TÝDEN DVACÁTÝ ŠESTÝ

Začali jsme probírat Romea a Julii. Moje obavy se nepotvrdily - všichni si to užíváme. Studenti sice nerozumí úplně všemu, ale přistupují k tomu s ohromným nadšením a ochotou jít do všeho. Už jsem domluvená s kolegou, co má na starosti školní divadlo, že si půjčíme kostýmy a dáme studentům šanci hru (nebo alespoň některé části) přehrát. Navíc je zatím skoro v každé scéně narážka na sex, takže i ti, které by si asi divadelní hru ze šestnáctého století nechali normálně ujít, sedí a ani nedutají, jen dávají pozor a čekají, až bude zase další:)). Další záhadou pro mě je, že jsem ještě nedostala ani jeden mail od silně věřících rodičů, stěžující si na to, že jim kazím dítě. Poté, co před půl rokem volala jedna matka ředitelce, že ve škole propaguji alkohol (při prezentaci Plzně) a poté, co někteří rodiče zakazují dětem číst knížky, které jim nabízíme na naše literární kroužky (některým mým studentům se tak díky rodičům smrskne výběr z deseti knížek na dvě), je to pro mě šok. Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že si rodiče netroufnou zpochybňovat tak známé dílo, které je navíc přímo v osnovách.

Pořád se mi daří se nepřetěžovat prací a trochu víc si užívat. Jeden večer jsme strávili na zahradě grilováním žraločího steaku a popíjením vínka, nechybělo ani cvičení, zašli jsme si do divadla. V pátek nás kamarádi vytáhli do vyhlášené mexické restaurace na jídlo, v sobotu jsme měli dámskou jízdu (naše mužské polovičky odjely přespat do pouště, ozbrojení až po zuby – jako vždy), a v neděli jsme samozřejmě nemohli chybět na nejnudnější a zároveň nejsledovanější události roku: Super Bowl.
Super Bowl je finálový zápas National Football League. Slovem Football se myslí americký fotbal, sport, který je nám dodnes záhadou. Všichni tu s námi souhlasí, že je to naprosto nudná a nekonečná hra, odehrávající se v titěrných desetivteřinových úsecích prokládaných vyjasňováním toho, co se v oněch deseti vteřinách stalo, za mohutného fandění roztleskávaček, podporovaných pokud možno pochodovou kapelou (ta si jde o přestávce zapochodovat přímo na hřiště). Zápasy běžně trvají i čtyři hodiny a jediným způsobem, jak se dají přežít, zůstává zorganizovat k tomu párty. Domů pozvete pár fanoušků (ti dorazí poctivě oblečeni v dresech či fanouškovských tričkách, ale i pyžamech – cokoliv, co má na sobě logo týmu, se počítá), zapnete na televizi, a pak se vesele bavíte a popíjíte (a občas po očku mrknete na bednu). Zápas jako takový vlastně nikdo moc nesleduje, protože se to prostě sledovat za střízliva nedá. Zvláštní je, že když se ptáme domorodců, proč to tedy sledují, nedokážou dát dohromady kloudnou odpověď. Nejčastější je ta, že je to prostě high school sport, takže všichni chlapi, co prošli střední školou, ho hráli, a při přenosech jim ožívají vzpomínky.
Ať už je to, jak je to, Super Bowl je něco naprosto jiného. To se uspořádá párty pro všechny – 40% diváků prý tvoří ženy. A na co se čeká? Na reklamy v poločase. Poločas v Super Bowl je prý nejžádanější mediální prostor pro reklamy vůbec. Samozřejmě také nejdražší. Jedna sekunda vás přijde na 86.000 dolarů, tedy necelé dva milióny korun. Reklamy i doprovodný program se tají a po odvysílání slouží jako nevyčerpatelný zdroj společenských rubrik i námětů na parodie.
Vtipná jsou i čísla, která se k Super Bowl pojí. Cituji z Wikipedie: „Američané pro tuto událost nakoupí jídlo v ceně 55 milionů dolarů. V den konání Super Bowlu Američané snědí 15 tisíc tun bramborových lupínků, 4 tisíce tun popcornu, 3,6 tisíc tun avokádového salátu gucamol. Den po Super Bowlu se zvyšuje prodej zažívacích sod a léků proti překyselení žaludku o pětinu. Naopak, 4 hodiny před začátkem finále se na území USA zvýšuje výskyt dopravních nehod o 41%.” Přidala bych ještě pár číslo z letošního ročníku: nejlevnější lístky se daly sehnat za 2.000 dolarů (44.000 korun), ty dražší za 8.000 dolarů.
Jistě uznáte, že tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Vyzbrojení bramborovými lupínky jsme dojeli ke známým. Musím uznat, že je zápas poctivě proložený vtipnými reklamami, takže se u toho člověk občas i zasměje. Zasmáli jsme se i při zápase. Letos totiž byl zlomen rekord ve vzdálenosti, kterou hráč kdy v Super Bowl uběhl s míčem: 100 yardů (90 metrů). Byla z toho ohromná senzace. Když doběhl, dali mu na chvíli dýchat z kyslíkové masky (závěry si udělejte sami). V poločase zahrál téměř sedmdesátiletý Bruce Springsteen (to asi z toho důvodu, že je u něj jistota, že ho nenapadne obnažovat ňadro, tak jako Janet Jackson za asistence Justina Timberlake). Na konec zahlásil: „Go to Disneyland!“, což je fráze, na kterou nás upozorňovali naši známí. Disneyland za tuhle větu (nebo její varianty, jako „I'm going to the Disneyland!“) celebritám samozřejmě platí. Poprvé to jeden fotbalista prohlásil v r. 1987 za 75.000 dolarů, od té doby to dělají všichni. Když fráze vypadla z úst stárnoucího rádoby tvrďáka v kožené bundě, byl to pro nás jasný signál, že od teď už to lepší nebude; tak jsme jeli domů. Nicméně jsme si televizi zapnuli i doma. Při přípravách jsem tak po očku sledovala reklamy, abych byla zítra ve škole v obraze, a čekala na konec, odhodlaná zasmát se ještě vítěznému týmu, jehož členové budou v interview tvrdit, že jdou do Disneylandu (a ne se rovnou vykalit), ale přestalo mě to rychle bavit, takže nevím, jestli to během večera ještě padlo.
Možná bych měla ještě přidat jeden termín: tailgating. Tailgate je vlastně zadní část auta, nejlépe trucku, jako na tomhle obrázku. Jak už asi tušíte, tailgaiting je svérázná grilovačka na korbě či za korbou auta. Je neoddělitelnou součástí fotbalových utkání. Tradičně se lidé sjedou před hrou na parkoviště u stadiónu, zagrilují si, popijí si pivko, pak zavřou auto a jdou na zápas (kam vás, věřte či nevěřte, prý pustí i pod parou). Cosi mi říká, že tohle by se mohlo ujmout i v Čechách:)).