TÝDEN ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ

… tentokrát začal opravdu netradičně. Do třídy mi vkráčeli dva cizinci a pravili: „Dobrý den!“ Ginny, má výměnná partnerka, sem totiž přivezla 14 českých studentů. Měla jsem takovou radost, že je vidím, že jsem je objala. „Ježišmarjá, vy už jste jako voni!“, napůl vyděšeně a napůl znechuceně vypípla Bára. Došlo mi, že návrat domů mi dá opravdu zabrat.
Ačkoliv byli studenti už v rodinách, viděla jsem hned první den asi sedm z nich – pár z nich mi přišla na hodiny a další s námi a našimi kamarády trávili odpoledne na lodi. Vypadá to, že většině se tu líbí, i když se ve škole na hodinách dost nudí a přijde jim to trochu „o ničem“. Jak by taky ne, je tu poslední týden před závěrečnými zkouškami, nikdo už neučí novou látku, jen se opakuje nebo se vyřizují organizační záležitosti (i odevzdávání učebnic tu obnáší spoustu papírování, to byste nevěřili), morálka studentů vzala za své, učitelé už taky myslí na prázdniny... sečteno, podtrženo, čeští studenti nemají šanci vidět typické vyučování, což je obrovská škoda. Asi si dokážete si představit, jakou představu o českém školství by získali cizinci, kdyby je někdo přivezl do české školy na týden před vysvědčením...

Naše gastrovečery stále pokračovaly. Od českých kolegyň jsme dostali hrubou mouku, takže jsme ještě pro známé dělali na poslední chvíli jahodové knedlíky, a Jason nás zase učil, jak správně dělat pizzu, a to se vším všudy, včetně házení a vytahování placky těsta ve vzduchu.

S Eliškou, studentkou, kterou „hostili“ Jason a Kim, jsme se na chvíli staly místní hvězdy, když nás hledala půlka města. V podstatě šlo o to, že jsme šli všichni do kina, ale na dva filmy. Náš film skončil o dvacet minut dřív, takže jsme musely na Filipa a Jasona s Kim čekat. Někde v průběhu té doby jsme je propásly, a protože jsme neměly hodinky a dobře se povídalo, strávili jsme nic netuše v kině další hodinu. Mezitím ostatní došli k závěru, že jsme možná šly do nějakého obchodu, nebo dokonce pěšky domů, objížděli město autem, zalarmovali další známé, a nakonec i policii. Když nás konečně vyhodil zřízenec kina, že už se zavírá, došlo nám, že čekáme zbytečně a vyšli jsme ven, kde jsme uviděli Filipa a právě přicházejícího strážníka. Myslím, že si o nás něco pomysleli, ale naštěstí to neventilovali nahlas:); pak jsme z pátrací akce odvolali Jasona a Kim a jelo se spát.

V pátek jsme jeli do San Diega, kde jsem chtěla poprvé v životě zkusit surfování. Po šílené cestě (i na pětiproudových dálnicích jsou tu v pátek nehorázné zácpy) jsme konečně dorazili do města. Další hodinu nám trvalo, než jsme konečně našli dům učitele hudby, který byl před pár lety přes Fulbright na výměně v Londýně, a který nám navrhl, že nás u sebe na víkend ubytuje. Orientace v San Diegu je vlastně jednoduchá, když člověku dojde, že 2704 A je název ulice, ne bloku. Bohužel nám to trochu trvalo.... a doteď mi přijde legrační, že se tu lidé smířili s tím, že bydlí v ulici A, B, či F.... Na druhou stranu musím uznat, že naše názvy jako Farského, Jiráskova, Kapitána Berana, či Milady Horákové jsou hotovým mučidlem pro zahraniční turisty.
Ráno jsme se probudili a zjistili, že je zataženo. Vyděsilo nás to. Na to z Arizony opravu nejsme zvyklí:). Místní nám řekli, že na surfování je ještě brzo, pokud člověk nechce trávit den v neoprenu v šestnáctistupňovém Tichém oceánu, takže jsme jeli do zoo, starobylého Old Town, a k večeru do pulzujícího Gaslamp district. Fotky zde.
V neděli jsme si zajeli na pláž k vyhlášenému hotelu Del Coronado, a do italské čtvrti, kde byl tou dobou zrovna Sicilský festival. Fotky zde. Po ochutnávce všeho, co se nehýbalo, jsme se vydali zpátky na cestu, která nám tentokrát naštěstí zabrala jen šest hodin. A perlička nakonec? Kim nám ještě během cesty volala, že se Jason chopil zbytku hrubé mouky, co jsme jim nechali doma, a pokusil se po paměti vyrobit kynuté knedlíky, takže nás zvou na knedlo-vepřo-zelo. Nevěřili jsme vlastním uším.... a později ani očím a chuťovým pohárkům. Bylo to skoro jako od maminky:)). Asi budeme muset opravdu čas od času poslat do USA hrubou mouku!

Návrat domů provázel úlek – oněch čtrnáct studentů totiž tou dobou už spalo u nás doma. V naší ložnici byly zabydlená čtyři děvčata, a nijak se před odjezdem do Grand Canyonu nesnažila uklidit, takže se nám naskytl pohled opravdu nevídaný. Prádlo, kosmetika a ostatní věci byly opravdu všude. Jsem si téměř jistá, že Filip ještě nikdy před tím neviděl takovou koncentraci podprsenek:)) A protože spí studenti opravdu všude, i na zemi, nepřeháním, když řeknu, že nebylo kam šlápnout. Naštěstí ještě nebyli doma, takže jsme se stačili vzpamatovat a osprchovat před tím, než přijeli. To druhé je celkem podstatné, protože, jak jsme zjistili, doma to fungovalo takhle: přijeli před jedenáctou; v jedenáct Ginny popřála všem dobrou noc, zavřela za sebou dveře a šla spát. Studenti se pak střídali o jednu koupelnu; jednoduchou matikou zjistíte, jak dlouho jim to trvalo: když každý z oněch čtrnácti stráví v koupelně deset minut, je to skoro dvě a půl hodiny. Poslední nebožák se tak opravdu dostal do koupelny v půl druhé v noci. Další vtipná věc byla, že se počítalo s tím, že v naší posteli prostě budou dál spát dvě osoby. Naším příjezdem, jakkoli plánovaným, tak přišly obě o místo na spaní. Po zralé úvaze jsme Ginny navrhli, že se můžeme na těch pár posledních dní vystěhovat ke kamarádce. Přivítala to, a naši kamarádi taky. Alespoň jsme spolu budeme moci trávit ještě víc času.