ozvěte se! Zajímáte mě:))
V pátek jsem na přání ‘mých dětí‘ přivedla do školy Filipa. Všechny hodiny měly dost podobnou strukturu: když si studenti prohlédli autentického Evropana, převlékli se do kostýmů a přehráli parodii na Romea a Julii, kterou tenhle týden secvičovali. Filip je natáčel, aby na to měly památku. Hry měly úspěch, i když nebyly „school appropriate“ (nebo právě proto). Ještě jsem stačila natočit svojí třídu a procházku do pavilonu A, ale to už jsme museli prchat domů se převléci, zajet si s kamarády do posilovny, pak na večeři, a na další zcela typickou věc: Bingo.
Jak nám bylo vysvětleno, nebylo Bingo ten večer zcela typické, protože ho organizovali jako součást sbírky pro studenty naší školy, takže přišli „i normální lidé“. Přesto se nám podařilo v sešlosti identifikovat typické hráče Binga – babičky, které si na sešlost přinesou podušky, aby se jim lépe sedělo, hrají na alespoň 4 arších najednou, na židli mají přivázaný veliký igelitový pytel (jedna hra, na kterou spotřebujete jeden list s předtištěnými čísly, vám zabere asi 5 – 10 minut, pak musíte list z archu odtrhnout a vyhodit), na stole talismany, a svou hru berou smrtelně vážně. Nás, nezvané zelenáče, si měří přísným zrakem, zatímco pomrkávají na dědečka, který montónně opakuje písmenka a čísla, která je třeba si zabarvit pomocí lahvičky inkoustu ukončené molitanovým polštářkem o velikosti špičky palce. Byly to právě ony, co nadšeně vykřikovaly „Bingo!“, zatímco vzor barevných inkoustových otisků na našem hracím tiketu stále připomínal spíše neštovice, než pět otisků v řadě. Z naší čtyřčlenné skupinky nevyhrál nikdo, i když na nás moje studentky stále symbolicky vzduchem „házely štěstí“. No, závěr je jasný: příště ani ránu bez zaječí pacičky.
PS: stala se ještě jedna zajímavá událost: Filip mi nainstaloval Google Analytics, sofistikované počítadlo návštěvníků tohoto blogu. Po počátečním šoku z toho, jak velké číslo lidí blog navštěvuje (za pět dnů své existence napočítal Google Analytics 85 návštěv, z toho 54 "unikátních" návštěvníků), následovala lehká melancholie z toho, že nikdo z oněch 54 návštěvníků nemá potřebu mi napsat komentář či email o tom, jak se daří jim. E.T. volat domů! Ozvěte se! Zajímáte mě:))
pondělí 16. února 2009
TÝDEN DVACÁTÝ OSMÝ
O víkendu na nás čekalo skvělé představení Hamleta v podání vybraných talentů naší školy a výlet do Kalifornie k Salton Sea. Tohle slané jezero nacházející se v 65 metrech pod mořskou hladinou bylo dlouho vyhlášenou ekologickou katastrofou. Po shlédnutí traileru dokumentu o Salton Sea a podivínských obyvatelích osady Bombay Beach na jeho břehu, jsme zabalili a vyjeli jsme. Očekávali jsme smrdutou apokalypsu obsahující vybydlené domy a karavany na břehu zeleného jezera pokrytého mrtvými rybami a ptáky. Když jsme přijeli, byli jsme napůl zklamáni. Díky usilovné rekultivaci jezero nesmrdí, a vlastně vypadá hezky. Jsou tu ohromné kolonie pelikánů a ostatních ptáků, zelené jsou jen okraje; kam se tohle hrabe na Hracholusky v létě. Pravda, je tu dost vybydlených domů a pohled na stávající obyvatele karavanů v Bombay Beach je skličující, ale stále jsem si dokázala představit, proč tu lidé žijí.
