Virginia

Někdy se jí říká „Old Dominion“ nebo „Mother of Presidents“, neboť byla rodištěm osmi prezidentů. Počítám, že každý, kdo se kdy učil témata k maturitě, ví, že první kolonií byl právě Jamestown ve Virginii, v roce 1607. Romantická srdéčka pak pookřejí při vzpomínce na milostný příběh o Pocahontas, kterou více než její prastarý rod a otec zajímal kapitán John Smith (načež si vzala jiného bělocha). To byly ale jen počátky státu, který ve své historii nepřišel o nic z turbulentních událostí dalších století – od formování ústavy, Války o nezávislost, zakládání D.C. (district of Columbia), Války Severu proti Jihu (nejvíce bitev bylo právě zde, ve Virginii) až po segregaci a desegraci černochů. Ano, pakliže vás napadá, co se dělo s americkými černochy, kteří bojovali za USA ve druhé světové válce, zde je odpověď: po návratu se vrátili zpátky do svých segregovaných čtvrtí, škol, nemocnic, čtvrtí, a vymezených částí autobusů. Jeden by myslel, že když mohou za svoji zemi položit život, bude jim jejich země dávat něco na oplátku.... ve skutečnosti jim bílí státníci nabídli jen doktrínu „separate but equal“ - budou žít odděleně, ale rovnoprávně (tj. na stejné životní úrovni). Samozřejmě to neplatilo – kvalita zařízení pro černé byla téměř vždy podstatně horší. Desegregace tu proběhla v r. 1951, a na masivní protesty místních obyvatel ty školy, které umožňovaly i vzdělání jak bílým, tak černochům, alespoň od r. 1958 nedostávaly finanční podporu. Segregace byla ve Spojených státech zakázaná až v r. 1964, a diskriminace proti černošským hlasům při volbách byla postavena mimo zákon v r. 1965, ale o tom jsem už, myslím, psala.
Z moderních událostí, které si budete pamatovat, nemůžu nezmínit nálet na Pentagon 11. září 2001, či tragickou událost, v níž vyšinutý student univerzity před dvěma lety postřílel třicet dva studentů. My jsme jen projížděli, ale ve Washingtonu, D.C., jsme si zašli do muzea na fascinující výstavu ostatků kostí prvních osadníků v Jamestownu, rekonstruující jaký asi měli život a smrt. Výstava vás provází v detektivním duchu forenzní medicíny, takže se neudíte... jestli máte v plánu zajet teď někdy do Washingtonu, určitě si nenechte ujít!

Severní Karolína

Severní Karolína byla pojmenována na počest dalšího anglického krále, Karla I. Jestliže máte rádi filmy jako Poslední mohykán, Kukuřičné děti, Uprchlík, Zelená míle, Barva nachu, Hříšný tanec, či Hannibal, Severní Karolína bude váš oblíbený stát – ty všechny byly totiž natočeny ve zdejších filmových studiích.
Existuje několik vysvětlení, proč se obyvatelům Severní Karolíny říká „Tar heels“ - dehtové paty, ačkoliv pravý původ označení zůstává stále neznámý. My jsme jen projížděli.

Jižní Karolína

Jen dvě perličky...
V tomhle státě rozhodně nepřejí neřesti. Kasína jsou tu zakázaná. Alkohol se smí prodávat jen od pondělí do soboty od 9:00 – 19:00. O prodeji alkoholu v neděli pak mohou rozhodnout jednotlivé counties (okresy, kraje, regiony) v referendu.
V bažinách Jižní Karolíny se dá pěstovat rýže. Nejvíce pěstovanou plodinou zde je ale stále tabák. Jen jsme projížděli.

Georgia

byla pojmenována na počest Jiřího II (George II). Paradoxně byla jednou z původních třinácti kolonií, které se nakonec britské nadvládě postavily. Tím však její dramatická historie nekončila – jako ve vůbec prvním státě na kontinentě tady bylo v r. 1829 objeveno novousedlíky zlato a proběhla tu první pravá „zlatá horečka“. Stačilo jen vytlačit Čerokéze do indiánské rezervace na území současné Oklahomy... ale to je stereotypní příběh, takže ho nebudu opakovat. Ještě před občanskou válkou tvořili polovinu obvyvatelstva černošští otroci; během období, které tady nazývají „Great Migration“ (1915 – 1970) se ale z jihu USA odstěhovalo na sever 1.3 miliónu černochů (většinou kvůli rasismu a za prací), takže dnes se v Georgii udává pouze asi 31%. Přesto je po Mississippi a Louisianě třetím státem co do zastoupení černošského obyvatelstva a v některých částech země byste bělochy nenašli.
Georgia má desátou nejlepší ekonomiku ve Státech, z velké části díky tomu, že tu sídlí takoví obři, jako je Coca Cola, UPS, CNN či Delta Airlines. Když se řekne Georgia, Američana ale nejspíš napadne obyčejná broskev. Georgia je totiž the Peach State. Broskve mají taky svojí historii: přivezl je sem už Kolumbus. Původně je pěstovali Františkáni v St. Augustine, později se broskvoně dostaly do Georgie, kde je kultivovali právě Čerokézové. Broskve, na rozdíl od Čerokézů, ovšem nikdo nelikvidoval, takže zůstaly... My jsme jen projížděli.

