TÝDEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ

Opět si nemůžeme stěžovat na nedostatek nových zážitků. Ve čtvrtek jsme si zašli na koncert zbloudilého barytona, co tu byl na turné. Čekali jsme operní árie, ale i barytoni se musí zalíbit svému publiku, takže nakonec se držel osvědčených hitovek v podobě Broadwayských muzikálů, o nichž jsme nikdy neslyšeli. A protože jsme na rozdíl od slzícího publika nerozeznávali popěvky z muzikálu „Občanská válka“ od jistého Franka Wildhorna a jemu podobné, utekli jsme hned o přestávce.

V pátek jsem měla narozeniny. Nemám ráda oslavy narozenin. Obvykle se mi je daří alespoň v práci ututlat a ignorovat, ale ne tak tady. Kolegové mi koupili čokoládový dort a popsali narozeninové přání z obou stran. Do toho mě jeden z legrace posypal třpytkami na pep assembly, takže jsem házela odlesky do konce dne. Večer jsme zašli s kamarády do hospody spojené s místním pivovarem, a protože se jeden z nich zná s majitelem, měli jsme soukromou narozeninovou prohlídku pivovaru. Majitel je fanda piva i poctivé práce, pracuje s nejkvalitnějšími surovinami, a část z nich dokonce nakupuje v Evropě. O plzeňském pivu samozřejmě věděl, tvrdil, že je nedostižné. Potěší:).
Málem bych zapomněla: po cestě do hospody nás stavěla pro změnu policie. Byli jsme oba střízliví, ale Filip měl na tričku nápis:“MY INDIAN NAME IS RUNS WITH BEER“ a já (vzhůru nohama): „IF YOU CAN READ THIS, PICK ME UP AND PUT ME BACK ON THE BARSTOOL. THANKS!“ Naštěstí nás paní policistka jen chtěla upozornit, že nám nesvítí přední světlo. Když zjistila, že jsme z Čech, prohodila: „A co Chris, kdy se bude vracet z Evropy?“ Následně jsme si krátce, ale příjemně, popovídali. Pak nám popřála příjemný zbytek večera i našeho pobytu a pustila nás. Mít v malém městě za spolubydlícího policistu se vyplatí:).

Víkend byl naprosto pohodový; dočetla jsem knížku, vyšampónovala psa, porýpala se s Filipem v autě... prostě údržba všeho druhu. Ukázalo se, že informatik u motoru postrádá základní součásti, jako např. místo pro připojení klávesnice.