O dost veselejší to bylo na Salvation mountain u Slab city. Slab city je vlastně městečko uprostřed divočiny skládající se z karavanů. Podobných osad je na jihozápadě USA dost, a většinou v nich žije již dříve zmiňovaný „white trash“. Tady je ale situace jiná. Je to ráj nevyléčitelných hipíků, líheň kreativity, kde je všechno dovoleno. Hned, co jsme zaparkovali, projel kolem nás na kole obrovský králík. Tedy chlapík oblečený v plyšovém kostýmu králíka. Ostatní obyvatelé prezentovali podobně nenucenou garderóbu a stále příjemnou, bezstarostnou náladu:). Slab City považují za „poslední svobodné místo na zemi“. Jestli jste viděli film Útěk do divočiny, který tam natáčeli, dokážete si asi udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá. A ostatně, i Salvation Mountain, dílo Leonarda Knighta, se tam objevilo. Na „Hoře Spasení“ pracuje už dvacet let. Staví jí ze slámy, jílu a stromů; když je spokojený s tvarem, pomaluje vše akrylovou barvou. A když říkám vše, myslím opravdu vše. Pomalované je všechno v dosahu jeho štětce. Ostatně, mrkněte na fotky (odkaz dole).
Noc strávená u ohně, a posléze v karavanu u jezera, byla až nezvykle klidná. Probudili jsme se s východem slunce. Po letmém pohledu z okénka jsme zjistili, že se k naší pláži neslyšně stahují pelikáni. Naštěstí jsou tihle obři stále plaší, takže jsme nemuseli bojovat o snídani či mopsíky našich kamarádů. A ještě lepší na nich je, že přes veškerou svojí plachost jsou líní zvedat svá těžká těla do vzduchu, takže se dají celkem dobře vyfotit. Bohužel je tu ptáků tolik, že téměř nelze udělat fotku bez toho, abyste na ní neměli alespoň jednoho fógla useknutého. Protože nefotomontážuji, budete tak muset přimhouřit očko nad létajícími zadečky na okrajích fotografií:).
Poslední zastávka byla v Palm Springs. Tohle město má také zvláštní atmosféru, i když z trochu jiného důvodu: přitahuje homosexuální páry. Vládne tu opravdu nenucená atmosféra a na ulicích je až nápadné množství mužů, pohybujících se v párech či malých skupinkách. Filip a Jason na nás byli lehce naštvaní, protože jsme je nechali poměrně dlouho čekat před kavárnou. To by samo o sobě ani nevadilo, ale každý z nich měl na vodítku jednoho mopsíka. Zřejmě vypadali pro místní obyvatele dost neodolatelně, prý se s nimi několik chtělo přes pejsky hned seznámit...
V Palm Springs najete další ukázku Americké víry v to, že sny se dají splnit. Mají tu fascinující lanovku, která vás za 10 minut vyveze do 2600 metrů (a ještě se u toho pomalu otáčí, způsobujíce tak citlivějším povahám nemalé obtíže). Klimaticky bývá lanovka označována za „výlet ze Sonorské poště do Kanadské tundry“. A teď k tomu splněnému snu: lanovka vznikla jako nápad mladého elektroinženýra Francise F. Crockera, který si jednou v létě (které bývá v Palm Springs stejně úmorné jako v Havasu) povzdechl, že by chtěl být někde, kde je „pěkně a chládek“. Začal plánovat a shánět peníze... a o 31 let později už seděl v první lanovce. Tohle obdivuhodné odhodlání donutí Čecha zakroutit hlavou, ale my ho tu vidíme na každém kroku. Lidi kolem nás se tu nebojí snít a věří, že i jedinec může věci změnit. Ať už to znamená cokoliv – vypracovat se, sloužit komunitě, tlačit svého politika k zodpovědným rozhodnutím, postavit pro obyvatele svého města lanovkovou dráhu. Samozřejmě s tím souvisí i odhodlání tvrdě pracovat. Mít tu dvě zaměstnání je prý u lidí střední třídy dosti běžné; funguje tak i většina mých kolegů. Tuhle filosofii si děti přináší z rodin a pěstují ji u nich i ve škole. Není neobvyklé, že se studenti sami od sebe rozhodnou spustit petici, či sbírku pro ostatní a strhnou členy své komunity. „Fund-raising“ je součástí snad každé společenské akce... a lidé stále chtějí platit, když si myslí, že má sbírka smysl. Dítě se tak od školních let učí, že jeho činy mohou mít váhu i v širším společenském prostředí, než je jeho rodina nebo třída.
