TÝDEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ

Víkend jsme tentokráte podřídili autu; jeli jsme si nechat vyměnit katalyzátor do autorizovaného servisu Mitsubishi. Ten v našem městě bohužel nedávno zkrachoval, takže nám nezbývalo než se vypravit do Phoenixu. Vzrušující čtyřhodinová cesta rovně, jak už je to v Arizoně zvykem, byla zakončena další hodinou strávenou hledáním noclehu. Před desátou jsme konečně zajeli do pohaslého dvora hotelu Lost Dutchman a dožadovali se ubytování. Recepční byla Indka, tou dobu již v pyžamu, navíc v perverzní náladě dávat nekuřáckým hostům kuřácké pokoje. Filip tvrdí, že k tomu jí jistě dopomáhalo „kuřácké Šivovo voko“. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme okamžitě padli do nikotinových tenat postele. Ráno jsme se probudili s chutí zajít si do plicního sanatoria, jenže servis nečekal, takže jsme ještě čelili poslední výzvě (dát si sprchu, aniž bychom se dotkli plesnivého závěsu) a v hrůze jsme ujížděli pryč.
Když jsme konečně dorazili na naše smluvené dostaveníčko s automechanikem, zjistili jsme, že jsme nechali můj kufr na parkovišti u motelu, takže jsme pádili zpátky. Kufr jsme nakonec našli před pokojem rozšafného strýce v nátělníku; říkal, že dovnitř se ještě nedíval, protože doufal, že se majitel vrátí. Naštěstí. Měla jsem tam i notebook.
Poté, co jsme auto podruhé, tentokrát již úspěšně, předali do servisu, zašli jsme si do Danny's – místního řetězce specializujícího se na snídaně. Filip zajásal, neboť se mu splnil sen – vegetariánský burger s kupou hranolek. Já jsem burgerům na chuť nepřišla (za život jsem měla jen dva hamburgery:-)), takže jsem si bezradně prohlížela menu. Tradiční americká snídaně je variantou na tu britskou – míchaná vejce, plátky slaniny a lívance s javorovým syrupem, to všechno na jednom talíři. Zdá se, že míchání sladkých a slaných chutí Američanům nevadí; Filip už si zvykl, já ještě ne. Nakonec jsem si řekla pouze o lívance, ale opět mě vypekli – přinesli mi je sice s javorovým sirupem, ale pokryté slanou šlehačkou. Ach jo.

Když nám opravili auto, vyrazili jsme do Titan missile museum – sila s balistickou raketou Titan II. Mohli jsme si tak prohlédnout jeden z bývalých supertajných projektů USA. Více komentářů najdete u fotek (zde). Podobných základen bylo po USA prý šedesát; většinu už odkoupili soukromí vlastníci. Získat pozemek se zavedenou elektrikou, vodou a rozsáhlým podzemním komplexem se stalo pro určitou vrstvou lidí módním výstřelkem. Vyprávěli nám o zubaři, co si nad silem postavil dům a v podzemí pořádal párty... tomu se říká ohleduplnost vůči spoluobčanům:))

Po cestě do Tucsonu jsme se stavili ještě u kostelíka San Xavier del Bac. Tenhle klenot byl dostaven v roce 1797, a kromě jedinečné atmosféry si tam můžete vychutnat ještě jednu specialitku: Navajský smažený chléb. Za malý obnos vám ho tam připraví indiánky přímo na parkovišti. Rozhodli jsme se, že to si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme si objednali, chvíli pozorovali dvě obézní indiánky, jak se rozhoupávají do práce... a hle, výsledkem byl langoš. Vyměnili jsme si s Filipem zmatené pohledy.
„A to je opravdu váš tradiční chléb?“, začala jsem pátrat.
„Jo, jo.“, odpověděla s úsměvem indiánka.
„A na jakém oleji to vaši předkové smažili?“, nechtělo se mi věřit, že tady, v poušti, kde je všeho nedostatek, indiáni před pěti sty lety plýtvali tukem na smažení placek, které by se daly upéct na horkých kamenech.
„To nevím, ale my to smažíme na tuku ze supermarketu.“, pravila ženština se širokým úsměvem.
Došlo mi, že po záhadě maďarských langošů vydávaných za Navajský smažený chléb budu muset zkonzultovat jiný zdroj. Rozluštění je následující: Navajo Fry bread (i frybread) bohužel vznikl až následkem tragického období po vpádu bělochů na indiánské území.V roce 1863 jsem přišla parta ranařů, co se rozhodla vypálit území Navajů a vydobýt si kapitulaci. Indiány zajali a donutili je pochodovat 300 mil (482 km) do Fort Summer v Novém Mexiku, kde přeživší umístili do kempů. Udává se, že jednotlivé kempy byly budovány pro 4000 – 5000 osob, ale v té době tam běžně žilo až 9000 lidí. Po čtyři roky v zajetí dávali indiánům prý jen sádlo, mouku, sůl, cukr, kvasnice, a sušené mléko. Suroviny byly často zkažené, takže smažení jako tepelná úprava byla jasná volba... pro spoustu Navajů prý smažení Fry bread posvátnou tradicí; věří, že ho mají jíst do té doby, dokud se země neočistí. Je to jedno z nejběžnějších jídel na jejich setkáních (Pow Wows). Maďaři prý přišli na langoš už někdy na konci 15 století, ale pochybuji, že to s sebou obnášelo tolik utrpení, jako pro Navaje. Jen je škoda, že někteří dnešní indiáni už o příběhy z minulosti nestojí...

V neděli jsme si šli vyfotit arizonská zviřátka do pouštního zoo (došli jsme k závěru, že nemá cenu čekat, jestli se nám neukážou ve volné přírodě) a pak rovnou do Biosphere 2. Počítám, že si projekt všichni pamatujete – obrovitánský skleník, do kterého se v letech 1991 – 1992 zavřely 4 ženy, 4 muži a 3000 živočišných druhů (neděste se, počítají se i ryby a hmyz, který si s sebou přibalili jako opylovače jejich hospodářských plodin), aby zkusili, jestli by se takhle dal udržet život na jiných planetách. Skleník byl sice zajímavý, ale nejsilnější zážitek mám z vyprávění našeho průvodce... neznala jsem totiž detaily a zvraty mise, takže na rozdíl od nadšenců, co byli s námi ve skupině, jsem nad vším žasla. Fotky zde.