TÝDEN TŘICÁTÝ PÁTÝ

Být jedním ze zadavatelů národní srovnávací zkoušky ve Spojených státech je docela zážitek. Nejvtipnější část je samozřejmě čtení jmen při docházce. Naštěstí jsem vyfasovala studenty od F a G, což obnášelo tady, nedaleko od hranic s Mexikem, všechny ty Fernandeze, Gomeze a Gonzalese. Většinou jsem s výslovností i pravopisem amerických jmen na štíru, ale to je tu každý, včetně mých kolegyň, co učí angličtinu.  Je to dáno několika důvody.
Za prvé, tady svoje dítě můžete opravdu pojmenovat, jak chcete.  Občas se tedy stane, že máte před sebou slovo, které jste ještě nikdy neviděli. A někdy je to slovo, které sice znáte, ale ne jako rodné jméno, aneb tady by Půlnoční Bouře uspěla. Od dnes už klasických rodných jmen, jako je třeba Summer, či Autumn, máme ve škole i studenty, co se jmenují třeba Tangerine (Mandarinka), Angel, Jesus, či Sage (mudrc či šalvěj, v tomhle případě asi šalvěj, protože její příjmení je Green:)).  Celebrity to samozřejmě dotáhly k dokonalosti, a tak se mezi jejich  ratolestmi najdou jména jako Oriole Nebula, Audio Science, Bluebell Madonna, Fifi Trixibell, Kal-El Coppola (to je dítě Nicolase Cage, Kal-El je prý původní jméno Supermana), Moxie CrimeFighter, Poppy Honey, Rufus Tiger  či Pilot Inspector.
Za druhé, nejen děti celebrit, i všechny “moje” děti mají dvě jména (rodné a křestní); od toho se zase odvíjí další jev – někteří Američané dávají přednost tomu, když jim místo rodných jmen říkáte počátečními písmeny jejich prvních dvou, tedy „Džejár“ z Dallasu byl vlastně J.R.  Na CNN má pořad D.L. Hughley, kterého všichni oslovují prostě D.L.  Na jednu stranu to může být spása (ani Pilot Inspector si nemusí zoufat, může si prostě nechat říkat P.I.), na stranu druhou už to nemá daleko do C3P0 a R2D2.
Konečně, na rozdíl od Čech, kde vyhláška stanovuje, že “zápis jmen zkomolených, zdrobnělých nebo domáckých nelze připustit“, tady vám uznají i nejšílenější variantu hláskování. Dodnes si pamatuji, jak jsem svým studentům poprvé řekla, aby mi napsali, s kým chtějí být ve skupině. Ve třídě okamžitě nastal rámus, protože se student obraceli ke svým kamarádům se slovy “Hele, jak se píše tvoje jméno?” Ťukala jsem si na čelo… tedy až do té doby, než mi došlo, že učím studentky  jménem Cori i Cory, Carly i Karli,  Jasmine i Jazmin  (ale už jsem viděla i Yasmin, či Jasmin),  Beca, Becca, Becka, Bekka. Nejméně čtyři varianty jsou zdokumentovány i u Courtney (Cortney, Kortney, Kourtney). Moje kolegyně si myslí, že je to tím, že někteří méně vzdělaní rodiče si prostě vyberou jméno, aniž by se za těch devět měsíců snažili zjistit, jak se vlastně má psát; a pak to odhadnou podle toho, jak ono slovo zní. Zdá se vám to šílené? Rozhodně to není unikát, protože i matrikářky v Čechách prý zaznamenávají podobné žádosti (třeba Stýf  = Steve); jediným rozdílem tak zůstává, že u nás má poslední slovo matrikářka.