Na tohle téma a spoustu dalších jsme se bavili s našimi americkými kamarády po cestě domů. Čtyři hodiny utekly jako nic; Lake Havasu City nás přivítalo ohňostroji (přes víkend tu byla soutěž ohňostrůjců), všechno se zdálo být v pořádku –tedy až do chvíle, kdy domů přijel Chris a řekl nám, že Vino je v útulku pro psy. Zřejmě ho chudáka rány z ohňostrojů vyděsily natolik, že utekl. Bohužel ho před tím nenapadlo vzít si obojek, takže ho odchytli v domnění, že je to toulavý pes. Nedělní noc tak chudák strávil v útulku, pondělní ráno čelil šampónu, teploměrům a očkovacím jehlám, odpoledne ho díky Chrisově přímluvě pustili (v pondělí byl státní svátek - President’s Day). Tak i on byl na výletě:). Slibované fotky zde.
O dost veselejší to bylo na Salvation mountain u Slab city. Slab city je vlastně městečko uprostřed divočiny skládající se z karavanů. Podobných osad je na jihozápadě USA dost, a většinou v nich žije již dříve zmiňovaný „white trash“. Tady je ale situace jiná. Je to ráj nevyléčitelných hipíků, líheň kreativity, kde je všechno dovoleno. Hned, co jsme zaparkovali, projel kolem nás na kole obrovský králík. Tedy chlapík oblečený v plyšovém kostýmu králíka. Ostatní obyvatelé prezentovali podobně nenucenou garderóbu a stále příjemnou, bezstarostnou náladu:). Slab City považují za „poslední svobodné místo na zemi“. Jestli jste viděli film Útěk do divočiny, který tam natáčeli, dokážete si asi udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá. A ostatně, i Salvation Mountain, dílo Leonarda Knighta, se tam objevilo. Na „Hoře Spasení“ pracuje už dvacet let. Staví jí ze slámy, jílu a stromů; když je spokojený s tvarem, pomaluje vše akrylovou barvou. A když říkám vše, myslím opravdu vše. Pomalované je všechno v dosahu jeho štětce. Ostatně, mrkněte na fotky (odkaz dole).
Noc strávená u ohně, a posléze v karavanu u jezera, byla až nezvykle klidná. Probudili jsme se s východem slunce. Po letmém pohledu z okénka jsme zjistili, že se k naší pláži neslyšně stahují pelikáni. Naštěstí jsou tihle obři stále plaší, takže jsme nemuseli bojovat o snídani či mopsíky našich kamarádů. A ještě lepší na nich je, že přes veškerou svojí plachost jsou líní zvedat svá těžká těla do vzduchu, takže se dají celkem dobře vyfotit. Bohužel je tu ptáků tolik, že téměř nelze udělat fotku bez toho, abyste na ní neměli alespoň jednoho fógla useknutého. Protože nefotomontážuji, budete tak muset přimhouřit očko nad létajícími zadečky na okrajích fotografií:).
Poslední zastávka byla v Palm Springs. Tohle město má také zvláštní atmosféru, i když z trochu jiného důvodu: přitahuje homosexuální páry. Vládne tu opravdu nenucená atmosféra a na ulicích je až nápadné množství mužů, pohybujících se v párech či malých skupinkách. Filip a Jason na nás byli lehce naštvaní, protože jsme je nechali poměrně dlouho čekat před kavárnou. To by samo o sobě ani nevadilo, ale každý z nich měl na vodítku jednoho mopsíka. Zřejmě vypadali pro místní obyvatele dost neodolatelně, prý se s nimi několik chtělo přes pejsky hned seznámit...
