Všude dobře, tak co ve škole – aneb I série katastrof je lepší než být v práci

Moje milá paní ředitelka mi dovolila vybrat si tři dny volna, takže jsme se konečně rozhoupali zmizet do Yosemitského národního parku za Paulem (Američanem, co byl na výměně učit v Indii). Už od začátku byly naše vyhlídky dosti tristní – pondělí uteklo a my pořád neměli náš foťák, neboť čištění čipu od prachu, který jsme na něj nachytali při našem posledním výletu, pracovníci servisního střediska Nikonu v L.A. neustále protahovali. V úterý mi konečně poslali email, že jsou hotovi a já s nimi domluvila, že si pro foťák přijedeme osobně, protože kdyby ho posílali zpátky, už by to časově neklaplo – odjížděli jsme totiž v úterý odpoledne.
Když jsem přijela domů, Filip mi oznámil, že má teplotu a cítí se pod psa. Podle symptomů, které teď neustále opakují v televizi, si diagnostikoval počínající prasečí chřipku. :) I tak jsme naložili naše věci a maroda do auta a k pozdnímu odpoledni vyrazili do zamluveného hotelu v L.A. Cesta probíhala hladce – až do bodu, kdy nám přesně ve dvanáct v noci na pětiproudé dálnici před L.A. explodovala pravá přední pneumatika. Řízení jsme naštěstí zvládla (není to tak hrůzostrašné, jak jsem si vždycky představovala), ale venku nás samozřejmě čekala jen tma, sedmistupňová klendra a proudy valících se aut. I přesto jsme výměnu kol zvládli na jedničku – dokonce i dofouknutí splaské rezervy malým kompresorkem, který jsme objevili v servisním kufříku. S vypětím všech sil jsme se pak došourali do hotelu (s rezervou by se nemělo překročit 50 mil za hodinu) a byli příjemně překvapeni z toho, že ačkoliv bylo už ke druhé hodinně ranní, náš pokojík i pan recepční na nás ještě čekali.
Po zaslouženém, asi pětihodinovém, odpočinku už jsme zase seděli v autě; tentokrát na cestě do Nikonu. Tam nám po dlouhých chvílích dohledávání v lejstrech oznámili, že náš foťák včera odeslali zpátky do Lake Havasu City. Šly na mě mdloby. Vysvětlila jsem jim, že jsme se domlouvali jinak a že tohle je první den naší dovolené, takže jsme s foťákem počítali. Oni zpětně dohledali maily, které jsme si vyměňovali, uznali svoji chybu, omluvili se mi a dali mi úplně nový kus s tím, že až se vrátím domů, mám jim poslat ten svůj starý. Musela jsem se jich dvakrát zeptat, jestli si to nepopletli, ale oni trvali na svém. Takže jsem díky chybě jednoho jejich pracovníka získala jako pozornost novou digitální zrcadlovku. K neuvěření...
Naše lapálie tím ještě nekončily – v hotelu jsme zjistili, že máme jen jeden spacák. Mohlo to znamenat dvě věci – buď jsme ten druhý zapomněli doma, což by bylo ještě celkem dobré, nebo jsme ho vytratili včera v noci u dálnice, když jsme přehazovali věci z kufru, abychom se dostali k rezervě. Tak jako tak bychom to místo už nenašli, takže jsme se rozhodli jet dál, vyzbrojeni jen jedním. Na to, že jsme jeli do oblasti, kde bývá v noci touhle dobou k nule, žádná sláva.
Okolo poledne už se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. S novým foťákem a vyměněnými pneumatikami jsme se řítili pryč z města. Asi za čtyři hodiny začalo být Filipovi špatně od žaludku. Dost bídně načasováno, řekla bych, protože silnice v Yosemitech jsou jedna velká serpentýna. Když jsme dojeli na místo, už byla tma a všechny kempy byly obsazené až na jeden: Camp 4, stanový kemp pro horolezce a „socky“. Tam jsme se hned cítili jako doma. :) Les byl prošpikován desítkou ohníčků a linula se jím vůně ohřívaných konzerv. Prostě standartní český kemp. Postavili jsme vypůjčený stan za svitu mojí lampičky do knížky, která nám již posloužila předchozí noc při výměně kol (jak jsme zjistili, v erární baterce v autě totiž nejsou baterky).
Těsně před spaním následoval krok nejdůležitější – zamknout na přání správců parku všechny věci, které by medvědi mohli považovat za jídlo, do speciální obrněné skříňky. No jo, ale jak má člověk tušit, co medvědům voní jako jídlo? Doporučuje se téměř vše, včetně zavřených plechovek limonády, odpadků, toaletních potřeb... Filip tam chtěl zavřít i mě a použité spodní prádlo. Ačkoliv jsem byla z krátkého instruktážního videa (zde) a fotek medvědy poničených aut a stanů dosti vyplašená, strážit přes noc Filipovy trenky v plechové krabici jsem rezolutně odmítla.
Noc strávená pod jedním spacákem měla za následek náběh na místní omrzliny, ale přežili jsme a alespoň trochu jsme se vyspali, což je hlavní.

