TÝDEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ

Opět si nemůžeme stěžovat na nedostatek nových zážitků. Ve čtvrtek jsme si zašli na koncert zbloudilého barytona, co tu byl na turné. Čekali jsme operní árie, ale i barytoni se musí zalíbit svému publiku, takže nakonec se držel osvědčených hitovek v podobě Broadwayských muzikálů, o nichž jsme nikdy neslyšeli. A protože jsme na rozdíl od slzícího publika nerozeznávali popěvky z muzikálu „Občanská válka“ od jistého Franka Wildhorna a jemu podobné, utekli jsme hned o přestávce.

V pátek jsem měla narozeniny. Nemám ráda oslavy narozenin. Obvykle se mi je daří alespoň v práci ututlat a ignorovat, ale ne tak tady. Kolegové mi koupili čokoládový dort a popsali narozeninové přání z obou stran. Do toho mě jeden z legrace posypal třpytkami na pep assembly, takže jsem házela odlesky do konce dne. Večer jsme zašli s kamarády do hospody spojené s místním pivovarem, a protože se jeden z nich zná s majitelem, měli jsme soukromou narozeninovou prohlídku pivovaru. Majitel je fanda piva i poctivé práce, pracuje s nejkvalitnějšími surovinami, a část z nich dokonce nakupuje v Evropě. O plzeňském pivu samozřejmě věděl, tvrdil, že je nedostižné. Potěší:).
Málem bych zapomněla: po cestě do hospody nás stavěla pro změnu policie. Byli jsme oba střízliví, ale Filip měl na tričku nápis:“MY INDIAN NAME IS RUNS WITH BEER“ a já (vzhůru nohama): „IF YOU CAN READ THIS, PICK ME UP AND PUT ME BACK ON THE BARSTOOL. THANKS!“ Naštěstí nás paní policistka jen chtěla upozornit, že nám nesvítí přední světlo. Když zjistila, že jsme z Čech, prohodila: „A co Chris, kdy se bude vracet z Evropy?“ Následně jsme si krátce, ale příjemně, popovídali. Pak nám popřála příjemný zbytek večera i našeho pobytu a pustila nás. Mít v malém městě za spolubydlícího policistu se vyplatí:).

Víkend byl naprosto pohodový; dočetla jsem knížku, vyšampónovala psa, porýpala se s Filipem v autě... prostě údržba všeho druhu. Ukázalo se, že informatik u motoru postrádá základní součásti, jako např. místo pro připojení klávesnice.

Pondělí přineslo poradu, po které se prezentovali místní odboráři. Podporuje je tu v Arizoně jen 23% učitelů, takže nemají moc velkou sílu prosadit výhodnější podmínky... na konci jsem se s jedním srazila v naší angličtinářské sborovně/jídelně. Zajímalo ho, jak je to s odboráři v ČR, a nakonec lehce mimo mísu prohlásil: „My jsme největšího učitele ze tříd vyhnali.“
“Koho?”, nechápala jsem.
„Ježíše.“
A jé, už je to tady, pomyslela jsem si, zatímco se rozpovídal. Vzhledem k tomu, že nám kladli na srdce, že jsme ambasadory svojí země, jsem krátce přemýšlela, jestli mu mám sdělit, co si o věřících jeho typu myslí většina naší republiky, ale nakonec mi to nestálo za to. Ostatně, když už jsem ustála mojí pentekostální studentku, ustojím asi všechno. Pentekostální hnutí, neboli hnutí obnovy v Duchu svatém, je další jev, nad kterým by si našinec asi ukroutil hlavu. Tady se v tomhle ohledu nejvíce proslavil Kids on fire, tábor pro děti pod vedením Becky Fisher. Asi by to bylo k popukání, nebýt toho, že silně manipulují děti. Záběry z dokumentu "Jesus camp", který tam natočily nezávislé filmařky, jsou na Youtube, pokud vás to zajímá, klikněte sem. Celý dokument, včetně oné známé scény s papírovým Bushem, najdete zde. (Napravo se vám zobrazí playlist).
Tábor už díky sílící kontroverzi zrušili, ale podobné počínání je v pentekostální církvi stále oblíbené, a tábory pokračují, jen na jiných místech. Studentka, kterou jsem zmínila, tam jela na prodloužený víkend. Vrátila se nadšená a vymytá. „Bylo to fantastické, uzdravovali jsme všude, kde jsme projížděli! Lidem se vracel zrak, dorůstali jim nohy, dostala jsem se do transu a mluvila jsem s Bohem.... jednoho mrtého vojáka z Iráku prý oživili, ale u toho jsem nebyla, to jsem jen slyšla. Na všechno ostatní bych příahala...“
„Mí“ čtyři silně věřící studenti jsou prostě jiní. Bigotní rodiče často nevěří škole jako instituci, takže se snaží dítě vzdělávat sami doma (homeschooling je tu celkem běžný). Výsledkem je extrémně plachý student s přetrvávající pocitem viny, který se projeví zejména ve chvíli, kdy se nechají unést a zasmějí se z plných plic, apod. Všichni vypadají poslušně, ale rádi žalují, a platí pro ně jakási „dvojí morálka“. Jsou pod silným vlivem rodičů. Pro rodiče je víra prodlouženou rukou, nástrojem, jak dítě hníst pocitem vinny (ani snad nemusím zmiňovat, že jim zakazují číst knížky, co čteme ve škole). To, co s nimi děláme ve škole, se probírá v kostelech (to vím od kolegyň, co tam chodí). Nutno podotknout, že od podobného typu chování se distancuje většina ostatních Američanů, včetně těch věřících. Docela by mě zajímalo, jak se chovají děti silně věřících rodičů třeba v Polsku. A vůbec, jestli jsou moje závěry na základě těch čtyřech studentů alespoň trochu vypovídající co se týče dětí ostatních, podobně ferventních, věřících.