V Palm Springs najete další ukázku Americké víry v to, že sny se dají splnit. Mají tu fascinující lanovku, která vás za 10 minut vyveze do 2600 metrů (a ještě se u toho pomalu otáčí, způsobujíce tak citlivějším povahám nemalé obtíže). Klimaticky bývá lanovka označována za „výlet ze Sonorské poště do Kanadské tundry“. A teď k tomu splněnému snu: lanovka vznikla jako nápad mladého elektroinženýra Francise F. Crockera, který si jednou v létě (které bývá v Palm Springs stejně úmorné jako v Havasu) povzdechl, že by chtěl být někde, kde je „pěkně a chládek“. Začal plánovat a shánět peníze... a o 31 let později už seděl v první lanovce. Tohle obdivuhodné odhodlání donutí Čecha zakroutit hlavou, ale my ho tu vidíme na každém kroku. Lidi kolem nás se tu nebojí snít a věří, že i jedinec může věci změnit. Ať už to znamená cokoliv – vypracovat se, sloužit komunitě, tlačit svého politika k zodpovědným rozhodnutím, postavit pro obyvatele svého města lanovkovou dráhu. Samozřejmě s tím souvisí i odhodlání tvrdě pracovat. Mít tu dvě zaměstnání je prý u lidí střední třídy dosti běžné; funguje tak i většina mých kolegů. Tuhle filosofii si děti přináší z rodin a pěstují ji u nich i ve škole. Není neobvyklé, že se studenti sami od sebe rozhodnou spustit petici, či sbírku pro ostatní a strhnou členy své komunity. „Fund-raising“ je součástí snad každé společenské akce... a lidé stále chtějí platit, když si myslí, že má sbírka smysl. Dítě se tak od školních let učí, že jeho činy mohou mít váhu i v širším společenském prostředí, než je jeho rodina nebo třída.
Na tohle téma a spoustu dalších jsme se bavili s našimi americkými kamarády po cestě domů. Čtyři hodiny utekly jako nic; Lake Havasu City nás přivítalo ohňostroji (přes víkend tu byla soutěž ohňostrůjců), všechno se zdálo být v pořádku –tedy až do chvíle, kdy domů přijel Chris a řekl nám, že Vino je v útulku pro psy. Zřejmě ho chudáka rány z ohňostrojů vyděsily natolik, že utekl. Bohužel ho před tím nenapadlo vzít si obojek, takže ho odchytli v domnění, že je to toulavý pes. Nedělní noc tak chudák strávil v útulku, pondělní ráno čelil šampónu, teploměrům a očkovacím jehlám, odpoledne ho díky Chrisově přímluvě pustili (v pondělí byl státní svátek - President’s Day). Tak i on byl na výletě:). Slibované fotky zde.
neděle 8. února 2009
TÝDEN DVACÁTÝ SEDMÝ
Konečně jsme se stali členy služby Netflix. Je to v podstatě zásilková půjčovna filmů. Na webových stránkách společnosti (viz zde) si sestavíte pořadník filmů, které chcete vidět, a oni vám okamžitě pošlou ten, co máte na prvním místě. Když ho shlédnete, pošlete DVD zpátky, a oni vám obratem pošlou další film z vašeho seznamu. Za pouhých devět dolarů měsíčně se tak můžete dívat na tolik filmů, kolik vám jen místní poštovní služba umožní (a když si připlatíte dalších pět dolarů, budou vám zasílat více filmů najednou); navíc můžete spoustu filmů sledovat i online. Služby Netflixu tu využívají snad všichni naši známí. Není divu, že nemají potřebu si nic ilegálně stahovat z internetu, tahle služba je naprosto dostupná, laciná, a přímo šitá na míru pohodlným lidem. Tohle bych možná měla vysvětlit. Když tu chcete poslat poštu, prostě jí strčíte do vaší poštovní schránky a vytáhnete červenou plechovou vlaječku vedle vyklapovacích dvířek schránky. Tím to pro vás skončí – žádné hledání poštovních schránek na rohu ulice se nekoná. Geniální, řekla bych. Přesně tohohle Netflix využívá. DVD na vás čeká ve schránce, když se vracíte z práce domů. Večer se podíváte na film, ráno po cestě do práce DVD jen vrátíte zpátky do schránky. Kdo by se obtěžoval jezdit do videopůjčoven?