Druhý den ráno jsme teprve zjistili, kde jsme se to ocitli – po mohutných žulových stěnách údolí burácely vodopády, do našeho borovicového lesíka zasvitlo sluníčko, okolo stanu se nám proháněli veverky; a medvědi, jak se zdálo, tuhle noc náš tábor ušetřili. Konečně se zdálo, že teď už bude konečně všechno takové, jaké má na dovolené být. Filip si k snídani odvážně otevřel rybičky v oleji. Po prvních dvou soustech se mu opět vrátila jeho „prasečí chřipka“ - pro změnu se mu udělalo špatně. Plánovaný výstup po stěně kaňonu se tím pádem přeměnil jen na šestihodinovou procházku po mírně zvlněném dnu kaňonu, přičemž já jsme fungovala jako náš společný šerpa.
Původní zklamání z toho, že nemůžeme jít na túru, kterou jsme si naplánovali, se rychle přeměnilo v nadšení, když jsem měli možnost nerušeně pozorovat divokého medvěda. Byl to Filipův sen a moje noční můra; tak jako tak se nám splnily. Upřímně, tohle byl ještě mladý medvěd a od nás, lidí, si udržoval odstup, takže když mi došlo, že se o svačinu nakonec prát nebudeme, užívala jsme si situaci i já.
Na večeři jsme byli pozváni k Paulovi a jeho ženě Karen, která v parku pracuje jako ranger. Byla to jedna z nejúžasnějších návštěv, na jaké jsme zde byli. Paul a Karen bydlí se svými třemi dcerkami v podhorské vesnici El Portal hned za hranicí národního parku, kde nesmí bydlet nikdo, kdo není zaměstnancem v Yosemitech. Jejich malý dřevěný domek s verandou nabízí vyhlídku na řeku Merced, která protéká národním parkem – a tady, o kus níže, lemuje okraj jejich pozemku.
Kochali jsme se chvíli na verandě, pojídajíce výborné místní sýry. Z Karen jsme tahali rozumy, jak je to s těmi medvědy. Dozvěděli jsme se, že jsou přemnožení, a proto jdou občas pro jídlo k lidem; i přesto, že ochranáři se v nich pokouší vypěstovat strach z dvojnožců – většinou tak, že po nich střílí kuličky průsvitného gelu z paintbalových pistolí. Medvěd by tak měl mít zafixované negativní zkušenosti ve spojení s lidmi, ale když už přeci jen svůj strach přemůže a k člověku se přiblíží, má to spočítané. Ochranáři nemohou více riskovat a musí ho utratit. Zrovna dnes prý zastřelili další kus. Minulý rok zaplatil jeden medvěd životem za to, že turistovi strhl batoh z ramene. Samozřejmě za to mohou zase lidé – někteří fotekchtiví turisté prý jídlo schválně nechávají venku, místo aby ho zamykali do skříněk – a tím medvědy učí dožadovat se jídla od lidí. Je až neuvěřitelné, kolik se najde lidí, kterým je jedno, že za jejich fotku zaplatí medvěd životem, i když na to visí všude upozornění. Naprosto šokující pro nás bylo zjištění, že ještě před padesáti lety tu správci parku (!) pořádali pro turisty „pozorovnání medvědů“ tím způsobem, že turisty posadili v podvečer do místního amfiteátru postaveného okolo odpadní jámy a z kuchyně přivezli odpadky. Pak už jen stačilo pár minut počkat a fotka huňáče byla zaručena. Teď už se naštěstí propaguje trend, že divoká zvěř má zůstat divoká.
Když nás z verandy vyhnali komáři, přesunuli jsme se dovnitř k večeři. O zajímavá témata ani tam nebyla nouze. Paul učí na jedné z nejmenších středních škol v USA – čítá celkem čtyři studenty a dva učitele. Příští rok prý budou mít nátřesk, přibudou jim další tři studenti. :) Příběhů jsme vyslechli během vynikající večeře ještě spousty, třeba o tom, jak léto tráví jako rodina ve stanu v back country (řídce osídlené oblasti za oblíbenými stezkami turistů), kde Karen pořádá pro zájemce organizované výlety s výkladem; jak byli v Indii, v Evropě, jak Paul jezdil každý rok jako instruktor raftingu do Tibetu... Byli bychom je mohli poslouchat celou noc, ale holčiny musely na kutě, takže jsme poděkovali za skvělý večer a rozloučili se. Tím jsme si vybrali všechny světlé momenty tohoto výletu.

Jen jsme dolehli, začalo pršet – a pršelo celou noc. Chudák stan, zvyklý jen na Arizonské vedro, hrdinně odolával lijáku a propustil vodu jen zipem. Nicméně to stačilo na to, aby se nám promočila deka i spacák – a vzhledem k tomu, že jsme se v informačním centru dozvěděli, že má pršet až do neděle, dali jsme se na ústup. Předtím jsme ovšem ještě v kazícím se počasí vyšplhali na vyhlídku do půlky stěny kaňonu, zajeli si pod další vodopád a stavili se v sekvojovém háji. Odtamtud už nás vyhnal silný déšť, který trval dalších 250 mil. Když jsme to viděli, přestali jsme litovat, že jsme expedici Yosemite předčasně ukončili. Domů jsme přijeli naprosto ubití. Ráno nás čekalo ještě jedno nepříjemné překvapení – na všech fotkách, které jsme vyfotili, je po pravé straně tenký zelený proužek. Zřejmě závada na čipu... Vypadá to, že ten nový foťák zase vrátím a nechám si svůj starý. Ach jo. Fotky zde.