FLORIDA KEYS

Strávit noc na malém tropickém ostrově se nakonec ukázalo jako velice příjemná záležitost, protože moře regulovalo jak teplotu a vlhkost, tak hmyz. I přesto ale všichni vypadáme jako přenašeči zarděnek s pupenci obludných rozměrů.
Cesta na poslední z Florida Keys (zhruba 100 mil od pevniny) vede přes sérii mostů. Po cestě máte vyhled na roztomilé ostrůvky s palmami a manglemi, ale i tak ty tři hodiny řízení unaví. Když jsme se dostali na Key West, stihla nás tropická bouře doprovázená poctivým lijákem. Silnice se během mžiku proměnily v jednolitou vodní plochu, stěrače nestíhaly... aneb další příspěvek do mé exotické autoškoly. Bavilo mě v tom řídit; o něco horší bylo v té vertikální povodni přeběhnout do informačního centra, kde jsem měla jasnou misi: zjistit nějakou vyhlášenou kubánskou restauraci, kam chodí místní. Od Kuby je to tu totiž pouhých devadesát mil po moři. Fotky i s komentářem zde.

ZÁPAD FLORIDY

Příhodně, právě tady vynalezli opalovací krém. Nám se tu ale nejvíc hodil repelent. V našem prvním kempu na St George Island bylo komárů nejméně; celá situace byla ovšem vykompenzována tím, že jsme spali vedle odporně zapáchajícího kontejneru. I přesto byla noční koupel v moři s písečnou pláží, kde, jak jsme se později dozvěděli, právě v tomto období kladou vejce mořské želvy, jedním ze zlatých hřebů výpravy. Pak už stačilo něco málo pojíst a hopnout do stanu. Ráno nás čekalo překvapení – stůl byl pokryt drobky; po našich houskách ani vidu, zato v křoví okolo stanu se to hemžilo přítulnými hlodavci. Inu, subtropy, tady to žije.

Další den jsme strávili v Myakka River state park. Naše obavy z komárů se ani tentokráte nepotvrdily, ačkoliv jsme přespávali vedle řeky... zato aligátoři nás přivítali hned po příjezdu do parku. Při večerní procházce jsme ještě uviděli pár srn a dosti entuziastické divoké prase... zbytek večera jsme sice strávili u stolu vedle našeho stanu, ale při každém šustnutí jsem svítila baterkou do křoví:)).
Druhý den jsem se jela projet lodičkou po jezeře, kde má být až na 500 aligátorů. Bohužel, dnes se jim zase tak moc exhibovat nechtělo, ale alespoň volavky, supi a orlovci říční se nenechali zahambit. Ti posledně jmenovaní se bez ostychu řítili střemhlav pod vodní hladinu ve snaze ulovit si oběd... naprosto fascinující podívaná! I pro nás byl oběd jasná volba – prodávají tu totiž pochutiny z aligátořího masa. Být konečně na konci potravního řetězce je fajn, i když se občas vkrádal pocit viny, když jsme aligátora konzumovali s výhledem na řeku, kde plaval jeho soukmenovec. Co se gastronomického zážitku týče, ty měkčí kousky chutnaly jako kuře; ty tužší těžko říct.