První, co jsme hledali, byl český film v AJ. V nabídce byl Český sen, Kolja a samozřejmě Formanovy filmy. Objednali jsme si Kolju, ale poté, co došel, jsme došli k závěru, že našim Americkým známým unikne naprostá většina vtipů, protože titulky v překladu byly dosti zoufalé. Možná by na tom byla lépe Obecná škola, ale i tak mi cosi říká, že někteří z nich film s titulky ještě nikdy neviděli... a může pro ně být dost nezvyk soustředit se na titulky a film zároveň po dobu 1.5 hodiny.
V pátek večer jsme konečně spálili na zahradě zadání závěrečných zkoušek z minulého semestru. Sedmdesát kopií po osmnácti stránkách mám dalo dost žáru na to, abychom zapálili oříšek kukui, který jsme si dovezli z Havaje (o tom, že plody candlenut tree používali místo svíček, jsem už psala). Opravdu krásně hořel, i těch patnáct minut by sedlo, jen nám náš průvodce zapomněl tenkrát říct, že to smrdí jak spálené podrážky. Ubozí Havajané. Jestli tohle čichali pravidelně, možná to vysvětluje, proč jejich tradiční tanec obsahuje tolik kroucení boky.
V sobotu jsme si zašli do kina (nejsilnějším zážitkem ovšem bylo vidět, kolik rozteklého másla vám prodavač naleje na popcorn), a protože celý den pršelo, vyrazili jsme v neděli ráno na offroad do pouště. Pohon na všechny čtyři se opravdu vyplatil, i když už se po cestě nevalily proudy vody, jak jsme doufali. Nepodařilo se nám ani vyfotit vodopád v poušti... zřejmě nám všechnu vodu vypily rostliny. Člověk se opravdu nestačí divit, jak rychle se to na poušti zazelená po dešti. Po krátké procházce jsme se tak alespoň ještě vyřádili ve velké louži po cestě. Fotky zde.
První, co jsme hledali, byl český film v AJ. V nabídce byl Český sen, Kolja a samozřejmě Formanovy filmy. Objednali jsme si Kolju, ale poté, co došel, jsme došli k závěru, že našim Americkým známým unikne naprostá většina vtipů, protože titulky v překladu byly dosti zoufalé. Možná by na tom byla lépe Obecná škola, ale i tak mi cosi říká, že někteří z nich film s titulky ještě nikdy neviděli... a může pro ně být dost nezvyk soustředit se na titulky a film zároveň po dobu 1.5 hodiny.
V pátek večer jsme konečně spálili na zahradě zadání závěrečných zkoušek z minulého semestru. Sedmdesát kopií po osmnácti stránkách mám dalo dost žáru na to, abychom zapálili oříšek kukui, který jsme si dovezli z Havaje (o tom, že plody candlenut tree používali místo svíček, jsem už psala). Opravdu krásně hořel, i těch patnáct minut by sedlo, jen nám náš průvodce zapomněl tenkrát říct, že to smrdí jak spálené podrážky. Ubozí Havajané. Jestli tohle čichali pravidelně, možná to vysvětluje, proč jejich tradiční tanec obsahuje tolik kroucení boky.
V sobotu jsme si zašli do kina (nejsilnějším zážitkem ovšem bylo vidět, kolik rozteklého másla vám prodavač naleje na popcorn), a protože celý den pršelo, vyrazili jsme v neděli ráno na offroad do pouště. Pohon na všechny čtyři se opravdu vyplatil, i když už se po cestě nevalily proudy vody, jak jsme doufali. Nepodařilo se nám ani vyfotit vodopád v poušti... zřejmě nám všechnu vodu vypily rostliny. Člověk se opravdu nestačí divit, jak rychle se to na poušti zazelená po dešti. Po krátké procházce jsme se tak alespoň ještě vyřádili ve velké louži po cestě. Fotky zde.
