TÝDEN DVACÁTÝ SEDMÝ

Konečně jsme se stali členy služby Netflix. Je to v podstatě zásilková půjčovna filmů. Na webových stránkách společnosti (viz zde) si sestavíte pořadník filmů, které chcete vidět, a oni vám okamžitě pošlou ten, co máte na prvním místě.  Když ho shlédnete, pošlete DVD zpátky, a oni vám obratem pošlou další film z vašeho seznamu. Za pouhých devět dolarů měsíčně se tak můžete dívat na tolik filmů, kolik vám jen místní poštovní služba umožní (a když si připlatíte dalších pět dolarů, budou vám zasílat více filmů najednou); navíc můžete spoustu filmů sledovat i online. Služby Netflixu tu využívají snad všichni naši známí. Není divu, že nemají potřebu si nic ilegálně stahovat z internetu, tahle služba je naprosto dostupná, laciná, a přímo šitá na míru pohodlným lidem. Tohle bych možná měla vysvětlit.  Když tu chcete poslat poštu, prostě jí strčíte do vaší poštovní schránky a vytáhnete červenou plechovou vlaječku vedle vyklapovacích dvířek schránky. Tím to pro vás skončí – žádné hledání poštovních schránek na rohu ulice se nekoná. Geniální, řekla bych. Přesně tohohle Netflix využívá. DVD na vás čeká ve schránce, když se vracíte z práce domů. Večer se podíváte na film, ráno po cestě do práce DVD jen vrátíte zpátky do schránky. Kdo by se obtěžoval jezdit do videopůjčoven?
První, co jsme hledali, byl český film v AJ. V nabídce byl Český sen, Kolja a samozřejmě Formanovy filmy. Objednali jsme si Kolju, ale poté, co došel, jsme došli k závěru, že našim Americkým známým unikne naprostá většina vtipů, protože titulky v překladu byly dosti zoufalé. Možná by na tom byla lépe Obecná škola, ale i tak mi cosi říká, že někteří z nich film s titulky ještě nikdy neviděli... a může pro ně být dost nezvyk soustředit se na titulky a film zároveň po dobu 1.5 hodiny.

V pátek večer jsme konečně spálili na zahradě zadání závěrečných zkoušek z minulého semestru. Sedmdesát kopií po osmnácti stránkách mám dalo dost žáru na to, abychom zapálili oříšek kukui, který jsme si dovezli z Havaje (o tom, že plody candlenut tree používali místo svíček, jsem už psala). Opravdu krásně hořel, i těch patnáct minut by sedlo, jen nám náš průvodce zapomněl tenkrát říct, že to smrdí jak spálené podrážky.  Ubozí Havajané. Jestli tohle čichali pravidelně, možná to vysvětluje, proč jejich tradiční tanec obsahuje tolik kroucení boky.

V sobotu jsme si zašli do kina (nejsilnějším zážitkem ovšem bylo vidět, kolik rozteklého másla vám prodavač naleje na popcorn), a protože celý den pršelo, vyrazili jsme v neděli ráno na offroad do pouště. Pohon na všechny čtyři se opravdu vyplatil, i když už se po cestě nevalily proudy vody, jak jsme doufali.  Nepodařilo se nám ani vyfotit vodopád v poušti... zřejmě nám všechnu vodu vypily rostliny.  Člověk se opravdu nestačí divit, jak rychle se to na poušti zazelená po dešti. Po krátké procházce jsme se tak alespoň ještě vyřádili ve velké louži po cestě.  Fotky zde.