Snažíme se ještě využít poslední chvíle s našimi kolegy a kamarády. Ve čtvrtek jsme pořádali palačinkovou párty, aneb slané palačinky se špenátem a sýrem či ratatouille; navíc sladké palačinky s jahodami, ostružinami, zmrzlinou, šlehačkou... jak si kdo přál. Do těsta těch sladkých jsme nasekali čerstvé mátové listy, tak, jak to dělají v naší oblíbené vegetariánské restauraci v Plzni. Akce měla úspěch; a vášeň pro palačinky se rozšířila i po škole, protože jak se rozneslo, že nesu várku druhý den do práce, už se po nich sháněli i kolegové, co u nás nebyli předchozí den na večeři.
Na řadu přišly i naše železné zásoby z Čech, třeba mák. Mák jsme tu ještě na žádném pekařském výrobku neviděli; není tu ani k dostání ve větším množství. I přesto, že to pro místní musely být naše makové svatební koláčky tak trochu výstřední divočina, hrdinně se do nich pustili a zachutnalo jim.
V sobotu se konalo vepřo-knedlo-zelo. Náš kamarád, zapálený kuchař:), se toužil naučit dělat knedlíky. Vzhledem k tomu, že „vepřo“ i „zelo“ už uměl, vzal si je na starosti. Dost nám tím ubral starosti, protože my v přípravě masa zrovna nevynikáme. I vzali jsme obřadně ono kilo hrubé mouky, které nám poslala maminka přes Atlantik, a jeli jsme na návštěvu. Před fascinovaným publikem jsme pak z půlky pytlíku zadělali bramborové, a z půlky kynuté knedlíky. Následovala příjemná část čekání s alkoholem v ruce (safra, proč zrovna tuhle fázi vždycky doma vynechávám) a společenskou hrou Rummikub, což jsou vlastně žolíky, ale s plastovými kartičkami s natištěnými čísly. Zbytek si asi dokážete představit sami– večeře a sledování filmu v potravinovém kómatu. Kynuté knedlíky měly největší úspěch; jedna z věcí, kterou jsme sem slíbili poslat, je právě hrubá mouka. Tou druhou, věřte nevěřte, je český „armádní“ otvírák na konzervy. Náš kamarád z něj byl u vytržení. Nejvtipnější část na výměně je, že nikdy nedokážete odhadnout, co se bude líbit. Kolikrát jsme tu něco obdivovali a místní si téměř ťukali na čelo... a naopak. Alespoň se tomu pak všichni můžeme společně zařehtat.
neděle 26. dubna 2009
úterý 21. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ OSMÝ
Fascinace okolní přírodou pokračuje. Nad zahrádkou nám poletoval kolibřík (víme, že tu mají být, ale ve volné přírodě jsme před tím ještě žádného neviděli), a místní roadrunners (kukačky kohoutí) učí svá kuřátka profesionálně přebíhat silnici. Do zvěřince už ani nepočítáme křepelky a zajíčky, co nám pobíhají ráno a večer po zahradě. Člověk si klade otázku, z čeho tu všichni žijí (tedy kromě listů salátu a jadřinců, které jim tam mezi štěrkem nechávám).
Nutno podotknout, že ani naše domácí zvířena nezahálela. Ve čtvrtek jsme měli se studenty v mojí třídě možnost sledovat v přímém přenosu rybičky, které požírají svojí kamarádku. Měli z toho druhé vánoce, ale popis toho, co dělají Češi na Velikonoční pondělí, to netrumflo. Filozofie koledování a šupání je naprosto nadchla. Za čtrnáct dní, na prvního máje, bych se je asi měla pokusit navést, aby se líbali pod právě kvetoucími kaktusy occotillo.
Nutno podotknout, že ani naše domácí zvířena nezahálela. Ve čtvrtek jsme měli se studenty v mojí třídě možnost sledovat v přímém přenosu rybičky, které požírají svojí kamarádku. Měli z toho druhé vánoce, ale popis toho, co dělají Češi na Velikonoční pondělí, to netrumflo. Filozofie koledování a šupání je naprosto nadchla. Za čtrnáct dní, na prvního máje, bych se je asi měla pokusit navést, aby se líbali pod právě kvetoucími kaktusy occotillo.