neděle 1. února 2009
TÝDEN DVACÁTÝ ŠESTÝ
Začali jsme probírat Romea a Julii. Moje obavy se nepotvrdily - všichni si to užíváme. Studenti sice nerozumí úplně všemu, ale přistupují k tomu s ohromným nadšením a ochotou jít do všeho. Už jsem domluvená s kolegou, co má na starosti školní divadlo, že si půjčíme kostýmy a dáme studentům šanci hru (nebo alespoň některé části) přehrát. Navíc je zatím skoro v každé scéně narážka na sex, takže i ti, které by si asi divadelní hru ze šestnáctého století nechali normálně ujít, sedí a ani nedutají, jen dávají pozor a čekají, až bude zase další:)). Další záhadou pro mě je, že jsem ještě nedostala ani jeden mail od silně věřících rodičů, stěžující si na to, že jim kazím dítě. Poté, co před půl rokem volala jedna matka ředitelce, že ve škole propaguji alkohol (při prezentaci Plzně) a poté, co někteří rodiče zakazují dětem číst knížky, které jim nabízíme na naše literární kroužky (některým mým studentům se tak díky rodičům smrskne výběr z deseti knížek na dvě), je to pro mě šok. Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že si rodiče netroufnou zpochybňovat tak známé dílo, které je navíc přímo v osnovách.
Pořád se mi daří se nepřetěžovat prací a trochu víc si užívat. Jeden večer jsme strávili na zahradě grilováním žraločího steaku a popíjením vínka, nechybělo ani cvičení, zašli jsme si do divadla. V pátek nás kamarádi vytáhli do vyhlášené mexické restaurace na jídlo, v sobotu jsme měli dámskou jízdu (naše mužské polovičky odjely přespat do pouště, ozbrojení až po zuby – jako vždy), a v neděli jsme samozřejmě nemohli chybět na nejnudnější a zároveň nejsledovanější události roku: Super Bowl.
Super Bowl je finálový zápas National Football League. Slovem Football se myslí americký fotbal, sport, který je nám dodnes záhadou. Všichni tu s námi souhlasí, že je to naprosto nudná a nekonečná hra, odehrávající se v titěrných desetivteřinových úsecích prokládaných vyjasňováním toho, co se v oněch deseti vteřinách stalo, za mohutného fandění roztleskávaček, podporovaných pokud možno pochodovou kapelou (ta si jde o přestávce zapochodovat přímo na hřiště). Zápasy běžně trvají i čtyři hodiny a jediným způsobem, jak se dají přežít, zůstává zorganizovat k tomu párty. Domů pozvete pár fanoušků (ti dorazí poctivě oblečeni v dresech či fanouškovských tričkách, ale i pyžamech – cokoliv, co má na sobě logo týmu, se počítá), zapnete na televizi, a pak se vesele bavíte a popíjíte (a občas po očku mrknete na bednu). Zápas jako takový vlastně nikdo moc nesleduje, protože se to prostě sledovat za střízliva nedá. Zvláštní je, že když se ptáme domorodců, proč to tedy sledují, nedokážou dát dohromady kloudnou odpověď. Nejčastější je ta, že je to prostě high school sport, takže všichni chlapi, co prošli střední školou, ho hráli, a při přenosech jim ožívají vzpomínky.
Ať už je to, jak je to, Super Bowl je něco naprosto jiného. To se uspořádá párty pro všechny – 40% diváků prý tvoří ženy. A na co se čeká? Na reklamy v poločase. Poločas v Super Bowl je prý nejžádanější mediální prostor pro reklamy vůbec. Samozřejmě také nejdražší. Jedna sekunda vás přijde na 86.000 dolarů, tedy necelé dva milióny korun. Reklamy i doprovodný program se tají a po odvysílání slouží jako nevyčerpatelný zdroj společenských rubrik i námětů na parodie.
Vtipná jsou i čísla, která se k Super Bowl pojí. Cituji z Wikipedie: „Američané pro tuto událost nakoupí jídlo v ceně 55 milionů dolarů. V den konání Super Bowlu Američané snědí 15 tisíc tun bramborových lupínků, 4 tisíce tun popcornu, 3,6 tisíc tun avokádového salátu gucamol. Den po Super Bowlu se zvyšuje prodej zažívacích sod a léků proti překyselení žaludku o pětinu. Naopak, 4 hodiny před začátkem finále se na území USA zvýšuje výskyt dopravních nehod o 41%.” Přidala bych ještě pár číslo z letošního ročníku: nejlevnější lístky se daly sehnat za 2.000 dolarů (44.000 korun), ty dražší za 8.000 dolarů.