Pondělí přineslo poradu, po které se prezentovali místní odboráři. Podporuje je tu v Arizoně jen 23% učitelů, takže nemají moc velkou sílu prosadit výhodnější podmínky... na konci jsem se s jedním srazila v naší angličtinářské sborovně/jídelně. Zajímalo ho, jak je to s odboráři v ČR, a nakonec lehce mimo mísu prohlásil: „My jsme největšího učitele ze tříd vyhnali.“
“Koho?”, nechápala jsem.
„Ježíše.“
A jé, už je to tady, pomyslela jsem si, zatímco se rozpovídal. Vzhledem k tomu, že nám kladli na srdce, že jsme ambasadory svojí země, jsem krátce přemýšlela, jestli mu mám sdělit, co si o věřících jeho typu myslí většina naší republiky, ale nakonec mi to nestálo za to. Ostatně, když už jsem ustála mojí pentekostální studentku, ustojím asi všechno. Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, je další jev, nad kterým by si našinec asi ukroutil hlavu. Tady se v tomhle ohledu nejvíce proslavil Kids on fire, tábor pro děti pod vedením Becky Fisher. Asi by to bylo k popukání, nebýt toho, že silně manipulují děti. Záběry z dokumentu "Jesus camp", který tam natočily nezávislé filmařky, jsou na Youtube, pokud vás to zajímá, klikněte sem. Celý dokument, včetně oné známé scény s papírovým Bushem, najdete zde. (Napravo se vám zobrazí playlist).
Tábor už díky sílící kontroverzi zrušili, ale podobné počínání je v pentekostální církvi stále oblíbené, a tábory pokračují, jen na jiných místech. Studentka, kterou jsem zmínila, tam jela na prodloužený víkend. Vrátila se nadšená a vymytá. „Bylo to fantastické, uzdravovali jsme všude, kde jsme projížděli! Lidem se vracel zrak, dorůstali jim nohy, dostala jsem se do transu a mluvila jsem s Bohem.... jednoho mrtého vojáka z Iráku prý oživili, ale u toho jsem nebyla, to jsem jen slyšla. Na všechno ostatní bych příahala...“
„Mí“ čtyři silně věřící studenti jsou prostě jiní. Bigotní rodiče často nevěří škole jako instituci, takže se snaží dítě vzdělávat sami doma (homeschooling je tu celkem běžný). Výsledkem je extrémně plachý student s přetrvávající pocitem viny, který se projeví zejména ve chvíli, kdy se nechají unést a zasmějí se z plných plic, apod. Všichni vypadají poslušně, ale rádi žalují, a platí pro ně jakási „dvojí morálka“. Jsou pod silným vlivem rodičů. Pro rodiče je víra prodlouženou rukou, nástrojem, jak dítě hníst pocitem vinny (ani snad nemusím zmiňovat, že jim zakazují číst knížky, co čteme ve škole). To, co s nimi děláme ve škole, se probírá v kostelech (to vím od kolegyň, co tam chodí). Nutno podotknout, že od podobného typu chování se distancuje většina ostatních Američanů, včetně těch věřících. Docela by mě zajímalo, jak se chovají děti silně věřících rodičů třeba v Polsku. A vůbec, jestli jsou moje závěry na základě těch čtyřech studentů alespoň trochu vypovídající co se týče dětí ostatních, podobně ferventních, věřících.

PODRUHÉ ZA ANDĚLY

Tak jsme překonali vrozenou lenost a vydali se znovu na Angels Landing. Vstávali jsme už v půl šesté (Utažského času, takže půl páté našeho, Arizonského), což se vyplatilo hned několikrát. Za prvé jsme měli šanci vidět divoké krocany (zavzpomínali jsme si tak na díkůvzdání), za druhé se šlo velice příjemně, protože byla ještě zima, navíc tam bylo málo lidí...ale hlavně, nahoře jsme potkali krajany:) - doktoranda, co učí na univerzitě v Iowě, a jeho přítelkyni. Výborně jsme si popovídali; a dost jsme se nasmáli. Třešničkou na dortu byl samozřejmě východ slunce nad kaňonem.
Poté, co jsme se dostali po úzkém hřebeni zpátky do sedla, jsme si dali zaslouženou svačinu, kterou se nám rozhodli zpestřit místní čipmunkové. Nedovolili si pro drobky z chleba přijít úplně k nám, takže nás zmateně obíhali v kruzích a čekali, až konečně odejdeme. Hlodavci jsou zřejmě drzí ve všech nadmořských výškách.
Protože bylo ještě dopoledne, rozhodli jsme se zajít na západní okraj kaňonu a vyfotit si Walter's Wiggles - serpentýnky, po kterých jsme šli nahoru. Do cíle ale hrdinně došel jen Filip, zatímco já jsem si našla příjemné místečko ve stínu na skále a rozhodla se absorbovat místní ticho. Zaujalo mě natolik, že jsem usnula a neprobudilo mě ani to, že se stín přesunul, takže mi do obličeje pražilo polední slunce. Ach jo, zase náběh na úpal.
Fotky zde.

P.S.: Filípek vám vzkazuje, že až pojedete do Zionu, máte si v místních potravinách koupit ovocného nanuka. Udělal na něj dojem, protože místní kultuře působí ovocný nanuk vyrobený z ovoce a nedoslazený cukrem jako zjevení. Dobrá rada nad zlato, že?

