TÝDEN DVACÁTÝ OSMÝ

O víkendu na nás čekalo skvělé představení Hamleta v podání vybraných talentů naší školy a výlet  do Kalifornie k Salton Sea. Tohle slané jezero  nacházející se v 65 metrech pod mořskou hladinou bylo dlouho vyhlášenou ekologickou katastrofou. Po shlédnutí traileru dokumentu o Salton Sea a podivínských obyvatelích osady Bombay Beach na jeho břehu, jsme zabalili a vyjeli jsme.  Očekávali jsme smrdutou apokalypsu obsahující vybydlené domy a karavany na břehu zeleného jezera pokrytého mrtvými rybami a ptáky. Když jsme přijeli, byli jsme napůl zklamáni. Díky usilovné rekultivaci jezero nesmrdí, a vlastně vypadá hezky. Jsou tu ohromné kolonie pelikánů a ostatních ptáků, zelené jsou jen okraje; kam se tohle hrabe na Hracholusky v létě. Pravda, je tu dost vybydlených domů a pohled na stávající obyvatele karavanů v Bombay Beach je skličující, ale stále jsem si dokázala představit, proč tu lidé žijí.

O dost veselejší to bylo na Salvation mountain u Slab city. Slab city je vlastně městečko uprostřed divočiny skládající se z karavanů. Podobných osad je na jihozápadě USA dost, a většinou v nich žije již dříve zmiňovaný „white trash“. Tady je ale situace jiná. Je to ráj nevyléčitelných hipíků, líheň kreativity, kde je všechno dovoleno. Hned, co jsme zaparkovali, projel kolem nás na kole obrovský králík. Tedy chlapík oblečený v  plyšovém kostýmu králíka. Ostatní obyvatelé prezentovali podobně nenucenou garderóbu a stále příjemnou, bezstarostnou náladu:).  Slab City považují za „poslední svobodné místo na zemi“. Jestli jste viděli film Útěk do divočiny, který tam natáčeli, dokážete si asi udělat obrázek o tom, jak to tam vypadá. A ostatně, i Salvation Mountain, dílo Leonarda Knighta, se tam objevilo. Na „Hoře Spasení“ pracuje už dvacet let. Staví jí ze slámy, jílu a stromů; když je spokojený s tvarem, pomaluje vše akrylovou barvou. A když říkám vše, myslím opravdu vše. Pomalované je všechno v dosahu jeho štětce.  Ostatně, mrkněte na fotky (odkaz dole).

Noc strávená u ohně, a posléze v karavanu u jezera, byla až nezvykle klidná. Probudili jsme se s východem slunce. Po letmém pohledu z okénka jsme zjistili, že se k naší pláži neslyšně stahují pelikáni. Naštěstí jsou tihle obři stále plaší, takže jsme nemuseli bojovat o snídani či mopsíky našich kamarádů. A ještě lepší na nich je, že přes veškerou svojí plachost jsou líní zvedat svá těžká těla do vzduchu, takže se dají celkem dobře vyfotit. Bohužel je tu ptáků tolik, že téměř nelze udělat fotku bez toho, abyste na ní neměli alespoň jednoho fógla useknutého. Protože nefotomontážuji, budete tak muset přimhouřit očko nad létajícími zadečky na  okrajích fotografií:).
Poslední zastávka byla v Palm Springs. Tohle město má také zvláštní atmosféru, i když z trochu jiného důvodu: přitahuje homosexuální páry. Vládne tu opravdu nenucená atmosféra a na ulicích je až nápadné množství mužů, pohybujících se v párech či malých skupinkách. Filip a Jason na nás byli lehce naštvaní, protože jsme je nechali poměrně dlouho čekat před kavárnou. To by samo o sobě ani nevadilo, ale každý z nich měl na vodítku jednoho mopsíka. Zřejmě vypadali pro místní obyvatele dost neodolatelně, prý se s nimi několik chtělo přes pejsky hned seznámit...
V Palm Springs najete další ukázku Americké víry v to, že sny se dají  splnit. Mají tu fascinující lanovku, která vás za 10 minut vyveze do 2600 metrů (a ještě se u toho pomalu otáčí, způsobujíce tak citlivějším povahám nemalé obtíže). Klimaticky bývá lanovka označována za „výlet ze Sonorské poště do Kanadské tundry“.  A teď k tomu splněnému snu: lanovka vznikla jako nápad mladého elektroinženýra Francise F. Crockera, který si jednou v létě (které bývá v Palm Springs stejně úmorné jako v Havasu) povzdechl, že by chtěl být někde, kde je „pěkně a chládek“. Začal plánovat a shánět peníze... a o 31 let později  už seděl v první lanovce.  Tohle obdivuhodné odhodlání donutí Čecha zakroutit hlavou, ale my ho tu vidíme na každém kroku. Lidi kolem nás se tu nebojí snít a věří, že i jedinec může věci změnit. Ať už to znamená cokoliv – vypracovat se, sloužit komunitě, tlačit svého politika k zodpovědným rozhodnutím, postavit pro obyvatele svého města lanovkovou dráhu. Samozřejmě s tím souvisí i odhodlání tvrdě pracovat. Mít tu dvě zaměstnání je prý u lidí střední třídy dosti běžné; funguje tak i většina mých kolegů. Tuhle filosofii si děti přináší z rodin a pěstují ji u nich i ve škole. Není neobvyklé, že se studenti sami od sebe rozhodnou spustit petici, či sbírku pro ostatní a strhnou členy své komunity. „Fund-raising“ je součástí snad každé společenské akce... a lidé stále chtějí platit, když si myslí, že má sbírka smysl. Dítě se tak od školních let učí, že jeho činy mohou mít váhu i v širším společenském prostředí, než je jeho rodina nebo třída.

Na tohle téma a spoustu dalších jsme se bavili s našimi americkými kamarády po cestě domů. Čtyři hodiny utekly jako nic; Lake Havasu City nás přivítalo ohňostroji (přes víkend tu byla soutěž ohňostrůjců), všechno se zdálo být v pořádku –tedy až do chvíle, kdy domů přijel Chris a řekl nám, že Vino je v útulku pro psy. Zřejmě ho chudáka rány z ohňostrojů vyděsily natolik, že utekl. Bohužel ho před tím nenapadlo vzít si obojek, takže ho odchytli v domnění, že je to toulavý pes. Nedělní noc tak chudák strávil v útulku, pondělní ráno čelil šampónu, teploměrům a očkovacím jehlám, odpoledne ho díky Chrisově přímluvě pustili (v pondělí byl státní svátek - President’s Day).  Tak i on byl na výletě:). Slibované fotky zde.