Jistě uznáte, že tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Vyzbrojení bramborovými lupínky jsme dojeli ke známým. Musím uznat, že je zápas poctivě proložený vtipnými reklamami, takže se u toho člověk občas i zasměje. Zasmáli jsme se i při zápase. Letos totiž byl zlomen rekord ve vzdálenosti, kterou hráč kdy v Super Bowl uběhl s míčem: 100 yardů (90 metrů). Byla z toho ohromná senzace. Když doběhl, dali mu na chvíli dýchat z kyslíkové masky (závěry si udělejte sami). V poločase zahrál téměř sedmdesátiletý Bruce Springsteen (to asi z toho důvodu, že je u něj jistota, že ho nenapadne obnažovat ňadro, tak jako Janet Jackson za asistence Justina Timberlake). Na konec zahlásil: „Go to Disneyland!“, což je fráze, na kterou nás upozorňovali naši známí. Disneyland za tuhle větu (nebo její varianty, jako „I'm going to the Disneyland!“) celebritám samozřejmě platí. Poprvé to jeden fotbalista prohlásil v r. 1987 za 75.000 dolarů, od té doby to dělají všichni. Když fráze vypadla z úst stárnoucího rádoby tvrďáka v kožené bundě, byl to pro nás jasný signál, že od teď už to lepší nebude; tak jsme jeli domů. Nicméně jsme si televizi zapnuli i doma. Při přípravách jsem tak po očku sledovala reklamy, abych byla zítra ve škole v obraze, a čekala na konec, odhodlaná zasmát se ještě vítěznému týmu, jehož členové budou v interview tvrdit, že jdou do Disneylandu (a ne se rovnou vykalit), ale přestalo mě to rychle bavit, takže nevím, jestli to během večera ještě padlo.
Možná bych měla ještě přidat jeden termín: tailgating. Tailgate je vlastně zadní část auta, nejlépe trucku, jako na tomhle obrázku. Jak už asi tušíte, tailgaiting je svérázná grilovačka na korbě či za korbou auta. Je neoddělitelnou součástí fotbalových utkání. Tradičně se lidé sjedou před hrou na parkoviště u stadiónu, zagrilují si, popijí si pivko, pak zavřou auto a jdou na zápas (kam vás, věřte či nevěřte, prý pustí i pod parou). Cosi mi říká, že tohle by se mohlo ujmout i v Čechách:)).
Pořád se mi daří se nepřetěžovat prací a trochu víc si užívat. Jeden večer jsme strávili na zahradě grilováním žraločího steaku a popíjením vínka, nechybělo ani cvičení, zašli jsme si do divadla. V pátek nás kamarádi vytáhli do vyhlášené mexické restaurace na jídlo, v sobotu jsme měli dámskou jízdu (naše mužské polovičky odjely přespat do pouště, ozbrojení až po zuby – jako vždy), a v neděli jsme samozřejmě nemohli chybět na nejnudnější a zároveň nejsledovanější události roku: Super Bowl.
Super Bowl je finálový zápas National Football League. Slovem Football se myslí americký fotbal, sport, který je nám dodnes záhadou. Všichni tu s námi souhlasí, že je to naprosto nudná a nekonečná hra, odehrávající se v titěrných desetivteřinových úsecích prokládaných vyjasňováním toho, co se v oněch deseti vteřinách stalo, za mohutného fandění roztleskávaček, podporovaných pokud možno pochodovou kapelou (ta si jde o přestávce zapochodovat přímo na hřiště). Zápasy běžně trvají i čtyři hodiny a jediným způsobem, jak se dají přežít, zůstává zorganizovat k tomu párty. Domů pozvete pár fanoušků (ti dorazí poctivě oblečeni v dresech či fanouškovských tričkách, ale i pyžamech – cokoliv, co má na sobě logo týmu, se počítá), zapnete na televizi, a pak se vesele bavíte a popíjíte (a občas po očku mrknete na bednu). Zápas jako takový vlastně nikdo moc nesleduje, protože se to prostě sledovat za střízliva nedá. Zvláštní je, že když se ptáme domorodců, proč to tedy sledují, nedokážou dát dohromady kloudnou odpověď. Nejčastější je ta, že je to prostě high school sport, takže všichni chlapi, co prošli střední školou, ho hráli, a při přenosech jim ožívají vzpomínky.