NEDĚLEJME VLNY

Dnes měl být zlatý hřeb programu. Hnali jsme se 3,5 hodiny za „vlnou“. The Wave je další zdejší pitoreskní hříčka přírody (obrázek zde, další zde). Když jsme dojeli do městečka Kanab, instrukce z Google maps přestaly dávat smysl, takže jsme byli nuceni vyhledat místní rangery. Na stanici jsme zjistili, že na návštěvu je potřeba dostat povolení. Když nám paní vyprávěla, jak to funguje, musela jsem se držet, abych si nezačala ťukat na čelo. Za účelem získání povolení totiž musíte zrána zajet dalších 40 mil do divočiny, za jejich podivínským kolegou. Ten každý den před devátou zaregistruje všechny zájemce, kterých prý bývá teď přes zimu „jen“ padesát, a přesně v devět začíná losovat deset vyvolených, kterým se dostane privilegia podívat se na vlnu (bůh ví proč) následující den.
Začali jsme počítat: jen naše dnešní cesta nám zabrala sedm hodin, zítra bychom museli jet znovu sedm na to, abychom se mohli zaregistrovat a být přítomni u losování, a pokud by nás vytáhli hned napoprvé, museli bychom následující den urazit tu samou vzdálenost ještě jednou. I kdyby nám tedy štěstí přálo, znamenalo by to 21 hodin strávených v autě. Ale s 20% šancí se nedá moc kalkulovat... chvíli jsme přemýšleli, že bychom zrušili posledních pár nocí v hotelu a obohatili řady místních turistů, ale vzhledem k tomu, že neexistuje záruka, že bychom se na vlnu kdy dostali, vzdali jsme to. Kdyby alespoň bylo v okolí něco jiného k vidění, abychom mohli trávit čekání aktivně, snad by se to dalo ještě skousnout. Bohužel. Příroda nic, nejbližší městečko je od ochranářovy chýše oněch čtyřicet mil. Není v něm nic, kromě benzínových pump, McDonald's (jak jinak), ostatních rychlojídelen a několika motelů, ve kterých zahnívají turisté, co se každé ráno v půl osmé vypraví na ono mystické slosování a pak přemýšlejí, jak asi stráví zbytek dne. Tenhle vzorec chování opakují tak dlouho, dokud je nevylosují, nebo dokud je to nepřestane bavit. No, možná se sem vrátíme na důchod:)))
Po dvou hodinách řízení zpátky do Cedar City jsme objevili písečné duny, takže jsme si alespoň vybili přebytek energie. Fotky zde.

OJ OJ OJ

Dnešek byl jako podle špatného scénáře: po cestě do Zionu nám došla baterka do foťáku. Když jsme do foťáku vložili záložní, kterou Filip kontroloval před odjezdem (údajně byla nabitá), dokázala vytlačit jen mizerný pididílek na ikonce v našem foťáku. Po frenetické debatě jsme se nakonec přesto rozhodi vydrápat se po stěně kaňonu na Angels Landing. No, jak asi tušíte, vymáčkli jsme nahoře jen dvě fotky:(. (zde) Přesto byly cesta po roztomilých serpentýnkách po skále i výhled nahoře silným zážitkem. Jestli posbíráme síly a bude se nám tam zase chtít mučit, vypravíme se tam ještě jednou v pátek.

V ZEMI PÍSKOVÝCH HRADŮ

Dnes jsme si zajeli na Bryce Canyon, další surrealistické dílko přírody.
A dále pokračuje v denním hlášení Filip:
"A jako vždy to má chybku. Krásné pralesy nám otravují hadi a komáři. V Havajském vnitrozemí skoro furt prší. Tady je všude bláto - celá cesta byla jeden velký blátivý tankodrom. Barva bláta se měnila od sytě červéné přes oranžovou až po krásně bílou. Na konci cesty jsme skončili 5x většíma botama než na začátku. Naštěstí jsou zda na to připraveni a na konci trasy je připravená hadice s vodou a kartáč.
Měli jsme štěstí i na pár tamějších zvířátek... fotky zde."