neděle 12. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ SEDMÝ
Kamarádi nás vytáhli na dvě akce: desetikilometrový výlet pouští a pašíjovou hru u baptistů. Mě osobně se víc líbil výlet, neboť se mi tam splnilo tajné přání: vidět divokého chřestýše. Všimli jsme si ho, až když byl pár metrů od nás. Kdo čekáte dál hororový příběh, musím vás zklamat. Tak jako všichni hadi, snažil se před námi, lidmi, co nejrychleji uniknout:). Naštěstí to na poušti není tak jednoduché, tak jsme s ním ještě kousek popošli, abychom si ho mohli prohlédnout. Díky tomu, že jsme mu nedali klidu, nakonec i párkrát zachřestil. Pak se konečně dostal pod nejbližší bylinu a stočil tam celý metr svojí délky do úhledné spirály. Potvrdilo se, co jsme se o víkendu dozvěděli v pouštním zoo: právě nastává „rattlesnake season“, tedy období chřestýšů. Aby toho nebylo málo, viděli jsme ještě bighorn sheep, divoké ovce tlustorohé. Tedy přesněji: ostatní viděli ovce, já jsem se nejprve prala s dalekohledem, takže jsem zahlédla jen zadní polovinu ovce zacházející za kamen. To, jak vypadá přední polovina, znám zatím jen z obrázků:))).
Hra u baptistů byla spíše společenskou událostí než uměleckým zážitkem – hráli mi tam dva studenti, a pár dalších jsem viděla v hledišti, takže budeme mít příští týden co probírat.
O víkendu jsem relaxovala – v sobotu jsem přečetla tři knížky a završila to během s Filipem. Tomu předcházelo přeměřování našich kroků při běhu na parkovišti a následné programování našich nových krokoměrů, které bylo stejně zbytečné, protože se nám s únavou kroky zkrátily, takže již po kilometru byla jejich průměrná délka jiná.... alespoň jsme si ji mohli pak přeprogramovat podle počtu kroků, které jsme na téměř šestikilometrovém okruhu udělali. V neděli byla tiskovka s rodiči a začali jsme plánovat, co všechno tu musíme zvládnout udělat před odjezdem z Lake Havasu City ... máme na to už jen šest týdnů!!!
Hra u baptistů byla spíše společenskou událostí než uměleckým zážitkem – hráli mi tam dva studenti, a pár dalších jsem viděla v hledišti, takže budeme mít příští týden co probírat.
O víkendu jsem relaxovala – v sobotu jsem přečetla tři knížky a završila to během s Filipem. Tomu předcházelo přeměřování našich kroků při běhu na parkovišti a následné programování našich nových krokoměrů, které bylo stejně zbytečné, protože se nám s únavou kroky zkrátily, takže již po kilometru byla jejich průměrná délka jiná.... alespoň jsme si ji mohli pak přeprogramovat podle počtu kroků, které jsme na téměř šestikilometrovém okruhu udělali. V neděli byla tiskovka s rodiči a začali jsme plánovat, co všechno tu musíme zvládnout udělat před odjezdem z Lake Havasu City ... máme na to už jen šest týdnů!!!
pátek 10. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ
Víkend jsme tentokráte podřídili autu; jeli jsme si nechat vyměnit katalyzátor do autorizovaného servisu Mitsubishi. Ten v našem městě bohužel nedávno zkrachoval, takže nám nezbývalo než se vypravit do Phoenixu. Vzrušující čtyřhodinová cesta rovně, jak už je to v Arizoně zvykem, byla zakončena další hodinou strávenou hledáním noclehu. Před desátou jsme konečně zajeli do pohaslého dvora hotelu Lost Dutchman a dožadovali se ubytování. Recepční byla Indka, tou dobu již v pyžamu, navíc v perverzní náladě dávat nekuřáckým hostům kuřácké pokoje. Filip tvrdí, že k tomu jí jistě dopomáhalo „kuřácké Šivovo voko“. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme okamžitě padli do nikotinových tenat postele. Ráno jsme se probudili s chutí zajít si do plicního sanatoria, jenže servis nečekal, takže jsme ještě čelili poslední výzvě (dát si sprchu, aniž bychom se dotkli plesnivého závěsu) a v hrůze jsme ujížděli pryč.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.
Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))
Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...
V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.
Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))
Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...
V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.
středa 1. dubna 2009
TÝDEN TŘICÁTÝ PÁTÝ
Být jedním ze zadavatelů národní srovnávací zkoušky ve Spojených státech je docela zážitek. Nejvtipnější část je samozřejmě čtení jmen při docházce. Naštěstí jsem vyfasovala studenty od F a G, což obnášelo tady, nedaleko od hranic s Mexikem, všechny ty Fernandeze, Gomeze a Gonzalese. Většinou jsem s výslovností i pravopisem amerických jmen na štíru, ale to je tu každý, včetně mých kolegyň, co učí angličtinu. Je to dáno několika důvody.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete. Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)). Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R. Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L. Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky jménem Cori i Cory, Carly i Karli, Jasmine i Jazmin (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin), Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete. Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)). Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R. Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L. Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky jménem Cori i Cory, Carly i Karli, Jasmine i Jazmin (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin), Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