Ať už je to, jak je to, Super Bowl je něco naprosto jiného. To se uspořádá párty pro všechny – 40% diváků prý tvoří ženy. A na co se čeká? Na reklamy v poločase. Poločas v Super Bowl je prý nejžádanější mediální prostor pro reklamy vůbec. Samozřejmě také nejdražší. Jedna sekunda vás přijde na 86.000 dolarů, tedy necelé dva milióny korun. Reklamy i doprovodný program se tají a po odvysílání slouží jako nevyčerpatelný zdroj společenských rubrik i námětů na parodie.
Vtipná jsou i čísla, která se k Super Bowl pojí. Cituji z Wikipedie: „Američané pro tuto událost nakoupí jídlo v ceně 55 milionů dolarů. V den konání Super Bowlu Američané snědí 15 tisíc tun bramborových lupínků, 4 tisíce tun popcornu, 3,6 tisíc tun avokádového salátu gucamol. Den po Super Bowlu se zvyšuje prodej zažívacích sod a léků proti překyselení žaludku o pětinu. Naopak, 4 hodiny před začátkem finále se na území USA zvýšuje výskyt dopravních nehod o 41%.” Přidala bych ještě pár číslo z letošního ročníku: nejlevnější lístky se daly sehnat za 2.000 dolarů (44.000 korun), ty dražší za 8.000 dolarů.
Jistě uznáte, že tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Vyzbrojení bramborovými lupínky jsme dojeli ke známým. Musím uznat, že je zápas poctivě proložený vtipnými reklamami, takže se u toho člověk občas i zasměje. Zasmáli jsme se i při zápase. Letos totiž byl zlomen rekord ve vzdálenosti, kterou hráč kdy v Super Bowl uběhl s míčem: 100 yardů (90 metrů). Byla z toho ohromná senzace. Když doběhl, dali mu na chvíli dýchat z kyslíkové masky (závěry si udělejte sami). V poločase zahrál téměř sedmdesátiletý Bruce Springsteen (to asi z toho důvodu, že je u něj jistota, že ho nenapadne obnažovat ňadro, tak jako Janet Jackson za asistence Justina Timberlake). Na konec zahlásil: „Go to Disneyland!“, což je fráze, na kterou nás upozorňovali naši známí. Disneyland za tuhle větu (nebo její varianty, jako „I'm going to the Disneyland!“) celebritám samozřejmě platí. Poprvé to jeden fotbalista prohlásil v r. 1987 za 75.000 dolarů, od té doby to dělají všichni. Když fráze vypadla z úst stárnoucího rádoby tvrďáka v kožené bundě, byl to pro nás jasný signál, že od teď už to lepší nebude; tak jsme jeli domů. Nicméně jsme si televizi zapnuli i doma. Při přípravách jsem tak po očku sledovala reklamy, abych byla zítra ve škole v obraze, a čekala na konec, odhodlaná zasmát se ještě vítěznému týmu, jehož členové budou v interview tvrdit, že jdou do Disneylandu (a ne se rovnou vykalit), ale přestalo mě to rychle bavit, takže nevím, jestli to během večera ještě padlo.
Možná bych měla ještě přidat jeden termín: tailgating. Tailgate je vlastně zadní část auta, nejlépe trucku, jako na tomhle obrázku. Jak už asi tušíte, tailgaiting je svérázná grilovačka na korbě či za korbou auta. Je neoddělitelnou součástí fotbalových utkání. Tradičně se lidé sjedou před hrou na parkoviště u stadiónu, zagrilují si, popijí si pivko, pak zavřou auto a jdou na zápas (kam vás, věřte či nevěřte, prý pustí i pod parou). Cosi mi říká, že tohle by se mohlo ujmout i v Čechách:)).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