KOLOB CANYON

Angel's Landing jsme odložili Zajeli jsme na čtyřhodinovou procházku kolem potůčku v Kolob Canyons. Šlo se sice sněhem a místy vodou, ale pro místní to zřejmě nic zvláštního nepředstavuje. Potkali jsme jen pár lidí, ale stáli za to - od příslušnice horské služby s mačkami na nohou po výletníka, který šel bosky poté, co si namočil boty. Fotky zde.

ZION POPRVÉ

Zion, tedy Sión, není rozhodně typické jméno pro národní park. Prsty v něm mají samozřejmě mormoni, ke kterým se v Utahu dodnes hlásí 68% obyvatelstva. Park má naprosto strhující atmosféru, kterou se nám bohužel nepodařilo zachytit na fotografii, protože proti nám vždycky stálo sluníčko, a to na všech třech hodinových výpravách, které jsme dnes podnikli. „Plačící skálu“, smaragdová jezírka, ani vyhlídku na kaňon si asi moc nevychutnáte... fotky (zde) navíc komentoval Filip, takže berte všechny komentáře s rezervou:). Večer jsme zakončili jídlem v čínské restauraci (nedokážu odolat příležitosti jíst hůlkami) a plánováním dalšího dne. Jedeme opět do Zionu, na místo, kde podle mapy přistávají andělé. Snad nebudou mít tendenci somrovat jako tamější zviřátka.

HURÁ, PRÁZDNINY!

V pátek jsme vyrazili na jarní prázdniny do Utahu, bašty mormonů. Po více než pěti hodinách jízdy jsme konečně dorazili do Cedar City. Opakovala se stejná situace jako ve Flagstafu: hopkali jsme přes parkoviště do recepce hotelu v sandálcích a klepali se jak ratlíci. Na rozdíl od Lake Havasu, kde už je opět okolo třiceti, je Cedar city v osmnácti stech metrech nad mořem, takže teplota přes den je tu okolo deseti stupňů, v noci padá na nulu. Ráno jsme zaražení pozorovali zasněžené vrcholky hor. „Tam nejedem“, konejšili jsme se. Protože jsme vstávali dost pozdě, rozhodli jsme se jen zajet na Cedar Breaks, úchvatnou vyhlídku 40 minut za městem. Jediné, co nám jaksi ušlo, bylo, že vyhlídka se nachází ve výšce přes 3000 metrů, takže jsme se dostali na parkoviště 4 míle od ní, přesně do místa, kde už se místní silničáři odmítli potýkat s ohromnou sněhovou poklicí, minimálně 1.5 metrů vysokou. Zkusili jsme to tedy dál pěšky, ve stopách sněžných skútrů (oblíbená kratochvíle místních). Nakonec se nešlo nejhůře, takže jsme hrdinně došli až k cíli. Ony čtyři hodiny, které nám trvalo probrodit se šest kilometrů nahoru do kopce a dalších šest zpátky, promočené boty, vyčerpání a hlad nám za to nakonec stály. Fotky zde.
... málem bych zapomněla: Filip si spálil obličej a oba jsme měli lehký úpal. První den dovolené nám opravdu dal zabrat:).

PS: tip na prohlížení fotek: na stránce klikněte na "slideshow"

TÝDEN TŘICÁTÝ DRUHÝ

Zorganizovali jsme pro kamarády Irskou párty. Jediným požadavkem bylo přinést něco zeleného k jídlu nebo pití a přijít v něčem zeleném. Hosté to vzali opravdu svědomitě, jeden z nich nám dokonce míchal zelené koktejly. Nejvetším hitem ovšem byly naše chlebíčky, Američané z nich byli úplně hotoví:). Je to zvláštní, protože veky i všechny potraviny na jejich ozdobení tady dostanete. „Veselé sendviče“, jak si je pojmenovali, je opravdu bavily, zejména poté, co si mezi sebou začali měnit vajíčka za okurky apod. Musela jsem se smát, protože přesně tohle dělám taky.