To už bylo ale na čase přesunout se na jih, do národního parku Everglades. Udává se, že na sever od jezera Okeechobee převládá vlhké podnebí subtropické, na jih už tropické. Teprve tady začalo být nesnesitelně. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu je vaše kůže pořád mokrá; a komáři v mokřinách mají, zdá se, pro lidi slabost. Tady navíc už mohou podle ochranářů přenášet i virus Nilské chřipky či malárie. Naštěstí komárům nechutnal náš repelent, ale i před tím, než jsme ho nanesli, nás jich stačilo poštípat až dost. Repelent máme opravdu dobrý, jen mě vyděsilo, že bez obtíží rozpustil i barvu na mých sandálcích... kdo ví, co to dělá na naší kůži, navíc za vydatného slunečního záření. Navíc to, že si na nás sosálisti nakonec nesmlsnou, ještě neznamená, že nám neobletují obličeje a nebzučí do uší, takže jsme se nakonec stejně vydali na ústup do stanu.
Druhý den ráno nebylo o moc veselejší. Božský klid, spousta zvědavého ptactva, rozpačitě vycházející slunko... a hafo hladových sosáčků, což jsme vyřešili další, a ještě větší, dávkou repelentu. Ach jo. Následující pokus o procházku se ukázal být jako fiasko, neboť jsme zabloudili do oblasti, kde komárům ještě nikdo nevysvětlil, co to je DEET (účinná složka repelentu). Vyjížďka na lodi sice slibovala veselejší bilanci, ale až na pár krokodýlů, kteří se před námi snažili usilovně uplavat, a tři žraločky jsme neviděli nic z místních lákadel, kterými jsou hlavně delfíni a kapustňáci. I proto jsme se rozhodli se v Everglades nezdržovat a sjet na Florida Keys – ostrůvky, které se táhnou z jižního cípu Floridy jako navlečené korálky až na půl cesty ke Kubě. Fotky ze západu Floridy zde.

Alabama

Jsem asi ráda, že co se Alabamy týče, jsme jen projeli její jižní cíp a upalovali pryč. Alabama vždycky platila za „Deep South“, se vším, co si s tím dokážete představit. Ještě v padesátých letech 20. století jste tu mohli umlátit černocha a nic by se vám bývalo nestalo. George Wallace, populistický guvernér Alabamy, při své inaugurační řeči v r. 1963 prohlásil: „segregace teď, segregace zítra, segregace navždy!“ Musíte si představit, že v té době, před pouhými čtyřiceti pěti lety, bylo hlavním město Alabamy, Birmingham, nejrasističtější místo v USA vůbec. Šéf tamější policie byl zároveň aktivním členem KKK. Byl to právě on, Bull Connor, který si za své služební vozidlo zvolil tank a za svojí misi si dal ochránit „slušné občany“, rozuměj: bílé. Mezi lety 1950 – 1960 byly v Birminghamu zaznamenány desítky bombových útoků na černošské domy, kostely a obchody. Viník se nikdy nenašel, neboť se nikdy ani nehledal; jen město si obyvatelé neoficiálně přejmenovali na „Bombingham“. Právě tady se nechal Martin Luther King dobrovolně vsadit do vězení; a strhl k podobnému činu přes tři tisíce studentů a dětí. Když jim úmyslně zaplnili vězení, byla policie bezmocná a podmínky v Birminghamu už byly tématem celostátní televize. Dál už to asi znáte – známý pochod na Washington, Kingův projev „I have a dream“, podpora prezidenta Kennedyho. Bull Connor byl odvolán. Skoro by to byl i happy end, kdyby někdo o měsíc později nevybombardoval kostel v Birminghamu, kde to všechno začalo a nezabil u toho čtyři holčičky (za což nebyl potrestán), kdyby JFK nebyl zavražděn o další měsíc později a kdyby se Dr. King dožil více než pěti let po onom proslovu. George Wallace se na postu guvernéra Alabamy udržel až do roku 1987! Jediný běloch, který v Alabamě zaplatil vlastním životem za vraždu černocha, byl Henry Hayes v r. 1997. Bylo to poprvé od r. 1913. Ale i tady po celou tu dobu byli jedni z nejzbožnějších lidí v USA a všechny kostely v neděli zaplněné. Bez komentáře.

Mississippi

K „nej“ tohohle státu patří černoši (zastupují největší procento v populaci ve srovnání s ostatními státy) a obezita (celých 30% obyvatel je obézních), která se dává za vinu chudobě, absenci správných jídelních návyků a nedostatku pohybu. Studenti tu vykazují nejhorší výsledky ze všech padesáti států. Snad i proto je typickou hudbou blues... Z Mississippi ale pocházeli i Elvis Presley, Tenessee Williams, William Faulkner, či Eudora Welty. Co se pop-kultury týče, asi by se slušelo zmínit, že právě tady naplnili první láhev Coca-Colou. V té době ale dávala se svými téměř devíti miligramy kokainu na skleničku o dost veselí a energie víc než ta současná.
Mississippi jsme jen projížděli, takže fotky nemáme.