TÝDEN TŘICÁTÝ PRVNÍ

O víkendu jsme se rozhodli zajet do Las Vegas, abychom nafotili pár dalších fotek. Sin City, jak tu kvůli nabízené zábavě pro dospělé říkají Las Vegas, je samozřejmě nejvíce vyhlášené neonovým blázincem okolo Las Vegas Strip („strip“ v Americké AJ znamená bulvár; tedy mimo jiné). První bílí lidé, kteří jsem dorazili, ovšem nebyli gambleři, ale španělší dobrodruzi. A protože byly tou dobou v údolí artézské studny a díky zavlažovacímu systému indiánů tu rostly hojně i rostliny, pojmenovali španělé místo „Vegas“ (úrodné nížiny). Z pohledu člověka, který nad moderním Vegas a jeho okolí několikrát přelétal letadlem, to beru jako dobrý vtip. Ale zpátky do historie: za indiány dorazila rychle civilizace, nejprve v podobě Mormonů, pak železnice, ohnivé vody, a nakonec gamblingu (ten tu byl legalizován ve třicátých letech).

Prošli jsme dolní část Stripu – Luxor, Mandalay Bay, Excalibur, New York New York, Paris, Bellagio... komentáře najdete u fotek (zde). Nejsilnější zážitek zůstává ze Stratosphere, lépe řečeno z její věže. Ta je se svými 320 metry nejvyšší vyhlídkovou věží v USA; a co víc, můžete si na ní kromě dechberoucího výhledu vychutnat tři atrakce. Vybrali jsme si Big Shot, což je nejvýše položená adrenalinová jízda na světě. Sedačka pod vámi vystřelí padesát metrů do vzduchu, načež padáte volným pádem dolů (to byla ta horší část). Jak si tak napůl v hrůze vychutnáváte ty 4G, před očima se vám míhá Las Vegas. Po jízdě se s ostatními, stejně rozklepanými, turisty pokoušíte obout, a pak všichni svorně odvrávoráte nejistým krokem k zábradlí na ochozu a pokoušíte se rozdýchat. Rozhodně silný zážitek:0

Dalším na seznamu byl fenomén místních svateb. Důvodů, proč je Las Vegas pro svatby vyhlášené, je víc. Předně, jediné, co vám tu stačí k tomu, aby vám vydali oddací list, je doklad potvrzující vaší totožnost, 55 dolarů, a vyplnění krátkého dotazníku. Pak už jen stačí zajít do kterékoliv z místních kaplí, které oddávají denně až do půlnoci, a projít si obřadem (tohle musíte absolvovat do roku od vydání oddacího listu, jinak bude manželství neplatné). Nejlevnější svatby jsou za 55 dolarů. A protože Las Vegas vítá pošuky, jsou tu pro zájemce připravené i „svatební balíčky“, např. pohádková svatba, Star Trek svatba, „gothic“ svatba, pirátská svatba, svatba s přítomností Elvisova dvojníka v růžovém kadilaku... Mě nejvíc pobavila možnost drive-thru weddings. Oddávající vám tvrdí, že je to romantické, protože na strop kaplogaráže nakreslili andělíčky a celou tu parádu pojmenovali bombasticky „tunel lásky“. No, posuďte sami.. Tohle jsme si prostě nemohli nechat ujít. Little White Chapel je prý světově vyhlášená (ale to tu tvrdí o všem), své „I do“ si tu řekli Frank Sinatra a Mia Farrow, Bruce Willis i Demi Moore, další celebrity na seznamu jsou např. Pall Newman, Joan Collins, Michael Jordan. Oblast s kaplemi má ovšem jeden háček: je až za Stripem , v dost nechvalně vyhlášené oblasti. Našli jsme onen tunel lásky i s naprosto šílenou kaplí vedle (a strip barem přes ulici), ale nechtěli jsme se tam moc zdržovat, takže jestli chcete vidět její impozantní interiér vyzdobený plastovými květinami, klikněte sem.

Cestou domů jsme si vyzvedli stan. Když jsme si ho po internetu kupovali, hledali jsme něco, kam bychom se při našem cestování pohodlně vešli tři. Nakonec jsme si vybrali "bublinu". Jen nám nedošlo, že v Americe je všechno nějak větší... posuďte sami:)